The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Roubíček (* 1926  †︎ 2019)

• narozen 13. 3. 1926 v Praze v židovské asimilované rodině

• 1940 vyloučen ze školy, učení se truhlářem

• 19. 7. 1942 deportace do Terezína se sourozenci a rodiči

• 26. 1. 1943 deportace do Osvětimi

• červenec 1943 odjezd na práci do Varšavy – odklízení trosek po povstání ve varšavském ghettu

• srpen 1944 evakuace z Varšavy, pochod smrti a pak vlak do Dachau

• zakrátko převezen z Dachau do Kauferingu IV

• únor 1945 převelen do Landsbergu

• 1. 5. 1945 osvobozen, poté návrat do Prahy

• z širší rodiny přežil jen bratr Karel a otcův bratr

• vyučení, studium školy nábytkářského průmyslu

• 1948–1950 vojenská služba

• 1951 opět povolán jako mimořádná záloha, v armádě pak 20 let

• 1971 propuštěn z armády pro nesouhlas s okupací

• 1983 odchod do penze

• 2011 vydal knihu Přežít tohle peklo stůj co stůj!!!

• zemřel 23. září 2019

Vyprávění Rudolfa Roubíčka překvapuje nejen syrovostí a drsností, ale i otevřeností a smyslem pro nejmenší detail. Svůj životní příběh, který se odehrával i v terezínském ghettu, vyhlazovacím táboře v Osvětimi a nacistických pracovních táborech, popisuje pamětník věcně a s přesností. Pozornost věnuje i chronologii, příčině a následku jednotlivých událostí. Snad je jeho racionální věcnost a smysl pro detail zároveň i jakousi vlastní obranou před úvahami, nakolik krutost prožitého ovlivnila jeho život. Zároveň je přesvědčen, že vydávat svědectví a vracet se k minulosti je důležité – pro možnost předejít jejímu opakování.

Juden heraus!

Rudolf Roubíček se narodil 13. března 1926 v pražských Nuslích jako čtvrté a poslední dítě do židovské, zcela asimilované rodiny. Tatínek Robert, francouzský legionář, pracoval jako automechanik, maminka Aranka, která pocházela z maďarské rodiny usazené na Slovensku, se starala o domácnost se čtyřmi dětmi. V rodině vyrůstali dva hoši – nejstarší Karel a nejmladší Rudolf, a dvě dívky, mladší Věra a Renée, zvaná Rena. Rodinné vztahy líčí pamětník jako idylické a naprosto harmonické, k rodičům měly děti velkou úctu, z tatínka také respekt. Pevné rodinné vztahy a její semknutost se projevily i později, v mezních situacích.

Rodina Roubíčkových byla sice židovská, ale zcela asimilovaná, o svém židovství pamětník netušil až do svých třinácti let. „Šel jsem s kamarádem na plovárnu za Národním divadlem, to už bylo jaro po okupaci. Ležíme na slunci a najednou se plovárnou ozvalo: ‚Juden heraus!‘ Zařval to jeden z gestapáků, kteří tam přišli. Nechápal jsem, co se děje, ale kamarád mě odtáhl pryč. Večer mi tatínek vysvětlil, že i my jsme podle německých zákonů Židé,“ uvádí Rudolf Roubíček.

Kvůli protižidovským zákonům se dosud poklidný život rodiny změnil. Otce postihla ztráta zaměstnání, museli se stěhovat a Rudolf byl nucen odejít v roce 1940 po ukončení třetí třídy měšťanky ze školy. Nastoupil tajně jako učeň do truhlářské dílny, kde projevil velkou zručnost – dar, který se mu za mnoha dalších okolností osvědčil.

Ghetto jako normální místo

Od října 1941 začaly systematické deportace židovského obyvatelstva protektorátu. Jako první dostal příkaz k deportaci nejstarší bratr Karel – do Terezína odjel v prosinci 1941 se skupinou Aufbaukommando, která měla připravit vyklizené město na příchod nedobrovolných obyvatel. Zbytek rodiny Karla následoval v červenci 1942. Roubíčkovi dostali oznámení o deportaci tři dny předem, v těchto dnech měli provést přesný soupis majetku a odevzdat jej spolu s klíči od domku ve Strašnicích. Rudolf Roubíček popisuje: „Pro zavazadla přijel zřízenec židovské obce a při pohledu na vozík odjíždějící se sbalenými ranci jsem si uvědomil, že spolu s vozem odjíždí mé krásné dětství.“

Do Terezína přijeli 19. července 1942. Díky bratru Karlovi se na novém místě rychle zorientovali, Rudolf pracoval nejdříve v úklidové četě, později získal zaměstnání v kuchyni. Nejhůř nesla situaci maminka, propadla depresi a beznaději. Pamětník o pobytu v Terezíně říká: „Terezín byl v podstatě ještě normální místo. Práce bylo dost, nezbývalo než si na ni zvyknout, přemýšlet o situaci, kterou změnit nešlo, člověk ani nemohl.“

I v tomto případě převládá u pana Roubíčka racionální úvaha a popis nad analýzou – z terezínské reality raději líčí způsob přípravy chlebů pro tisícovky strávníků a jíšku z 25 kil mouky než bezpochyby zavšivené slamníky a přeplněnost ghetta. Se smutkem ovšem popisuje příhodu z marodky, kde se seznámil s podobně starou dívkou. Dřív než mohlo jejich setkávání přerůst ve vztah, odjela transportem na Východ.  

Vzpoura proti Mengelemu

Po půl roce v Terezíně nastoupila do transportu i rodina Roubíčkova. Nebyli ovšem tak jako jiní vybráni, ale šli dobrovolně spolu s nejstarší sestrou Renou – ta byla zařazena do transportu za trest. Při práci v kuchyni ji přistihl nadřízený, jak schovává vyškrabané zbytky jíšky pro maminku, a nabídl jí, že když se s ním vyspí, neudá ji. Čestná Rena mu nevyhověla a musela nastoupit deportaci. Zde se projevila rodinná soudržnost – ačkoli ostatní členové rodiny mohli zůstat v Terezíně, do jisté míry chráněni Karlem jako členem komanda, tatínek rozhodl, že Renu jet samotnou nenechají a pojedou s ní.

Do Osvětimi odjeli 26. ledna 1943. Jediný, kdo snad něco věděl o pravém účelu osvětimského táborového komplexu, byla sestra Rena. Rudolf Roubíček uvádí: „Když vlak zastavil, vyklonil jsem se z okna a přečetl název stanice. Jakmile Rena uslyšela jméno Osvětim, propukla v zoufalý pláč a nebyla k utišení. Měla jistě víc informací než my.“ Brzy i ostatní zjistili, na jakém místě se ocitli. Po příjezdu do tábora proběhla selekce. Při ní došlo k situaci, kdy tatínek zachránil nejmladšímu synu Rudolfovi život, protože se vzepřel Mengelemu:

„Ukázal na mě bičíkem, že mám jít na stranu k ženám, starcům a dětem. Já jsem vykročil, jako že tam půjdu, ale tatínek mě strhnul zpátky vedle sebe a bratra a strašně na Mengeleho zařval: ‚Nein! Wir alle drei sind sehr gute Facharbeiter. Wir werden zusammen arbeiten. Ne! My tři jsme dobří odborní pracovníci a my budeme pracovat spolu.‘ Mengele úplně zesinal. Ruka s bičem mu zůstala viset ve vzduchu. Trvalo to pět, možná šest vteřin. Pak se podíval na tatínka a jejich vzájemný pohled z očí do očí trval nejméně půl minuty.“ Rudolf tehdy díky odvaze svého tatínka zůstal na straně živých.

Dojít si znovu pro topinky

První dny v Osvětimi popisuje Rudolf Roubíček podrobně a precizně, jak je mu vlastní. Téměř neuvěřitelně zní jeho detailní popis procedury po příchodu do tábora, i po téměř 75 letech si totiž pamětník vybavuje nejmenší podrobnosti. Na otázku po vnímání a určitém hodnocení situace odpovídá, že neuvažoval o tom, co je kolem něj, a realitu přijal. Věděl, že většina lidí, včetně maminky a sester, šla na smrt, jeho osobně držela v naději touha, aby přežil. „Tehdy jsem se rozhodl, že udělám všechno pro to, abych si mohl ještě jednou dojít na Václavské náměstí do Koruny pro topinky, jako mi kupoval tatínek,“ přiznává s dojetím Rudolf Roubíček.

V Osvětimi zůstal sám – tatínka si nechali v Březince, kde pomáhal jako tlumočník, bratra převeleli na práci do Golešova. Rudolf byl zařazen do pracovního komanda, které mělo v hlavním táboře na starosti vykládání vagonů a stavební práce. Práce byla namáhavá a byl mezi vězni nejmladší. Možná i proto si ho vyhlídl unterkápo, pomocník kápa, a spolu s kápem výměnou za lepší pracovní podmínky a víc stravy Rudolfa sexuálně zneužíval. I o tomto otřesném zážitku, který nebyl poslední, mluví pamětník Rudolf Roubíček s obdivuhodnou věcností a otevřeností.

Zázrak se sněhem

V létě 1943 odjel s menší skupinkou asi 25 vězňů do Varšavy. Jejich úkolem bylo odklízení trosek po povstání ve varšavském ghettu, cihly z pobořených budov se ve válečné době hodily k dalšímu použití. Ve Varšavě prodělal Rudolf Roubíček tyfus, z něhož se dostal jako zázrakem. „Probral jsem se z horeček po několika dnech, malátný a neschopný. Musel jsem se vymočit a všiml jsem si, že na okenním parapetu ležel čerstvý sníh. O času nemám moc pojem, ale když mě přijímali na marodku, zářilo jasné slunce, a teď najednou sníh. Otevřel jsem okno a všechen sníh z okna i z nejbližšího dosahu jsem snědl. Upadl jsem do spánku a po několika dalších dnech jsem vstal z mrtvých,“ líčí zázrak se sněhem pamětník. Ostatně sám si vysvětluje fakt, že přežil, souhrou několika okolností – schopností logického úsudku, talentu a fyzické zdatnosti získané díky Sokolu a také jistou „vyvoleností“, kterou odvozuje od maminčiných předků.

Varšavu, kde v létě 1944 vypuklo povstání, opustili vězňové v létě 1944 právě v důsledku povstání. Vydali se na pochod smrti, v horkém létě je dozorci hnali asi tři dny, než je naložili do vlaku, který vězně dovezl do Dachau. Druhý den Rudolfa Roubíčka a další převezli do tábora Kaufering IV. V táboře vybudovaném v lese, kde byla i továrna na letecké součástky, byl Rudolf Roubíček pověřen vedením tábora. V praxi to znamenalo, že měl dohlížet na pořádek a klid v táboře a podobně. V části Kauferingu byly vězněny i ženy a setkání s mladou dívkou, maďarskou židovkou Katkou, bylo pro pamětníka osudové. Díky mamince mluvil maďarsky a mohl s dívkou navázat kontakt. „Na první pohled jsem se do ní zamiloval. Bylo mi sedmnáct, jí asi patnáct, ale takovou lásku jsem pocítil poprvé. Nosil jsem jí dárky vyrobené z chleba a různých potravin, časem jsme spolu mohli strávit pár chvil o samotě a dotknout se, víc nic,“ vzpomíná Rudolf Roubíček.

První a poslední životní láska

Ani v Kauferingu se ještě osvobození nedočkal – v únoru 1945 byl převelen do tábora v Landsbergu, kde měl mimo jiné na příkaz dozorce hledat ukrývané židovské zlato. Na konci dubna, těsně před koncem války, nastoupil spolu s dalšími zbylými vězni pochod smrti, svůj druhý. Osvobození pro něj přišlo 1. května 1945, kdy se objevili vojáci americké armády.

Po nutné rekonvalescenci se Rudolf Roubíček na konci května vrátil do Prahy. Zamířil k tetě a strýcovi, kde se setkal i se starším bratrem Karlem. Okamžitě začal pátrat po maďarské dívce Katce, od spoluvězeňkyně se dověděl, že zemřela během tyfové epidemie v Bergen-Belsenu. „Ačkoli jsem byl dvakrát ženat, šlo spíš o vztahy z rozumu. Jedinou skutečnou láskou mého života zůstala Katka,“ se smutkem přiznává pamětník.

Po válce se vrátil do školy, složil tovaryšské zkoušky v oboru truhlář a o dva roky později nastoupil do střední školy bytového průmyslu. V roce 1948 byl povolán k základní vojenské službě, kterou ukončil po dvou letech. Našel si zaměstnání a založil rodinu, ale v lednu 1951 byl odveden k mimořádnému vojenskému cvičení na tři roky. Nábor organizoval nechvalně proslulý generál Bedřich Reicin, popravený v procesech se Slánským v roce 1952. K ukončení služby důstojníků v záloze, které odvedl, se nikdo neměl, takže Rudolf Roubíček zůstal v armádě nedobrovolně až do roku 1971, kdy byl propuštěn kvůli nesouhlasu s invazí sovětských vojsk v roce 1968. Pak pracoval jako skladník a vedoucí skladu až do odchodu do penze v roce 1983. Po rehabilitaci v roce 1990 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a později plukovníka.

Rudolf Roubíček svůj válečný příběh popsal v knize Přežít tohle peklo stůj co stůj!!! vydané v roce 2011 a v současné době pracuje na zpracování svých poválečných osudů. Je přesvědčen, že připomínání hrůz holocaustu může napomoci tomu, aby se neopakovaly. Proto se aktivně účastní besed se studenty a přijímá pozvání na vzpomínkové akce.