Hedvika Eleonora Rudolfová

* 1933

  • „Mamka měla známé mezi Čechy, kteří tu byli nasazení, a ti chodili k nám. Kolem nás to ale byl samý nacista a už to začalo. Začali nás pronásledovat. Jednou přišel pan Wiesner a povídá: ‚Paní Resslová, přijde k vám gestapo, přestaňte se stýkat s těmi lidmi.‘ Nedlouho poté jdu ze školy, musela jsem přes hodinu pěšky až do Mníšku, a v Schönbachu dole vidím motorku s přívěsem, tady s těmi kšilty, a povídá: ‚Ty jsi Resslová?‘ Řekla jsem, že ano. Mrskl se mnou do té lodičky. Přišla jsem nahoru a všechno bylo rozhrabané. Všude všechno vyházené a stál tam takový esesák a povídá: ‚No, my si dáme na vás pozor. Až přijdeme příště, tak jdete do lágru. Dáme vám hvězdu a pošleme vás do lágru.‘ Byl tam ale jeden starší, který viděl, že je z toho mamka úplně hotová. Řekl: ‚Pojď, Rudi, tady už nic nenajdeš.‘ V psacím stole totiž našli pistoli, kterou měl táta, browning. Nikdy jsme ji ale nepoužily. Máma jim řekla, že otec nám ji nechal na obranu, že jsme samy u lesa.“

  • „V listopadu 1945 nás vyhodili z baráku a skončily jsme v lágru ve Stráži nad Nisou, číslo 10, to si pamatuji dodnes. Byla jsem už starší, tak mi mamka ostříhala vlasy, napajcovala mě, byly jsme zavšivený, protože tam byla špína a všechno možné. Na den jsme dostaly takový plecháček, kus vojenského chleba, a vždycky když byl ten velitel ožralý, tak přišel pucák, protože nás tam bylo víc, byly jsme tam tři rodiny, tři ženy a celkem sedm dětí. Vždycky večer přišel takhle pucák, kouknul, ukázal a – ty pojď se mnou. Mamka byla několikrát zneužívaná, podrápaná, všechno možné. To byly galeje v tom lágru, protože tam vládli Rusáci.“

  • „Bylo to zvěrstvo, vzali mi všechno, co mohli. Jednou jsem byla sama doma, mamka šla něco nakoupit a najednou seděl na okně Rusák, takový Mongol, strašně smrděl. Skočil dovnitř, na kamnech jsme měli lihovar, kde se vařila vajíčka. Viděl tu flašku s lihem. Vzal to, s odpuštěním chlastal, vypil vejce a pak mě uviděl. Margitka seděla dole u stolku, akorát jsem ji chtěla krmit. Popadla jsem ji, vyhodila z okna ven a volala jsem o pomoc. Rusák mě chytil za cop a honil mě kolem stolu, a ani nevím jak, ale už od mládí mám takový šestý smysl. Popadla jsem stoličku, praštila jsem ho a vyskočila oknem ven. Hned naproti nás vzali v ochranu, byli jsme schovaní u Wiesnerů nahoře na seníku.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 25.06.2022

    (audio)
    duration: 02:10:19
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Gestapáci nám hrozili koncentrákem. Rusáci znásilnili těhotnou tetu

Pamětnice v 50. letech 20. století
Pamětnice v 50. letech 20. století
photo: Archiv pamětníka

Hedvika Rudolfová, rozená Dittrichová, se narodila 27. května 1933 v Tanvaldu do německé rodiny. Po otcově smrti se s matkou odstěhovaly do Mníšku u Liberce, kde je zastihla zpráva o plánovaném záboru pohraničí německými vojáky. Uprchly do Rovenska pod Troskami a do nově vzniklé Říšské župy Sudety se vrátily až ke konci roku 1938, kdy se matka rozhodla znovu provdat. Během války pracovala matka pamětnice v továrně v Mníšku u Liberce, kde se seznámila s několika totálně nasazenými Čechy, kteří k nim chodili tajně poslouchat zahraniční rozhlas. Kvůli tomu je třikrát vyšetřovalo gestapo. Po skončení války se pamětnice s matkou a sestrou musely vystěhovat z domu a dostaly se do sběrného tábora pro sudetské Němce ve Stráži nad Nisou, kde panovaly strašné podmínky. Od září 1946 začala Hedvika Rudolfová navštěvovat českou školu, kde ji čekaly nové perzekuce ze strany ruské učitelky. Po absolvování povinné školní docházky nesměla jít jako Němka studovat, proto nastoupila do čistírny a později do restaurace v Příšovicích u Turnova. Krátce pracovala jako číšnice v Bratislavě či na Vojenské zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně, kam jezdili na rekreaci prominentní důstojníci. V srpnu 1961 odjela na návštěvu za bratrem do Berlína, kde zůstali po zahájení výstavby berlínské zdi uvěznění v jeho východní části. V roce 1963 se Rudolfovi odstěhovali do Liberce a nedlouho poté se pamětnice s manželem rozvedla, znovu začala pracovat v pohostinství a sama vychovávala dvě děti. Postupně pracovala v několika libereckých podnicích, jako byl hotel Imperial, kavárna Pošta nebo hotel Zlatý lev. V Liberci zažila i osudný vpád vojsk Varšavské smlouvy, která na náměstí před radnicí zaútočila na civilisty. V pohostinství pracovala Hedvika Rudolfová až do roku 1988, kdy odešla do důchodu. V době natáčení (2022) žila v Liberci.