Josef Römer

* 1955

  • „Proč jste se rozhodl, že budete chodit na americkou ambasádu?“ – „No, protože jsem se chtěl dozvědět, jak se venku žije. Tam byla možnost si číst americké časopisy a noviny. Byly sice v angličtině, ale vydávali i nějaký časopis v češtině. Půjčoval jsem si tam videonahrávky, byl tam Ampec na pásky. Tam jsem si poprvé přečetl americkou ústavu. Mám ji do dneška. V podstatě jsem získával reálný obrázek o tom, jak se tam žije, a z některých zpráv, které jsem si dokázal přeložit nebo přečíst, tak jsem si pak porovnal, co psalo Rudé právo a co americké noviny, a zjišťoval jsem, jak se věci mají. A postupně jsem zjišťoval, že je něco jinak, než jak by mělo být.“

  • „Největší zlo komunismu spočívá v tom, že neposkytuje lidem přirozený vývoj. Že se je snaží vtěsnat do nějaké krabičky a ovládnout je. Aby všichni dělali to, co komunisté chtějí – aby se postavili nad lidi jako drábové. Sebrat někomu svobodu přece není žádné hrdinství. To je to zlo, že vám seberou osobní svobodu a vnutí vám myšlenku, které ani sami nevěří, a vy se tomu musíte chtě nechtě podřídit. Není příležitost k nějakému osobnímu rozvoji, vůbec k ničemu. Jen k tomu, co vám dovolí.“

  • „Tehdy vyšla vlastně Charta 77 a odborová organizace na letišti v Ruzyni udělala shromáždění všech zaměstnanců, kteří to měli povinně odsoudit. Byl jsem jediný, kdo vstal a řekl, ať nám to přečtou. Že nebudeme přece odsuzovat něco, co neznáme. Vyhnali mě, řekli, že jsem jeden z buřičů. Vyhnali mě ven a druhý den už na mě čekali estébáci při vchodu do práce na Ruzyni.“ – „Myslíte si, že to mělo nějakou souvislost?“ – „Myslím si, že jo, protože mezi těmi parťáky byli samí estébáci. Byla tam v podstatě státní hranice. Ano, to nepochybně mělo. Ti to určitě věděli v přímém přenosu.“

  • „Zařadili mě na mačkárnu železnobrodského skla, na první oddělení. Tam jsem strávil několik let, než jsem přišel o zdraví.“ – „Přišel o zdraví?“ – „Ta hala byla neklimatizovaná. Běželo tam čtyřicet sklářských pecí, kde jste ze skleněných tyčí, které jste musel natavit, vyráběl korálky z tekutého skla. Každá pec sálala na 2000 °C, bylo jich tam čtyřicet, žádná klimatizace, jen průduchy ve střeše, zamřížované, pochopitelně. Tak to bylo.“ – „Takže v létě nesnesitelné horko...“ – „V létě tam bylo 112 °C na té hale. To se nedalo. Jak jste se potil, tak jste okamžitě vyschl. Všechno bylo bílé od soli, protože jste vypotil sůl. Taky tam pár lidí na horko zemřelo. Mně se to podařilo přežít, ale chytil jsem astma. Začal jsem mít potíže s dýcháním a průduškami. Nakonec mě museli přeřadit na jiné oddělení, na jinou práci.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 20.03.2018

    (audio)
    duration: 01:10:10
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Vězení mám plné zuby dodnes

Josef Römer, Stanislav Devátý a Václav Havel ve Zlíně
Josef Römer, Stanislav Devátý a Václav Havel ve Zlíně
photo: Josef Römer

Josef Römer se narodil 7. října 1955 v tehdejším Gottwaldově (Zlíně). Rané dětství prožil s rodiči v jižních Čechách a roku 1963 se vrátili na Moravu. Roku 1969 rodinu citelně poznamenal matčin vyhazov ze zaměstnání, jelikož se otevřeně vyslovila proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Po základní škole Josef nastoupil na zemědělskou školu v Kladrubech nad Labem, kde se vyučil chovatelem koní. Ve druhé polovině 70. let odešel do Prahy, kde pracoval v podniku Inženýrské a průmyslové stavby (IPS) a podílel se na budování ďáblického sídliště. V té době začal navštěvovat americkou ambasádu a účastnil se i tamních kulturních akcí. Po ukončení náborové smlouvy s IPS přešel pracovat k ČSA na letiště v Ruzyni. Během zaměstnání na ruzyňském letišti v něm uzrál plán na opuštění Československa. Dne 27. ledna 1977, pár dní před plánovaným útěkem, však přišlo zatčení a později následovalo několikanásobné obvinění: příprava pokusu o opuštění republiky, příprava ohrožení bezpečnosti vzdušné přepravy a později navíc i trestný čin vyzvědačství pro styky s diplomaty amerického velvyslanectví. Na základě výpovědi kamaráda, který sloužil u raketového vojska Československé lidové armády, byl pak s Josefem veden ještě jeden vojenský soud kvůli údajnému vyzrazení vojenského tajemství. Dva a půl roku strávil ve vazbě v Ruzyni. Odsouzen byl na třináct let a ve Valdicích si bez tří týdnů odseděl svůj trest v plné výši. Propuštěn byl 3. ledna 1990. Po svém návratu do Zlína pracoval pro Občanské fórum a organizaci SPUSA. Později se začal věnovat podnikání v oblasti cestovního ruchu. Stále žije ve Zlíně.