Josef Römer

„Největší zlo komunismu spočívá v tom, že neposkytuje lidem přirozený vývoj. Že se je snaží vtěsnat do nějaké krabičky a ovládnout je. Aby všichni dělali to, co komunisté chtějí – aby se postavili nad lidi jako drábové. Sebrat někomu svobodu přece není žádné hrdinství. To je to zlo, že vám seberou osobní svobodu a vnutí vám myšlenku, které ani sami nevěří, a vy se tomu musíte chtě nechtě podřídit. Není příležitost k nějakému osobnímu rozvoji, vůbec k ničemu. Jen k tomu, co vám dovolí.“

„Tehdy vyšla vlastně Charta 77 a odborová organizace na letišti v Ruzyni udělala shromáždění všech zaměstnanců, kteří to měli povinně odsoudit. Byl jsem jediný, kdo vstal a řekl, ať nám to přečtou. Že nebudeme přece odsuzovat něco, co neznáme. Vyhnali mě, řekli, že jsem jeden z buřičů. Vyhnali mě ven a druhý den už na mě čekali estébáci při vchodu do práce na Ruzyni.“ – „Myslíte si, že to mělo nějakou souvislost?“ – „Myslím si, že jo, protože mezi těmi parťáky byli samí estébáci. Byla tam v podstatě státní hranice. Ano, to nepochybně mělo. Ti to určitě věděli v přímém přenosu.“

„Zařadili mě na mačkárnu železnobrodského skla, na první oddělení. Tam jsem strávil několik let, než jsem přišel o zdraví.“ – „Přišel o zdraví?“ – „Ta hala byla neklimatizovaná. Běželo tam čtyřicet sklářských pecí, kde jste ze skleněných tyčí, které jste musel natavit, vyráběl korálky z tekutého skla. Každá pec sálala na 2000 °C, bylo jich tam čtyřicet, žádná klimatizace, jen průduchy ve střeše, zamřížované, pochopitelně. Tak to bylo.“ – „Takže v létě nesnesitelné horko...“ – „V létě tam bylo 112 °C na té hale. To se nedalo. Jak jste se potil, tak jste okamžitě vyschl. Všechno bylo bílé od soli, protože jste vypotil sůl. Taky tam pár lidí na horko zemřelo. Mně se to podařilo přežít, ale chytil jsem astma. Začal jsem mít potíže s dýcháním a průduškami. Nakonec mě museli přeřadit na jiné oddělení, na jinou práci.“