The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Ruda (* 1927)

• narozenl 10. února 1927 do české rodiny v Končanici, v dnešním Chorvatsku

• v zimě 1945 se přidal ke 4. brodské brigádě - partyzánům bojujícím proti ustašovcům a Němcům

• byl raněn a s polní nemocnicí se dostal do Maďarska

• po uzdravení působil ve 2. osijecké brigádě, která se podílela na osvobozování jugoslávského území

• došel do Osijeku, kde se stal členem vojenské policie, podílel se na zatýkání ustašovců

• po válce odešel do ČSR, kde mu byl přidělen statek v Oleksovicích na jižní Moravě

• úspěšně hospodařil, vstupu do JZD vzdoroval do roku 1957

• po uzdravení působil v 2. osiječské brigádě, která se podílela na osvobozování Jugoslávského území

• došel do Osijeku, kde se stal členem vojenské policie, prováděl zatýkání ustašovců

• po válce odešel do ČSR, kde mu byl přidělen statek v Oleksovicích na jižní Moravě

• úspěšně hospodařil, vstupu do JZD vzdoroval do roku 1957

Josef Ruda se narodil 10. února 1927 v Končanici v dnešním Chorvatsku. Jeho prarodiče pocházeli z Velimi, okres Kolín, a usídlili se v Chorvatsku. (Za poznámku stojí, že v Čechách jim zůstalo domovské právo – to znamená, že oni nebo jejich potomci měli právo se do vlasti vrátit.) Vesnice Končanica byla česká, stejně jako celá oblast v okolí města Daruvar. Děti chodily do české školy, ale učily se tam pochopitelně i srbsky a chorvatsky.

Pan Ruda byl pátým z osmi dětí. Jeho otec byl řezníkem. Rudovi nepatřili mezi bohaté rodiny a s blížící se druhou světovou válkou se život stával ještě těžším. V roce 1936 odešli nejstarší bratr se sestrou do Ameriky. Tím se vyhnuli nadcházející válce.

Chorvatsko v době války ovládali ustašovci v čele s Ante Paveličem. Fašistický charakter tohoto státu byl přirozeným pozadím pro jeho spojenectví s nacistickým Německem. Na chorvatském území se proto formovaly partyzánské oddíly, které bojovaly proti ustašovcům a Němcům. Každý dospělý muž se musel přidat k nějakým jednotkám – partyzánům, domobraně, Němcům nebo ustašovcům. Vzhledem ke svému věku se Josef Ruda zapojil do bojů až ke konci války – v zimě 1945. Z výše zmíněných možností si vybral partyzány. V necelých osmnácti letech vstoupil do 4. brodské brigády.

Samotný „odvod“ do partyzánských jednotek probíhal jednoduše. Partyzáni o půlnoci přišli, sebrali mládež a odešli. Odchod nebyl násilný, ale všichni si byli vědomi toho, že odejít musí. Pan Ruda doslova říká, že nebylo možné, aby „takový velký kluk seděl doma za pecí“. S sebou si vzali jen to, co měli na sobě.

Následující týdny byly vyplněny útěkem, bojem a zase útěkem. Partyzáni byli stále v pohybu a stále ve střehu. Každý den se bojovalo a každý den byli mrtví. Na rozdíl od řádné armády ale partyzáni nebyli nikým zásobováni, a tak měli jen to, co si vybojovali. Ať už se to týkalo zbraní, nábojů, bot či oblečení. Mrtvý nepřítel byl tedy partyzány oloupen o vše potřebné, co při sobě měl. Technické vybavení – tedy spíše jeho nedostatek – se staly osou vzpomínek Josefa Rudy na toto období. Vedle toho také vzpomíná na to, jak probíhaly každodenní boje a jak partyzáni pozorovali civilní obyvatelstvo, které prchalo před fašisty. Tyto obrázky mu svírají srdce ještě dnes, protože pohled osmnáctiletého kluka na matky s dětmi, které utíkají po cestě, to je – podle jeho vlastních slov – pohled, který se tak mladého člověka osobně dotýká, neboť sám je ještě skoro dítětem.

Civilní obyvatelstvo poskytovalo partyzánům občas útočiště. Ale ani v domech nemohli zapomenout na ostražitost. Pan Ruda vypráví, jak i v teple u pece, při sušení bot, museli být neustále v pohotovosti. Prakticky to vypadalo tak, že nemohli sušit obě boty najednou! Vždy se jedna sušila a druhá zůstávala na noze. Museli být neustále připraveni nazout si botu a utíkat.

Co se týče zbraní, měli partyzáni jen ty lehké. Od toho se také odvíjel jejich způsob boje. Noví členové neprocházeli žádným výcvikem. Kamarádi jim jen ukázali, jak zbraně fungují, a tím výcvik skončil. Josef Ruda měl naštěstí zkušenosti se zbraněmi z domova, protože jeho otec byl myslivcem.

Po několika týdnech mezi partyzány byl raněn. Dostal se do partyzánské polní nemocnice, kde pobyl několik týdnů. Ani v polní nemocnici však nenastal klid. Kvůli ofenzivě ustašovců a Němců z jihu od Bělehradu utíkali všichni obyvatelé na sever do Maďarska, které už v té době bylo osvobozené. Uprchnout před ofenzivou musela i polní nemocnice:

„Pak byla nějaká ta ofenziva, velkej tlak od Bělehradu, těch ustašů a Němců. Tak jsme jako polní nemocnice utíkali. Přesunovali jsme se na Osijek a z toho Osijeku potom na Barč. Tam je řeka Dráva. Od toho Osijeku až k tej Drávě, to bylo plno vozů, koní, s kravama aj se jelo... civilů... to všechno utíkalo. Maďarsko, to už bylo osvobozený, tam byli Bulhaři. A my jako polní nemocnice, jelikož jsme byli pohybliví, tak my jsme po silnici nešli, protože tam se nemohlo jít, tam se pořád stálo. Tak my jsme šli po příkopách a to byla prošlapaná cesta. No a přišli jsme k řece Drávě a tam byl ten pontonovej most a tam jsme to přeběhli. Ovšem chudáci ty koně a ty staří lidi a ty ženský, co čekali na ten přechod. Protože to byly vozy a to nemohly jet jeden za druhým, to musely eden přijet a až za padesát metrů potom zas druhý, aby to udržel ten pontonovej most, protože to se houpalo. Tamten byl samosebou dávno rozbitej. A přešli jsme přes tu Drávu a přišli jsme do toho Barče, to je zrovna od Drávy to město. A najednou přilítly letadla a tak ten most rozbily. Tak tam se hodně lidí potopilo.“

Šťastný přechod přes řeku Drávu do Maďarska umožnil Josefu Rudovi vyléčit jeho zranění. Když byl opět zdravý a připravený pro boj, přidal se ke 2. osiječské brigádě, která se formovala při Osijeku na severním břehu Drávy. Na rozdíl od první partyzánské brigády, ve které působil, byla tato mnohem lépe vybavená a vyzbrojená. Jejím úkolem bylo překročit Drávu směrem k Osijeku a osvobozovat Slavonii. Ani druhý přechod této řeky a následný postup vpřed se neobešel bez dramatických okolností:

„A to bylo v noci, tak asi v jedenáct hodin a to bylo hrozný... To sme přeplavávali na těch čámcích gumovejch. Až osmnáct se jich do jednoho vlezlo, nevím přesně, člověk na to neměl čas, počítat. A jsme začli jít, tak to rakety – voni Němci stříleli. A to bylo jak ve dne. Na tej Drávě, když jste se takhle podívali doprava nebo doleva, tak to jste viděli, jak ty čamce se stavijou na nos, jak se potápijou, jak byly zasažený tím dělem... Tak tam zařvalo hodně lidí. Já jsem se dostal na druhou stranu. No a celou noc, příští den celej a ještě jeden den se... pořád jsme šli dopředu. To když si vzpomenu třebas na poli, když nás šla řada – rojnice... tak viděli jste, jak se to převalí, jak se koulijou ty lidi... Jak odpadají...“  

Pan Ruda vzpomíná, jak při dobývání jedné vesnice zachránil mnoho svých spolubojovníků tím, že si včas všiml kulometu v okně a zneškodnil ho dříve, než stihl ohrozit jejich jednotku. Osvobodili takto několik vesnic. Postupovali rychle, protože nepřítel už byl na útěku. Za pár dní došli do Osijeku, tam už pan Ruda zůstal. V osijeckých kasárnách, kde je rozdělovali do různých jednotek, byl vybrán k vojenské policii. Ta prováděla zatýkání ustašovců:

„To jsme v noci, oni naplánovali něco, obsadili vesnici. Dostali jsme čísla baráků a ty sme šli tam zatýkat. Bylo to hrozně nebezpečný. Já sem vždycky dostal dva lidi s sebou. To jsme šli hromadně. No a našli sme to v noci a k ránu třeba jsme potom zaťukali a toho chlapa jsme sebrali a odvedli do těch kasáren.” A kdo byli ti, které zatýkali? „To byli ustaši – Chorvati nebo Slovinci. To byli ti, kteří šli s Hitlerem a Paveličem. Ty sme zatýkali.“

Takto reaguje Josef Ruda na dotaz, zda se při zatýkání někdy stalo něco vážného: „Mně se to nestalo, ale hodně, který byli nešikovný, tak na to doplatili. Jenomže já jsem si byl vědom, že je potřeba bejt ostražitej. Sílu jsem snad nějakou měl a ty chlapy, co jsem měl, tak jsem je napomínal, že musijou dávat bacha, jináč že ho kopne a...“ Ty, kteří si nedávali pozor, hledaný ustašovec zastřelil a utekl.

Ke svému působení mezi jugoslávskými bojovníky dodává Josef Ruda historky o tom, jak bylo těžké být českým vlastencem:

„Já třebas jsem v tej brigádě neřekl nikomu, že jsem Čech. Protože oni se Čechům posmívali, byli to blbci ... nevychovaný, nevzdělaný. Říkali: My jsme Češi, my se nebojíme, když zastřílí, všechny se rozběžíme, a když na kotel, všechny se sejdeme. … Jenomže já zase – v Osijeku, tam potom jezdily tramvaje. A já vždycky ho zavolal, samo sebou česky sem nemluvil, a řikal jsem mu: Podívej se,  ty Češi, to je vzdělanej národ, až sem dávají tramvaje! To byly český tramvaje, tam to bylo napsaný. … Ukazoval jsem, že Češi jsou lidi, že to je charakter. Nebo cukrovar, českej cukrovar, Češi ho tam postavili. Víte, to sem se jim mstil, to sem teda...!“

Rozdíl mezi tehdejší vyspělou československou technikou a tím, co bylo dostupné v Jugoslávii, poznal pan Ruda blíže, když po válce odjel do Československa. To se pak obdivoval například zemědělské technice. Podle jeho vlastních slov byla v tomto ohledu tehdejší Jugoslávie „sto let za opicema“.

Po válce mnoho jugoslávských Čechů vyslyšelo výzvy československé vlády a přesídlilo zpět do Československa. Mezi nimi i Josef Ruda a jeho rodina. Byl nesmírně šťastný, že jim tato možnost byla nabídnuta. Chtěl pracovat v zemědělství, a proto mu byl přidělen statek v Oleksovicích na jižní Moravě. Jeho sourozenci a rodiče zůstali v nedalekých Míšovicích.

Josef Ruda hospodařil úspěšně a nechtěl se smířit se vstupem do JZD. Dočkal se za to šikany ze strany zemědělského družstva. Vzpomíná například, jak mu k obdělávání nechali pole čtyři metry široké a kilometr dlouhé! Vydržel však vzdorovat až do roku 1957, kdy mu statek definitivně sebrali. Komunistickou mocí nebyl postižen jen Josef Ruda, ale rovněž jeho bratr. Ten byl podle slov pana Rudy „za nic“ v roce 1950 odsouzen na osmnáct let vězení. Odseděl si celých dvanáct let.

Závěrem uvádí Josef Ruda poselství dalším generacím. Podle něj je třeba – pokud se člověk dostane do takové situace, jako byli oni – bojovat. Protože takovému zlu se nesmí ustupovat.