The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Roszyncová (* 1941)

• narozena 24. ledna 1941 v Bílém Újezdě

• v roce 1948 byl její otec Karel Procházka zatčen v rámci estébácké akce Kámen

• otce odsoudili v procesu s Ing. Janem Žemlou na doživotí

• rodina vystěhována z bytu

• Marie a její rodina nemohla najít odpovídající studijní a pracovní uplatnění

• absolvovala střední školu technického zaměření

• otec propuštěn na amnestii roku 1960

• roku 1968 spolu s manželem obnovovali skautský oddíl v Dobrušce

• podíleli se na obnově Junáka i po roce 1989

Marie Roszyncová, rozená Procházková, se narodila 24. ledna 1941 v Bílém Újezdě, ve škole, kde její otec Karel Procházka působil jako učitel. Říká, že časy raného dětství byly nejhezčím životním obdobím. Maminka pocházela z Týnce nad Labem a v rodině se tradovalo, že se rodiče seznámili během skautského Jamboree. Pamětnice vypráví, že její otec dal velmi mnoho na čest, dokonce se dal biřmovat Čestmír. Slova uznání a chvály má i pro svou maminku. Vypráví, že teprve po letech, když prohlíží staré materiály, dokáže docenit, jaké udělala dětem i manželovi zázemí.

Harmonický rodinný život skončil s rokem 1948. Otec chtěl emigrovat do zahraničí, ale byl přelstěn Státní bezpečností. V rámci takzvané akce Kámen ho 12. listopadu 1948 příslušníci Stb vydávající se za převaděče či agenty chodce převedli přes falešné hranice a poté ho zatkli. Prošel tvrdými výslechy, věznili ho v Chebu, později ho převezli do Prahy na Pankrác. O rok později stanul před soudem a v procesu se skupinou Ing. Jana Žemly dostal doživotní trest.

 

Skvělý otec

Když byl Marii rok, odstěhovala se rodina do vsi Podbřezí-Skalky, kde otec pracoval jako řídící učitel ve škole. Celá rodina se hlásila ke skautům, maminku si tatínek namluvil dokonce při jednom jamboree. Rodina žila vcelku jednoduše, ale rodiče dali dětem velkou lásku. Tatínek, když zrovna neopravoval úkoly, byl s dětmi venku, chodil s nimi do lesa a vštěpoval jim základy skautingu. Pamětnice vzpomíná, že ji naučil opravdu mnoho a že byl skvělým otcem.

K Procházkovým často jezdili na návštěvu zajímaví hosté. Otec byl od roku 1945 poslancem v prozatímním národním shromáždění, jezdili za ním i jeho kolegové především z Lidové strany, jako například Helena Koželuhová, Nina Svobodová, Pavel Tigrid. V roce 1946 se rodina opět stěhovala, a to do Dobrušky, kde otec začal působit jako učitel češtiny a dějepisu na gymnáziu a na pozdější průmyslové škole. Zde pracoval do roku 1948. Kromě toho jezdil do Prahy plnit svoje poslanecké povinnosti.

Dozorce zařval: A ven!

Idylická doba dětství skončila zatčením otce, kterého pamětnice znova viděla až v plzeňské věznici na Borech. Otec strávil ve vězení dvanáct let a za celou tu dobu se s ním Marie setkala pouze čtyřikrát. Na první návštěvu na Borech se vydaly s matkou a starší sestrou. Karel Procházka byl tzv. za třináctým katrem, tam, kam umísťovali poslance, kněží a další politické vězně. Eskorta ho přiváděla chodbou, jenže malá Marie svého otce nepoznala. Pamětnice má velmi živou vzpomínku na dlouhou chodbu s nakoso položenou dlažbou, kterou vedli jakéhosi člověka.

Karel Procházka byl hezký člověk, s černými vlasy a chodbou šla osoba v plátěných hadrech a s oholenou hlavou. Později řekla Marie mamince, že měl hlavu jako makovec. Tohle přece nebyl její táta! To byl člověk jdoucí z posledních sil. Najednou rozpřáhl ruce do objetí, dcera jej konečně poznala a křičela: „Tati, tati!“ a běžela k němu chodbou. Jenže za ní skočil dozorce, chytil ji a smýknul s ní tak, že zase letěla nazpátek. Malá holčička doklouzala chodbou „na všech čtyřech“ zase zpátky k mamince. Dozorce zařval: „A ven!“ Pamětnice jen stála, zoufalá, že musí odejít. Pamatuje si, že velmi plakala a maminka jí říkala: „Poslechni, běž, já za tebou pak přijdu, hlavně neodcházej od hlavní brány.“ Na návštěvu trvající pouhých deset minut mohla jít jen matka a starší sestra Hana.

Další návštěva proběhla v Hradci Králové, kde měl Karel Procházka nějaké výslechy, tam se prý dozorci chovali lidštěji. Třetí návštěva se odbyla na Pankráci a poslední v Leopoldově. Všechny spojovalo typické vypětí nervů všech zúčastněných. Například v Leopoldově měli mezi sebou stěnu, aby se nemohli ani obejmout. Byla to přepážka s plnou stěnou vysokou asi metr, nad ní plech s otvory o výšce asi 20 cm, tudy se dalo mluvit, ale ne se na sebe dívat. Nahoře pak ještě proužek skla, kterým se dalo pohlédnout na vězně. Matka byla poměrně vysoká paní, ale i když stála na špičkách, dotkla se muže za přepážkou jenom špičkami prstů. Chtěla se aspoň takhle dotknout svého manžela.

Marie byla z Leopoldova tak vyděšená, že když odtud odešly, utíkala pryč přes řepné pole, upadla a rozbila si kolena. Také si vzpomíná na strašný pocit, když přiváděli jejího otce, slyšela padání zámků, jedna mříž, druhá mříž, cvakalo to a chřestilo. Na Borech prý bylo celkem třináct mříží. A ještě jedna vzpomínka, tentokrát z vlaku. Marie se ptala maminky, proč průvodčí, když přijížděli do Leopoldova, říkal: „Projíždíme Leopoldovem, vstaňte, abyste nemuseli říkat, že jste tu seděli.“ Karel Procházka se vrátil po dvanácti letech ve vězení na amnestii roku 1960. Marie se za měsíc vdávala, takže otec ji mohl aspoň vést k oltáři.

Jestli se nevystěhujete do tří dnů, budu střílet

Na základní školu v Dobrušce po únoru nastupovali mladí učitelé, kteří zde zakládali Pionýr, svaz mládeže apod. Marie hrála ráda divadlo a měla doma maňásky a jako každé dítě se s nimi chtěla pochlubit ostatním dětem. Šla s nimi na schůzku Pionýra, ale z této schůzky ji coby dceru vlastizrádce vyhodili. Také vzpomíná, jak starší sestra Hanka jednou přišla ze školy a nemluvila. Na celý týden prostě přestala mluvit. Teprve později se ostatní dozvěděli, co se stalo. Hanka tehdy chodila do páté třídy gymnázia a její třídní učitel jí řekl: „Ty se tady postav před třídou, máš otce vlastizrádce a tady se ho teď veřejně zřekneš, a když to uděláš, tak my tě vezmeme do svazu mládeže.“ Sestra potřebovala celý týden na to, aby prožité trauma zpracovala, teprve pak o něm mohla mluvit se svou rodinou.

Procházkovi tehdy bydleli v běžném dvoupokojovém bytě v Dobrušce. Úředníci z místního národního výboru (MNV) poslali paní Procházkové dopis s příkazem k vystěhování do cihelny v nedalekých Pulicích. Zde měli bydlet v ratejně s dalšími romskými rodinami. Matka na to řekla: „Děvčata, my si vezmeme kufry, sedneme si k radnici a třeba si nás někdo vezme.“

„To jsou takové momenty, které se vám vtisknou do duše, to nejde zapomenout,“ říká Marie Roszyncová. „Pak přišel takový šílený esenbák, byl z Bolehoště, a přišel a říká mamince: ‚Jestli se nevystěhujete do tří dnů, budu střílet.‘“ Nakonec jim pomohla paní domácí. Navrhla, že se mohou přestěhovat do upraveného skladu ve sklepě. Dům býval lihovarem a bylo zde dokonce několik pater sklepů, do nejvyššího se měli Procházkovi přestěhovat. Sice jim ke dveřím často chodily krysy, ale upravili si to tak, aby se tam dalo slušně bydlet, a to až do návratu otce z vězení. Když otec v roce 1974 zemřel, nabídlo město matce garsonku.

Ke vzpomínkám na dětství a mládí patří i vyprávění o babičce z Týnce nad Labem, kam pamětnice často jezdila. Babička ve 25 letech zůstala sama s malými dětmi a rozestavěným domkem, všechno prý zvládla. „Byla to taková úžasná malá babička, která dokázala ramenem zvednout žebřiňák.“ Tato babička pak Marii nějakou dobu vychovávala ve svém domku v Týnci nad Labem, když se matka psychicky zhroutila po odsouzení otce. Pamětnice si z této doby pamatuje na vyučování Karla Otčenáška, pozdějšího královéhradeckého biskupa, který zde působil. K tomu se váže příznačná vzpomínka na tu dobu: „Babička utíkala ulicí a volala: ‚Zavřeli nám Otčenáška!‘“

Dobrušská veřejnost si nepřeje, aby dcera vlastizrádce studovala

Matce pamětnice na MNV sdělili, že dcera studovat nebude, protože je přece dcerou vlastizrádce a bude pracovat u stavu ve stuhárně. Což matka nechtěla připustit, protože Marii bylo teprve čtrnáct let. Rozhodla se, že dceru uživí doma, i když měla velmi malou výplatu. Jednou v létě přišel k Procházkovým ředitel z dobrušské průmyslovky a nabídl jim, aby Marie na jeho škole studovala. Sama by si nejspíš vybrala něco jiného, milovala kreslení, a kdyby to tehdy bylo možné, studovala by design. Ale nabídka pana ředitele se nedala odmítnout. Prostě řekl, aby přišla druhý den na přijímačky, že se to zkusí. Byl to kolega jejího otce, který na průmyslovce také učil a kde ho měli všichni rádi. Marie u zkoušek uspěla a na školu nastoupila. Na Štěpána toho roku se vdávala Mariina sestra Hanka v kostele plném lidí. Akt svatby prohlásili za demonstraci, dav v kostele byl údajně prošpikován estébáky. Tito byli velmi udiveni, že Hanku vedl k oltáři místo otce doktor Tomský, otec Alexandra Tomského.

Dva dny nato přinesl školník dopis s razítkem KSČ, že si dobrušská veřejnost nepřeje, aby dcera vlastizrádce studovala. Marie opět zůstala doma a měla nastoupit do pletárny v Podchlumí. Musela by chodit do vzdálené fabričky několik kilometrů lesem. Matka rozhodla, že její dcera nebude v patnácti letech nic takového podstupovat a řekla, že bude doma. Jenže tím se stala podle zákona příživnicí. Naštěstí mezitím její švagr, manžel sestry Hany, který pracoval jako inženýr metalurg v Agrostroji v Jičíně, začal externě učit na zdejší průmyslovce a vyjednal, že Marie může nastoupit tam. Po roce mohla přestoupit do školy v Rychnově nad Kněžnou, blíže k domovu a tady střední školu dokončit. Ředitel školy kádrově problematickou studentku na škole udržel. 

V souvislosti s ředitelem rychnovské průmyslovky si Marie vybavuje vzpomínku, jak za ní jednou přišel. „Řekl: ‘Ty malá, pojď sem, tady máš peníze. Je devět hodin, přijď až na odpolední vyučování, teď si vezmi ty peníze, běž a vystůj mi frontu na párky, kup mi půl kila. A přijď až v jednu.’“ Zrovna totiž přijel inspektor Višňák z Hradce, který neměl v oblibě otce Karla Procházku. Ředitel tedy evidentně Marii uklidil z dohledu.

Podobným způsobem získávala vzdělání i starší sestra Hana, absolvovala laborantskou školu v Hradci Králové. Moc chtěla studovat medicínu, ale to se bohužel nepodařilo.

Ať chutná!

„Jaká byla 50. léta? Já jsem věděla, že to jsou hrozná léta, ale v tu dobu jsem byla mladá, chtěla jsem užívat svět, ale doma jsem viděla tu krutost. A spousta našich přátel zůstala v kriminálech.“ Marie věděla, že když například pojede do Prahy, bude mít vždycky kde hlavu složit, protože se o ni někdo postará. Ale problém byl v penězích. Neměla mnohdy ani na to, aby jela k babičce, natož aby šla třeba do divadla.

Hodně dobrých lidí matce, která musela vykonávat těžké manuální práce, pomohlo materiálně. Měla malý plat a často přemýšlela, co uvařit, aby se děti najedly. Musela jim platit mnoho dalších věcí, jízdné, internát, a tak jí mnoho peněz nezůstalo, přestože se jí snažily pomáhat obě babičky. Anonymně jí lidé dávali třeba jídlo, například jednou přišly ke dveřím sklepa, kde bydlely, a ležela tam celá krůta s lístečkem „Ať chutná.“ Nebo jí sousedé dávali přebytky ze zahrádky. Jeden známý z Kostelce nad Orlicí, když měl jahody, nelenil a na kole dojel až do Dobrušky s dvěma plnými košíky přes řídítka. Nebo se stalo, že kdysi měl někdo obchod s látkami, všechno mu sice sebrali, ale on měl něco schováno, tzv. ulito. Přišly taneční a tento člověk, jehož jméno si pamětnice již nepamatuje, daroval paní Procházkové látku na šaty. Měly pak nejkrásnější šaty v celých tanečních. „To přece normální člověk nedělá jen tak. To měli skutečně toho mého tátu strašně rádi.“ Přesto se pomluvám, například právě kvůli šatům do tanečních, nevyhnuly.

Stigma dcery vlastizrádce Marii Roszyncovou pronásledovalo celý život a poznamenalo i její profesní dráhu. Dostala umístěnku do Jablonného nad Orlicí do podniku Tesla. Čelila zde problémům s ubytováním, brzy onemocněla encefalitidou a doktor jí pomohl k návratu domů. Opět zůstala bez místa. Známí jí nakonec sehnali práci v Kovodružstvu v Lipovce, vesnici nedaleko Rychnova nad Kněžnou.

Rok 68 jsme oplakali

Poté nastoupila do Fabu ve Vamberku, kde pracoval i její manžel, se kterým se znala už z průmyslovky. Když přišel rok 1968, čekali Rozsyncovi druhého potomka. Rodina Procházkových prožívala období pražského jara v radostné euforii z celého roku 1968. Otec byl doma a šťastný, Marie s manželem i sestra s rodinou jezdili k rodičům, užívali si konečně rodinného života. Rozsyncovi obnovili v Dobrušce skautský oddíl. Okupace vojsky Varšavské smlouvy a následná normalizace na rodinu dolehly. „Rok 68 jsme oplakali, nejvíc jsme měli starost o tatínka, protože on z toho všeho byl špatný.“

Když Marie Roszyncová bilancuje časy normalizace, říká: „Žít se musí, ale my už jsme byli tak utrápení a snažili jsme se od toho oprostit, abychom aspoň nějaký ten život měli.“ Nebylo to ale snadné. Manžela vyhodili z práce, novou dlouho nemohl najít, a tak chodil jako brigádník vykládat vagóny. Otec Karel Procházka nemohl jít ani do důchodu, protože neměl jediný doklad o tom, že kdy pracoval. „A když pak zjistíte, že estébáci za to berou o čtyři tisíce navrch, je to nespravedlnost,“ říká s hořkostí v hlase Marie Roszyncová. Otec Karel Procházka zemřel v roce 1974. Pracoval tehdy u Československé automobilové dopravy (ČSAD). Jednou se smeknul a upadl tak nešťastně, že utrpěl vážný úraz, na jehož následky do rána zemřel. Podnik to ani nenahlásil jako pracovní úraz.

Marie Roszyncová se po mateřské dovolené nechtěla vrátit do podniku Pap ve Vamberku, odkud vyhodili jejího manžela. Pomohl jí otcův známý, doktor Šebesta, který byl náměstkem v rychnovské nemocnici. Chlubil se prý tím, že je posledním nekomunistickým a věřícím náměstkem v republice. Přijal Marii jako techničku, později jako bezpečnostní a požární techničku. I zde prý ale měla problémy se „šílenou“ kádrovačkou. Nakonec si mohla doplnit vzdělání v Brně a později měla v gesci celý tehdejší Východočeský kraj. 

Náprava bude trvat dlouho

Sametová revoluce byla pro rodinu zjevením. Dcera po nocích vylepovala ručně malované plakáty, celá rodina pomáhala. Těšili se z návratu svobody a pustili se do další obnovy skautingu v Dobrušce. Po odchodu do penze v roce 1995 se Marie Roszyncová věnuje rodině, přátelům a skautingu. Organizuje skautské tábory, její přezdívka zní Mery. V oddíle se snaží dětem předat svou zkušenost z doby nesvobody. Nabízí své vyprávění i školám, ale říká, že ze čtyř škol, které oslovila, ji pozvali pouze do jediné. Marie Roszyncová říká, že ta lepší půlka českého národa je za těch 40 let tak zadupána a zničena, že náprava bude trvat velmi dlouho. „Přála bych si, aby lidé dokázali rozpoznat dobro a zlo. A dávali si pozor na vifikulanty,“ dodává na závěr své životní motto.