The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milan Růžička (* 1932)

• narozen 21. září 1932 v Popradu v Československu

• do roku 1938 s rodiči pendloval mezi Slovenskem a Moravou

• otec byl důstojníkem československé armády a sloužil u 7. horského praporu

• v letech 1936 až 1938 také dozoroval stavby pohraničních pevností v Orlických horách

• po vzniku Slovenského státu a Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 vstoupil do vládního vojska

• rodina ho následovala do Josefova v Čechách, kde až do konce války sloužil

• Milan Růžička zažil v Josefově příchod Rudé armády

• vystudoval inženýrské stavitelství v Brně, obor dopravní stavby

• pracoval jako hlavní inženýr a náměstek náčelníka Traťové distance v Ostravě

• kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 mu bylo ukončeno členství v KSČ

• v roce 2022 žil v Ostravě

Takhle si manželé Růžičkovi návrat z vysněné dovolené v Itálii nepředstavovali. Ve Vídni, kde 20. srpna 1968 nocovali, je zastihla šokující zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Byl večer, neměli jsme kde spát, tak jsme zakotvili pod říšským mostem přes Dunaj. Bylo tam pár dalších Čechů. Ráno přišli dva Rakušáci, postavili na kapotu našeho auta Škoda Spartak rádio, pustili ho a vyprávěli, že jsou u nás Rusové. Nechápavě jsme na ně hleděli,“ vzpomíná Milan Růžička.

Neuměl moc německy, Vídeňákům s rádiem nevěřil. Když mu ale při stání na křižovatce zaťukal na okénko auta další Rakušan a naléhavě sděloval, že Československo obsadili Sověti, zneklidněl. Měl pár drobných, koupil si noviny a titulku na první straně už uvěřil. „I když nás napadlo, že bychom se vracet neměli, hned jsme to zavrhli, protože doma jsme nechali dceru Danušku,“ vypráví.

Spěchali na hranici. „Koho jsme potkali, klepal si na hlavu, že se vracíme. Na hranicích k nám přišel jeden pán a řekl: ‚Ať žije Dubček! Vivat Dubček.‘ A s vysvětlením, že už to nebude potřebovat, mi hodil obálku a hned odjel. Bylo v ní sedmnáct set korun a poukázky na benzín, na které jsme se švagrem jezdili až do konce roku,“ říká. Cestou do Brna potkávali polské a sovětské vojenské kolony. V Brně se zastavili na náměstí Svobody, které bylo plné protestujících lidí. „Našli jsme tam i maminku mé ženy, která skandovala, že se nedáme,“ říká.

Tehdejší československá vláda se rozhodla cizím vojskům nebránit. Až na několik střetů s obyvateli, z nichž největší byl před sídlem Československého rozhlasu v Praze, kde zřejmě zemřelo sedmnáct lidí, se okupanti nesetkali s větším odporem. Zatímco Poláci, Němci, Maďaři a Bulhaři opustili republiku do podzimu roku 1968, sovětští vojáci zůstali v Československu dvacet let.

Tatínek pomáhal stavět pevnost Hanička

Milan Růžička se narodil 21. září 1932 v Popradu v tehdejším Československu. Matka Marie pocházela z Olomouce, otec Richard z Hranic na Moravě, kde vystudoval střední lesnickou školu. V oboru tehdy místo nenašel, a tak krátce učil na obecné škole. „To mu moc nesedělo. Byl dosti prudký a děti se ho prý bály. Když Maďaři napadli jižní Slovensko a Československá armáda hledala důstojníky, přihlásil se. Poslali ho do důstojnického kurzu a posléze ho zařadili k 7. horskému praporu v Popradu,“ shrnuje Milan Růžička, jak se otec dostal k vojsku.

Před vypuknutím druhé světové války se rodina často stěhovala. „Když se v roce 1936 začaly stavět v pohraničí pevnosti, vybrali otce, aby některé stavby v Orlických horách dozoroval. Působil například při stavbě tvrze Hanička. Všude nás bral s sebou. Někdy jsme bydleli v hotelu,“ říká. Do školky chodil v Mladkově, do první třídy nastoupil ve Starém Městě pod Sněžníkem. To už byl na světě jeho mladší bratr Zdeněk.

Po mnichovské krizi v září 1938, kdy evropské mocnosti donutily Československo, aby postoupilo Německu pohraničí, padla většina pevností do rukou nacistů. „Vím, že otec to špatně nesl. Nerad o tom mluvil,“ říká. Růžičkovi se zase stěhovali. Otce opět poslali na Slovensko, tentokrát na východ do Michalovců. „Taky jsem tam chodil do školy. Maminka mě čekávala před školou a vždycky jsme se stavili v cukrárně,“ vzpomíná. S otcem jednou navštívil Podkarpatskou Rus. „Myslím, že to byla Krivá na řece Tisá. Působil tam otcův spolužák. Šli jsme do lesa a tam jsem poprvé viděl živého medvěda,“ říká.

Ze Slovenského státu ujížděli v kabrioletu

Otcovo působení na Slovensku skončilo v polovině března 1939 se vznikem Slovenského státu, který se stal satelitem Třetí říše. Nacistické Německo zároveň zabralo zbytek Československa a zřídilo tam Protektorát Čechy a Morava. „Slovensko jsme opouštěli narychlo. Otec se měl hlásit patnáctého března na divizním velitelství v Olomouci. Cestovali jsme kabrioletem Škoda Popular, který otec koupil z druhé ruky za dvanáct tisíc,“ vypráví.

Nevzpomíná si, že by měli cestou nějaké potíže. „Až na hranici v Turzovce chtěli Hlinkovci rodičům zabavit snubní prsteny. Tatínek řekl, že prsteny nedá, odjel do Žiliny a přivezl si potvrzení, že jde o osobní věci, které může ze Slovenska převézt,“ říká. Šťastně dorazili do Olomouce a otec předpokládal, že tam zůstanou. Němečtí okupanti však československou armádu zrušili a místo ní zřídili vládní vojsko, které mělo v maximálním počtu sedmi tisíc mužů sloužit k udržování vnitřní bezpečnosti a pořádku.

Richard Růžička do vládního vojska vstoupil. Stal se velitelem roty 7. praporu se sídlem v Josefově u Jaroměře. Rodina se opět stěhovala. Rozsáhlé kasárny z druhé poloviny 18. století sloužily německému i vládnímu vojsku. „Naši vojáci měli byty v bývalém velitelství pevnosti, kde jsme s tatínkem bydleli nejprve v menším, potom ve velkém třípokojovém bytě,“ říká pamětník.

Vládní vojáci sídlili v bývalé vojenské nemocnici, Němci obsadili hlavní kasárny. „Neměl jsem německé vojáky rád. S kamarády jsme si hráli na hrdiny. Jednou jsem podložil esesácké auto cihlami. Přišel důstojník, chytil prvního kluka, kterého viděl, a ten hned ukázal na mě. Dostal jsem pořádnou facku. To byl můj odboj,“ vypráví.

Ve škole měl samé jedničky a roku 1942 přešel na reálné gymnázium v Jaroměři. Asi v roce 1944 otce odveleli do Itálie, která stála v čele s Benitem Mussolinim na straně Adolfa Hitlera. Asi pět tisíc mužů z protektorátního vládního vojska mělo pomáhat na severu Itálie hlavně se strážní službou. Stovky jich zběhly k partyzánům a poté se přidaly k československému odboji ve Velké Británii.

Rudoarmějci nás nechali projet se na koních

„Otec se také nechal přepadnout partyzány a spolupracoval s nimi, ale pak se vrátil domů,“ říká. Když se blížila fronta, vládní vojáci podle něj nesměli pod hrozbou zastřelením vycházet z kasáren. Německé vojsko město opustilo ještě před příchodem Rudé armády. Sověti vstoupili do Josefova 10. května 1945.

S jejich pobytem má spojené výjimečné zážitky. „Přijeli na koních nebo s koňmi. Podle rysů v obličeji pocházeli hlavně z asijských částí Sovětského svazu. Obdivovali jsme s kamarádem jejich koně a jeden voják nám řekl: ‚Tady máte dva koně, můžete si zajezdit. Večer je přiveďte zpátky.‘ A tak jsme jezdili po městě. To bylo něco!“ vypráví. Navíc dostali od rudoarmějců spoustu čokolády, kterou tam s dalšími zásobami zanechali prchající Němci.

Štábní kapitán Richard Růžička byl po válce bez práce. „Říkal, že mohl přejít do nové československé armády, pokud by vstoupil do komunistické strany. Měl tak odčinit působení u vládního vojska. Odmítl,“ říká Milan Růžička. Zpočátku otec dělal pomocníka tamnímu zvěrolékaři. Pak našel přes inzerát místo učitele v autoškole v Liberci. Koncem roku 1946 se Růžičkovi znovu stěhovali. „Po vyhnaných Němcích už zůstaly v Liberci jen německé nápisy. Vily a lepší byty obsadili dosídlenci, kteří přišli před námi,“ říká.

Ještě před válkou začal Milan chodit do Junáka a v Liberci se ke skautům vrátil. Na výpravách a táborech poznával okolní přírodu, složil Tři orlí péra, v roce 1948 absolvoval skautskou lesní školu. Dostal přezdívku Rosomák. „Bylo to krásné a věřím, že skauti mi pomohli stát se lepším člověkem,“ říká. Po únorovém puči komunisté zahájili postupnou likvidaci Skautu a v roce 1950 úplně zanikl. Ve svobodných poměrech po roce 1989 se skauti ihned pustili do obnovy organizace. Také Rosomák se stal v Ostravě aktivním old skautem.

Mítinky k uctění Stalina a Gottwalda byly povinné

Po třech letech v Liberci se s rodiči vrátil do Olomouce. Bydleli u dědy z matčiny strany v domku v části Bělidla. V Olomouci Milan Růžička roku 1950 odmaturoval. Dostal se na Vysokou školu technickou Dr. E. Beneše v Brně, která se za rok změnila na Vysokou školu stavitelství, a nakonec na Vysoké učení technické. Studoval inženýrské stavitelství. Byl začátek padesátých let, kdy komunisté utužovali režim všemi prostředky včetně zinscenovaných procesů a poprav politických odpůrců. „Stačilo, aby se někde sešlo pár studentů a něco si povídali, a už přišli tajní. Anebo jste si prohlíželi nádraží a už vás legitimovali. Soudruzi byli velmi podezřívaví,“ říká.

Snažil se nevyčnívat, a tak jako většina vysokoškoláků byl v Československém svazu mládeže. „Bylo špatně nepřijít v modré košili do prvomájového průvodu, anebo se neukázat na smutečních mítincích po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953. To jsme museli podepisovat prezenční listiny. Jinak se to ale na škole technické typu, jako byla ta naše, s ideologií nepřehánělo a dbalo se o to, abychom se něco naučili a šli co nejdříve na stavby,“ shrnuje.

Na stavbě Nové huti dřeli od rána do večera

Po prvním ročníku odjel jako brigádník do Ostravy budovat Novou huť Klementa Gottwalda. Jednalo se o takzvanou Stavbu mládeže, kam komunisté nahnali tisíce mladých lidí. „Bydleli jsme v dřevěných barácích v nedalekém Vratimově. Dělali jsme pomocné práce při stavbě chladičů. Pracovali jsme od rána do večera. Chodili jsme na ranní, odpolední i noční směny. Když bylo potřeba něco připravit do pondělního rána, nastoupili jsme v šest večer a pracovali do rána. S jídlem na nás ale nešetřili. Věděli, že když se pořádně nenajíme, nebudeme dostatečně výkonní,“ vypráví.

Vojnu si odbyl při studiu na tehdy nově vzniklé vojenské katedře. Po promocích přidal ještě jeden semestr na Vojenské fakultě Vysoké školy železniční v Praze. „Podle vojenské knížky šlo o doplnění civilního vzdělání na vojenské bázi,“ upřesňuje. Na pobyt v Praze vzpomíná velmi rád. „Dopoledne jsme byli ve škole, a i když jsme bydleli v kasárnách, odpoledne a večer jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Někdy jsme přišli až ráno. Poznávali jsme Prahu a chodili po divadlech. Viděl jsem i Jana Wericha, sice nakonec nehrál, ale i tak to byl zážitek. Přišel na pódium, oznámil, že představení se nekoná, neboť se mu neudělalo dobře. Takový potlesk jsem nezažil,“ vypráví.

Zatímco jeho otec nevstoupil do komunistické strany (KSČ), Milan Růžička se k tomu nechal přesvědčit kvůli práci u Československých státních drah. Když nastoupil k Traťové distanci Ostrava, uvolnilo se tam zrovna místo hlavního inženýra, pozdějšího náměstka náčelníka. „Neměli nikoho, kdo by to mohl dělat, tak jsem jim byl dobrý, i když mi chyběly zkušenosti. Náčelník hned řekl, že to bude něco stát a dal mi přihlášku do komunistické strany. Nechtělo se mi tam, ale ta práce mě zajímala, tak jsem souhlasil,“ vzpomíná. Kromě toho musel absolvovat Večerní univerzitu marxismu-leninismu pro pracující.

Hlavní soudružka prosazovala moje vyloučení

O deset let později, v roce 1969, ho z KSČ vyhodili, protože vyjádřil nesouhlas s vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Původně ho chtěli vyloučit. Před invazí byl v práci dokonce předsedou partajní buňky a měl se podle prověrkové komise v nové situaci včas zorientovat a přesvědčovat soudruhy o správnosti vstupu vojsk. „Bylo to absurdní, když jsem sám nutnost vojenského zásahu neuznával,“ komentuje.

„Mé vyloučení v komisi prosazovala soudružka uklízečka z depa, která měla v rámci našeho oddělení hlavní slovo. Postavil se však za mě náš budoucí náčelník, který řekl, že beze mě traťovku nevezme. A ještě někdo další za mě ztratil slovo,“ vzpomíná. Nakonec komise odsouhlasila nejméně závažnou variantu jeho odchodu z KSČ, a sice zrušení členství. Na rozdíl od vyloučení či vyškrtnutí to neznamenalo ztrátu vedoucí funkce. A tak Milan Růžička zůstal dalších dvacet pět let technickým náměstkem náčelníka Traťové distance Ostrava.

Pozice, kterou zastával, byla v Ostravě náročnější než jinde v republice. Kvůli tomu, že se tenkrát v Ostravě a okolí na plné obrátky těžilo černé uhlí a přepravovalo se po kolejích, měla Ostrava osm seřaďovacích stanic, zatímco třeba Brnu stačila jen jedna. Traťové distance zavedly dráhy při reorganizaci v roce 1952. Dříve měly stejné věci na starosti technické správy a traťové stavební správy. Jedna traťová distance pečovala až o dvě stě kilometrů kolejí.

Na trati se všechno točilo kolem uhlí

„Traťová distance měla na starosti v prvé řadě koleje a k tomu výhybky, kterých bylo tisíc dvě stě. Pod nás patřila i údržba mostů a tunelů. Kontroloval jsem stavby, připravoval projekty,“ popisuje. A nejobtížnější bylo právě poradit si s obrovským provozem vlaků s uhlím. K tomu museli počítat s poklesy půdy kvůli poddolování a hlídat, jestli se trať někde nepropadá.

„Jeden důl už kutal, druhý skončil, třetí začínal. Do toho různě dobíhaly poklesy. Když jsem přišel do Ostravy, u nádrží Ostrava-střed byly poklesy tři metry. Jinde v revíru, mezi Karvinou a Českým Těšínem, to bylo i přes třicet metrů. Musel se zastavit provoz a postavit vedle nová trať. Na některých poddolovaných úsecích se výrazně snižovala rychlost. Někdy to bylo na zabití psa. Divím se, že nevykolejilo mnohem víc vlaků,“ říká. Žádnou velkou havárii během svého působení na dráze nezažil.

Mrtvých, kteří spadli pod vlak, viděl hodně. „Stávalo se to například v Ostravě-Mariánských Horách. Vlak zastavil před návěstidlem, cestující vystoupil, kde neměl, chtěl přejít na druhou stranu a přejel ho vlak. Volali mě k tomu jako svědka. Nejdříve dojde k šoku, kdy se v těle všechno zablokuje a jakoby se nic neděje. A když už ho třeba vezou v sanitce a myslí si, že přežije, vyteče z něj všechna krev najednou. Čtyři a půl litru. Pak už si nikdo nic nemyslí,“ říká.

I proto se podle něj u dráhy opatrně zacházelo s alkoholem. „Pilo se, ale zásadně až po pracovní době, protože to nevypadá dobře, když se necháte přejet vlakem,“ říká.

Když devadesátiletý Milan Růžička v roce 2022 vyprávěl Paměti národa o svém životě, na Ukrajině už devět měsíců zuřila válka. Zemi v únoru napadlo Putinovo Rusko. Česká vláda podporovala od začátku invaze Ukrajinu a vydala miliardy na pomoc uprchlíkům i vojenský materiál. Pamětník její postoj ocenil: „Divím se lidem, kteří ještě souhlasí s Ruskem, když Putin řekl, že chce obnovit sílu Sovětského svazu. A chtěl by pohltit i nás. Jestli bojujeme na Ukrajině, bojujeme i za sebe.“