Herbert Rösler

„V letech 1954–1956 jsem byl na vojně na Šumavě.“ Manželka: „Jak tam přijel, tak tam brečel, nic neznal.“ – „To byl můj nejhezčí čas. Tam jsme si byli všichni rovni, Cikáni, Maďaři, Slováci, Němci, Češi. Se mnou tam byli tři moji kamarádi. Nebyly to PTP, ne, to byla normální vojna. Dělostřelectvo.“ Manželka: „On byl vzorný voják. Máme samé metály.“

Herbert: „Jmenuji se Herbert Rösler, narodil jsem se 25. března 1930 tady v tom baráku.“ Annelise: „A nechceme odsud ven.“ Herbert: „Chodil jsem do školy do Dolního Polubného. Jak jsem skončil školu, tak jsem se naučil bednářem, dělali jsme sudy, to bylo primitivní, všechno ručně. Byl jsem tam pět let. Pak jsem šel taky do skláren.“

Annelise: „Oni chtěli dát pryč naši starou babku. Můj otec říkal, že když ta půjde, tak my půjdeme taky. Já jsem byla dvanáctiletá holka, sestře bylo šest.“ Herbert: „Naši dědové měli takzvaný Gottwaldschein. Průkaz, že dělali ve sklárnách, že nemohli být odsunutí.“ Annelise: „Měli jsme pásku přes ruku, bílou, jako že jsme Němci, a na ní P jako pracující.“