The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Růžička (* 1925  †︎ 2019)

• narozen v roce 1925 v Moravské Ostravě

• bratr Miroslav v Buchenwaldu

• osvobození Ostravy

• odsun Němců v Ostravě

• akce Bezkyd

• největší politický proces na Ostravsku

• proces Jan Buchal a spol.

• proces Pěgřimek Emil a spol.

• jáchymovské pracovní tábory (Plavno, Mariánská, Rovnost)

• věznice Valdice

• amnestie v roce 1960

• v roce 1993 uděleno čestné občanství města Ostravy

• Zdeněk Štich

• v současnosti Ostrava-Přívoz

Zdeněk Růžička se narodil v roce 1925 v Moravské Ostravě. V tomto městě prožil také válku a osvobození. Nejvíce v paměti mu ale zůstal způsob poválečného vypořádání s Němci, kdy byl svědkem davových psychóz a lynčování. V roce 1949 byl nedlouho po svém bratrovi, bývalém vězni v koncentračním táboře Buchenwald, zatčen za napojení na protikomunistickou odbojovou skupinu Jana Buchala. Ačkoli jen věděl o její existenci, byl v největším veřejném politickém procesu na Ostravsku odsouzen k 14 letům těžkého žaláře. Propuštěn na amnestii byl až po deseti letech strávených v pracovních táborech u jáchymovských uranových dolů a ve věznici Valdice.

Bratr skončil v Buchenwaldu

Otec František byl zaměstnancem státních drah a rodina patřila k tehdejší střední vrstvě obyvatelstva. „Žili jsme celkem dobře. Otec měl stálý plat. Jinak byla velká nezaměstnanost,“ vzpomíná pamětník. Zdeněk Růžička byl v mládí hodně sportovně založený. Závodně hrál českou házenou, stolní tenis a věnoval se i mnoha jiným sportům. Nejvíce ho ale prý ovlivnil Sokol. „Vypěstovali v nás takovou kolektivní sokolskou ideu, která byla vlastenecká.“

Po škole nastoupil Zdeněk Růžička do učení na zámečníka a soustružníka v jedné německé rodině. To už však bylo v době, kdy po mnichovské dohodě obsadila vojska nacistického Německa české pohraničí. Moravská Ostrava sice zabrána nebyla, ale od 15. března 1939 nacisté okupovali i zbytek republiky. Nacistická správa začala v zemi prosazovat svoje zájmy. Několik bývalých židovských spolužáků Zdeňka Růžičky zmizelo v koncentračních táborech a bratr Miroslav musel jako ročník 1923 nastoupit na nucené práce v Německu. Čtyři mladíci ale z nuceného nasazení utekli a při vyšetřování objevila německá policie na zatemnění oken státní znak Československa s nápisem Pravda vítězí. Kvůli tomu byli někteří mladí muži z ubikace jako politicky nespolehliví odvezeni do pracovních táborů. Mezi nimi i Miroslav, který skončil v koncentračním táboře Buchenwald a domů se vrátil až po válce.

Zdeněk Růžička za války nastoupil do železničních dílen a jako nejmladší zaměstnanec měl být poslán do Berlína, který byl v té době již často bombardován. Díky otcově přímluvě u přednosty a malému úplatku v podobě králíka nakonec Zdeněk do Německa nemusel.

Dne 30. dubna 1945 byla Moravská Ostrava osvobozena vojsky 4. ukrajinského frontu. Osvobození předcházely tvrdé boje a několik sovětských i amerických bombardování města. Zdeněk Růžička vzpomíná, že bomby dopadaly i v blízkosti jejich domu a obyvatelé ulice se museli často ukrývat v protileteckých krytech. „Na dráhu padly granáty a šrapnely lítaly až do bytů a lidi, kteří utíkali do krytu s dětma, tak přišli a měli dítě zabalené v dece a v tom měli střepiny od granátů. (…) To byly takové bolestné okamžiky, protože se vědělo, že dneska jsme tady a zítra přiletí bomba a budeme někde jinde. I když my jsme to neprožívali jako rodiče, protože jsme byli mladí.“

Zdeněk Růžička vzpomíná, že většina osvobozujících sovětských vojáků pocházela ze zcela jiných poměrů než lidé v Ostravě a místním obyvatelům často brali pro ně nevšední zboží, jako byly hodinky, žehličky, ale také vodovodní kohoutky. Pamětník také vzpomíná na odjezd sovětských vojáků z Ostravy, kdy někteří vojáci nestihli nastoupit do vlaku. „Jak už odtud museli odjíždět a vypravovaly se s něma ešalony. Chodili přes most na nádraží a já jsem dělal v dílnách na dráze a musel jsem přes ten most chodit do práce a jednou jsem šel na odpolední směnu. Teď vidím Rusy, jak pobíhají po mostě, vlak se pomalu rozjížděl, sunul a oni z toho mostu začali skákat dolů. Ale ne že by se podívali, co jede. Nevěděli, co jede pod mostem. Tak jeden spadl na blatník auta, některý mimo. Tak jsem si říkal: ,Ježišmarjá, jak může člověk, který přežil válku, tak hazardovat se svým životem.‘ To jsem nemohl pochopit, že jim je to jedno. Hlavně aby jim neujel vlak. Jestli tam s nima bylo nějaké kruté zacházení, že raději volili tohle. Jsou některé věci, které člověk nemůže pochopit.“

Dost divné poměry

V Moravské Ostravě žila početná německá menšina. Pamětník vzpomíná, že hned po osvobození došlo k vyřizování účtů mezi některými místními Čechy, zejména členy Revolučních gard, a Němci. Tehdy se však velmi rychle a často na ulici rozhodovalo o vině a nevině. „Ty poměry, které se tady začaly vytvářet, byly tak nepříznivé pro normální občany, že třeba na Nádražní třídě pracovali Němci a bejčákama je mlátili. Lidi se zastavovali a ptali se: ,Proč je bijete?‘ Faráře. Nad tím se nejvíc pozastavovali. ,On střílel na Rusy. Je to prajzák a střílel na Rusy.‘ (...) Poměry byly takové, že ke mně přišel známý chlap ze sportu a říká: ,Zdeněk, kup půl litra a jdem dupat Němky.‘ On tam ostrahoval ty tábory. Tak takové poměry tady byly. Já jsem říkal jednu věc, že v té době se bolševici na Němcích naučili, že si s lidma můžou dělat, co chtějí. Ve standard garážích byli nějací Němci a byli tam nějací milicianti, kteří se ožrali a začali tam s nima provádět psí kusy. Oni se postavili proti nim, tak tam ty Němce postříleli. To se tradovalo po celé Ostravě. Lidé už začali mít strach z těch lidí s červenýma páskama, Revolučních gard, kteří chodili a Rusům ukazovali Němce a opuštěný německý byty. Čili to byla taková situace, že kdo byl celkem citově založený a odmyslel si ten šovinismus toho národnostního vzplanutí a nenávisti k Němcům... Když tu byli Němci, tak měl každý strach něco udělat. A jak byli pryč, tak by je každej vraždil a bil. Mně to prostě bylo proti mysli, že se takovýmto způsobem zacházelo s lidmi. Když něco měli, tak měli být řádně odsouzeni. Ale ne, aby si na nich někdo vybíjel své sadistické choutky.“

Na nádražní ulici v Moravské Ostravě byl ještě v květnu 1945 otevřen internační tábor Hanke pro občany německé národnosti. V táboře, často násilnou smrtí, zemřelo za velmi krátkou dobu přes dvě stě internovaných. Nejspíš právě do tohoto tábora se dostala známá rodiny Růžičků, Češka, která se na konci třicátých let provdala za Němce Dreiseitela, jenž padl ve válce. „To byl velmi slušný člověk, ale jeho rodina ji neměla ráda, protože byla Češka,“ vzpomíná Zdeněk Růžička a dodává, že bratr se šel do internačního tábora přimluvit za její propuštění. „Bratr, že se vrátil z koncentračního tábora, tak tam šel intervenovat. Málem ho zavřeli taky. Co se prý stará o Němce a co je zač. Ještě že měl legitimaci z Buchenwaldu, tak z toho vyklouzl ven.“

Bratr Miroslav dostal po návratu z Buchenwaldu dekretem dům po veliteli Fašistické gardy v Moravské Ostravě Arnoštu Pořízkovi. Dům však předtím patřil židovské rodině Sternbergů. Emanuela a Karel Sternbergovi zahynuli v koncentračním táboře. Jejich dvě dcery Lota a Edita ale válku přežily a vrátily se do Ostravy. „Ty dvě dcery se vrátily. Jako bývalý vězeň k nim měl bratr blízko, a tak si vykládali. Rodiče těm holkám řekli, ke komu si dali peníze, šperky. Kdyby to přežily, že se mají na koho obrátit. Tragédie byla v tom, že to všichni zapřeli, že nic nedostali,“ vzpomíná Zdeněk Růžička, který dodává, že zatímco Lota zůstala v Československu, Edita odjela se svým přítelem do Izraele.

Bratr Miroslav měl po válce nastoupit na vojnu, a proto si nehledal žádné zaměstnání. „Oni mu nabízeli, ať jde jako bývalý politický vězeň ke Státní bezpečnosti. Potřeboval jen místo na pár měsíců, a tak šel vyšetřovat Němce, kteří kolaborovali,“ vzpomíná Zdeněk Růžička a dodává, že mu bratr vyprávěl, jak tenkrát o vině a nevině rozhodovaly úplatky. I když Němcům prokázali vinu, byli propuštěni, protože bratrovi nadřízení od nich dostali například šperky nebo dokonce tělesné služby.

Někteří se postavili proti

Po obnovení Sokola se Zdeněk Růžička stal opět jeho členem. Několik sokolů prý tehdy vstoupilo do komunistické strany. Zdeněk to však v té době nepovažoval za problém. „My jsme to pořád brali tak sportovně, protože se stalo, že někteří sokoli vstoupili do komunistické strany a přišli a říkali: ,Představte si, že oni nám říkali, že se máme ucházet o čelní místa v Sokole, abychom v něm mohli převzít moc.‘ Brali jsme to jenom jako srandu. Byla to taková přelomová doba, ale my jsme to brali, že komunisté budou normální politickou stranou, že nehrozí nějaké nebezpečí.“

Komunistická strana ale v únoru 1948 převzala moc ve státě a začala pronásledovat obyvatelstvo, které mělo odlišné názory, majetek nebo jen špatný ideologický původ. Zdeněk si však změn ve společnosti mohl všímat jen na vojně ve Frenštátu pod Radhoštěm, kam narukoval právě v roce 1948. Určitá část společnosti se ale se změnami zavedenými komunistickou stranou nemínila smířit. Mezi nimi i bývalý strážmistr SNB Jan Buchal, který založil ilegální protikomunistickou organizaci na Ostravsku, jež měla uskutečnit ozbrojený státní převrat. Ke svým nemalým cílům ale potřeboval velké množství lidí ze všech sfér společnosti. Jeho nejbližším spolupracovníkem byl účetní Čs. stavebních závodů Miroslav Sýkora, který se ze zaměstnání dobře znal s pamětníkovým bratrem Miroslavem Růžičkou. Jednoho dne Zdeňka Růžičku navštívil na vojně bratr, kterého přivezl právě Miroslav Sýkora. Takto Zdeněk Růžička vzpomíná na osudové setkání s tímto mužem, které ho později stálo několik let života. „Přijeli za mnou na vojnu brácha, jeho manželka, paní Sýkorová a Sýkora. Pan Sýkora na mě začal mluvit a ptal se, jak to vypadá. Já jsem říkal, že to není dobré. On mně říkal: ,Je tady sokolská organizace, která se staví proti komunistickému násilí.‘ Bylo by dobré, kdybych se snažil navázat s některými lidmi kontakty, jestli by neměli zájem vstoupit do skupiny. Říkal jsem, že se zeptat můžu, že to není problém. Tak jsem se stal členem ilegální organizace.“ Zdeněk Růžička se prý pouze jednou pokusil kontaktovat bývalého člena Sokolu. Ten ho však odmítl a potom už se pamětník žádným způsobem do odboje nezapojil.

Organizace Jana Buchala se rozšiřovala, ale infiltrovali se do ní i agenti StB. Státní bezpečnost rozjela akci Bezkyd, jejímž cílem bylo odhalení co největšího počtu osob a vytvoření velké protistátní teroristické skupiny pro budoucí veřejný proces. Vedení odbojové skupiny již mělo podezření, že se stali objektem provokace. „Jak to začalo hořet, tak Sýkora chtěl utéct a k bratrovi si dal nějaké papíry a, myslím, pistoli. Brácha to schoval někde v králíkárně. Jak bráchu zavřeli, tak to v té králíkárně našli.“

Potřebovali velkou protistátní skupinu

Dne 28. října 1949 byl zatčen Jan Buchal, Miroslav Sýkora a dalších jednadvacet osob. Následující měsíc, 12. listopadu 1949, si StB přišla pro bratra Zdeňka Růžičky Miroslava. Právě někdy v té době zastavili Zdeňka na ulici dva muži. „Šel jsem večer domů z Budoucnosti, kde jsme trénovali stolní tenis. Bylo to tam takové pusté, že tam málokdo chodil. Najednou za mnou šli dva chlapi, chytli mě za ramena a vzali tašku. Teď viděli, že jsou tam tenisky a raketa, tak mi to vrátili a nic. Ani jsem nedostal přes držku. Tak jsem si říkal, že jsem asi sledovaný.“

O drastických metodách panujících při vyšetřování zatčených této ilegální skupiny se prý šuškalo po celé Ostravě, když se na veřejnost dostal případ jednoho z nich, Aloise Mílka. „Mílek, který dal nějaké peníze na tu činnost, toho zavřeli a on si podřezal žíly. Tak ho odvezli do nemocnice a teď v té nemocnici viděli, jak je zbitý. Nohy rozbité, ruce rozbité, záda rozbité, zuby vybité. Rozneslo se to po celé Ostravě, co se tam děje za zvěrstva, jak se tam s těma lidma zachází. Takže to byla taková první pravdivá zpráva, co se tam děje.“

Pro celou rodinu Růžičkovu byl rok 1949 velmi tragický. Pět měsíců před bratrovým zatčením zemřel na mrtvici otec František Růžička. Zdeněk se léčil se žloutenkou a spolu s mámou prožili ten rok velmi smutné Vánoce. Jen o pět dní později, 29. prosince, si pro Zdeňka Růžičku přišli domů dva estébáci. Takto na to dnes vzpomíná: „Jak jsem přišel z vojny a tam byla špatná strava a doma jsem si dával trochu do těla, tak jsem dostal žloutenku. Tak dieta, dieta, nekouřit, nepít alkohol. Byl jsem na nemocenské a po těch Vánocích najednou někdo klepe na dveře. Dveře se otevřou, vejdou dva chlapi. Já myslel, že je to kontrola nemocenské. Jak jsem se otočil, že jim dám papíry... Viděli rychlý pohyb, tak po mně hned skočili a ruce zkroutili za záda. Matka, jak to viděla, tak měla nůž v ruce a říká: ,Toho už vám nedám!‘ Hnala se proti nim. Tak ji taky zpacifikovali. Mě prohlásili za zatčeného. To bylo asi v půl deváté ráno a odvezli mě na estébárnu. I když jsem věděl, co se tam děje, tak jsem měl spíš strach o matku, protože jsem věděl, že s jejím zdravím to pro ni nebude lehké.“

Zdeněk Růžička byl převezen na Státní bezpečnost v Ostravě, kde ihned začali s jeho prvním výslechem. „Teď mě posadili na židli a chodili a kroužili kolem. ,Tak nám vykládejte vaši protistátní činnost.‘ Já jsem říkal: ,Já si nejsem vědom žádné protistátní činnosti. Chtěl bych, abyste mi dávali otázky, a já vám na ně budu pravdivě odpovídat.‘ Najednou jsem dostal zezadu ránu přes hlavu, přes ucho, až jsem spadl ze židle. Pan Krhut prohlásil, že se mnou už bude jednat jako s třídním nepřítelem. Tak jsem se dozvěděl, jak rychle se z normálního člověka stane nepřítel. Tak mě tam bombardovali do večera a pak mě odvezli na krajzák. Ještě mě vyfotili a vzali mně otisky. Měl jsem prsty jednou tak velké, jak mě mlátili bejčákem. Jak mě řezali, tak ty konečky prstů mně rozšlehali a tekla mně z toho krev. Jak jsem boxoval, tak jsem byl zvyklý na rány. Jenom mi hlava lítala, ale nemělo to efekt. Vylámali mi zuby, plomby mi vypadaly. A když viděli, že to nezabírá, tak začali s tím bejčákem. Pak mě odvezli na ten krajzák.“

Z StB byl převezen do cely ve věznici u krajského soudu v Ostravě. „Šoupli mě do cely, kde byl jakýsi chlap. Říkal jsem si: ,Kruci to je nějaký vrah. Kam mě to strčili.‘ To byl chlap, obrovský kruhy pod očima, zarostlej a místo břicha měl takovou zástěru. Jak tam zhubnul, tak mu povolila kůže. Později jsem se dozvěděl, že to byl kapitán Černý a že tam je už dva měsíce a že ho takhle zlikvidovali,“ vzpomíná pamětník na bývalého kapitána SNB Josefa Černého, který byl také vyšetřován ve spojitosti s protistátní skupinou Jana Buchala. Estébákům však nestačilo, že byl Josef Černý odsouzen na 25 let vězení, ale postarali se i o rozpad jeho manželství. „Jeden estébák mu sbalil manželku. Jakýsi pohledný mladý muž. Jeho děcka nesměla na návštěvu. Sebrali mu majetek po rodičích a zůstal bez dětí, bez všeho. Nevím, co dělal po propuštění, ale to byly tragické příběhy lidí. Rozvody na psychiku působily velmi zle.“

Zdeněk Růžička prošel ještě několika drastickými výslechy, které vedli estébáci Walder a Krhut. Zejména Krhuta už Zdeněk Růžička nikdy nevymaže z paměti. „Krhut, ten mě nejvíc mlátil. Měl jste vidět, s jakou chutí to dělal. Kdyby mu řekli, zabij ho, tak by to bez váhání udělal. Ten měl v sobě něco tak krutého.“ Po nesčetně výsleších Zdeněk Růžička podepsal vykonstruovaný protokol. „Oni mi říkali: , Podepiš to! Brácha už to podepsal, Sýkora už to podepsal.‘ Říkal jsem si, že mě vezmou na konfrontaci a tam budou bít bráchu, mě, Sýkoru, a nic se tím nevyřeší. Říkal jsem si, že to stejně prdne za tři roky. Tak jsem to podepsal.“

V procesu Jana Buchala a spol. nakonec čelilo obžalobě devadesát osob. Všichni předtím prošli drastickými výslechy. „Ty kluky, co popravili, a ty kolem, ti byli tak psychicky dobití. Vozili je ven. ,Tak dneska se proběhneš a my tě odpráskneme.‘ Nebo přišli: ,Dneska tě pověsíme.‘ A dávali mu smyčku na krk. Nebo si na noc pozvali bicí komando. (…) Už je z toho mlácení bolely ruce, tak používali bejčáky a vzali si brigádníky, kteří byli žhaví si bouchnout do reakcionáře. Seděli v kole a dali si je doprostřed a začali liskat od jednoho k druhému.“

Největší politický proces na Ostravsku

Koncem července 1950 došlo za účasti pečlivě vybrané veřejnosti v Čapkově sokolovně k procesu nazývaném Buchal a spol., který byl největším politickým procesem na Ostravsku. V Čapkově sokolovně ale již nebyl přítomen samotný Jan Buchal, který byl uměle zařazen do monstrprocesu s Miladou Horákovou a spol. a právě první den soudu v Ostravě byl 27. července 1950 popraven ve věznici na Pankráci.

Pro velký počet obžalovaných se proces rozdělil do čtyř různě nakombinovaných a vykonstruovaných skupin. Zdeňka Růžičku i s bratrem zařadili do skupiny Pěgřimek Emil a spol. (Bezkyd II). Pamětník přitom Emila Pěgřimka viděl poprvé až u soudu. Zdeněk Růžička ani průběh procesu nevnímal. Pořád měl žloutenku, byl silně podvyživený a po ranách do obličeje dostal těžký zánět zubů. Obličej měl oteklý a trpěl velkými bolestmi hlavy. Takto dnes tuto soudní frašku popisuje: „Ve vězení mě pustili k zubaři. Měl ruce jak havíř, tak ho k nám asi vytáhli z dolů. Tak mně to navrtal, zaplomboval. Jenomže jsem do těch zubů dostal zánět. Druhý den, jak jsem měl jít k soudu, tak jsem celý natekl, že jsem neviděl. Hlava mě bolela, to mi tam škubalo. Teď pro nás přišli a ten jeden estébák říká: ,Co to máte? Vždyť to vypadá, jako by vás někdo bil.‘ Tak jsem nic neříkal a díval jsem se, jak probíhá ten soud. To byla fraška. Byla tam jakási bába, jestli soudkyně nebo přísedící, byla jak z bordelu. Černý punčochy, zmalovaná a chovala se tak familiárně. Sedala si na stůl, nožku přes nožku, prostě jak v baru. Teď jsem viděl, jak se někteří lidé snaží přesvědčit o svojí nevině a jak je tepou. A v té hlavě mi hučelo, já jsem měl strach, že tam nevydržím. Tak jak mě potom zavolali, tak jsem říkal: ,Všechno, jak je v protokole.‘ Konec. A potom jsem se dozvěděl, že jenom já jsem se kajícně přiznal. Takže všechno přepracovali tak, aby byli spokojení.“

Zdeněk Růžička byl odsouzen za pokus o zničení a rozvrácení lidově demokratického zřízení na 14 let těžkého žaláře a konfiskaci veškerého jmění. Jeho bratr Miroslav dostal 16 let. V procesu padlo pět doživotních trestů, a dokonce čtyři tresty smrti. Miroslav Sýkora, Miloš Morávek, Josef Polomský a Ladislav Ceé byli 1. srpna 1951 v prostorách objektu krajského soudu v Ostravě popraveni .

V jáchymovských uranových dolech

Zdeněk Růžička byl nejmladším ze všech odsouzených a vzpomíná, že velmi těžké noci v kriminále mu pomáhaly přežít vzpomínky na prožité dny u strýce v obci Stranná. „Chodil jsem tam hodně po lesích. Četl jsem dějiny a představoval si různá místa. Prostě jsem se tam vyblbnul. Potom jak jsem byl zavřený, tak abych nepodlehl pesimismu, tak jsem vždycky uléhal a vzpomínal na ty krásné časy. Utíkal jsem z toho prostředí, které narušovalo psychiku. Drželo mě to, abych nezblbnul, nepodlehl depresi, strachu. (…) Tam byli kluci, co řvali ze spaní, protože to prožívali znovu.“

Po soudu byl Zdeněk uvězněn v krajské věznici a potom zařazen do pracovních táborů na Jáchymovsku, kde se těžila radioaktivní ruda. Přes ústřední tábor se dostal na Plavno, kde byli společně s bratrem. V táboře se ale chystal útěk, což se díky udavačům dostalo k příslušníkům SNB. „K večeru tam přijelo auto a v něm esenbáci se psy. Všichni jsme museli ven na apelplac. Vybrali si tam asi dva lidi, odvedli a zmlátili. Přivedli je zpátky a museli ukazovat. Zas pár lidí vzali a zas je zmlátili a zas museli ukazovat. Tak to trvalo celou noc až do rána, až měli, co chtěli. Den poté nás s bratrem rozdělili a každého odvezli jinam.“

Zdeněk Růžička byl odvezen na tábor Mariánská, kde pracoval v dole Rovnost II. Vzpomíná, jak po šichtě museli v areálu tábora chodit ještě na brigády do bývalého kapucínského kláštera, který komunisté zcela zdevastovali. „Vždycky jsme chodili dělat do kláštera. Byly tam poházený kancionály psané ještě švabachem. Staré místnosti nechali svému osudu a pro sebe tam měli nové bydlení a klášter pustl. Esenbáci tam jezdili na brigády, protože tam měli psy. Psi měli průjmy a esenbáci fasovali k jejich léčení rum. Jezdili ho tam pít. Byli vždycky v rozjařené náladě. Jednou už jsme měli jít a jeden mladý esenbák, jak nahazoval zbraň, tak spustil dávku a šlo to vedle našich noh. Druhý esenbák říká: ,Co blbneš?‘ – ,Co se sereš? Zastřelen na útěku.‘ Takový tam byl přístup.“

Za nějaký čas byl Zdeněk přesunut do tábora Rovnost. Z něj má několik vzpomínek. Jedna z nich se týká spoluvězně, který přežil v dole dva dny zavalený několik desítek metrů pod zemí. „Jeden chlapík přišel na směnu, postavil se s vrtačkou, že bude navrtávat, a ono se to pod ním prolomilo. Byla tam nějaká vzduchová díra a ono ho to tam vtáhlo. Měl štěstí, že měl vrtačku se vzduchem a vodou. A dostal se do nějakého výklenku. Volali záchranáře a ti říkali: ,Je v komíně, tak odpálíme komín.‘ A kluci říkali: ,To ho zabijete, jak ty kameny začnou lítat.‘ Ještě se ozýval. Tak udělali brigádu a začali ty kameny odhazovat a dřevit to. Tak dva dny se k němu prohrabávali, až se k němu dostali. Říkali: ,To je frajer. Vydržel s náma v kontaktu.‘ A tak dále. Byl to takový vzor, co člověk vydrží v tak těžkých podmínkách. Oni ho propustili z výkonu trestu a on během půl roku zemřel. Zbláznil se. Vracelo se mu to a oni věděli, že je psychicky narušený, a tak ho propustili.“

Další vzpomínka se týká spoluvězňů, kteří patřili do náboženské společnosti svědkové Jehovovi a kvůli svému přesvědčení odmítli pracovat v dole. „Odmítli fárat, že je tam uran pro válku. Napřed je zavírali do korekce a potom, jak se šlo na lágr, tak tam bylo oplocení a oni je za něj postavili. Stáli tam v zimě, až padli. Kluci jak chodili kolem, tak jim tam házeli nějaké jídlo. Esenbák šel vždycky vpředu a vzadu, a tak se jim tam dalo něco hodit. Nevím, jak skončili, protože jich ubývalo, až tam nebyl nikdo. Co se s nima stalo, to jsem se nikdy nedozvěděl. (…) To byla tragédie se na ně dívat. Napřed stáli, pak padali, pak už klečeli.“

Na Rovnosti se Zdeněk Růžička seznámil s bývalým fotbalovým reprezentantem Michalem Benedikovičem, který často vzpomínal na slavné dny své fotbalové kariéry. Poté, co na Západ masově emigrovali maďarští fotbalisté, dostal komunistický režim strach, aby se něco podobného neudálo také u nás. Při jednom zahraničním turné se Michal Benedikovič setkal se slovenskými emigranty a StB ho s několika dalšími fotbalisty obvinila ze špionážní činnosti. Přitížilo mu také, že si domů tajně vezl několik drobností (hodinky, kašmírovou šálu) a byl obviněn také ze šmeliny a v roce 1957 odsouzen k pěti letům. Zdeněk Růžička se s ním ve vězení často vídal a vzpomíná, jak se spolu kvůli fotbalovému sranda mači dostali do korekce, což byla malá nevytopená betonová místnost bez oken. „Jednou jsme tam seděli, vykládali. Byl takový podzimní den a začalo se šeřit. Kluci říkali, že seženou balon a mezi baráky si zakopem. Čtyři jsme si jen tak ťukali. Najednou se tam objevil mladý esenbák, vzal nám balon a napsal si jména. Dostali jsme týden korekce.“

Zůstaly jen hrozné sny

V roce 1958 byl Zdeněk Růžička ze zdravotních důvodů převezen do věznice Valdice. Dne 29. července 1960 byl na amnestii prezidenta republiky po deseti a půl letech propuštěn na svobodu. Propuštěn byl i bratr Miroslav, ale čtyři roky nato zemřel a zanechal po sobě manželku a dvě děti.

Zdeněk Růžička měl jako bývalý vězeň nastoupit do dolů, ale díky přímluvě známého dostal práci údržbáře v Báňských strojírnách. Po nějaké době byl kvůli zatčenému kamarádovi předvolán k výslechu na StB. Kvůli dobrým referencím z podniku byl po výslechu propuštěn, ale protože nebyl zatčen, v práci ho podezřívali, že spolupracuje s StB. Zdeňka Růžičku jeden estébák opravdu kvůli spolupráci kontaktoval, ale pamětník ji razantně odmítl. Přesto z něj měli v zaměstnání strach a snažili se ho zbavit. Nakonec panu Růžičkovi nezbylo nic jiného než přejít na jiné, hůře placené pracoviště.

V roce 1961 se Zdeněk Růžička oženil. Vlastní dítě nikdy neměl, jak sám říká, bylo to v důsledku podlomeného zdraví z uranových dolů. Více než desetileté věznění zanechalo následky nejen na jeho těle, ale také na duši. „Když jsem se vrátil domů, tak jsem měl furt strašné sny, že jsem se zpocený budil. Člověk byl doma a měl práci, ale ty sny se vracely zpátky.“

Dnes žije Zdeněk Růžička stále v Ostravě. Aktivně se věnuje veřejnému životu, je členem Konfederace politických vězňů a snaží se své zkušenosti s komunistickým režimem předávat ve školách. Hodně ho trápí umírání jeho přátel z Konfederace politických vězňů v Ostravě, kdy mnozí z nich se ani v posledních dnech svého života nedočkali úcty. Zdeněk Růžička vzpomíná, jak navštívil těžce nemocného Zdeňka Šticha, který podlehl nemoci v dubnu 2013. Plukovník v. v. Zdeněk Štich spolu s Karlem Kukalem jako jediní přežili mediálně známý hromadný útěk z šachty č. 14 v jáchymovských uranových dolech. „Dostal mrtvičku a byl v nemocnici. Z nemocnice ho dali kousek od Ostravy do takového rehabilitačního střediska, protože nebyl schopný samostatnosti. Dvakrát jsme za ním byli. Když jsem viděl, jak s ním bylo zacházeno, tak jsem si říkal: ,Bože, ať se toho nedožijeme.‘ Přijeli jsme a on seděl za stolem a byl přivázaný k židli, aby nespadl. Sestřička nám ještě říkala, že když je tady návštěva, tak to vypadá jinak. Chtělo se mu jít na záchod, tak jsem ho rozvázal a šel pro něj něco shánět. Přišla tam nějaká sestřička a zvedla ho a opřela o stůl jako loutku. On se na těch rukách neudržel a spadl. ,No tak, stůjte pořádně!‘ Po mrtvici, když mu ty orgány nefungovaly! Museli jsme se na to dívat, jak se tam s ním jedná. Potom dostal křeč a já jsem šel pro sestru. Přišla s vozíkem a můj kolega říká: ,Jdeme, já se na to nemůžu dívat!,‘“ vypráví Zdeněk Růžička. Zemřel v červenci 2019.

Matušková, M.: Životní osudy obětí politických procesů padesátých let 20. století a jejich rodin na Ostravsku (1950–1990). Diplomová práce. Ostravská univerzita, 2010.

Jiřík, K.: Největší politický proces v Ostravě. Separát ze sborníku Ostrava, 2007.