„Na svatební cestu jsme jeli do Jugoslávie a ilegálně jsme překročili horu. Vím, že jsme lezli přes kopec, který se nazývá Velká Ponca [Visoka Ponca/ Ponza Grande]. Nechali jsme auto na jugoslávské straně a stopem jsme dojeli do Benátek, protože jsme si vyfabulovali, že budeme mít svatební cestu v Benátkách. Protože se nám nechtělo vrátit domů do totalitárního marasmu přes tu vyschlou a úžehem hrozící horu, sedli jsme si do auta a před hranicí jsme nevystoupili, nechali jsme se provézt. Nicméně bdělí pohraničníci na italsko-jugoslávské hranici nás odhalili a byli jsme podrobeni soudu pro přestupky. Byla tam velmi velkorysá soudkyně, které jsme na rovinu řekli, že jsme si jen ilegálně přelezli a zase se vracíme k našemu autíčku zaparkovanému v horském údolí. Soudkyně se ptala, jestli máme nějaké peníze, jestli nám může uložit pokutu. My jsme řekli, že nemáme. Ona nám řekla: ,Dobře, dám vám výstrahu a toto rozhodnutí před vstupem do Československé socialistické republiky spalte!‘“
„Odehrála se tam taková humorná situace. Když přijížděli k Hrádečku, byla tam inverze. Zkrátka vystoupali nad oblaka a na Hrádečku bylo krásné slunce. O to lépe bylo vidět vartovnu, kterou měla Státní bezpečnost před vchodem do Hrádečku. Když auto zastavilo a vylezli z něho tři aktéři té schůzky, kteří přijeli za Václavem Havlem, tak estébáci je kontrolovali, chtěli doklady. Doktor Groch klasicky doklady neměl. Nevím, jestli je neměl vůbec, nebo jestli si je nechal v Brně nebo někde jinde. Zkrátka se zdržel u branky. Václav Havel tam prý pobíhal jako šotek a říkal: ‚Proč nejde? Proč nejde?‘ Manžel říkal: ‚On si zapomněl doklady. To bude asi průšvih, bůhví jestli ho sem vůbec pustí.‘ A Havel říkal: ‚Dneska tam jsou dobrý, ti ho pustí.‘“
„Řekli mi, že moje plakátky strhává soudružka Sodomková z místní správy, nebo jak se tehdy ten odbor jmenoval. Byla to profláknutá komunistka, kterou měla jaroměřská populace prokouknutou a nesnášela ji. Já jsem ty plakáty dávala výš a výš, až jsem si mezi okna v prvním patře koupila roli balicího papíru a napsala jsem na něj nápis ve smyslu, že dialog se nevytvoří strháváním plakátů, jak činí soudružka Sodomková a soudruh Valášek. Vyjmenovala jsem tam tyhle papaláše. Oni si vzali žebřík a strhli mi i tu roli papíru mezi okny. Byli už ale pojmenováni a já jsem určitě vyrobila další cedule, které jsem se snažila situovat co nejvýš nad náš vchod, nad výlohy, aby se jim ztížila pozice pro strhávání.“
Iva Rudolecká, za svobodna Nývltová, se narodila 25. června 1959 v Jaroměři. Maminka pocházela z kulacké rodiny z Vlkova, nemohla vystudovat vysokou školu a živila se jako úřednice. Tatínek vyučoval chemii na střední škole. Měla mladší sestru Táňu. Základní školu a gymnázium navštěvovala v Jaroměři, maturovala v roce 1978. V Brně vystudovala právnickou fakultu a seznámila se s manželem Zdeňkem Rudoleckým. V roce 1982 promovala a s manželem odešli žít do Jaroměře. Pracovala ve Východočeské plynárenské. Obklopila se skupinou přátel, kterou znala z výtvarného kurzu vedeného sochařem Jiřím Škopkem. Přátelila se s jaroměřským chartistou Janem Hrudkou. V roce 1989 doma uspořádali bytový seminář a pozvali Jaroslava Šabatu. V listopadu 1989 její manžel několikrát navštívil Václava Havla na Hrádečku. Po 17. listopadu v Jaroměři lepila letáky a plakáty Občanského fóra na výlohy ve svém domě na náměstí. Její manžel spoluorganizoval návštěvu Václava Havla v Jaroměři v lednu 1990. V roce 2022 žila v Jaroměři.
Zleva matka Zdeňka Rudoleckého, Iva Rudolecká, manžel Zdeněk Rudolecký, sestra Táňa a Jiří Jaskmanický na zabijačce na statku u babičky Žočkové. Jiří Jaskmanický, pozdější předseda městské vysokoškolské rady SSM, tehdy se sestrou Táňou tancoval.
Zleva matka Zdeňka Rudoleckého, Iva Rudolecká, manžel Zdeněk Rudolecký, sestra Táňa a Jiří Jaskmanický na zabijačce na statku u babičky Žočkové. Jiří Jaskmanický, pozdější předseda městské vysokoškolské rady SSM, tehdy se sestrou Táňou tancoval.
