The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Růžičková (* 1934)

• narozena 26. prosince 1934 v Holyni u Prahy do selské rodiny

• dědeček starostou obce

• během druhé světové války rodina pomáhala partyzánům

• po roce 1948 během kolektivizace nesplnila rodina povinné dodávky

• otec odsouzen na pět let do jáchymovských dolů

• práce na stavbě, posléze v kanceláři

Jiřina Růžičková, rozená Brejchová, se narodila 26. prosince 1934 do rodiny sedláka ve vsi Holyně č. p. 6 u Slivence, která byla tehdy součástí okresu Praha-jih. Její dědeček byl starosta obce a velký vlastenec. Během první světové války se staral o opuštěné rodiny a zasloužil se o vystavění kapličky v Holyni.

Dědeček sedlák

„Dědeček zlatej, zemřel ve čtyřiačtyřicátém, měl dvě děti, syna, to byl můj tatínek, druhý syn zemřel v osmi letech na záškrt. Můj tatínek studoval na gymnáziu, jeho maminka byla pobožná a chtěla, aby syn byl knězem. Chodil na gymnázium, odmaturoval – a maminka zemřela. Tatínek nebyl natolik nábožensky založený, aby toužil po kněžství, líbila se mu děvčata. A miloval matematiku. Chtěl do banky, být finančník, byl velice chytrý. Otec mu to dovolil. Ale nakonec se to všechno začalo chumlat, Hitler se blížil. Tatínek skončil jako sedlák, sice vystudoval, ale sedlačil. Jako sedlák byl velice vzdělaný a věděl, jak pomoct lidem. Ten se kvůli nim dokázal svlíknout! Přišel novej kočí, zima, nemá kabát. Táta šel, dal mu svůj, dal mu boty. My jsme tady měli největší statek, dva páry koní, kočí tu bydleli, spali, pralo se jim, vařilo a dostávali mzdu.“

Pomoc partyzánovi

Během druhé světové války se rodina díky své dobrosrdečnosti zapojila do protinacistického odboje. Kočí Bardyka, původem z Ukrajiny, pomáhal partyzánům, naváděl letadla, která je v brdských lesích shazovala. „Ale to jsem se dozvěděla až dávno po válce, takovýmu prtěti něco tenkrát říct! Brácha taky, my jsme to nevěděli.“ Jednoho dne se při seskoku zranil jeden z parašutistů a kočí Bardyka jej dovlekl na statek Brejchových: „Jednou shodili Ukrajince a on nešťastně spadl a zlomil si nohu. To bylo těžký. On ho vzal na záda, šel zadem za stodolou, prolezl, měl tam prkýnko vytažený z rámu. Byla jedna hodina, klepal na okno rodičům. Taťka šel ven, co se děje – on (Bardyka, pozn. red.), že přinesl jednoho se zlomenou nohou, že nemůže dál. S taťkou ho vynesli po žebříku nad chlív, tam byla samá suchá vojtěška, taťka nechtěl, aby ho někdo potkal... Šťastně to dopadlo, toho člověka zachránili.“

Kolektivizace

Po válce komunisté prosadili kolektivizaci zemědělství a zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). „Holyně byla poslední obec v okrese, kde nebylo JZD.“ Ke kolektivizaci patřilo mimo jiné také předepisování povinných dodávek zemědělských výrobků včetně vajec. Rodina Brejchových dodávku vajec jednoho dne nesplnila. „Jednou v noci přišli estébáci, vzbudili nás a začali dělat prohlídku. Nám se ten rok nepodařily slepice, byli tchoři a maminka těžko plnila dodávku. Její sestra od Řípu, kam se vdala, měla vajíček dost, tak se tam jezdilo pro vajíčka a vozila se sem.“ Jednoho dne ale přišla kontrola dřív: „Měli jsme zatím asi tři sta vajec, plný dva prádelní košíky, a neměli jsme ještě splněný plán. Tak jsme prý vykořisťovali dělnickou třídu, aby neměla co jíst! Všechna vajíčka vzali, odnesli a ty vajíčka dali do výlohy obchodu: ‚Kulak Brejcha pro pracující lid vajíčka neměl, měl toho doma haldy!‘ To bylo něco tak špinavýho, ošklivýho…“

Otec Jiřiny Růžičkové byl jako kulak odsouzen na pět let nucených prací v jáchymovských dolech. Rodina měla být přesídlena na Ostravsko, po zásahu rodinného přítele, lékaře Trunečka, ale nakonec zůstala v Holyni. „Taťku odvedli na Zbraslav k soudu a odsoudili ho jako nepřítele pracujících na pět let do Jáchymova na uran. Lidi, který jsem ještě den předtím zdravila, najednou přecházeli na druhou stranu. Já je ještě ten první den zdravila, ale pak jsem to řekla mamce a ona povídá: ‚Tak je taky nezdrav, oni o to nestojej, co kdyby to někdo slyšel, že ti poděkovali za pozdrav, ještě by měli nepříjemnost.‘ Ale byli to zlí komunisti. Nikdo s námi nemluvil.“

Jiřina Růžičková měla jít o prázdninách na brigádu do pivovaru: „Já jsem chodila do zemědělské školy, o prázdninách jsem šla na brigádu do smíchovskýho pivovaru, v kanceláři potřebovali pomoc. No ale komunisti zjistili, že jsem v kanceláři, okamžitě telefonovali, já druhý den přišla, kádrovák běsnil, jak si to představuju, do kanceláře! Ze skřínky už mám všechno vyndaný, a abych zapomněla, že smíchovskej pivovar vůbec existuje!“

Na stavbě

Z nepovedené brigády v pivovaru nastoupila pamětnice na stavbu: „Tak jsem z pivovaru musela jít na stavbu, Stavobet dělal v Jinonicích přístavbu Motorletu. To byla taková firma, která brala lidi, které nebylo už možné umístit ve vězení. Třeba číšníci, co okrádali lidi, tam chodili na nucený práce... Musela jsem tam být ráno v šest, esenbák odemykal a zamykal.“ Na stavbě pracovaly i prostitutky a Romky, které Jiřinu Růžičkovou okradly o první výplatu. Pomoci jí tehdy chtěl mladý esenbák, což ale pro ni, dceru sedláka, bylo nepřijatelné:

„Byly tam i dvě prostitutky a cikánky. Já jsem s nimi byla v šatně. Když byla první vejplata, nechala jsem si peníze ve skříňce, ony končily dřív, moje skříňka byla povalená na zemi, otevřená, všechno si vzaly, i to oblečení, já tam neměla nic, jen na sobě ty špinavý montérky. A zrovna ten den tam sloužil esenbák, mladej kluk z Moravy. Já jsem se styděla, že mě vidí ve špinavým ještě v tu dobu po práci, tak jsem mu to řekla. Nemohla jsem jít na trolejbus, neměla jsem ani legitimaci, ani peníze a byla jsem zoufalá, s tím jsem se do té doby nesetkala. On řekl, že mě doprovodí, ale já to nedokázala zvládnout, ‚policajt ji vede‘. Druhý den jsem šla zase normálně do práce. Policajt to ráno stavbyvedoucímu řekl. A on říká: ‚Tak budete obsluhovat míchačku.‘“

Až za několik dní na stavbě zjistili, čí je to vlastně dcera a proč tam je.

„Dělala jsem tu dřinu více než rok, jako železáři, stavebníci, míchala jsem beton, všechno ručně, uklízela v tý stavbě... Stavbyvedoucí se mě ptal, proč tam jsem. Tak jsem mu řekla, že tatínek je na uranu.“

Nakonec ji stavbyvedoucí vzal do kanceláře a pak i na jinou stavbu – do Kladna.

Tatínek ve vězení

Mezitím byl tatínek Jiřiny Růžičkové, pan Brejcha, stále ve vězení. Rodina v té době naletěla podvodnici, která tvrdila, že má možnost posílat jejich otci do lágru balíčky s věcmi. Bohužel to nebyla pravda.

„Byl tam asi měsíc a přišla k nám jedna paní, že je ze Zbraslavi, že její manžel je tam v dolech zaměstnaný. Že ví o našem tatínkovi, že je jim zima, mají jen plátěné kalhoty a košili, k dolu je to dost daleko, tři sta metrů. A hlad mají... Kdybychom tatínkovi něco poslali na sebe a k jídlu. Samozřejmě že jsme vytáhli ten nejteplejší kabát a napekli buchty. A paní přišla znovu, že tatínek moc děkuje, ale že přituhlo... Našel se teplý svetr a další jídlo. Paní pak občas chodila, vyřizovala pozdravy a my jsme byli rádi, že můžeme tatínkovi pomoci, třebaže jsme sami šetřili a pracovali, co to šlo. Nikomu bychom nic nevyzradili.“

Pan Brejcha byl nakonec propuštěn dřív.

„Až jednou, byly velké mrazy a někdo v noci klepe na okno – tatínek se vrátil! Potřebovali místo ve vězení, a protože se slušně choval, pustili ho na polovinu trestu. Nikdo to nečekal. Přišel ještě s jedním člověkem a měl na sobě kabát – ale úplně jiný, dostal ho od toho kolegy. On žádného člověka ze Zbraslavi neznal! Nikdo mu tam ty svetry, jídlo ani peníze od nás nenosil! Ta paní byla zlodějka, a my jí takhle naletěli! Bylo to hrozné, přišlo mi moc líto, že tohle může někdo udělat!“

Jiřina Růžičková je vdova, má dvě děti a stále žije na statku v Holyni.