Dr. Hubert Roiss

„Bod, který pokládám za velmi důležitý… rok 1945. Český komisař Josef Chýle, který byl předtím celníkem v Cetvinách, tam všechny lidi znal a držel nad Cetvinami ochrannou ruku. Takže nedošlo k žádnému násilnému činu, žádnému násilí. A my jsme hned po revoluci jsme jej a jeho ženu navštívili v Benešově, i nyní jsme v kontaktu s jeho dcerou. To je velmi důležité, je tu ještě jedna dcera, jejíž otec byl v roce 1938 vedoucí celníků v Cetvinách. Jen ta celnice nebyla v Československé republice, ale na rakouské straně – tzv. Exmühle. A v roce 1938 krátce před anektováním Československa v rámci tohoto konfliktu začaly nájezdy sudetoněmeckého Freikorpsu na jednotlivé stanice, bylo tu 4000 příslušníků Freikorps v Rakousku, proběhl tu velký nájezd, při kterém bylo 29 českých úředníků, šest žen, dvě děti uneseni a internováni, a vedoucí celníků pan Smržina nebyl zatčen, byl pouze internován, mohl utéct, jeho dcera pak tam chodila do školy, dnes jí je 92 let. Jsme s ní v kontaktu a to jsou velmi pěkné lidské příběhy.“

„My jsme samozřejmě cítili, jestli to tak můžu říct, že Češi všechno vědí. A nyní zpětně na základě mých rešerší v archivech státní tajné policie je mi jasné, že v každém místě jeden až dva rakouští občané prováděli špionáž pro tajnou policii v ČSSR. A vlastně dle dnešního pohledu „donášeli“ naprosto bezvýznamné jednoduché informace. Často to byla možná určitá nouze, finanční potřeba. Za takový úkol dostávali 300–600 šilinků, to musíte jednou až dvakrát znásobit při přepočtu na EURO (myslí koruny). To jsme věděli a bylo to tak, že ve všech důležitých oblastech jako pošta, krajské hejtmanství, zemské vlády a šlo to až do Vatikánu – všude měla tajná policie svoje špiony.“

„V poválečném období jsme vlastně mohli zažít ještě starou strukturu vesnice. Teprve po roce 1945 započala mechanizace v zemědělském hospodaření. Stále tu byla určitá soběstačnost na vesnici, se ševcem, truhlářem a dalšími… Pak se vše změnilo, přišly první traktory. Moji prarodiče spravovali malé hospodářství: měli jsme čtyři krávy, několik prasat. Neexistovaly dlážděné ulice, vodovodní řád, vodu jsme museli nosit ze studny na návsi. Zažít tuto dobu bylo pro mě a zůstává dodnes velmi zajímavé. Jak lidé žili… Musíme si představit – za První rakouské republiky byla všude bída, hodně bídy, nezaměstnanost, ale situace jistě lepší než v Československu.“