Helga Rügamer

„Přenocovali jsme pak ve stodolách u sedláků. Ale ty byly zčásti už obsazené, protože z ostatních táborů, jak jsme se dozvěděli později, z jednoho dalšího tábora už tam nějaké lidi nahnali. Z toho byly později problémy, protože jedni říkají: 'My jsme šli tudy a tudy,' a ti druzí zase: 'My šli jinudy.' Ale večer jsme byli všichni na jednom místě. Oni přišli z toho jiného tábora a my z tábora na Cvilíně. Noci byly nejhorší, kvůli strachu ze znásilňování. Edit se někdy tak třásla, že ji musel Erich pevně držet. Měli jsme tam taky trochu štěstí, že jsme v tom zmatku našli naši tetu. Ta potom šla s námi a od ní jsme se dozvěděli, že babička je v Tankovém táboře, tedy v tom druhém. A Kurt zůstal sám v nemocnici. My jsme šli prakticky přes pohoří Jeseníky, přes Videlské sedlo, Šumperk – těmi jmény si nejsem jistá, tím pořadím – až do Králík. A v Králíkách nás potom zavřeli do jedné fabriky a víc se o nás nestarali. Jen okolo areálu hlídkovali s nabitými puškami.”

„Potom nás hnali dál. Pěšky, prvního dne 30 kilometrů, až do – teď jsem trochu v úzkých, jak šla ta místa po sobě, mám v tom zmatek. Mým bratrům byly tři roky a pět let. Ti nemohli dlouho jít. Museli je tedy taky nosit. Pro mě měli kočárek a přišlo nám vhod, že nás bylo tolik a každý měl nějaké schopnosti. Erich přivázal na kočárek svůj pásek od kalhot, aby se dal kočárek zvedat a táhnout, aby to ten kočárek vydržel. To brzy poznal. Ty ulice přeci nebyly vyasfaltované, byl tam jen štěrk. Waltera mi určitě posazovali na nohy. Ale po většinu doby ho museli nosit, tomu se nedá věřit! A přitom jít! Erich cítil zodpovědnost. Byl nejstarší. Koukal, aby se všechny děti držely okolo kočárku a abychom v tom 'smutečním pochodu' byli co nejvíc vepředu. Protože zezadu se pořád ozýval křik a výstřely. Měli jsme sousedku, bydlela v Opavské ulici v zadním traktu hned vedle nás. Byla to paní přes osmdesát, už nemohla jít dál. Tak ji prostě v příkopu u silnice zastřelili. Proto koukal, abychom byli daleko vepředu.“

„My jsme koncem března odešli z Krnova do Rýmařova, protože rodiče měli strach z Rusů. Protože předtím přes Krnov šly pochody vězňů z koncentračních táborů. A ti museli vypadat hrozně bídně. My jsme sice vždycky museli domů, jak mi vyprávěli starší sourozenci, a všechno zatemnit, nikdo se nesměl ukázat u okna. Ale oni přesto vykukovali ven. A musely to být opravdu zbídačelé postavy. Nevědělo se, odkud přichází, jen se to tak tušilo, povídalo se o tom. Neměli nic na sobě, bylo to v lednu, mrzli, na nohou jen hadry, muselo to být příšerné. Proto měli strach z Rusů, a tak se koncem března, myslím, nebo v dubnu 1945 přestěhovali k mé babičce do Rýmařova.“