Jevgenie Ružečko

* 1926

  • „Tak to bylo. Přežili jsme hodně. Hodně jsme přežili. Děda, ten taky v sedumnáct let popad do armie... Vyprávěj to vo sobě, co já budu vo tobě povídat... Aha, vyvezli je na Ukrajinu, byli v Krymu a v Krymu ho vzali do armády... a von popad do ruskej, byl... Hde jsi byl? V Buzuluku? Nebo hde? – Do českej armii! – Nu a pak tě tam votčislili do českej armii. – Nás pozvali do vojenkomátu a mně bylo sedumnáct let. A říkají mně: mol, my tě ešče nemůžem brát. A tam byl českej... jak se říká... predstavitěl vod českej armády, vot. Tak mně povidá: stejně ty pudeš za rok do ruskej, tak jdi do českej. Nu a já co... mně to je jedno, nu pudu do českej. I tak sem byl v českej armádě. – A tam byli jedny Češi? – Tam byl ten... Ludvík Svoboda, ne? – Ludvík Svoboda byl. A potom... to bylo už v martě... štyricet pátýho, da... tak sem popad k prezidentovi ešče... Benešovi... byl sem u něj v stráži v Košicích... von napřed... byli tam jeho reziděnty v Košicích a von byl v Anhlii, prezident... a když to, tak von tam přijel a tam jsme ho ochraňali, preziděnta. A dyž už vosvobodili Prahu a končila se vojna, tak nas vezli do Prahy. A tam nam říkali: jesli chceš bejt v prezidentskej tej... to... stráži... na pět let. Nu ale hdepak pět let, vojna se končila a já budu ešče pět let tady u něj? Ne. Já ne. No tak nás převedli sem, my jsme byli v ministěrstve obrany. Tam v Dejvicích je ministerstvo. Tak jsme ochraňali to ministěrstvo a potom nás sebrali a – jak se to letiště nazývá v Praze? Ruzyně, jo. Tam jsme byli nekolik... v těch kazármách tam a potom nas odvezli domů. Tam nás sebrali, z druhejch částí... nu byli tam ešče z druhejch částí vojenskejch. – Nu a co vam předlahali? L. R.: Nu řikali nám, holt nejezdite domu, my vám dáme tady byt. Tam byli ve vesnicích Němci. Tam dyž okupírovali Čechy, tak tam se poselili Němci. A byli v těch vesnicích tam a měli svoje byty... všecko tam měli... nu v chazajstvi ... – I jim dali dvacet štyri hodiny, aby se uklidili. – I v Praze. Tam taky byly německý domečky. Tam šli Němci po svejch, i taky řekli: chceš – vostaň se tady ve městě, a chceš – ve vesnici... tam ty domy vobklížili , co byly prázdný... co Němci vyslali... a naši vojáci tam ochraňali, aby tam žádnej nevlez... a sami tam lezli! (A vy jste nezůstal?) Ne, nechtěl jsem. Nekerý tam vostávali. Nekerý tam vostali. – Tady z Kirillky jeden se vostal... Pak z Methodejky se tam vostali... hezky se jich tam vostalo.“

  • „Jak to tady vůbec začalo? – Nu, my už taky v točnosti nevíme, a jak naše rodiče vyprávěli trošku, neco si pomatujem... jak voni sem přijeli a jak se tady rozpoložili, jak tady vysekávali lés a stavěli si ty palátky a pak... A dyť voni sem přijížděli na fůrách, na koních, z Čech jeli, aha... nu a potom už si sem vzali svý... jak se řiká, rodinu po česky, jo... Aha... nu, tady si načali stavět, tenkrát, jak... co to bylo za vlasť, v tom roku? ... Voni nařezávali, kerej tady chtěl se poselit, tak všem nařezávali takový kousky země, vot – i hory, i les... to všecko jako to šlo až semhle níž, do Cemdoliny, vot. Aha, nařezávali... lidi měli i les svůj, i měli tady pole, tady seli – tam pšenici a všecko takový si seli, měli potom krávy a měli... nu v chazajství takový všecko, aha... Nu, žili si pěkně, protože měli všecko svý. Voni si to vydělávali a měli. Stavěli si domy, nu a stavěli si moc dlouho, a proč – na to měli, neměli peníze anebo třebas les nebo neco – nevim.“

  • „V jakým roku byly kolchozy? Nu kolchozy byly v třicátým roku. V dvacet devátým, třicátým roku. – Odteď je vám taky hodně... lida... zničehonic přišli a zebrali muský a vodeslali je na Sibíř – a neví se za co a pro co, a tak tam i propadli... nu... v Sibíři. – Měli mě rádi, a zavřeli mě! – To řikal strejček náš, von tam dělal... hdyž se ten kolchoz obrazoval, von tam dělal v tom pravléni, aha... a kým tam dělal či pisařem byl... kým tam dělal... Nu i eto, a najednou ho zebrali a vyslali ho, a žádnej nevi, proč a kerak. A večír přišli dva a zabili jeho ženu, zastřelili, a syna zastřelili, i jeho zebrali, nu... A proč tu ženckou, já točně ani nevím, kerak to bylo, co – přišli, vona měla vodevříno, dřív se nezavírali, aha... Přišli a zastřelili ji a jeho zebrali, a dyž se vrátil, chudák, povidá: Tak mě měli rádi, a potom mě zavřeli! (On se vrátil? A jak dlouho tam byl?) A to já nepomatuju. To mně táta vyprávěl, už to nepomatuju, hdy se vrátil... Jo, a hodně se jich nevrátilo.“

  • Full recordings
  • 1

    Kirillovka u Novorossijsku, 17.05.2009

    (audio)
    duration: 23:28
Full recordings are available only for logged users.

Tady žil Cyril a tam Metoděj, to byly samé české vesnice

Jevgenie Ružečko
Jevgenie Ružečko
photo: Pamět Národa - Archiv

Jevgenie Ružečko (Růžičková, rozená Jasanová) je česká krajanka ze severního Kavkazu, která se narodila v roce 1926 v Kirillovce u Novorossijsku. V roce 1943, na konci německé okupace černomořského pobřeží Kavkazu, byla s rodinou odvlečena na nucené práce na Krym, kde krátce pobývala v české osadě Čechohrad. Po návratu do Kirillovky v roce 1945 byla zaměstnána při polních pracích, na vinici a jako dělnice v cementárně v nedaleké obci Gajduk. Pak se provdala za rodáka z Kirillovky Leonida Ružečka (Růžičku), s nímž měla tři děti, a do roku 1960 zůstávala v domácnosti. Potom dvacet let pracovala jako operátorka ve skladu pohonných hmot. Z vyprávění rodičů dobře zná historii české komunity u Novorossijsku a barvitě líčí vlastní zážitky a příběhy svého manžela z doby 2. světové války. Mluví plynule českým nářečím, a to také s dětmi a částečně i s vnuky (pravnuci už česky nerozumějí).