The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Břetislav Rychlík (* 1958)

• režisér, dokumentarista, publicista, herec a scenárista

• narodil se 23. července 1958 v Uherském Hradišti

• člen Junáka ve Veselí nad Moravou v letech 1968-1970

• spoluzakladatel divadla Atrapy a klubu Q ve Veselí nad Moravou

• pracoval jako dělník na kachní farmě, kulisák v Divadle pracujících ve Zlíně a ve Slováckém divadle

• v roce 1980 dostal angažmá v Městském divadle v Mostě

• o dva roky později nastoupil jako herec do HaDivadla

• 17. listopadu 1989 se účastnil inscenace projektu Rozrazil, které bylo přerušeno rozhovorem se zmláceným studentem

• působí (rok 2024) jako docent v Atelieru režie a dramaturgie na JAMU

• v roce 2024 se stal senátorem

• s manželkou Monikou vychoval dvě dcery: Julianu a Apolenu

Režisér, dokumentarista, publicista, herec, scenárista, pedagog a (od roku 2024) senátor. Narodil se 23. července 1958 v Uherském Hradišti jako starší ze dvou synů rodičům Marii a Břetislavovi. Vyrůstal v sokolské a skautské rodině ve Veselí nad Moravou.

Dědeček  z matčiny strany František Pavlík založil místní organizaci sociální demokracie v Uherském Ostrohu. Během druhé světové války byl odvolán z obecní rady a společně s manželkou Štěpánkou a dalšími příbuznými spolupracoval s britským odbojem. Po válce se stal opět místostarostou revolučního národního výboru. Mezitím ale začal růst vliv komunistické strany, s čímž František Pavlík nesouhlasil. Už 25. února 1948 byl vyveden Lidovou milicí z práce (pracoval jako švec ve fabrice na boty Standard ve Veselí nad Moravou). Bránil se sloučení sociální demokracie s komunisty. K tomu mělo v Uherském Ostrohu dojít 25. června 1948. Tragickou ironií osudu se však František Pavlík těsně před oním datem nakazil tetanovou infekcí a toho dne odpoledne ve svých devětačtyřiceti letech zemřel. „Jeho pohřeb byl manifestací. Učitel Vítek u pohřbu prý pronesl: ‚A nyní skloňme hlavy, pochováváme posledního sociálního demokrata‘.“ [1]

V odboji působil i dědeček Rychlík z otcovy strany, pozdější podnikatel, kterému patřila největší kominická firma v regionu, kterou mu po roce 1948 znárodnili. Byl převaděčem v buňce Obrany národa, která operovala na moravsko-slovenském pomezí. „Převáděl i můj otec jako mladík. Vyprávěl mi, že byl v horňáckém kroji, měl třaslavice, což ocenil jako vynikající oděv. Doslova se totiž podělal, když kolem něj procházela hlídka financů.“ Tato odbojová skupina byla brzy prozrazena. „Řadu lidí zatkli, mučili a popravili. Mezi nimi byl i přítel naší rodiny lékař Josef Hlobil.“

Skauting podporuje v člověku dobré vlastnosti a to zlé rozpouští

Veselí nad Moravou, město pod Bílými Karpaty, které protínala Vlárská dráha, se během Břetislavova dětství postupně industrializovalo. Přízemní domky ustoupily panelovým sídlištím a za městem vyrostly železárny. Útočištěm se stala okolní příroda s meandrující řekou Moravou a v roce 1968 také znovuobnovený Junák.

Sedmého května toho roku se uskutečnilo setkání všech skautů a skautek u místní  hvězdárny. Setkání se zúčastnili všichni činovníci včetně starších skautů, 14 děvčat a 37 chlapů včetně tehdy devítiletého Břeti, který brzy získal přezdívku Rychlonožka. „Ke skautu mě přivedl otec, celoživotní skaut.“

Do čela skupiny se postavili bratr Gustav Weber – Akela, Vladimír Nováček - Mirda, Jan Sýkora – Šakal, Jan Kotásek – Kotě, Jaroslav Šivel – Jarda, Jaromír Hynšt – Kim,  Miroslav Vašek – Robin a Karel Krepčík. Skautky zastupovaly sestry Marie Hedvábná, Jaroslava Nováčková, Naděžda Lukešová, Eva Kopřivová a Marie Kalužová. S mnohými skauty je dodnes v kontaktu, mezi nimi například Dušan Leitgeb.

„Ve skautingu mám velký vzor. Uvědomoval jsem si, že hodnota člověka spočívá v tom, jak se chová, jaké zásady v životě uznává a zda se jimi řídí. Skauting podporuje v člověku dobré vlastnosti a ty zlé nějak rozpouští. Byl to typ výchovy založený na nejrůznějších zkouškách, díky kterým se buduje osobnost. A jak říká Julius Satinský, je to to nejlepší, co se mohlo pro mladé lidi vymyslet.“

První letní tábor znovuobnovené skautské organizace se uskutečnil v nedalekých Vrbovcích pod kopcem Machová. Z kronik a deníků družin vyplývá, že počasí během tábora bylo velmi nevlídné a tábor byl dokonce označován jako „tábor smůly“. [2] Po příjezdu domů skauti netušili, co bude následovat. Pochmurné a propršené léto vyvrcholilo 21. srpna 1968 vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

U nás doma se pořád mluvilo o odboji, tak jsem myslel, že se má bojovat

„Ráno jsem se probudil, kolem televize seděl děda Rychlík, babička Pavlíková a moji rodiče. Běželo tam, že je okupace. Všichni plakali. Okamžitě jsem vyběhl ven, že musíme s klukama bojovat. Já si chystal indiánský kroj jako Vinnetou a taky luk a šípy. Někdo měl doma vzduchovku. V dalších dnech jsme vyfasovali vápno a malovali po zdi: ‚Dubček, Černík, Svoboda, to je poklad národa. Biĺak, Kolder, Šejna, všecko je to banda stejná’. Otec, když viděl, že se vyzbrojujeme, tak mi dal po čuni. Byl jsem hrozně zklamaný. U nás doma se pořád mluvilo o odboji za druhé světové války, tak jsme mysleli, že se má bojovat.“ Místo toho kluci alespoň korportovali zvláštní vydání listu Slovácko ve smutečních barvách, které rozdávali v podchodu veselského nádraží. „Lidé nám doslova cpali peníze. Výtěžek jsme dávali na poklad republiky. Kdoví, kde to za Husáka skončilo.“ [3]

Na podzim 1968 se místní skauti včetně Rychložky zapojili do akce Sázení Lípy svobody. Smyslem bylo zasadit památný strom při příležitosti 50. výročí založení Československa. Počin inicioval bratr Akéla a jako místo vybral park P. Bezruče. „Pamatuju si, jak jsme hloubili tu jámu. Do země vedle lípy se dávalo nějaké poselství. Už nevím, co to přesně bylo,“ říká Břetislav Rychlík a dodává, že u lípy drželi hlídku. Výsadby se zúčastnilo celé skautské středisko a pozvaní hosté. Celou událost si vybavuje i Dušan Leitgeb.

Situace se začala měnit rychleji, než mladý Rychložka čekal. V dubnu 1969 zmizel ze třídy portrét Dubčeka. První výročí okupace v srpnu 1969 dopadlo tragicky. Při protiokupačních demonstracích přišlo o život několik lidí. „Nejhorší na tom bylo, že to trvalo jen rok a už se u nás našli ochotní lidé, kteří stříleli do vlastního národa ostrýma.“

Vstoupit do pionýra by byla zrada skautingu

Záhy se začalo smrákat i nad skautingem. Junák byl neustále tlačen k tomu, aby splynul a rozpustil se v Pionýrské organizaci. Část členů se skutečně k pionýru přidala. „My jsme to brali jako zradu skautingu. Nikdo nás nevychovával v tom, že pionýři jsou nepřátelé, ale byli směšní. Když my jsme podnikali výpravy a jezdili na tábory, oni byli ti, kteří stáli u pomníků a chodili do průvodů s mávátky.“

Konflikt s pionýry se vyostřil na jaře 1970, kdy skauti uspořádali výstavu k 25. výročí osvobození města. „Prezentovali jsme tam naše středisko. Vystavovali jsme kroniku, deníky, bránu do tábora, maketu tábora na Vlčí skále, práci se dřevem. V noci se dovnitř vloupali pionýři a výstavu rozkradli.“ Stejnou vzpomínku vylíčil pro Paměť národa i Dušan Leitgeb.

Veselští skauti to nemohli pochopit. O to horší pro ně bylo, když byli pozváni k účasti na prvomájovém průvodu, který se konal jen pár dní po zničení výstavy. Skauti si připravili transparent s nápisem Junák je přítelem všech lidí dobré vůle. Jenže organizátoři trvali na tom, že v průvodu musí jít společně s pionýry. „Jednu tyčku nesl skaut František Šíma - Feryna, druhou nějaký pionýr. Za transparentem jsme šli my skauti a pionýři. Franta to nesl velmi těžce, že jsme museli jít společně.“

Rychlonožka spolu s dalšími skauty jeli v létě 1970 na letní tábor u Eliášova splavu na Českomoravské vrchovině. Už tehdy bylo jasné, že se jedná o poslední akci svého druhu. [4] Středisková rada veselského Junáka ukončila svoji činnost v září 1970, kdy definitivně odmítla integraci se SSM. „Zakázali nám něco, co jsme milovali a čemu jsme byli oddaní, a něco, co dalo našim životům řád. Tohle jsem nemohl normalizační éře nikdy odpustit.“

Už zbývalo jen odevzdat skautskou klubovnu, která se nacházela v Tyršově ulici, pionýrům. S tím se skauti ale nechtěli smířit. „Velice úzký okruh nás jsme v noci přišli dovnitř a odnesli jsme vše cenné, co nám patřilo, třeba i vůdcovské křeslo, které přežilo válku i 50. léta. To jsme převezli do včelína jednoho z nejlepší kamarádů našeho taty, politického vězně Kazimíra Holedniaka. Skauti jej mají doteď. Zbytek jsme rozmlátili: poličky, namalované zdi,“ vyjmenovává  pamětník a dodává, že za normálních okolností by to bylo něco nemyslitelného. Něco, co odporuje šestému skautskému zákonu o ochraně přírody a cenných výtvorů lidských. Jenže tohle normální okolnosti nebyly.

Dovolil jsem si upozornit na nezákonné pracovní podmínky při stavbě Dukovan, vyslýchali mě přímo na poli

V roce 1973 nastoupil na gymnázium ve Strážnici. Těsně před maturitou založil společně s místními máničkami divadlo Atrapy, ve kterém účinkoval třeba Pepa Punčochář, Ivan Horký nebo Eman Kosík. „Hráli jsme bez povolení na zábavách mezi koncerty kapel. Šlo o takové brutální dělnické klauniády inspirované poetikou Divadla na provázku, Semaforem nebo Ypsilonkou.“ Skupina dokonce natočila několik filmů, které režíroval Eman Kosík nebo Jaroslav Formánek.

Útočištěm veselských mániček se stal Klub Q [5] na sídlišti Hutník, kde se pořádaly koncerty a další kulturní akce těch, kteří se potáceli na hraně režimu: Vladimír Merta, Vladimír Mišík, Marsyas, Jiří Černý nebo tehdy zakázaný slovenský režisér Dušan Hanák. Pomyslnou tečkou se stal koncert Vodňanského a Skoumala. „Pozval jsem je tam až potom, co Jan Vodňanský podepsal Chartu. Měl jsem hned po vystoupení výslech v kuchyni kavárny a klub zakázali.“

Břetislav Rychlík nesměl na gymnáziu jezdit se třídou na školní výlety ani na zájezd do NDR. Navíc ještě před maturitou utekl z domova, důvodem byly dlouhé vlasy. Přesto Břetislav v roce 1977 úspěšně složil maturitní zkoušku.

Poté nastoupil na povinnou letní brigádu v Dukonavech, kde se začínala stavět jaderná elektrárna. „Měli jsme čtyřiadvacetihodinové směny, spávali jsme v buňkách uprostřed staveniště, kde to celý den i noc dunělo.“ Po několika týdnech si dovolil upozornit na nezákonné pracovní podmínky a s prací skončil. „Tehdy tam přijeli předseda strany a SSM, vyslýchali mě přímo na poli. Řidič mě držel pod krkem. Plakal jsem ponížením a vztekem mi vyhrkly slzy, a když jsem si balil věci, řekli mi, že tímto jsem dostudoval,“ vzpomíná Břetislav Rychlík. Ještě před nástupem na studium absolvoval kárné řízení u prorektora pro politickou práci a byl podmínečně vyloučen ze školy. Půl roku na to odešel ze školy sám.

Místo toho se stal dělníkem na kachní farmě, kde, jak sám říká, škrábal kachní exkrementy. „Po práci jsem měl spoustu času. Dělali jsme nějaké divadlo, hráli přestavení na chalupě u Ivana Nováčka a taky jsem přemýšlel, jak se z farmy dostat. Psal jsem dopisy do divadel, hlásil se na DAMU.“ Po čtyřech měsících na farmě nastoupil v roce 1978 jako kulisák do Divadla pracujících ve Zlíně a po čtrnácti dnech jako člen uměleckého souboru s povinností nápovědy ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V tehdejším souboru byla řada lidí, kteří během normalizace přišli o své lepší místo, mezi nimi třeba jako kulisák spisovatel Vojtěch Vacke nebo docent Miloš Hynšt, v šedesátých letech umělecký šéf brněnské Mahenovy činohry a vedoucí divadelní katedry JAMU. „Ten si mě vybral jako asistenta režie. Vytáhl mě, nechal mě pracovat a tím mě v životě dost nasměroval. Věděl jsem, že nemůžu v Hradišti zůstat dlouho, chtěl jsem být blíže Praze.“ A tak v roce 1980 vzal angažmá v Městském divadle v Mostě.

Lidem na Mostecku vypláceli dva tisíce korun jako kompenzaci, říkali tomu pohřebné

Přesun do severních Čech poznamenaný těžbou uhlí a všudypřítomným smogem byl pro mladého muže ze slováckých Bílých Karpat šok. „Z okna paneláku jsem viděl vyhlodané díry v zemi, mokvající rány, věže elektrárny a chemičku v Litvínově. Všude neskutečný smrad a žluté nebe. Lidem tam vypláceli dva tisíce korun jako kompenzaci, říkali tomu pohřebné.“ Tak Břetislav Rychlík popisuje své dojmy z města, jehož historické centrum včetně řady gotických domů bylo zdemolováno kvůli těžbě uhlí. [6] „Když jsem do Mostu přišel, byl z velké části vystěhovaný, zůstali tam většinou jen Romové a bezdomovci. Tehdy ještě stála většina kostelů a také původní budova divadla,“ říká Břetislav Rychlík a dodává, že nejšílenější zážitek tehdejších severních Čech má spojený s výbuchem dolu Pluto II. [7]

K tragédii, během níž zemřelo 65 horníků, došlo 3. září 1981. [8] Právě začínala divadelní sezóna. „Tehdy vyšlo nařízení vyvěsit hromadné parte ve všech skříňkách a výlohách. Vyvěsili to i ve výloze řeznictví. Hned vedla byla nabídka: uzený hornický bok.“ Tehdy na místo dorazil osobně i Gustav Husák. „Vypnuli komíny, aby se tam dalo trochu dýchat, a všechny lidi nahnali pod tribunu. V Mostě se tehdy nesměl prodávat alkohol, aby se dělníci neožrali a nepořvávali po Husákovi. Všude Veřejná bezpečnost, tajní, lidová armáda a Lidové milice,“ vzpomíná Břetislav Rychlík. Důlní neštěstí nikdy nebylo řádně vyšetřeno a dodnes se neví, kdo nesl za tragédii zodpovědnost. „Vdovám nikdy nevyplatili odškodnění, mnohé pozavírali do blázince. Na tom takzvaný dělnický režim ukázal, jak je zbabělý a není schopen rodinám poskytnout odškodnění.“

Havel nám zakázal podepsat Chartu

V roce 1982 se Břetislav Rychlík stal členem hereckého souboru Hanáckého divadla v Prostějově (HaDivadlo). Už tehdy šlo o alternativní divadelní scénu s osobitým pohledem na svět, náročnou dramaturgií a vlastní poetikou. Scénu, u jejíhož zrodu stál Svatopluk Vála a Josef Kovalčuk, už od počátku charakterizuje snaha se co nejotevřeněji kriticky vyjádřit k tehdejšímu společenskému klimatu.

Břetislav Rychlík naskočil do inscenace Hra bez pravidel, která reagovala na střelbu do dělníků v Polsku po vyhlášení stanného práva v roce 1981. „Najednou na nás chodil celý český disent. Dokonce i Václav Havel. Přivedla jej tam Jitka Vodňanská, jeho milenka a bývalá manželka Jana Vodňanského. Byl skromný a velmi otevřený. Říkal nám, že to, co viděl na jevišti po letech v kriminálu, je nečekané, vymyká se to jeho dosavadní zkušenosti s divadlem a mnohdy jeho zkušenost vyvádí z míry,“ říká Břetislav Rychlík a dodává, že v té době si část ansámblu HaDivadla pohrávala s myšlenkou podepsat Chartu 77. „Havel nám to ale zakázal. Říkal nám: ‘Když to podepíšete, tak HaDivadlo zavřou a okamžitě zmizí jeden z ostrovů svobody, které v této zemi vnímám’.“

V převzetí ceny SSM jsem viděl šanci na záchranu HaDivadla

Za hlavní roli v inscenaci Dnes naposled dostal Břetislav Rychlík Uměleckou cenu SSM. Bylo to v roce 1988, kdy se HaDivadlo ocitalo ve velké nejistotě, přišli o své prostory v Klubu školství a vědy Bedřicha Václavka. „Nebylo kde hrát,“ dodává pamětník, jemuž se příčilo přijmout ocenění z rukou svazáků. „Bavil jsme se o tom s Kovalčukem a Goldflamem. Řekli jsme si, že toto by mohl být pokus zachránit divadlo a šance promluvit s ministrem kultury o tom, že nás vyhazují z divadla.“

Vše se odehrávalo v době, kdy začínaly tát ledy. Komunistický režim v tom roce povolil členům kapely The Plastic People of the Universe pod názvem Půlnoc vycestovat do USA. Na Vinohradech, v jednom z nejvíce loajálních divadel, kde působila Jiřina Švorcová, se hrála hra od chartisty Josefa Topola. Na Den lidských práv Václavu Havlovi a nezávislým iniciativám povolili manifestaci na Škroupově náměstí. „V roce 1988 svazáci chtěli, aby si alternativní kultura navrhla svého člověka. Oni měli svého kandidáta, o mně v životě neslyšeli. Mě vybrala skupina lidí z Asociace mladých divadelníků, což byli o rok později lidé, kteří stáli v čele stávky divadel,“ dodává Břetislav Rychlík.

„Jel jsem tam. Nikomu jsem nic neřekl, protože nikdo se mnou nemluvil. Na místě se mnou někdo udělal rozhovor, kde jsem mluvil o tom, že divadla neplní svoji funkci. Domů jsme se vrátil potupený.“ V reakci na převzetí ceny přišlo Břetislavovi několik dopisů od jeho kamarádů. Třeba od Petra Skoumala, který mu napsal, že je vůl. “Zajímavé je to tehdejší zmatení režimu, protože v tom samém měsíci se zpráva StB zmiňuje, že organizuju schůzku zpravodaje Hlasu Ameriky Jolyona Naegeleho s kamarádem disidentem Jiřím Dientsbierem a Jazzovou sekcí. Havel tehdy říkal, že to byl takový lakmusový papírek pokusu o perestrojku, aby vzápětí ten režim přitvrdil.“

Kvůli převzetí umělecké ceny SSM bývá Břetislav Rychlík konfrontován i dnes. „Občas to na mě někdo vytáhne v domnění, že mě tím ohromí. Je to beranidlo, které se vloupá do otevřených vrat,“ dodává.

Hovna se bouří, říkal Cyril Drozda, když jsme podepisovali petice

HaDivadlo se v té době začalo vůči režimu chovat stále radikálněji. „Začalo to tím, že jsem v Brně na popud přátel z okruhu samizdatové revue O divadle, což byli signatáři Charty 77 Vlasta Chramostová, Karel Kraus, Josef Topol a další, přepsal a rozšířil petici za propuštění Václava Havla.“ Ten byl v lednu 1989 odsouzen k devíti měsícům vězení. „Petici jsme ještě s Františkem Derflerem šířili po Brně,“ říká Břetislav Rychlík a dodává, že HaDivadlo bylo jediné divadlo, kde petici podepsali všichni včetně techniků.

Později Břetislav Rychlík podepsal petici za propuštění Petra Cibulky, Ivana Jirouse a Jiřího Tichého. „Když Tichého pustili z basy, tak nám přijel poděkovat. Kolem Jirouse bylo jen pár lidí z oficiální kultury, kteří se rozhodli to podepsat.“

Další iniciativou Břetislava Rychlíka bylo sbírání podpisů pod Několik vět. Podpisy od léta do listopadu 1989 sbíral ve spolupráci s Janem Rejžkem. „On říkal, že jsme nasbírali snad nejvíc podpisů v celé republice. Ty archy jsem neustále nosil u sebe. Cyril Drozda, vždycky když jsme něco podepisovali, tak říkal: ‚Hovna se bouří,‘ čímž vyjadřoval svůj ironický postoj k tomu, jakou váhu ty podpisy mají pro estébáky.“ Jenže i tímto si nad sebou HaDivadlo podepisovalo ortel. Břetislav Rychlík je přesvědčen o tom, že kdyby nepřišel pád režimu, HaDivadlo by skutečně zrušili.

Podali jsme první zprávu o Národní třídě

V roce 1988 vytvořilo HaDivadlo spolu s Divadlem na provázku projekt scénického časopisu Rozrazil (I/88 O demokracii). Jeho podstatnou část, hru o Aloisovi Rašínovi „Zítra to spustíme“, napsal pro oba soubory nepřítel režimu číslo jedna Václav Havel, kterého přikryl svým jménem dramaturg Petr Oslzlý. Dalším autorem byl pozdější soudce Ústavního soudu filozof a právník Vladimír Čermák. Režim šílel a na konci roku 1988 představení po 22 vyprodaných reprízách zakázal. Proběhl pokus oba soubory kriminalizovat, Státní bezpečnost se domnívala, že Havel je autorem Hostiny filosofů, což byla montáž z celoživotního díla Vladimíra Čermáka Otázky demokracie. Až do listopadu 1989 to StB nezjistila. V každém případě bylo na ideologickém oddělení ÚV KSČ rozhodnuto HaDivadlo zrušit, z Provázku vyhodit Petra Oslzlého a zabránit dalším Rozrazilům. V lednu 1989 proběhla předváděčka pro komunisty a jejich manželky, na kterou se podařilo zadním vchodem propašovat postavy brněnského disentu v čele s Jaroslavem Šabatou. Ten prohlásil: “Pokud vyhrajete zápas o Rozrazil, znamená to, že režim je tak slabý, že do roka padne!” 5. ledna musel režim stáhnout pokusy o kriminalizaci tvůrců a představení se mohlo hrát dál.

Klíčové představení Rozrazilu I/88 O demokracii se odehrálo 17. listopadu 1989 v pražském Juniorklubu Na Chmelnici. [9] Právě tato inscenace byla dříve několikrát zakázána. [10] Odpolední představení proběhlo normálně, večerní představení nikoli.

„Klub sídlil na Žižkově, kousek od sídla pohotovostních jednotek. Než jsme začali hrát, viděli jsme, jak pod okny jezdí transportéry s radlicemi na vytlačování lidí.“ O přestávce se atmosféra přiostřila. V kanceláři klubu se zjevil Roman Ráček, student filozofické fakulty, s disidentkou Trudou Vidlářovou, inspicientkou Divadla na provázku. Oba byli na Národní třídě v té největší mlatě. „Nastala vzrušená debata, jak se k dané situaci postavit. „Já s Petrem Oslzlým jsme zastávali stanovisko, že Rozrazil je scénický časopis, který může mít i rozhovor. Domluvili jsme se tedy, že přerušíme představení a uděláme s ním interview. Roman Ráček vyprávěl, co se na Národní třídě dělo. V jednu chvíli dokonce spadl, jak z něj vyprchal adrenalin. Museli jsme ho posadit na židli. Byl otřesený, zmlácený. Po letech mi řekl, že měl roztříštěný loket na levé ruce, o který se dodnes nemůže opřít. Když to skončilo, všichni vstali, zpívala se hymna. Z publika navíc vybíhali estébáci a snažili se do kanceláře šéfa Chmelnice Lubomíra Schmidtmajera, který jim řekl, že nemůže najít klíče,“ říká Břetislav Rychlík a zdůrazňuje, že to byla vůbec první zpráva veřejnosti o tom, co se toho dne stalo na Národní třídě. [11] Hned poté se pamětník šel podívat na ona místa. „Byly tam louže krve, ponožky, boty, dokonce dámské kalhotky. Vůbec jsem to nechápal.“

Druhý den se zúčastnil schůzky divadelníků v Realistickém divadle. „Šel jsem tam s Goldflamem, Oslzlým, Milošem Černouškem a Lubošem Schmidtmajerem. Když jsme přišli, na jevišti byl Milan Lukeš a Jiří Fréhar, oba komunisti a ředitelé divadel. Byl to pro mě zlomový moment, protože jsem viděl, že se komunisti staví proti vlastnímu režimu.“ Mezi divadelníky se strhla debata o tom, zda se přidat k týdenní protestní stávce studentů. „Kodet tenkrát říkal: čtyřicet let jsme jim hráli jako blbci. Jestli do stávky nepůjdeme, budeme hrát jako blbci dalších čtyřicet let. Byl tam také někdo z dětského Divadla Jiřího Wolkera, kdo říkal, že děti nesmí být zasažené stávkováním a jak by k tomu přišly, kdyby se pro ně nehrálo.“ Klíčové bylo ke stávce přimět i lidi ve vedoucích pozicích divadel. „Karel Steigerwald tenkrát říkal Lukešovi: ‚Buďto se dáš na stranu dějin a na stranu nás, nebo skončíš, prošvihneš historickou šanci.‘ A hlavně tehdy promluvil skvěle Arnošt Goldflam, který řekl, že my nejsme žádná organizace, že žijeme v Čechách a víme, jak to tady historicky funguje. Domluvou to začíná, osaměním končí. A ukázal na naši kamarádku, signatářku Charty 77 zakázanou herečku Vlastu Chramostovou. My můžeme stávkovat jen každý za sebe, s tím, že za to poneseme důsledky.“

Ve čtyři hodiny odpoledne se Břetislav Rychlík přesunul zpět na Chmelnici, kde se mělo hrát představení Rozrazilu. „Kolegům jsme řekli, že dnes hrát nebudeme, a kdo chce, ať se k nám připojí. To byl klíč k Občanskému fóru: že se každý náhle může stát občanem, který ručí za své svědomí. A tak HaDivadlo a Divadlo na provázku zahájily jako první stávku československých divadel.“

V neděli ráno se Břetislav Rychlík dozvěděl o údajné smrti studenta Martina Šmída. „Havel tehdy poprosil mě a Přemysla Ruta, abychom zašli do bytu Václava Bendy.“ Ten jako jeden z prvních zpochybnil údajnou smrt studenta a vyslechl Drahomíru Dražskou, která do světa spustila danou informaci. „Šel jsem po Národní třídě, kde byli evidentně provokatéři, asi estébáci, a vykřikovali: tady za rohem jsou vrahové Martina Šmída, pojďme jim rozbít okna. Říkal jsem, že to není tak jisté, že to jdeme prověřit. Náhle přišel nějaký člověk, klekl si na zem a řekl: ‚Já jsem strýc Martina Šmída a musím říct, že student této identity žije’.“ Byl to Jiří Weiner, bratr novinářky Jany Šmídové a matky Martina Šmída.“

Marcelo, vrať se! Skandovalo se na Moravském náměstí

Devatenáctého listopadu se Břetislav Rychlík zúčastnil setkání v Činoherním klubu, kde bylo ustanoveno Občanské fórum. Poté odjel do Brna, kde se lidé poprvé vydali do ulic v pondělí 20. listopadu. „Na náměstí Svobody bylo lešení s transparentem Sláva VŘSR s portrétem Lenina, Gorbačova a Husáka. Vylezli jsme na to lešení ještě se signatářem Charty 77 Františkem Derflerem a studentem Romanem Ráčkem. Mluvili jsme k lidem bez mikrofonu. Pod námi stáli fízlové, natáčeli si nás z Běhounské ulice z okna.“ Další dny demonstrace pokračovaly, všechny protirežimní demonstrace moderoval spolu s Františkem Derflerem a později i s Miroslavem Donutilem. „V úterý byly ulice plné pohotovostních jednotek. Armáda a milicionáři vyfasovali ostré jak v srpnu 1969. O jeden hlas neprošel návrh na jejich použití. Technici z HaDivadla postavili provizorní otevřené podium z praktikáblů HaDivadla u morového sloupu. Říkali jsme si, že se musíme připravit na to, že nás zezadu odvlečou. Domluvili jsme se proto s některými kamarády, že nás budou krýt.“

O týden později se Brno přidalo ke generální stávce. „Ulicemi tehdy prošlo tři sta padesát tisíc lidí. Měli jsme rozdělené úkoly: jak volat sanitky, jak se chovat, kdyby došlo k provokaci,“ vyjmenovává Břetislav Rychlík a své vyprávění zakončuje anekdotickou příhodou. „Přišel za mnou mladý Rom, že chce také promluvit na podiu. Tak jsem zavolal: ‚Občané, je tu zástupce brněnských Romů a hlásí se také k myšlenkám sametové revoluce.’ On si vzal mikrofon a řekl: ‚Já jsem se včera rozešel s Marcelou a chtěl bych, aby se ke mně vrátila.‘ Načež celé náměstí začalo tancovat a skandovat: ‚Marcelo, vrať se!‘“

Po revoluci navázal Břetislav Rychlík spolupráci s Českou televizí jako režisér a scenárista. Natočil řadu dokumentárních filmů, většinou na sociální či lidskoprávní témata. Získal několik mezinárodních i domácích ocenění, např. za snímek Ó, ty černý ptáčku (Moskva - Zlatý vítěz 1997, Academia film Olomouc 1997, Hlavní cena Pierot - 1997, čestné uznání FITES - 1997). Je držitelem ceny Vox Humana a Ferdinanda Vaňka. V letech 2012–2014 produkoval a režíroval dokumentární cyklus České televize Fenomén underground. Od roku 1992 do roku 2003 byl autorem desítek vydání rozhlasového cyklu Antikvariát Břetislava Rychlíka, který mapoval zasunuté, léta umlčované osobnosti české kultury, nekomerční tvorbu a opomíjená společenská témata. S Jiří Plockem získali hlavní cenu Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice za originální režijní přínos a osobité autorské zpracování pořadu Bezejmenní básníci (2006). S etnografkou Helenou Beránkovou připravil v roce 2000 knihu k výročí svérázné horňácké obce Javorník 650. V nakladatelství Petrov vydal knihu svých fejetonů a esejů Konec žebřiňáků (2001), v nakladatelství JAMU ve spolupráci s Větrnými mlýny knihu Sestup ke kořenům. V roce 2014 mu vyšla v nakladatelství JAMU kniha Herci národa. Působil jako pravidelný spolupracovník BBC, v Lidových novinách a Literárních novinách. Jako divadelních režisér spolupracoval v řadou scén (Divadlo Husa na provázku, Městské divadlo Zlín, Slovácké divadlo, Východočeské divadlo Pardubice, Divadlo Jána Palárika v Trnavě atd.). V roce 2016 jako první Čech režíroval v Národním divadle Ivana Franka v Kyjevě na Ukrajině Havlovu Asanaci.

Aktivně se zapojil do pomoci válkou zmítané Ukrajině. Pomáhal mimo jiné organizovat sbírky a převozy humanitárního materiálu (prostřednictvím organizace Člověk v tísni, Post Bellum či vlastní iniciativy Teplo pro Ukrajinu). V současnosti (rok 2024) působí jako docent v Atelieru režie a dramaturgie na brněnské JAMU a ve stejném roce byl zvolen do Senátu za obvod Brno - město. Žije v Brně. S manželkou Monikou vychoval dvě dcery: producentku Julianu Rychlíkovou a novinářku Apolenu Rychlíkovou.

 

Poznámky:

[1] Příhodu pro Paměť národa vylíčila i Marie Rychlíková.

[2] NOVÁK Milan. 2013. Historie skautingu ve Veselí nad Moravou. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. S. 31.

[3] O srpnové invazi 1968 ve Veselí nad Moravou pro Paměť národa vyprávěli i Vlastimil Procházka, Dušan Leitgeb, Jaroslav Formánek a Lubomír Reichsfeld.

[4] O tomto tématu natočil Břetislav Rychlík v roce 2005 dokumentární film Skaut má holá kolena.

[5] REICHSFELD Vilém. ŠEDESÁTÁ A SEDMDESÁTÁ LÉTA …DÍL 4.: Společenské a hudební dění ve Veselí 70. let minulého století. Online. In: Veselí nad Moravou.info. 2021. Dostupné z: https://www.veseli-nad-moravou.info/sedesata-a-sedmdesata-leta-dil-4. [cit. 2024-07-12].

[6] Téma zdevastované krajiny severních Čech Břetislav Rychlík zpracoval ve svém filmu Kamenolom boží.

[7] O havárii dolu Pluto II vyprávěl pro Paměť národa i Jaroslav Richter.

[8] BENEŠ Jan. Od katastrofy na dole Pluto na Mostecku uplynulo 40 let. Po výbuchu tam přišlo o život 65 horníků. Online. In: Český rozhlas sever. 2021. Dostupné z: https://sever.rozhlas.cz/od-katastrofy-na-dole-pluto-na-mostecku-uplynulo-40-let-po-vybuchu-tam-prislo-o-8568004. [cit. 2024-07-12].

[9] Karel Haloun byl jedním ze zakladatelů Juniorklubu Na Chmelnici.

[10] „Tenkrát jsme věděli, že jestli (inscenaci Rozrazilu) neubráníme, neubráníme vzápětí ani existenci našich divadel. V té době nám jeden disident řekl, že je přesvědčen o tom, že jak to dopadne s Rozrazilem, dopadne to ještě letos s naší společností.“ KOVALČUK Josef. 2006. Bylo nás pět a půl. Větrné mlýny. S. 411.

[11] Této události se zúčastnil i Janko Martinkovič, někdejší technik a kulisák Divadla na provázku.