The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Rousová (* 1940)

• narozena 12. září 1940 ve Velkém Meziříčí

• 6. května 1945 byl na radnici ve Velkém Meziříčí nacisty popraven její otec Vladimír Neuman

• v 50. letech znárodněna rodinná pekárna

• Jitka se vyučila zubní laborantkou

• později pracovala jako dětská zdravotní sestra

• dodnes (2019) žije ve Velkém Meziříčí

Odbojáři chodili několik kilometrů pěšky v noci, nikdo si to nedovede představit

„Strachu ze ztráty jsem se pak už nikdy nezbavila,“ říká téměř osmdesátiletá Jitka Rousová z Velkého Meziříčí. Bylo jí pět let, když se její otec, protinacistický odbojář, nevrátil domů. Bylo to ve dnech, kdy si svět výrazně oddychl. Končila totiž druhá světová válka.

Příběhy silných žen její rodiny jsou podobné. Už její babička z otcovy strany se dlouhá léta sama starala o rodinnou pekárnu a dvě děti. V době první světové války, kdy byl její manžel, tedy dědeček pamětnice, na vojně, zabezpečovala přísun chleba mnoha lidem. Po dědečkově návratu pokračovali Jitčini prarodiče v budování rodinné firmy. „A nejen to. Dědeček, František Neuman, byl velmi aktivní v různých spolcích a v letech 1931 až 1938 působil ve Velkém Meziříčí jako starosta.“ Péči o celou domácnost, živobytí a dvě děti musela sama později zvládnout i Jitčina matka Ladislava Michalicová.

Otec pamětnice, Vladimír Neuman, vystudoval architekturu. Do jeho profesních plánů ale zasáhla okupace Československa, a tak se posléze ještě vyučil pekařem, aby nebyl totálně nasazen. „Maminku si bral v devětatřicátém roce. Já se narodila o rok později a za tři roky k nám přibyl ještě bratr,“ vypráví Jitka. Vladimír Neuman se stejně jako jeho otec veřejně angažoval. V roce 1940 stál u zrodu Horáckého divadla. Stal se jeho prvním scénografem a intendantem. Kromě jiných známých osobností se zde setkal například s divadelním režisérem a hercem Otomarem Krejčou. Kromě Horáckého divadla navrhoval Vladimír Neuman scény i pro velká divadla v Brně a Ostravě.

O zapojení svého otce do protinacistického odboje se Jitka dozvídala postupně až po válce. „Ten jeho příběh a vůbec příběhy těch, které nacisti postříleli na radnici, jsem skládala z různých střípků. Tatínek byl národní socialista, o odboji vůbec nemluvil. Sám řekl, že vše řekne až po válce. Partyzánům pomáhala i maminka. Odbojáři často odcházeli v noci a chodili dlouhé kilometry pěšky, aby pomohli partyzánům. To si nikdo neumí představit. Spoustu lidí, co byli v odboji, tady za války kryla také hrabata Podstatzký-Lichtenstein. Zaměstnávali je na zámku,“ líčí Jitka.

 

Uvědomila jsem si, že mi tatínek už nikdy nepřečte pohádku

Přestože válka přinášela mnoho těžkostí, rodiče se Jitce i jejímu bratrovi plně věnovali. “Chodili jsme do přírody. Tatínek hrával doma pro nás i další děti loutkové divadlo. Sám loutky vyráběl a maminka na ně jako vyučená švadlena šila kostýmky. Jeho Kašpárek byl ten nejkrásnější na světě. Tatínek mi také hodně četl.“ Kromě idylických chvil vzpomíná ale Jitka i na časté přelety letadel a houkání sirén, kdy si jako čtyřletá brávala připravený batůžek a utíkala do krytu.

Osudného dne 6. května 1945 žila povstáním nejen Praha. I ve Velkém Meziříčí už bylo dovoleno vyvěsit československé vlajky a na radnici zasedl nově ustanovený Revoluční okresní národní výbor, ve kterém působil i Jitčin otec. Všude panovala velká euforie. Zvrat nastal večer. Radnici obsadila posádka německého wehrmachtu a členy výboru zajala. „Němci lidi na radnici vyslýchali a mučili. Z pitevní zprávy jsem se dozvěděla, že tatínek měl rozstřílený loket. Posléze všechny zastřelili a naházeli do Oslavy a Balinky, co tu protékají.“ Počet obětí měl však ještě narůst. Ve středu 9. května 1945 došlo při osvobozování a přechodu fronty k bombardování ruským letectvem, při kterém zahynuly další desítky občanů. Na hřbitově tak na konci války skončila stovka lidí. Jitka si dodnes pamatuje chvíli, kdy se doma dozvěděli o tragédii na radnici. „Najednou mi bylo jasné, že tatínek už nikdy nepřijde, nikdy mi nic neřekne, nepřinese knížku, nepřečte pohádku. Němci pak celé město paralyzovali, vyhlásili stanné právo. Nešla elektřina. Doma bylo ticho, nebyli jsme schopni vůbec ničeho.“

 

V 50. letech nám pekárnu zabavili

Město vypravilo všem meziříčským obětem společný pohřeb. “Táta pro nás ale nikdy neumřel. Babička už pak nikdy nevyšla z domu. Říkala, že nemůže, že ho všude vidí,” vypráví Jitka. Po válce se Jitka vyučila zubní laborantkou a o něco později vystudovala obor dětská sestra. “Rok jsem musela strávit na internátu v Brně. Nesměli jsme domů. Bylo mi 14 let a byla jsem hodně upnutá na maminku, byl to pro mě velmi těžký rok,” vzpomíná. Situace se zlepšila, když mohla Jitka bydlet u maminčiny sestry. “Tam už jsem se cítila dobře. Byla to domácnost plná lidí. Žili tam i rodiče tetina manžela Františka Křepelky. Toho jako politického vězně komunisti odsoudili na šestnáct let. Podle mě měl být celý odboj smetený ze stolu. Pozavírali jich hrozně moc. Pamatuju si, že moje máma říkala, že po válce se z těch největších kolaborantů stali ti největší komunisti.” 

Smrt otce, protinacistického odbojáře, a nástup komunistů k moci znamenaly pro rodinu život v bídě. Situaci pak zhoršilo také znárodňování, kdy rodině v 50. letech režim vzal rodinnou Neumanovu parní a strojní pekárnu. “Jeden z těch slušnějších funkcionářů se za námi jednou stavil a přinesl nám pytel cukru se slovy, že my jsme tu pekárnu vybudovali, pak nám ji ukradli a teď v ní všichni kradou, tak ať z toho svého majetku také něco máme,” líčí Jitka. Jitčina maminka pečovala o děti, domácnost, nemocné rodiče i o výdělek. Prodávala v obchodě a posléze také šila. “Jenže pak jí sebrali vdovský důchod, protože překročila nějakou výši výdělku.” Celodenní práce a stres se rychle negativně projevily na matčině zdraví.

 

V Československu dělali komunisté i to, co nemuseli

V roce 1964 se Jitka provdala za Vladimíra Rouse, do manželství se postupně narodily dvě děti. Dobu uvolnění 60. let a následnou okupaci vojsky Varšavské smlouvy trávila Jitka na mateřské dovolené. V ulicích Velkého Meziříčí se stejně jako v jiných městech objevovaly po srpnových událostech osmašedesátého roku nápisy proti Sovětům a lidé přetáčeli dopravní cedule, aby vojákům zmátli trasu. “Maminka se z uvolněné atmosféry šedesátých let moc neradovala. Vždycky když se jí ptali, co na to říká, odpovídala, že musíme počkat, co z toho bude. Už věděla, měla tu zkušenost.” Podle Jitky mohlo být klidně ale vše jinak: “Byla jsem svého času ve východním Německu za příbuznou, která se tam provdala. Obchody měli plné zboží, takové u nás v té době vůbec nebylo. Oni tam totiž nechali určitou míru podnikání. U nás ti, co byli u moci, dělali i to, co nemuseli,” říká.

 

Kdo jsem já, abych ho soudila

V osobním životě následovala Jitka cestu silných žen svého rodu. Sametovou revoluci přivítala s nadšením, posléze ale pečovala o těžce nemocného manžela a snažila se zvládat finanční zátěž. Když se jí ptáme, co by po letech řekla muži, který byl v roce 1945 u německé jednotky a zastřelil jejího otce, odpovídá: “Nic. I ruku bych mu podala. Kdo jsem já, abych ho soudila? Já nebudu ta, která zanese do světa zase zlo. I tak je ho tady dost. Válka je hrozná. Klidně ať je bída, ale hlavně ať není válka. Lidé nechápou, že člověk potřebuje jen lásku.”

Novinář Stanislav Motl uvedl v roce 2010 rozhlasový dokument, ve kterém zpracovává svá setkání s bývalými členy Hitlerjugend, kteří byli v době války ještě většinou dětmi. Mezi nimi jsou i ti, kteří se na konci druhé světové války podíleli na meziříčské tragédii. Jeden z nich Jitčina otce pravděpodobně zastřelil.

Architekta, výtvarníka a divadelníka Vladimíra Neumana připomíná ve Velkém Meziříčí stejnojmenná ulice.