„No a my jsme tedy vyrobili ten dvoukolový jeřáb. Když jsem ho dovyrobil, tak jsem se začal zabývat tím, jak ho osadíme na tu korunu zdiva, protože je to klecový jeřáb, který je zavěšený, čili je malý. Zjistil jsem při tom projektování, že je plně otočný, čili ukázalo se, že je to vlastně koncepčně úplně moderní jeřáb. A ještě jsme si stanovili hypotézu, že on by se měl vlastně, když je klecový, osadit sám. To bylo v plné fázi. Pak jsem o tom začal přemýšlet, vymyslel jsem i postup, jak se může osadit sám. A proběhl takový ten pěkný experiment, kdy ten jeřáb se vytáhl vlastní silou do těch třiceti metrů, tam se zafixoval na plášť zdiva, na takový krakorce zavěšený. A vlastně tam visel, jestli si dobře pamatuju, skoro dva roky. Tři roky dokonce. Nějak se používal, pak už tam jenom byl, osazený, ale dva roky se velmi pilně využíval. A prokázal, že to je velmi funkční a elegantní zařízení. To, co bylo pro mě takové zjištění – já jsem to tušil, ale tam jsem si prvně potvrdil, že řešení pomocí takovýchhle historických strojů, které si člověk udělá na míru, je za prvé ekologické. To je zřejmě, když si to uděláte z místních (zdrojů). Ale za druhé je daleko pružnější. Když máte velkou techniku, tak jste na ni odkázaní: kdy bude, jak bude, co bude. Ale za třetí je ekonomicky výhodnější – a výrazně.”
„Já jsem před tím, než se to změnilo, tak jak jsem dělal toho nočního vrátného, tak jsem asi dělal největší šolich, jaký mohl člověk v sociku dělat. Protože jsem dělal nočního vrátného na OPBH Prahy 1. Čili měl jsem v péči zamykání a odmykání popelářům Starého Města. To bylo úžasný, prostě jsme courali pět let po Starém Městě. A jak to byla ta absurdní struktura, která prostě se chovala… tak oni šetřili místem a ty blokové čety sdružovali. Nejdřív to prostě byly malé úseky, kde byli dva, kde se střídali, a oni to sdružovali a ředili. Pak jsme na tu vlastně čtvrtku Prahy 1 byli čtyři a my jsme si mohli dovolit… oni nás nechali sloužit jednou za týden. Měli jsme týdenní cykly. Sloužili jsme sice šestnáctky, ale v noci – tam jsme klidně mohli spát. No a pak jsme měli tři neděle volno. Já jsem v tom volnu dělal to, co mě tehdy bavilo, a to byly sporty v přírodě, pohybové aktivity, skialpinismus, lezení a tohle.”
„Moji rodiče jsou asi takovej – nechci říct ‚zvláštní’ a ‚ojedinělej’ – ale určitě zajímavej příklad, protože oni se sešli jako první láska a žili spolu až do smrti. Takže to je zvláštní příběh. Setkali se na brigádě po válce v Ostravě, na nějaké svazácké aktivitě, kde se jezdilo… jeli pomáhat budovat ostravské hutě. A maminka si tam poranila krční páteř, když jí hodili pytel cementu na ramena, aby ho odnesla. Ona byla taková subtilní, poměrně křehká. Tak si poranila krk a tatínek nějak o ni pečoval. A jak o ni pečoval, tak se spolu zamilovali a už to tak bylo.”
Petr Růžička se narodil 9. září 1954 v Praze. Jeho otec Karel Růžička byl jedním z komunistických historiků, kteří v roce 1963 zasedli v tzv. barnabitské komisi. Ta měla za úkol přezkoumat rozsudky nad komunisty odsouzenými ve vykonstruovaných procesech v 50. letech. Mimo jiné i na základě této zkušenosti Karel Růžička po roce 1968 odsoudil okupaci a odešel z akademické pozice i z komunistické strany. Petr vystudoval truhlářský obor na střední uměleckoprůmyslové škole, vysokoškolské vzdělání mu kvůli politickému škraloupu jeho otce bylo zapovězeno. Pracoval v různých projekčních ústavech, po pokusu o emigraci, ze které se z vlastní vůle vrátil, skončil jako noční vrátný. Před sametovou revolucí si přivydělával výškovými pracemi. Tuto zkušenost po převratu zúročil při opravě kostelní věže ve Slavonicích. Od truhlařiny se posunul k tesařině. Postupně začal experimentovat s ruční prací a historickými technologiemi a postupy. Zasadil se o obnovu tradiční tesařiny u nás, se svou stavební hutí Ars Tignaria využíval autentické postupy při opravách kulturních památek. Petr Růžička zemřel 29. května roku 2023.
