Herbert Rösler

Annelise: „Oni chtěli dát pryč naši starou babku. Můj otec říkal, že když ta půjde, tak my půjdeme taky. Já jsem byla dvanáctiletá holka, sestře bylo šest.“ Herbert: „Naši dědové měli takzvaný Gottwaldschein. Průkaz, že dělali ve sklárnách, že nemohli být odsunutí.“ Annelise: „Měli jsme pásku přes ruku, bílou, jako že jsme Němci, a na ní P jako pracující.“

Annelise: „Kurz jsme měli. Jak se máte? – Děkuji, ujde to, člověk musí být spokojen. Tak jsme se učili, ale víc jsme neuměli. Ještě jsem uměla po mém tátovi: Hezká holka – hubičku. Když mi bylo čtrnáct, ještě jsem neuměla pořádně česky, to nešlo. Doma mě to nenaučili.“ Herbert: „Já jsem šel na vojnu a neuměl jsem česky. Ani dnes to neumím. Můj velitel uměl německy, to byl Maďar, nějaký Bútora: ,Rösler, když jste to neměl dobře nastavený, tak vás zastřelím.‘“

„V letech 1954–1956 jsem byl na vojně na Šumavě.“ Manželka: „Jak tam přijel, tak tam brečel, nic neznal.“ – „To byl můj nejhezčí čas. Tam jsme si byli všichni rovni, Cikáni, Maďaři, Slováci, Němci, Češi. Se mnou tam byli tři moji kamarádi. Nebyly to PTP, ne, to byla normální vojna. Dělostřelectvo.“ Manželka: „On byl vzorný voják. Máme samé metály.“