The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Róna (* 1957)

• narozen 27. dubna 1957 v Praze

• otec ze slovenské židovské rodiny, za války s rodiči ukrýván

• zažil 21. srpen 1968

• srpen 1969 - s rodiči emigrace do Švýcarska

• září 1969 - návrat do Československa

• 1972–1975 - vyučen kožešníkem v podniku Kara Hlinsko

• 1975–1978 - studium Střední odborné školy výtvarné v Praze

• 1978–1984 - studium Vysoké školy uměleckoprůmyslové, obor sklářské výtvarnictví

• 1984 - asistent prof. Libenského na sklářské škole v Pilchuck, USA

• od roku 1985 výstavy samostatné i skupinové

• 1987 - zakládající člen skupiny Tvrdohlaví

• umělecké seskupení Pražská pětka

• 1988–1989 - účast na protirežimních demonstracích

• 17. listopadu 1989 účast na demonstraci na Národní třídě

• 2005–2012 - výuka na AVU

• sochař, malíř, kreslíř, ilustrátor, scénograf, herec

Ústředním tématem rozhovoru, který výtvarník Jaroslav Róna pro Paměť národa poskytl, nebyla jeho umělecká tvorba a dílo. S humorem sobě vlastním přiblížil osudy židovské části své rodiny, dětství s Knihami odvahy a dobrodružství i atmosféru šedivého Československa se zakyslou pachutí normalizace.

Konečně se něco děje

Narodil se 27. dubna 1957 v Praze v rodině energetika a úřednice. Jeho otec Bedřich Róna (1930–2009) pocházel ze židovské, původem maďarské rodiny usazené na Slovensku. Za války velká část příbuzných zahynula: „Otec s rodiči se skrýval s falešnými dokumenty na Slovensku a později v Maďarsku, jeho sestru rodiče schovali do kláštera. Jen díky odvaze rodičů a velké dávce štěstí se jim válku podařilo přežít.“ Po válce se Bedřich Róna, ovlivněný sionistickým hnutím, snažil o vystěhování do tehdejší Palestiny, onemocněl ale tyfem a k odjezdu nedošlo: „Místo do Izraele se přesunul do Prahy, vyučil se elektrikářem, za svůj vztah k sionismu byl odměněn vojenskou službou u Pomocných technických praporů. Za trest ho nevzali do strany, ačkoli byl jednu dobu velmi levicový a prokomunistický,“ vzpomíná na svého otce Jaroslav Róna.

Dětství strávil převážně četbou a plaváním, k nimž později přidal ještě kreslení. Jak přiznává, byl divoké a impulzivní dítě, často se pral a inspirován edicí Knihy odvahy a dobrodružství toužil po pořádné akci. Akce nad očekávání velká přišla, když mu bylo jedenáct let: „Nebe hřmělo a ozývaly se kulomety. ,Hurá, konečně se něco děje.‘ Vykoukl jsem z okna, dva metry od mé hlavy byla hlaveň tanku. Asi pět vyholených Mongolů u něj jedlo kaši z ešusu. V kuchyni uplakaná máma poslouchala rádio, že prý nás zabrali Rusové,“ popisuje Jaroslav Róna 21. srpen 1968. Ještě stihl s o dva roky starší sestrou založit odbojovou organizaci, roznést pár letáků a také nakreslit pankráckou pláň s tanky a kresbu uložit v koupelně pod vanu, „jako poselství příštím generacím, kdybychom zahynuli,“ směje se Jaroslav Róna. 

Osvícení Iluminací

O rok později, v létě 1969, se rodina rozhodla z Československa emigrovat, mimo jiné i kvůli otcově válečné zkušenosti, vysvětluje Jaroslav Róna: „Bál se, aby nás zase nevozily vlaky do lágrů. Odhlasovali jsme tedy emigraci.“ Po měsíci stráveném u otcova známého v Ženevě se kvůli matce, která špatně snášela provizorium, začátkem září 1969 vrátili zpět do vlasti. „Hranici jsme přejížděli v Rozvadově. Jediné auto, které se vracelo, bylo to naše, proti nám kolona emigrantů a plně naložených aut. U hranice stáli vojáci a my jsme pomalu jeli zpátky do Československa špalírem lidí, kteří si ťukali na hlavu,“ líčí Jaroslav jejich krátkou emigraci.

Po dokončení školní docházky se hlásil na Střední odbornou školu výtvarnou v Praze, ale napoprvé neuspěl. Vyučil se kožešníkem v podniku Kara Hlinsko: „Kožešnictví byl umělecko-řemeslný obor a údajně jsem v něm vynikal. Sestavit kožich z různých částí kožek je skutečně umění, ale pracovat v továrně mě nelákalo,“ přiznává. V té době se pevně rozhodl stát se malířem. Své rozhodnutí přičítá zážitku jistého vnuknutí, osvícení, které se odehrálo po zhlédnutí filmu Krzysztofa Zanussiho Iluminace: „Skvělý film, jehož hrdina vůbec nevěděl, co se sebou. Uvědomil jsem si, že jsem na tom stejně jako on. Ale najednou jako kdyby na mě sestoupil nějaký anděl, jako kdyby na mě promluvil hlas a v hlavě mi zaznělo: ,Ty budeš malířem.‘ Ten zážitek mě naplnil absolutním přesvědčením, že budu malířem. Přišel jsem domů, probudil rodiče a řekl jsem jim, že budu malířem.“ V roce 1975 pak složil přijímací zkoušky na výtvarnou školu, kterou později úspěšně dokončil a ve studiu pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Zakyslá léta a prolomení strachu

Přihlásil se ke studiu oboru sklářské výtvarnictví a nastoupil do ateliéru profesora Stanislava Libenského. Šestileté studium na relativně svobodné, ideologií až na výjimky nezatížené škole, kde se seznámil s kolegy a profesory, především Libenským a Načeradským, ho umělecky i osobně posunulo, ačkoli přelom normalizačních sedmdesátých a osmdesátých let popisuje jako dobu zakyslou, prodchnutou lezavým strachem. Sklářství bylo výkladní skříní tehdejšího Československa, takže na ateliér profesora Libenského vzpomíná jako na svobodné místo. „Libenský byl známý v zahraničí a jeho tvorba Československu přinášela valuty, tak měl leccos povoleno. Ukazoval jsem mu své věci, tehdy dost ulítlé, nalil si whisky a prohlásil: ,Je to málo odvážný.‘“ Díky Libenskému se v roce 1985, rok po absolutoriu, zúčastnil jako jeho asistent letní sklářské školy ve Spojených státech amerických a pobyt si tam k nelibosti úřadů o několik měsíců prodloužil. Ostatně o emigraci Jaroslav Róna vážně uvažoval, už během studia v roce 1981 podnikl měsíční cestu po západní Evropě: „Jako obranný mechanismus před tím, že žijeme v umělém světě bezčasí, jsem si vybudoval vlastní teorii, že západ neexistuje, že není. Později jsem přesvědčil otce, že nutně musím vyjet na Západ, zjistit, zda existuje, jinak že zešílím. Díky příbuzným v zahraničí jsme složili peníze a dostal jsem povolení vyjet. Stopem jsem pak projel část západní Evropy.“ V osmdesátých letech pak několikrát vycestoval, ale k emigraci se nerozhodl.

Po absolvování školy se věnoval volné tvorbě, od roku 1985 vystavoval sám i s uměleckou skupinou Tvrdohlaví, mezi jejíž zakládající členy patřil. Jako režisér divadla Mimóza se účastnil i akcí generačního uměleckého uskupení amatérských divadel Pražská pětka, proslulých humorem, parodií a inspirací absurdním divadlem. Jaroslav Róna tvrdí, že se žádná z těchto skupin tvořících ve druhé polovině osmdesátých let nevymezovala proti státu ani proti komunismu a jejich styky s disentem nebo undergroundem byly minimální. „V osmdesátých letech ve mně stále převládal pocit vnitřního strachu, navíc jsem patřil k jinému okruhu lidí než disent. Mezi jednotlivými skupinami existovaly hranice, až přehrady,“ vzpomíná Jaroslav Róna. Své seznámení s Václavem Havlem, který byl spolu se svou první ženou Olgou později jedním z příznivců tvorby Tvrdohlavých, pak považuje za významný okamžik, kdy překročil hranici a přemohl strach: „Seznámení proběhlo víceméně náhodně v restauraci Paroplavba u Vltavy, někdy v roce 1988. Václav Havel, který byl do té doby pro mě mytická postava, o které jsem i trochu pochyboval, že vůbec existuje, nás pak pozval k sobě domů. Na odchodu jsem ho pak požádal o nějaký suvenýr, vzpomínku a důkaz toho, že se mi to nezdálo. Řekl jsem si o obraz, údajně jediný, který kdy namaloval. V euforii jsem pak šel domů s obrazem pod paží, šťasten, že jsem zlomil svůj strach ze styku s disidenty.“

Stále nepohlcení

V přelomovém roce 1989 se pak účastnil demonstrací proti režimu, z masakru na Národní třídě vyvázl jen s letmým dotykem obušku, o to horlivěji se pak zapojil do práce tiskového centra Občanského fóra v Mánesu, za svou důležitou roli považuje to, že stál u zrušení Svazu výtvarných umělců. Nekompromisní tvorba Jaroslava Róny je všestranná – věnuje se sochařství, malířství, knižní ilustraci, scénografii, je příležitostný herec tria Tros sketos, nejširší veřejnost zná jeho monumentální sochy – Franze Kafku na prostranství mezi staroměstskou Vězeňskou a Dušní ulicí nebo Marťana na Ještědu a na Hadovce v Praze 6. Svérázným postřehem Jaroslav Róna uzavírá svou charakteristiku českého národa: „Češi se neustále vymezují negativně tím, co nejsou – že nejsou Moravané, ani Židé nebo Rakušani a Němci. Celou dobu žili mezi velkými národy Slovanů i Germánů, které se je ovšem snažily pohltit. Češi jsou tedy ti stále nepohlcení.“