The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Rybnikář (* 1946)

• narozen 6. prosince 1946 do sedlácké rodiny

• dědeček z otcovy strany byl ještě za Rakouska-Uherska odveden na ruskou frontu, poté bojoval na italské frontě, kde padl do zajetí a byl internován v zajateckém táboře, kde mu byl nucen vstup do československých legií, který odmítl

• dědeček z matčiny strany odešel v jednadvaceti letech do Ameriky, kde byl deset let a pak se vrátil zpět na rodný statek. Ten zvelebil a vybudoval hospodářství

• František Rybnikář žil na statku spolu s rodiči a prarodiči, rodina hospodařila na 12 hektarech půdy

• koncem 50. let byli prohlášeni za kulaky, hospodářství bylo znárodněno a rodiče museli vstoupit do JZD

• kulacký původ i náboženské vyznání, ke kterému se rodina aktivně hlásila, měly vliv na studium pamětníka. Ačkoli se dobře učil a měl samé jedničky, nemohl studovat na gymnáziu, bylo mu dovoleno pouze studium střední zemědělské školy a následně vysoké zemědělské školy v Brně

• živil se jako technický inženýr v zemědělství a zároveň hrál v dechovce

• v roce 2023 žil František Rybnikář v Hluku na Uherskohradišťsku s manželkou, se kterou oslavil zlatou svatbu

To si nedovedete představit, jaké to je, když vám vyvádí koně

V roce 1959 byla rodina Františka Rybnikáře prohlášena za kulaky. Bylo jim zabaveno hospodářství a byli nuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). „I když prarodičům sebrali všechno, tak jsem od nich nikdy neslyšel křivé slovo. Nikomu nenadávali, nikoho neproklínali. Drželi to v sobě, ve své skromnosti a pokoře,“ vypráví pamětník a láme se mu dojetím hlas, když pokračuje: „To si nedovedete představit, jaké to je, když vám vyvádí koně, krávy, když vám berou pole. Když vám zabaví majetek, který se dědil z generace na generaci. Přesto jsem od nich nikdy neslyšel nadávku,“ s láskou vzpomíná na své prarodiče. Jeho rodiče už to zažívali trošku jinak, protože byli mladší. „Ale v nenávisti nás nikdy nevychovávali. Brali to tak, jak ten život šel,“ uzavírá bolestnou kapitolu života rodiny František Rybnikář, který prohlídky Státní bezpečnosti (StB) a milicionářů jejich domova zná jen z vyprávění, protože rodiče poslali jeho i sestru pryč, aby to neviděli.

Coby synovi kulaka a neprověřenému, nespolehlivému občanovi, který se hlásil k víře, chodil do náboženství, kostela apod. mu bylo zakázáno studium gymnázia, ačkoli s prospěchem neměl problémy. Jediná škola, kterou mohl jít studovat, byla střední zemědělská škola, poté pokračoval ve studiích na vysoké škole zemědělské v Brně. „Mě zemědělství zas tak nebavilo. Bavila mě čeština a dějepis, ale strana a vláda rozhodla jinak,“ říká pamětník bez hořkosti v hlase.

Celý život byla dřina, ale dělalo se tak, že práce bavila 

František Rybnikář se narodil v obci Hluk na Uherskohradišťsku 6. prosince 1946 do sedlácké rodiny, která hospodařila na 12 hektarech půdy. Rodina sdílela domácnost ještě s prarodiči z matčiny strany. Dědeček pamětníka odešel ve svých 21 letech do Ameriky, kde byl asi deset let. Poté se vrátil do rodné vsi, kde zvelebil hospodářství, na kterém pak rodina hospodařila až do konce 50. let, kdy byla režimem prohlášena za kulaky.

Dědeček pamětníka z otcovy strany ve svých patnácti letech nastoupil k armádě ještě za Rakouska-Uherska. Nejdříve byl na ruské frontě, kde zažil zimu, poté byl převelen na italskou frontu, kde byl během bojů zasypán v Alpách. Vytáhl ho italský voják, takže dědeček pamětníka pak nějaký čas strávil v italském zajateckém táboře. Byl na něj vyvíjen tlak, ať vstoupí do československých legií, což dědeček pamětníka odmítal, protože měl dost válčení, a taky to byl – podobně jako František Rybnikář sám – podporovatel monarchie a voják císaře. Pamětník po něm zdědil modrý růženec, který dědečkovi dala jeho maminka, aby ho chránil, když odcházel na ruskou frontu.

Vzpomínky na dětství Františka Rybnikáře jsou plné her, ale také těžké práce na statku. I děti byly zapojovány do péče o zvířata: „Od osmi nebo devíti jsem musel nastrouhat tři kýble řepy pro koně, vyházet jim hnůj a dát kravám,“ popisuje pamětník. Pomoc v hospodářství pro něj i pro sestru byla úplně automatická, nikde se nijak, jak sám pamětník říká, „nezašívali“ a dle možností svého věku přikládali ruce k dílu. Rodina žila velmi skromně. „Celý život byl dřina, ale dělalo se tak, že práce bavila,“ vzpomíná František Rybnikář. „Byli jsme tak vychováváni, stejně jako jsme byli vychováváni v náboženských otázkách.“

Také vzpomínání na školu vyvolá na tváři pamětníka úsměv. Známky měl dobré a učení mu nedělalo problémy. „Učitelé byli dobří, sem tam jsme teda dostali po hubě. Postavili nás do řady a zfackovali z jedné a druhé strany, když jsme třeba dělali bordel v tělocviku,“ směje se pamětník. „Doma jsme si nikdy nestěžovali, protože bychom dostali ještě jednou. Co řekl učitel, bylo svatý,“ vysvětluje.

V dětství se také rozvinula jeho láska k hudbě. Nejprve hrál na harmoniku jen dvěma prsty, ale jeho zapálení si všimla teta, učitelka hudby, která ho zavedla do umělecké školy v Uherském Hradišti. Zde se ve hře na harmoniku zdokonalil a později si osvojil i hru na řadu dalších hudebních nástrojů. V dechovce hrál dlouhá léta jako basista.

Fotbal a divadlo dopoledne, namísto mše

Do života na vesnici se svými radostmi a starostmi zasahovala čím dál tím víc komunistická moc a ideologie. Kromě recitací a zpívání budovatelských písniček, z nichž si některé pamětník pamatuje dodnes, komunisté řídili běh života vesnice. „Komunisté šli na děcka rafinovaně. Na vsi se hrával fotbal, ulice měly jedenáctky. V neděli se chodilo ráno do kostela a komunistické vedení obce přehodilo utkání z odpoledne na dopoledne. Anebo když se hrálo v neděli odpoledne kino pro děti, tak ho dali na dopoledne, aby děcka z kostela odlákali,“ popisuje pamětník taktiku tehdejší garnitury.
Smyčka se však začala stahovat i okolo sedláků. „Myslím, že to byl rok 1958. Bylo ráno a celá rodina byla na poli, byl jsem doma sám jen se sestrou. Vedle byli sousedé Preissovi a ty začali likvidovat. Plná ulice jich byla, milicionáři, lidé se samopaly,“ popisuje pamětník, který utíkal na pole za rodiči. Tehdy se to ještě jejich rodiny netýkalo, to mělo přijít až později.

Muzikantem na vojně, technikem v zaměstnání a nadšencem do folkloru v soukromí 

Nepříznivý kádrový posudek se promítl i do vojenské služby. Na vojnu nastoupil do Kašperských hor, což byla tzv. poslední varta plná družstevníků, kteří se jinde nemohli uchytit. Hodně důstojníků byli alkoholici, kteří si volali muzikanty, a tak jim hrával. Ačkoli měl důstojnické zkoušky, důstojníkem být nesměl, sebrali mu i funkci absolventa. Ale díky muzice to na vojně nějak přežil.

František Rybnikář pracoval jako technolog v zemědělství, později pak jako referent nákupu, zlepšovacích návrhů apod. V roce 1998 se zapojil do veřejného dění a osm let pracoval jako místostarosta obce Hluk. Láska k dějepisu a českému jazyku ho však nepustila, začal se věnovat amatérskému studiu folkloru, krojů a historie. Publikoval články v Malovaném kraji, ve Slováckých novinách apod. Je autorem knihy Mudrosloví národa hluckého.

V roce 2023 žil František Rybnikář s manželkou v Hluku. Oslavili zlaté výročí svatby a také padesát let od nastěhování do jejich domova.