Arnošt Runčík

„Já jsem se o tomhle vlastně dozvěděl mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno. Přiběhla sousedka k nám a povídá, že nás obsadili Rusové. Jsme koukali co, a ona, že volali, ona dělala v Preciose, a tam byla věznice, tak jí volali, aby nechodila do práce. A my jsme se podívali z okna, měli jsme výhled na Zeyerovu ulici a Zhořeleckou, a viděl jsem, že Zhořeleckou ulicí projíždějí tanky. Tak jsem si říkal: ‚Prokristapána, to snad něco je.‘ První, co mě napadlo, jsem vzal vojenskou knížku a vrazil si ji do kapsy, protože jsem si myslel, že budeme muset rukovat, a jel jsem do LIAZu. Měl jsem skútr tenkrát, tak jsem jel do Rýnovic do práce, tam jsem přijel, tam humbuk kolem toho. Brácha Zdeněk byl ještě doma. Poslouchalo se rádio, a že v Liberci se střílí. Tak jsem se sbalil z práce a odjel jsem do Liberce. Tak jsem se do toho všeho tak nějak... protože Zdeňkovi se to stalo okolo čtvrt na devět a já jsem tam byl tak nějak po deváté hodině, kolem půl desáté. Šel jsem Pražskou nahoru a potkal jsem jednoho známého a on povídá: ‚Zdeňka zasypalo podloubí.‘ Tak jsem byl vyděšený, tak jsem letěl nahoru, pak do nemocnice. No, ale to nebylo ono, ale až že ho tam zastřelili, to byl chaos a do toho chaosu jsem přišel.“