The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Ruprechtová (* 1923)

• narozena v roce 1923 v Jakartovicích

• Opava v roce 1938

• vyhnáni z pohraničí

• železničářský odboj ve Valašském Meziříčí

• otec Ondřej Glogar popraven 7. listopadu 1941 v Kounicových kolejích

• bratr Jan Glogar popraven 1. října 1942 v Mathausenu

• sestra Anna Macháčková popravena 2. července 1942 v Kounicových kolejích

• sestra Božena Kociánová popravena 2. července 1942 v Kounicových kolejích

• matka Božena Glogarová popravena 2. července 1942 v Kounicových kolejích

• manžel Josef Ruprecht v protektorátním vojsku

• švagr Václav Ruprecht padl v RAF

• osvobození Valašského Meziříčí

• retribuční procesy

• v současnosti Opava

Zdeňka RUPRECHTOVÁ

Zůstala sama – popravili jí otce, matku, bratra a dvě sestry

Zdeňka Ruprechtová, za svobodna Glogarová, se narodila v roce 1923 v Jakartovicích, které leží mezi Opavou a Bruntálem. Své dětství ale prožila v Opavě, kam byl otec jako železniční zaměstnanec převelen. Po mnichovské dohodě byla Opava stejně jako celé pohraničí zabrána nacistickým Německem a celá rodina se musela vystěhovat do Valašského Meziříčí. Otec tam pracoval jako vrchní oficiál ČSD a s celou rodinou se zapojil do odboje. Letáky a zprávy roznášela i tehdy šestnáctiletá Zdeňka. Odbojová organizace byla ale prozrazena a začátkem listopadu 1941 byl zatčen otec Ondřej Glogar a bratr Jan Glogar. Otec byl 7. listopadu 1941 popraven v Brně v Kounicových kolejích a bratr o rok později v koncentračním táboře Mauthausen. Po atentátu na Reinharda Heydricha byla zatčena i matka Božena Glogarová a provdané sestry Božena Kociánová a Anna Macháčková, prý po udání milenky manžela Anny Macháčkové. Matka i sestry pak byly 2. července 1942 popraveny v Kounicových kolejích. Z rodiny přežila jen Zdeňka, která i přes pravidelné kontroly gestapa a nedávno narozeného syna dál spolupracovala s odbojem. Její manžel byl ve vládním vojsku a po odchodu do Itálie se přidal k partyzánům. Zdeňka Ruprechtová tak až do návratu manžela v říjnu 1945 zůstala zcela bez prostředků sama se synem.

V Opavě

Po otcově povýšení a přeložení si rodina postavila domek na Kylešovském kopci v Opavě. Na dětství v Opavě vzpomíná paní Zdeňka s velkou nostalgií. „Řeknu Vám, mládí jsem měla nádherné. Do Moravice jsme chodili na ryby. Hráli jsme fotbal, chodila jsem do Sokola.“ Zvláště když měla doma silné rodinné zázemí. „Měla jsem opravdu výborné rodiče. Moc jsme si rozuměli. Starali se o nás, pomáhali nám ve všem. Mám na ně jenom krásné vzpomínky.“

V Opavě bylo za první republiky dvakrát více Němců než Čechů. Zdeňka i její rodina měli mezi nimi několik známých. „Bylo to tady víc německé jak české. Všichni jsme se dobře snášeli. Nebyla žádná zášť až do toho pětatřicátého roku, než přišel Henlein.“ Situace se začala měnit po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu a založení SdP (Sudetendeutsche Partei) Konradem Henleinem v Československu, která svou nacionální politikou rozdmýchávala nenávist v řadách československých Němců. Zdeňka Ruprechtová vzpomíná, že i když byli jako Češi v Opavě v menšině, nenechali si výpady některých Němců líbit. „Mladí Němci měli bílé punčochy. Jak jsme šli do školy, tak jsme měli takové balonky s kroužkem a do toho jsme nasáli inkoust. Jak se ohnuli, tak jsme je postříkali.“

Po mnichovské dohodě a následném záboru pohraničí musel otec jako oficiál ČSD Opavu opustit a odstěhoval se za prací do Valašského Meziříčí. Rodina ještě krátce zůstala, ale zanedlouho otce následovala. „Byli jsme nuceni odejít, protože třeba ty děcka chodily a říkaly: ,České svině, co tu ještě chcete.‘ Už mezi náma začala roztrž. Museli jsme jít za tatínkem, protože z čeho bysme žili. Kdo ví, jak by tady otec dopadl. Mysleli jsme, že se zachráníme, a vrátila jsem se sama.“

Nacisti jí popravili celou rodinu

Začátky ve Valašském Meziříčí nebyly vůbec jednoduché. Bratr pamětnice Jan musel dva roky před ukončením studia opustit obchodní akademii, kterou chtěl dokončit v neobsazeném Frenštátu pod Radhoštěm. Kvůli velkému množství českých uprchlíků z pohraničí ale na školu podalo přihlášku hodně studentů a Jan nebyl přijat a nakonec skončil jako zaměstnanec dráhy ve Valašském Meziříčí. Glogarovi nebyli jedinou rodinou utíkající z pohraničí do Valašského Meziříčí, a tak bydleli zpočátku v provizorních podmínkách. „Bylo to hrozné, protože nás tam bylo tolik, že jsme asi týden nebo čtrnáct dní bydleli ve vagonu,“ vzpomíná paní Zdeňka. Na dráze ve Valašském Meziříčí nakonec nepracoval jen otec a bratr, ale i oba švagři, kteří s rodinami také odešli z obsazené Opavy.

Krátce po příchodu do Valašského Meziříčí se otec Ondřej i bratr Jan zapojili do protinacistického odboje, se kterým spolupracovala celé rodina. Pamětnice vzpomíná, že jádro této organizace bylo na nádraží ve Valašském Meziříčí a že byli součástí organizace Jindra, která se rekrutovala ze zakázaného Sokola. Dodává ale, že jejich vedoucím byl bývalý španělský interbrigadista Josef Trlica, který však patřil do komunistického odboje. Železničáři ve Valašském Meziříčí tiskli a rozšiřovali letáky, po obsazení Polska nacistickým Německem pomáhali našim vojákům s přechodem na Slovensko a informovali odboj o pohybu vlaků se zásobami pro potřeby wehrmachtu. Jako spojka při předávání zpráv a rozšiřování letáků fungovala i tehdy šestnáctiletá Zdeňka. „Nikoho jsem neznala, dávala jsem to do určitých schránek. Bratr měl za úkol mi po poslovi dávat zprávy,“ vzpomíná na předávání zpráv Zdeňka Ruprechtová a dodává, jak se rozšiřovaly letáky. „Ve Valašským Meziříčí byl obchod Fortelka, který okolí zásoboval pečivem. Co vím, tak letáky se dávaly mezi ty housky a šlo to do těch vesnic.“

Železničáři ve Valašském Meziříčí také organizovali sabotážní akce na tratích. Osudnou se jim stalo přestřižení telefonních a telegrafních drátů na trati Vsetín – Horní Lideč a Vsetín – Jablůnka v srpnu 1941. Gestapo rozjelo rozsáhlé pátrání, jehož výsledkem bylo v listopadu 1941 zatčení odbojářů v čele s Josefem Trlicou. Zatčen byl i otec pamětnice Ondřej Glogar, který byl za čtyři dny popraven v Kounicových kolejích v Brně. Den po zatčení otce gestapo sebralo i bratra pamětnice Jana, kterého odvezli do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl po necelém roce 1. října 1942 usmrcen injekcí. Zatčeni a usmrceni byli i další zaměstnanci v železniční stanici ve Valašském Meziříčí. Mezi nimi i přednosta stanice Jaroslav Rýpar, který podlehl útrapám v Mauthausenu. Dnes je na památku těchto odvážných mužů na železniční stanici připevněna pamětní deska.

Po otcově zatčení rodina nejprve zničila cyklostyl a zbývající letáky, jež se nacházely v jejich domě. „Jak tatínka zastřelili, tak jsme celou noc rozbíjeli rozmnožovací stroj a pálili letáky.“ Pro členy rodiny pak nastala složitá situace. V domě neustále probíhaly domovní prohlídky a všichni měli strach ze zatčení. Přišli také o živitele rodiny a snažili se podporovat Jana v koncentračním táboře Mauthausen.

V této těžké chvíli rodině pomohl voják protektorátního vládního vojska Josef Ruprecht, který se krátce předtím sblížil s pamětnicí. „Chodil k nám a dával nám svůj žold, protože byl také hudebník a na jídlo si vyhrál v kavárnách.“ Tajně rodině dodával také potravinové lístky, které získal jako kuchař u vojska. V dubnu 1942 se paní Zdeňka za Josefa Ruprechta provdala. Radost ze svatby ale netrvala dlouho. V květnu 1942 provedli českoslovenští výsadkáři atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Po jeho úmrtí následovaly na území Protektorátu Čechy a Morava represálie, které zaplatily životem stovky Čechů. Mezi nimi i maminka a sestry pamětnice.

Matka Božena a sestry Anna a Božena byly zatčeny v den svátku Zdeňky Ruprechtové, 23. června 1942, prý na udání milenky manžela sestry Anny. „On měl styk s ženou, která byla uklízečka v bytě u gestapáků, a ta jim to všechno řekla,“ vypráví Zdeňka Ruprechtová o ženě, jež zavinila smrt tří členů rodiny. Její sestry měly přitom tři malé děti, z nichž nejstarší mělo deset let. Anna měla Slávku a Božena Květoslavu a Rudolfa. Takto dnes Zdeňka Ruprechtová vzpomíná na zatčení sester a maminky: „Já jsem byla doma i s maminkou a najednou šla kolem okna malá Zlatka. Měla dva roky. Šla, plakala a řvala. A maminka vyšla a povídá: ,Slávečko, co je?‘ Ona: ,Pán sebral maminku.‘ Jako dvouleté děcko, nic víc. Už přijelo auto a v něm čtyři gestapáci. Bezbranné ženy a šli je zatýkat. Vzali sestru, vzali maminku a předtím už byli u sestry Aničky. Slávka nám to přišla říct. Oni přišli, já ji měla v náručí a ona povídá: ,Pán sebral maminku. Přišel, strhnul mi ji, dal ji na zem.‘ – ,A vy se oblečte. Jdete s námi.‘ Já povídám: ,Maminko, dej mi aspoň potravinové lístky.‘ Povídá: ,Zdeňko, vždyť já se vrátím.‘ Už se nevrátila. Ještě jak vyváděli maminku, tak ta Slávečka utíkala za ní a chytla toho gestapáka za nohavici: ,Pane, neber maminku.‘ On do ní kopl, spadla na tvář.“

Všechny tři popravili 2. června 1942 v Kounicových kolejích v Brně. „Vzali je třiadvacátého června, odvezli je do Vsetína a ze Vsetína do Veveří v Brně a potom je druhého července odvezli pod sochu sv. Václava, kde je napsáno: Nedej zahynouti nám. A tam je popravili gilotinou. Ten gestapák, co je zatýkal, musel být u popravy. Oni ho potom chytli a on jim vykládal, jak to bylo. On právě říkal, že maminka stála u gilotiny a mladší sestra si musela lehnout a ona viděla, jak jí spadla hlava, kterou odklízel Žid. Potom měla jít sestra, a to už maminka nevydržela a omdlela. Potom ji prý vzkřísili a šla maminka. Tak jsme se to od toho gestapáka dověděli,“ vzpomíná na poslední chvíle matky a sester pamětnice, která se o nich dověděla při poválečném soudu s kolaborantem a četnickým strážmistrem Josefem Kuchařem, který rodinu dobře znal a byl při jejím zatýkání. „Chodil k sousedům hrát šachy, kam chodil i otec.“

Mezi životem a smrtí

V době popravy matky a sester bratr Jan stále ještě přežíval v Mauthausenu a pamětnici neustále psal, že čeká dopis od matky. V říjnu byl ale popraven i on a Zdeňka Ruprechtová tak přežila jako jediná z rodiny. Dvakrát denně se musela hlásit na gestapu, které ji neustále sledovalo, aby zjistilo další odbojáře. Nejspíš právě proto nechali Zdeňku Ruprechtovou naživu. „Sem tam na gestapu padla nějaká facka. Říkala jsem jim, že nic nevím, jenže oni mě stejně sledovali.“

V této těžké době se paní Zdeňce narodil syn Jan, který po porodu vážil pouze kilo a čtvrt. „Vážil kilo třicet sedm. Měla jsem ho v troubě, kde byla vlhká plenka, a byl přikrytý vatou. Každé dvě hodiny jsem odsála mléko a krmila jsem ho kapátkem. Ve dne, v noci, pořád. Nemohla jsem chodit do práce.“ Ke všemu musel manžel v květnu 1944 jako vládní voják odejít do služby v severní Itálii. Tam se později přidal k partyzánům a domů se vrátil až v říjnu 1945. Zdeňka tak zůstala zcela bez prostředků sama s malým dítětem. Vzpomíná, že jí v té době hodně pomáhali sousedé. „Valaši byli velice vstřícní. Chodili nám pomáhat. Třeba sousedka mi dávala do kelímku mléko, které bylo na lístky, a to byla jen osminka litru na den. Chleba bylo kilo dvacet na týden a já jsem neměla peníze, protože manžel šel do Itálie a dostávala jsem jen 150 korun.“

Zdeňka Ruprechtová byla přesto dál napojená na odboj a stále fungovala jako spojka. „Nosila jsem zprávy na určitá místa. Pod mosty, pod kameny, pod kůru. Jezdila jsem s kočárkem a ty zprávy jsem schovala třeba pod čepičku nebo pod papučkem.“ Informace pro odboj prý dostávala také od kamarádky, která uklízela v blízkém obchodě s delikatesním zbožím, kam chodili gestapáci z Valašského Meziříčí a ledacos se tam dalo zaslechnout. Mezi nimi obchod navštěvoval i kriminální asistent Karl Schiefermüller, který měl prsty v zatčení členů rodiny. „Ta kamarádka to vyslechla. Nevěděla, o co se jedná, jenom jména. Přišla ven, začala ometat portály a já už jsem věděla, řekla mi to a já jsem šla a předala jsem to.“

V dubnu 1945 se k Valašskému Meziříčí blížila fronta a sovětští letci v ukořistěných německých letadlech na město svrhli několik bomb. Původním cílem měl být zámecký park, kde Němci ukrývali cisterny s benzínem a munici. Omylem ale bomby svrhli na jiná místa a několik z nich padlo poblíž Dadákovy pražírny kávy, kde se v tu chvíli nacházela Zdeňka Ruprechtová se svým malým synem. „Na zádech ve fusaku jsem měla kluka a šla jsem po cestě, a najednou messerschmitt. Byly tam stromky, a jak začal střílet, tak jsem kluka strhla dopředu a lehla jsem pod ty stromky a ležela jsem, než odletěl.“

Pamětnice se raději se synem rozhodla odejít do hor, kde se ubytovali u starších manželů. „Byli to cizí lidé. Na vozíček jsem vzala peřiny a pár věcí a šli jsme.“ Valašské Meziříčí bylo i s okolím osvobozeno sovětskou armádou 6. května 1945. Takto tento den prožila paní Zdeňka: „Ještě než Rusové přijeli, tak já jsem byla zvědavá a před námi byl kopec Píškov a za ním Valašský Meziříčí. Děvucha zvědavá jsem vylezla na ten kopec, dívám se na Valašské Meziříčí a najednou střelba. Z druhé strany stříleli Němci. Tak jsem se stáhla a potom hned ráno přijeli Rusáci na koních. Nic nám neudělali, naopak nám dali jídlo. Jenom chtěli marmeládu. Žádnou vodku, nic, jenom marmeládu.“

Po válce

Hned v červnu 1945 se paní Zdeňka se synem vrátila do Opavy. Dům rodičů byl obsazen, a tak nějaký čas opět bydlela v železničním vagonu. Na úřadech jí dům nechtěli vrátit, protože na něm byl předválečný dluh, který nebyl po smrti rodičů splácen. Nakonec jí známý zařídil půjčku, ze které dluh splatila a dům dostala zpět.

V prvních poválečných letech proběhly soudy s kolaboranty a Němci, kteří byli zodpovědní za popravu rodičů a sourozenců. Kriminální asistent z Valašského Meziříčí Karl Schiefermüller byl odsouzen k smrti a v dubnu 1947 popraven v Novém Jičíně. Soudu s četnickým strážmistrem Josefem Kuchařem se měla jako svědkyně účastnit i pamětnice, která však byla v pokročilém stupni těhotenství, a tak místo ní jel k přelíčení manžel. Zdeňka Ruprechtová se kvůli těhotenství nezúčastnila ani soudu se švagrovou milenkou, která prý udala sestry a matku a po válce se provdala právě za švagra (bývalého manžela sestry Anny). Takto vzpomíná pamětnice na její osud. „V pětačtyřicátým roku byla zatčená a zavřená v Novým Jičíně a v sedmačtyřicátým byl soud. K soudu mě samozřejmě volali. Bylo to tak asi v únoru a v květnu jsem čekala dítě. Manžel povídá: ,Tam přece nepůjdeš.‘ Tak tam šel on a ti druzí, co o tom věděli nebo byli v té odbojové organizaci. Dostala smrt, měli ji popravit. Potom se to změnilo a dali jí doživotí. Byla v Řepišti u Prahy v ženské věznici. Potom se asi dobře chovala, protože jí to změnili na určité roky. Jak byla propuštěná, tak se odstěhovala do Nového Jičína a pracovala v Tonaku, kde se vyráběly klobouky.“

Zdeňka Ruprechtová se s manželem nakonec starala o dceru švagra a sestry Anny Slávku, protože ji bývalý švagr chtěl poslat do dětského domova. „Vzali jsme si ji k sobě, protože ji ten Macháček dal do domova,“ vzpomíná Zdeňka Ruprechtová, která dodnes bydlí v Opavě.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.