„Pražské jaro jsem prožívala celá šťastná, a dokonce jsem sbírala podpisy na podporu K231 a leccos jsem vyprávěla učňům ve škole. Pár dní po vstupu sovětských okupantů mi volali mí učňové, abych okamžitě podle možností někam zmizela s celou rodinou. Kolem domu chodili nějací podezřelí lidé a hledali sovětské občany. Málokdo to ví, ale pro sovětské občany byl tento moment dost nebezpečný. Opakovala se situace jako po válce v roce 1945, kdy Sověti unášeli sovětské občany do Ruska. Takže jsme se s manželem a dětmi odstěhovali a já jsem se bála vrátit se do školy.“
„Před 22. dubnem 1942 byl (tatínek) raněný. A protože byl raněný, nemocný – neměl ledvinu a byl starý, tak ho neodvezli do nemocnice, ale k nám domů. Léky nebyly. Byl raněný, bez ledviny, nemocný – bylo to jasné. Táta trpěl strašnými bolestmi. Byla strašná zima a maminka ho přivazovala k posteli, aby neshodil deku. Strašně křičel bolestí, nepřetržitě. 22. dubna 1942 maminka nevydržela, naložila ho na saně, protože v Leningradě byl ještě sníh, a vezla ho do nemocnice. Maminka se dlouho nevracela. Se sestrou jsme ji šly hledat. Objevily jsme ji na promrzlých schodech. Už neměla sílu jít nahoru. Řekla, že když tátu přivezla do nemocnice, už byl mrtvý.“
„V roce 1943 jsme se učili ve sklepech, protože při náletech nemělo cenu pořád běhat ze třídy do sklepa a zpátky. Svítilo se petrolejkou, učili jsme se psát mezi řádky na starých novinách, protože papír nebyl. Měla jsem ve třídě docela výsadní postavení, protože jsem už uměla číst. Při té jediné petrolejové lampě jsem četla hlavně Andersenovy pohádky. Nejvíce se mi líbila pohádka o ošklivém káčátku a od té doby ve mně taky zůstala pohádka o olověném vojáčkovi. Jak roztaje kvůli lásce.“
Inna Rottová, rozená Želeněcová, provdaná Mirovská, se narodila 22. srpna 1935 v Leningradu. Její otec Samuil Želeněc pocházel z Prahy, maminka Galina Štrasburg z Varšavy, kde se oba rodiče setkali a prchli do Ruska. Oba byli Židé a potýkali se s antisemitismem i bolševiky. Útočiště našli v Leningradu (dnešní Petrohrad), kde je v roce 1941 zastihla válka. Matka s Innou a její starší sestrou Tamarou zůstaly v obleženém Leningradu, otec odešel bojovat a na následky zranění v roce 1942 zemřel. Matka s dcerami blokádu Leningradu přežily a dočkaly se jejího konce v lednu 1944. V roce 1953 pamětnice maturovala, ale kvůli své židovské národnosti se nedostala na školu své volby. Spokojila se s vysokou školou textilní, kterou absolvovala s inženýrským titulem. V roce 1960 se v SSSR provdala za českého studenta Jaromíra Mirovského, za nímž v témže roce přijela do Československa. Pracovala ve Výzkumném ústavu A. S. Popova a poté učila na odborném učilišti. Složila státnice z češtiny, pokračovala v postgraduálním studiu a vychovávala dvě dcery. Ona ani její manžel nikdy nebyli v KSČ. V období Pražského jara sháněla podpisy pro podporu K231 a během okupace se kvůli svému sovětskému občanství se svou rodinou skrývala. Když se odmítla dostavit k prověrkám, vyhodili ji z práce. Zůstala na volné noze jako tlumočnice a překladatelka, v roce 1974 jí vyšla první povídka a v roce 1984 první kniha. Od té doby vydala padesát románů a detektivek. V roce 1998 se rozvedla a provdala se za Vladimíra Jana Rotta. Inna Rottová zemřela 27. června roku 2018.
