The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arnošt Růžička (* 1951)

• narozen 14. září 1951 ve Znojmě

• jeho otec Arnošt Růžička působil v 60. letech jako tajemník Československé strany socialistické

• v září roku 1968 pamětník sepsal se svými spolužáky petici proti okupaci

• na druhý pokus se dostal na lékařskou fakultu do Brna

• na konci 70. let působil jako lékař na anestezii a resuscitaci

• od roku 1987 působil na záchranné službě ve Znojmě

• na konci roku 1989 se účastnil demonstrací během sametové revoluce ve Znojmě

Blížil se konec letních prázdnin roku 1968 a tehdy sedmnáctiletý Arnošt přijel za tetou, aby poslední srpnové dny prožil v Bzenci. Možná v tu dobu již myslel na své spolužáky a na školní předměty, z nichž ho nejvíce bavily dějepis a filozofie, kde měli žáci u profesorky Čechové prostor diskutovat a svobodně vyjadřovat své postoje. Zmíněné vyučovací hodiny ovlivnila atmosféra Pražského jara. Všechno ale změnily sovětské tanky. „To byl den, kdy skončily všechny naše iluze, že se můžeme rozvíjet svobodně a volně vyjadřovat názory v tomhle režimu. To okamžitě skončilo.“

Inspirující dáma

Arnošt Růžička se narodil 14. září 1951 ve Znojmě. Jeho maminka Helena Růžičková pracovala jako dělnice v Závodech Gustava Klimenta, kde se vyráběla obuv. Pamětníkův tatínek, který se v rámci rodinné tradice jmenuje také Arnošt, měl pestřejší život. V šedesátých letech totiž působil jako tajemník Československé strany socialistické, která patřila do tzv. Národní fronty. Pamětník měl většinu příbuzenstva na jižní Moravě, kde strávil dětství. Zatímco tatínkova maminka bydlela ve stejném domě ve Znojmě, druhá Arnoštova babička žila v obci Havraníky, kam ji zavál osud po druhé světové válce ze střední Moravy. Do příhraničních obcí totiž významně zasáhla poválečná proměna obyvatelstva.

Již od dětství měl Arnošt Růžička blízký vztah k vodě. Pamatuje si, jak ho otec brával na Vranov, kde se mohl věnovat svému velkému koníčku – potápění. Ne náhodou nazývá Vranov „mateřskou vodou“. Po základní škole navštěvoval Arnošt Střední všeobecně vzdělávací školu, která se později vrátila k označení gymnázium. Pamětník při vzpomínkách na střední školu zmiňuje zejména období Pražského jara a profesorku Jiřinu Čechovou.

„Pro nás studenty to byla velmi inspirující dáma, která měla obrovský rozhled o historii. Učila nás filozofii a dějepis. Tím, jak se vyjadřovala svobodně i jak přistupovala k tehdejšímu režimu, byla pro nás mimo jiné i v roce 1968 velmi obohacující.“ Arnošt Růžička vypráví, že během hodin se diskutovalo o učivu, ale i o politice. Jako podporovatelka Pražského jara byla kritická například také k padesátým létům. Období uvolnění však mělo brzy vystřídat tvrdé vystřízlivění. Psal se totiž 21. srpen 1968 a na československé území vtrhla okupační vojska Varšavské smlouvy.

Nikdo se k okupantům nechoval přátelsky

Ten den prožil pamětník u své tety Leopoldy Hladíkové v Bzenci. „Ráno jsme se probudili a kousek od domu, kde teta bydlela, po hlavní cestě jely od Hodonína směrem na Brno kolony našich ‚spřátelených‘ vojsk. To byl dost šokující zážitek. Pak jsme se postupně dozvídali, jaké byly třeba tragédie, kde se staly smrtelné nehody. Tohle bylo pro sedmnáctiletého adolescenta dost kriticky a nelibě vnímané,“ vypráví Arnošt Růžička. Informace získával z rádia. Za okny slyšel rachot aut a tanků. Rozhodl se však vrátit i za této situace domů do Znojma. Pocit ohrožení neměl. Převládaly v něm spíše negativní emoce, kdy si během jízdy vlakem cestou domů říkal: „Co tady dělají? Vždyť je nikdo nezval! My nepotřebujeme žádné cizí vojáky, můžeme si vyřešit přece všechno sami!“

Kromě rozčilení vládla podle pamětníka ve společnosti také velká nejistota, co se bude dít dál. Arnošt Růžička dodává, že pociťoval obavy zejména u lidí, kteří byli ve věku jeho rodičů, co zažili rok 1945 a chování některých sovětských vojáků při osvobozování Československa. Jako příklad zmiňuje svoji tetu Leopoldu Hladíkovou, která patřila k těm, kteří při osvobození Rudou armádou zažili hrůzné chvíle. „Pro tetu byl rok 1968 šokující. Emoce zase vyplavaly na povrch. Nechovali se moc jako osvoboditelé, spíš jako dobyvatelé. Měla v sousedství známé, které byly znásilněné nebo okradené. Teta fyzicky napadena nebyla.“

Při příjezdu na znojemské nádraží viděl tanky a obrněné transportéry. Nezahlédl však nikoho, kdo by se k okupantům choval přátelsky. „Reakce lidí byla vůči těm vojákům silně negativní. Nevšiml jsem si, že by je někdo vítal,“ vzpomíná pamětník. Následující měsíc se politická situace rozebírala i mezi spolužáky ve škole. Přemýšleli, jakým způsobem dát najevo svůj odpor proti okupaci. Rozhodli se, že sepíší petici, jejímž obsahem bylo odsouzení obsazení republiky okupanty a potlačení její suverenity. Petici předali čtyři studenti místnímu velitelství okupačních vojsk. Mezi nimi byl i Arnošt Růžička nebo Petr Spilka, budoucí mluvčí Jaderné elektrárny Dukovany. „Tihle vojáčci, co tam byli, si ale z toho nic nedělali,“ dodává pamětník.

Utahování šroubů

V červenci 1969 přijel Arnošt do Prahy. Měl se účastnit mezinárodní brigády, která probíhala v pražské Hostivaři. Mezi účastníky brigády patřili kromě Čechů například i Bulhaři či občané tehdejší Jugoslávie. Arnošt Růžička si pamatuje, jak byla atmosféra mezi studenty v Praze bouřlivá s ohledem na blížící se první výročí sovětské okupace. Ve městě se rozdávaly letáky, které informovaly o chystané demonstraci nebo sloužily jako vzpomínka na osudný den. Z Prahy odjel 19. srpna. O dva dny později proběhla demonstrace, kterou brutálně potlačily československé pořádkové síly. „Je to šokující, když si člověk uvědomí, že to udělal náš člověk našemu člověku. Cítil jsem rozhořčení, ale že bych byl tak odvážný a chtěl vystoupit proti těm puškám, to jsem nebyl,“ dodává pamětník. 

Po srpnové okupaci musel otec opustit funkci tajemníka Československé strany socialistické. Podle pamětníka neměl jeho otec vyhovovat soudruhům svými postoji. Za normalizace se Arnošt Růžička starší živil jako dělník v cihelnách v Lechovicích. Později kvůli problémům se srdcem odešel do invalidního důchodu. Režim se vypořádal i se zmíněnou profesorkou Čechovou. V roce 1970 byla jedna z prvních, která musela na místní škole opustit pozici kantora. Učitelskou profesi již nemohla vykonávat. V následujících letech pracovala například jako vlaková průvodčí.

V témže roce Arnošt Růžička odmaturoval. Hlásil se na medicínu, nicméně neúspěšně. Domnívá se, že možným důvodem jeho nepřijetí byl otcův „špatný“ kádrový profil. Rok se živil jako vychovatel ve školní družině v Šatově. Poté se pokusil dostat na lékařskou fakultu v Brně znovu. To už uspěl, byť podotýká, že mu paradoxně pomohly otcovy kontakty.

Období největšího pokrytectví

V roce 1971 se oženil se svojí dívkou Miroslavou. Manželům se během následujících let narodila dcera Pavlína a syn Arnošt. Protože mladá rodina žila ve sklepním bytě, kde byl pouze jeden pokoj, malá chodba, sprchový kout, toaleta a vařič, rozhodla se zažádat na místním úřadě o jiné bydlení. Ale neúspěšně. „Soudruhu, to musíte pochopit tu mezinárodní situaci. My tady potřebujeme ty soudruhy pohraničníky,“ sdělil manželům Růžičkovým úředník, jenž měl na mysli příslušníky Pohraniční stráže, kteří v hojném počtu bydleli ve Znojmě kvůli nedaleké ostře střežené rakouské hranici. Nakonec pamětník byt přece jen získal. Stal se členem Znojemčanů, stavebního bytového družstva, které přidělovalo svým členům byty, jež si museli svépomocí vybudovat. „Dostalo se mi cti, že jsem se naučil zedničině,“ směje se pamětník.

Atmosféra sedmdesátých let však tolik úsměvná nebyla. Pamětník ji hodnotí slovy jako letargie, lhostejnost a pasivita. Nikdo na veřejnosti nechtěl příliš vyjadřovat své názory, jelikož panovala ve společnosti obava, že by to mohlo mít pro jednotlivce či jeho rodinu negativní následky. „Bylo to období největšího pokrytectví. Většina těch horlivých soudruhů k tomu přistupovala způsobem, že se chtějí dostat k funkcím za každou cenu. Taky to tak bylo, když například po osmašedesátém roce sotva odevzdali červené knížky a tvářili se jako velcí antikomunisté. To mi bylo proti mysli, abych byl takový prospěchář. Raději jsem se nechtěl zavázat, než abych potom takhle skončil,“ vysvětluje Arnošt Růžička.

V roce 1977 pamětník dokončil studia medicíny a nastoupil na vojnu, kde odsloužil jeden rok. Od konce sedmdesátých let se věnoval lékařské péči. Zpočátku pracoval na anestezii a resuscitaci a od roku 1987 na záchranné službě, což ho profesně naplňovalo. Podařilo se mu založit samostatné oddělení záchranné služby ve Znojmě.

Něco po mně zůstalo

Arnošt Růžička miloval potápění. Sdružoval se v potápěčském klubu, který realizoval i různá setkání a schůze. Jedné z nich se zúčastnil 19. listopadu 1989 v Praze. Potápěči se sešli v jednom z pražských divadel, kde se objevil i herec Petr Čepek. Vyprávěl přítomným, co se v Praze v posledních dvou dnech událo. Arnošt vzpomíná, že on i okolí přivítali dané informace s nadějí, že režim brzy skončí. V následujících dnech se účastnil demonstrací ve Znojmě, které probíhaly na zaplněném Dolním náměstí. „I řadoví policajti k tomu přistupovali jinak. Že nevytahují pendrek a nechtějí to tam zmydlit,“ poukazuje Arnošt Růžička na fakt, že bylo cítit, jak komunismus končí. Radost z Listopadu měl i pamětníkův otec, který zemřel začátkem devadesátých let. Matka Helena Růžičková se dožila téměř devadesátky.

Sametová revoluce byla podle pamětníka bezpochyby správný krok, přestože z porevolučního vývoje cítí určité zklamání. Optimismus si však vzít rozhodně nenechá: „Vrhl jsem se na tu záchranku a mohu říct, že mě to maximálně uspokojilo. Můžu se podívat za sebou a říct si, že po mně něco zůstalo. Že je ve Znojmě funkční záchranná služba, funkční stanoviště, a že když se řekne záchranka, lidé si to spojí s mým jménem. To si myslím může člověka dostatečně uspokojit v profesním životě. Když se člověk snaží něco dělat a lidé to takhle hodnotí, tak co může chtít víc.“