The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Rudolf (* 1928)

• narozen v roce 1928 u Srbče na Rakovnicku

• rodina žila v Lounech

• vzpomínky na konec války v Lounech

• v roce 1946 vstoupil do Svazu brannosti v Lounech

• v květnu 1948 s kamarády začal tisknout a šířit protikomunistické letáky

• po únoru 1948 tisk protirežimních letáků a plánování odbojových akcí

• v listopadu 1948 zatčen

• v únoru 1949 odsouzen

• vězněn na Pankráci, v Plzni-Borech

• nucená práce v uhelných dolech na Jiřetínsku

• vězněn v Táboře XII v Horním Slavkově

• 2. listopadu 1952 propuštěn

• rok musel jako brigádník pracovat v dolech na Mostecku

• listopad 1989 prožil na Kubě

• žije v Karlových Varech

Rudolf Rudolf se narodil v roce 1928 ve starém mlýně v usedlosti Spálený rybník nedaleko obce Srbeč na Rakovnicku. Rodina se v roce 1934 přestěhovala do Loun, kde si otec, vyučený pekař, nechal postavit dům, ve kterém provozoval pekárnu. Zde rodina zažila okupaci německých vojsk a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava.

„Na tuto dobu mám jednu takovou vzpomínku. Ráno jsem otci pomáhal v pekárně, seděli jsme před výlohou a čekali, až vykyne těsto. Každé ráno tam na náměstí chodili v průvodu esesmani vztyčovat na stožár vlajku s hákovým křížem. No a takhle procházeli kolem nás, my seděli a povídali si. Z ničeho nic se jeden esesman ze skupiny oddělil, přiběhl k nám a každému dal facku a pokračovali dál. Asi chtěl, abychom hajlovali nebo co…“

Pamětníkovi se po jeho rodišti stýskalo a trávil veškeré víkendy v Srbči ve mlýně, kde zůstala jeho teta, strýc a bratranec. Součástí usedlosti bylo i hospodářství, kde s bratrancem pracoval.

„To mi pro život hodně dalo. Byla to dřina a poznal jsem, co je to práce. Pomohlo mi to potom v lágru. Věděl jsem, jak se k práci postavit.“

Na toto bezstarostné období má Rudolf Rudolf pěkné vzpomínky. V Lounech začal studovat obchodní akademii a při studiu musel pomáhat v pekárně. Vstával v jednu hodinu ráno a pomáhal péct pečivo. Před sedmou hodinou ranní na kole rozvážel čerstvé rohlíky obchodníkům a v osm hodin už musel sedět ve školní lavici.

Na otázku, jestli je rozdíl mezi chlebem dnešním a tím, co tehdy pekl jeho otec, pamětník s rozčilením odpovídá:

„To se nedá vůbec srovnat. To není chleba, co dnes jíme. Tenkrát bychom to nedali ani praseti. Tehdy chléb nádherně voněl a chutnal, vydržel třeba čtrnáct dní. A čím byl starší, tím byl lepší. Bohužel, dnes mladí lidé nemají srovnání, tak je jim to jedno.“

Rudolf Rudolf vzpomíná na bombardování Loun v samém závěru války i na oběť náletu spojeneckého hloubkaře, která má na místě incidentu dodnes pamětní desku. Vzpomínkami na to je mu také „vyřizování účtů“ lounských Čechů s tamními Němci a kolaboranty. 

„V Lounech bylo hodně vlajkařů (členů kolaborantské organizace Vlajka v době Protektorátu Čechy a Morava – pozn. aut.). A ke konci války tam jednoho takového vlajkaře lidé vytáhli z krámu, vystříhali mu hákový kříž ve vlasech, zuli mu boty a musel s ostatními kolaboranty a Němci zametat chodníky.“

Přiblížil se únor roku 1948. Rudolf Rudolf mezitím od roku 1946 navštěvoval Svaz brannosti v Lounech. Svaz brannosti byl založen dekretem prezidenta republiky Beneše 27. října 1945. Skládal se z vojensky organizovaných jednotek, které mohly být použity jako stráže, strážní oddíly, bojové svazy pomocných vojenských služeb a protiletecké ochrany. Sloužily také jako výpomoc při živelních pohromách apod.

„Svaz brannosti tvořili čtyři lidé, mezi nimi já a můj kamarád Bohouš Fereš. Naverboval nás nějaký podporučík Šebek. Dostali jsme hned klíče od budovy vojenského velitelství v Lounech a od všech zbraní. Byly tam všechny možné pušky a granáty a ten Šebek nás jednou týdně učil rozebírat zbraně, učil nás pokyny a zásady vojenského výcviku.“ 

Na jaře 1948 se blížily volby do Národního shromáždění. Posilování komunistické stany v Československu a neregulérnosti jejich cesty k moci si svobodně smýšlející pamětník nemohl nevšimnout. Proto se již v květnu 1948, ještě před samotnými volbami, rozhodl s kamarádem vytvořit letáky, které na „špinavou hru“ komunistů poukazovaly.

„Začalo se povídat, že volby budou zmanipulované. Přišel za mnou kamarád Bohouš Fereš, že musíme něco udělat. V budově Svazu brannosti v Lounech jsme měli cyklostyl, tak jsme začali dělat letáky. Obsahem letáků byl apel, aby se lounští občané nenechali zmanipulovat. Aby vzpomněli na Masaryka a Beneše. Stálo tam: ‚Braňte svobodu a čelte násilí, které nás čeká…‘“

Takto vytvořili asi sto padesát letáků, které podle telefonního seznamu rozeslali po Lounech. Náklady za materiál a poštovné hradili z kapesného. Ke dvojici kamarádů se přidali další dva stejně smýšlející mladíci, Karel Vejvoda a Václav Kadeřábek. Skupina se tak rozrostla na čtyři členy a chlapci si začali říkat krycím jménem skupina Sága.

„Ke Karlu Vejvodovi jsme přišli zvláštním způsobem. Měl jsem tehdy jít na operaci slepého střeva. A měli jsme strach, že bych pod narkózou mohl naši činnost prozradit. No a naším kamarádem byl také právě Karel Vejvoda. Syn učitele náboženství, který nás učil. On měl bratra lékaře, tak nás napadlo se ho na tu narkózu zeptat. Karel byl stejného smýšlení, a tak jsme ho do naší činnosti zasvětili. On setkání s bratrem zprostředkoval a přidal se k nám.“

Právě v době, kdy měl Rudolf Rudolf podstoupit operaci, skupina naplánovala distribuci protikomunistických letáků na Všesokolském sletu v létě 1948 v Praze. Pamětník kamarádům pomohl s kufry plnými letáků na nádraží a poté nastoupil do nemocnice na operaci. Později od nich slyšel o emotivní atmosféře na sletu.

U výroby letáků však chlapci nezůstali. Plánovali ozbrojené přepadení regionálních představitelů komunistické strany. K tomu účelu si pro skupinu opatřili zbraně. Jejich arzenál čítal čtyři pistole a čtyři granáty. Zacházet se zbraněmi se naučili ve Svazu brannosti, kde měli případně přístup k dalším puškám.

„Vážně jsme uvažovali, že napadneme místní sjezd představitelů KSČ. Vybrali jsme si místo v Panenském Týnci, kde se konaly schůze. Byl tam nejpříhodnější terén pro takovou akci. Taky tam jezdilo dost papalášů.“

K plánované akci však již nedošlo a předzvěst budoucího sledu událostí mohli chlapci vytušit z nevinné situace ve škole. 

„Ve škole o přestávce jsme se s Kadeřábkem šťouchali na chodbě a tam byl nový ředitel, jmenoval se Braun. A on nás zahlédl a z ničeho nic povídá: ‚Ono na vás stejně dojde, vy se dlouho smát nebudete.‘ A tím to pro nás haslo. Pak nám to, když jsme šli ze školy, došlo a říkali jsme si, co tím ten ředitel myslel. Měli jsme z toho divný pocit.“

Divný pocit byl namístě a chlapci začali mít tušení, že se o ně někdo zajímá. Za několik málo dní na Svatodušní svátky jel Rudolf Rudolf za bratrancem do Spáleného rybníka, kde se narodil. Při té příležitosti se rozhodl raději vrátit strýci v Srbči čtyři pistole, které od něho před rokem pro skupinu Sága získal. Seděl na zadních sedačkách, pistole měl v tašce a všiml si černého auta, které autobus následovalo. V Řevničově přestoupil, ale černé auto jelo znovu za autobusem. V Srbči Rudolf Rudolf vystoupil a auto projelo kolem.

„Bylo mi to jasné, a než jsem šel na usedlost ve Spáleném rybníku u Srbče, rychle jsem zašel za strýcem v Srbči na náměstí vrátit pistole. On je měl totiž evidované. Stejně pak nakonec dostal půl roku. Pak jsem šel normálně ten kilometr dál, a to auto už jsem neviděl. No ale viděl jsem ho potom, když pro mě na Spálený rybník přijeli.“

Rudolf Rudolf došel do mlýna ke strýci, tetě a bratranci. Nocoval v pokoji pro hosty v patře, jak vzpomíná, přikryt neskutečně naplněnou a těžkou duchnou z husího peří.

„No to moje zatčení byla taky sranda. Byl jsem přikrytý peřinou, která byl tak nacpaná peřím, že se s ní ani nedalo přikrýt. Asi ve dvě hodiny v noci se rozsvítilo světlo, ještě jsem spal, a dva muži se samopaly stáli u dveří a dva stáli kolem mé hlavy. Mířili na mě a že mám vstávat a ruce za hlavu. Já ale zpod té těžké peřiny nemohl vstát. Nechali mě dát ruce dolů, tak jsem nějak vstal. Strejda stál vzadu celý bledý, nikdo nevěděl, co se děje. Naložili mě do auta a odvezli nejprve do Loun na četnickou stanici a k ránu do Mostu na StB. Po výslechu mě odvezli do vazby na četnickou stanici do Mostu nedaleko Hněvína.“

Důvody prozrazení členů skupiny pamětník přesně nezná. Variant se nabízí několik. Od situace, kdy byli chlapci viděni při nočním vylepování protikomunistických letáků, po zajímavou situaci při zatčení člena skupiny Bohumila Fereše.

„Když zatkli Bohouše, tak ho estébáci vezli v autě do lesů a tam fingovali přepadení a jeho osvobození jinou protistátní skupinou. Bylo to prý i se střelbou. Estébáky jako zlikvidovali a naložili Bohouše do jiného auta a mířili s ním k hranicím. Tam mu prý nabídli, že se postarají o další členy naší skupiny a jeho prý dostanou přes hranice. A on jim asi v dobré vůli naše jména prozradil.“

Pamětník popisuje scénu v režii Státní bezpečnosti, kdy při fingovaném přepadení zatčený Bohumil Fereš zřejmě nevědomě prozradil jména ostatních členů skupiny. Zda se to tak vše skutečně stalo a Bohumil Fereš jména prozradil, pamětník neví, muselo být však v takové situaci velmi těžké pro tenkrát mladého chlapce zachovat chladnou hlavu.

Ale to nemění nic na tom, že se životy chlapců od té chvíle ubíraly jiným směrem než životy většiny jejich vrstevníků.

V listopadu 1948 se tedy ve vazební cele na četnické stanici v Mostě nakonec sešli všichni členové ze skupiny Sága a další tři pamětníkovi známí, kteří byli zanedlouho propuštěni. Rudolf Rudolf vzpomíná na podmínky ve vězení.

„Na cele byly na zemi tři nebo čtyři slamníky, na kterých jsme spali. Bylo tam málo místa, museli jsme spát všichni na boku. Když jsme se chtěli otočit, museli jsme všichni naráz. Kadeřábka jsme ráno nemohli poznat, byl alergický na štěnice, kterých tam bylo spoustu, a ráno měl úplně oteklý obličej. V poledne nás všech sedm jeden četník vedl na oběd do restaurace na náměstí. Nechal nás jít ve skupině a ještě nám dal pět metrů předstih. Možná to tam bylo obklíčené a počítali, že se dáme na útěk. Nevím. Naobědvali jsme se a vrátili se na celu.“

Po Vánocích byl Rudolf Rudolf teď již jen s dalšími třemi členy skupiny přemístěn do věznice na pražské Pankráci, kde čekal na soud. Jak s husí kůží vzpomíná, na cele byl s vrahem, který mu do detailů vyprávěl, jak ubil svou milenku kladivem. Vzpomíná také na výslechy, po kterých se na celu vracel s modřinami a od krve.

Rudolf Rudolf a jeho kamarádi byli dne 28. února 1949 Státním soudem v Praze za zločin velezrady, nedovoleného ozbrojování a zločin přípravy úkladů o republiku odsouzeni, jak stojí v rozsudku, k trestu těžkého žaláře, zostřeného čtvrtletně jedním tvrdým ložem od tří do deseti let. Rudolf Rudolf byl nakonec jako mladistvý odsouzen na čtyři roky trestu odnětí svobody, ke ztrátě poloviny majetku a pěti letům ztráty občanských práv.

Po odsouzení byl krátce  vězněn  na  Borech. Potom byl převezen do tábora nucených prací v Dolním Jiřetíně. Pracoval na uhelných šachtách. Rudolf Rudolf vzpomíná na podmínky v táboře jako na ucházející.

„Mnohem horší to bylo v lágru v Libkovicích, tak jsem pracoval na Dole Pluto. Tam nechtěl nikdo z civilistů pracovat, protože tam byl skoro každé dva měsíce výbuch. Bylo tam moc plynu.“

Po roce věznění Rudolfu Rudolfovi 31. října 1949 zemřel otec. Matka prosila velitelství, aby její syn mohl otci na pohřeb. I když z Libkovic do Loun to bylo jen asi dvacet kilometrů, jít na pohřeb otci nebylo pamětníkovi umožněno.

Rudolf Rudolf v dole pracoval jako dřevič a později jako zedník. Vzpomíná na neskutečné teplo v šachtě, které velmi ztěžovalo práci. Práce zedníka na Dole Pluto byla velmi nebezpečná. Když byl zaznamenán únik plynu, Rudolf Rudolf ještě s jedním vězněm museli jít jako první k úniku, průrvu ucpali dřevěným kůlem, který obhodili a utěsnili maltou a celé místo úniku pak napevno obezdili.

V Libkovicích byli vězni ubytováni v dřevěných barácích, kde je podle vzpomínek hlídali pověření civilisté. Rudolf Rudolf vzpomíná na známou táborovou figuru, kápa Jeníčka, který vězňům velmi znepříjemňoval život.

„To byla pěkná svině. Když jsme přišli ze šachty, tak nás skoro denně ‚filcoval‘. Neustále nás buzeroval a v noci nás nenechal spát. Když mě potom převezli na Horní Slavkov, tak jsem si oddechl, že tam Jeníček není. Netrvalo ani čtrnáct dní a byl tam.“

Osudovým okamžikem v lágru bylo pro Rudolfa Rudolfa setkání se spoluvězněm Vojtěchem Polákem. Ten byl odsouzen na pět let za přenášení zpráv ze západního Německa. Chlapci se spřátelili a společně prožívali těžké chvíle v lágru. K osobě Vojtěcha Poláka se váže zajímavá vzpomínka.

„Toho estébáci tak zmlátili, že mu zlomili dvě žebra, a to mu pak v lágru hnisalo. Ke konci už nemohl chodit a odvezli ho do karlovarské nemocnice. Tam ležel ještě s jedním vězněm, který nám to pak všechno vyprávěl. Vojta na tom byl špatně, skoro v agonii, a k posteli přivázán řetězy. Když přišla vizita a rozhodovalo se, co s ním, tak jeden český lékař řekl na adresu Vojty přítomnému dozorci: ‚Máte o jednoho mukla míň, nahlaste to na ústředí. Ten už se neprobere.‘ Nic s ním nedělali a odešli.“

Tehdy v karlovarské nemocnici působily jako zdravotní sestry německé řádové sestry. Jedna z nich se vrátila a absces Vojtěchu Polákovi rozřízla a vyčistila. Tím mu patrně zachránila život a dlouho si s touto sestrou dopisoval i potom, co byla jako Němka odsunuta z Československa.

Ale zpět k Rudolfu Rudolfovi – ten byl z Libochovic v roce 1951 přeřazen do ústředního lágru do Horního Slavkova. Asi po čtrnácti dnech byl přeřazen na známý Tábor XII, šachta 14.

„Tam to bylo už horší, hrozné pracovní podmínky. Prakticky jsme se nemohli umýt. Pracovali jsme celou směnu v mokru. Na šachtu jsme chodili v oploceném koridoru, když napršelo, bylo tam hrozné bláto. Moc to klouzalo, museli jsme se držet za pas, a když někdo upadl, tak se s ním ostatní svezli na zem do bláta.“

V táboře panovaly velmi špatné podmínky. Na baráku byly ubytovány tři směny vězňů. Při příchodu z práce se navzájem budily. Nikdo se tak nemohl dostatečně vyspat. Rudolf Rudolf na šachtě pracoval jako dřevič.

Vzpomíná také na spoluvězně, katolického kněze Františka Daniela Merthu, básníka a prozaika, který byl ostatním velkou oporou. Vzpomíná také na vězněné hokejové reprezentanty.

„V Horním Slavkově jsem prakticky celou dobu pracoval na jedné šachtě a bydlel na jednom baráku. Když jsem měl návštěvu, tak mě společně s ostatními převezli do Jáchymova, kde se návštěvy odehrávaly. Tenkrát za mnou přijela maminka. Návštěva trvala několik minut. Za čtyři roky jediná návštěva.“

„Vzpomínám si na už hodněkrát zmiňovaný velký útěk ze šachty č. 14. Pamatuji si, jak navečer několik mrtvých a zraněných vězňů přivezli do tábora a my jsme museli chodit kolem a koukat na ně. Kdo chtěl uctít památku mrtvých tím, že se pokřižoval nebo sundal čepici, a byl viděn, šel hned do korekce.“

Z tábora v Horním Slavkově byl dne 2. listopadu 1952  po vypršení trestu Rudolf Rudolf propuštěn na svobodu. Propuštěn byl z ústředního lágru v Jáchymově. Do Ostrova šel pěšky a odtud pak vlakem domů. Po propuštění musel povinně na rok nastoupit na brigádu na povrchovou šachtu Ležáky na Mostecku. To byla podmínka propuštění. Po brigádě se hlásil na pracovní úřad, kde žádal o práci. Tam vzpomíná na mladého úředníka, který mu s úšklebkem dal na výběr. „Abys neřekl, že my komunisti jsme zaujatý, tak si můžeš vybrat, jestli chceš lopatu, nebo krumpáč!“

Nevybral si ani jedno. Rudolfu Rudolfovi se podařilo najít práci pokrývače. V roce 1954 se přestěhoval do Karlových Varů za kamarádem z vězení Vojtěchem Polákem. Zde zpracovával inventury v karlovarském podniku Karlovarský obchod drobným spotřebním zbožím.

V roce 1961 byl pamětníkově matce zestátněn rodinný dům. Mohla v něm sice nadále zůstat, avšak s podmínkou, že bude platit ve svém bývalém domě nájem. 

Před srpnem 1968 s Vojtěchem Polákem zakládali spolek politických vězňů s názvem K 231, podle zákona, kterým byli souzeni. Spolek však zanikl po příchodu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku.

Revoluční události listopadu 1989 zastihly Rudolfa Rudolfa na daleké Kubě.

„Měl jsem jít tehdy do důchodu, tak jsem si ještě koupil letenku a zájezd na Kubu. Když jsem se procházel po plážích Kuby, v Čechách finišovala revoluce. Jednoho dne si nás k sobě zavolal český velvyslanec na Kubě a tam nám sdělil a pustil rozhlas, co se v Československu děje. Takže já jsem převrat prožil na Kubě a vrátil jsem se a tady už byla svoboda…“

Na otázku, jak vnímá posilování komunistického vlivu v posledních letech, pamětník odpovídá:

„Nechci sahat Havlovi do svědomí, ale nikdy mu nezapomenu, že vstoupil s polovinou komunistů do vlády. Nechal jim polovinu vlády a dodneška se to projevuje. Jsme vazaly minulého režimu.“

Po listopadu 1989 bylo pro pamětníka velmi obtížné získávat nazpět tehdy zabavený rodinný majetek.

Rudolf Rudolf, který si odseděl v komunistických žalářích celkem čtyři roky, končí své vzpomínání slovy:

„A co mně v těžkých chvílích pomáhalo? Víte, každý člověk věří. I když stokrát říká, že ničemu nevěří, bezvěrec neexistuje. V životě člověka přijde chvilka, kdy se někam obrací. Ať už věří ve zlaté tele, komunismus, kapitalismus a já nevím, v co ještě. Jestli se člověk modlí, nebo ne, to je věc jiná. Především záleží na tom, jaký člověk vede život… Mně víra tehdy pomohla.“