The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Ryšavý (* 1955)

• narodil se v Praze 30. dubna 1955

• ve čtrnácti letech byl zbit při demonstraci proti okupaci Československa

• vyučil se soustružníkem v Aritmě Vokovice

• účastnil se aktivit přátel nezávislé kultury

• zaměstnán převážně v úklidových firmách

• v roce 1986 spolupráce při natáčení dokumentu Dopisy Olze

• žije a pracuje v Praze (2022)

Když jednoho letního odpoledne vyšel šťastný čtrnáctiletý kluk z kina Jalta, kde zhlédl mládeži nepřístupný film o americkém agentu se jménem Jerry Cotton, spatřil mohutný dav lidí skandující: „Gestapo! Gestapo!“ Krátce nato jej srazil k zemi obušek „pořádkových sil“. Psal se 21. srpen roku 1969. Tato bolestná zkušenost s komunistickou represí však v Otakaru Ryšavém touhu po svobodném světě jen posilovala. Svůj svět našel ve společenství tzv. mániček a dalších režimu nepoddajných osob, na které dnes rád vzpomíná.

Dětství aneb dobrodružství na chalupě, pozdvižení na škole

Otakar Ryšavý se narodil v Praze na Štvanici dne 30. dubna 1955. Jeho otec Otakar Ryšavý pocházel od Kutné Hory, ale již jako dítě se s rodiči přestěhoval do Prahy. Po ukončení průmyslové školy pracoval nejprve jako projektant na Energoprojektu, později prováděl autorský dozor na stavbách elektráren v Tušimicích a Chvaleticích. 

Matka Olga, rozená Knotková, pocházela z rodiny vysokého bankovního úředníka německé Unionbanky. Díky tomu rodina vlastnila v Šimáčkově ulici hezký prostorný byt. K matce se váže zajímavá, bohužel ne příliš jasná příhoda, která se odehrála v době okupace před Veletržním palácem, odkud Němci sváželi občany židovského původu. Matka vyprávěla, že jednou byla do transportu naložena také ona, a od cesty do koncentračního tábora ji zachránil až syn místního německého důstojníka, se kterým si ještě dlouho po válce dopisovala. Profesí byla biochemickou laborantkou. V roce 1968 kandidovala na nezávislou poslankyni Národního výboru, avšak politickou kariéru ukončila intervence vojsk Varšavské smlouvy.

Volné dny prožíval Otakar Ryšavý většinou s rodiči a se svým o devět let starším bratrem Petrem na chalupě, kterou otec koupil v padesátých letech v Horním Maxově na Jablonecku. Byl to kraj silně poznamenaný válkou, což pro kluky bylo velké dobrodružství: „Párkrát jste zamáchal motykou a našel jste bajonet nebo nějakou relikvii z válečné doby,“ říká pamětník. Zajímavé to bylo také v místní hospodě. Tam se scházeli domorodci, „to byla studnice neuvěřitelných příběhů z dob protektorátních a prvorepublikových,“ vzpomíná na dětská léta. Mezi starousedlíky byli také Němci, kteří nebyli odsunuti, ale jejich soužití bylo pokojné.

Dětství prožil v pražských Holešovicích, v blízkosti tzv. „malého Berlína“. Oblast několika ulic se tak nazývala již od třicátých let, neboť se zde koncentrovala německojazyčná komunita. V časech pamětníkova dětství zde však bydlelo mnoho obyvatel s židovskými kořeny. Jména mnohých si pamatuje dodnes. Později se někteří jeho dětským očím „ztráceli“, když odcházeli žít do zahraničí.

Ředitelem základní devítileté školy v Šimáčkově ulici, na kterou jako šestiletý kluk nastoupil, byl soudruh Stejskal, kovaný komunista, jenž své pedagogické vzdělání získal v Číně. Otakar Ryšavý živě popisuje pozdvižení, které ve škole nastalo, když jako zlobivé dítě domaloval na zeměpisnou mapu světa americké vojenské rakety směřující na Sovětský svaz. Vše se řešilo v ředitelně s rodiči. Bylo jasné, že na malého Otakara je třeba dávat dobrý pozor! Za krátký čas našli rodiče pro svého kluka školu jinou.

Z amerického bijáku rovnou pod obušek

Přestože v roce 1968 bylo Otakaru Ryšavému pouhých 13 let, tíživou dobu pozdního léta si dobře pamatuje. Vzpomíná, jak u nich v noci po vojenské intervenci zazvonil zvonek. Za rodiči přišli kolegové ze Svazarmu, vzali jim malorážky, rozebrali je na součástky a hned je odnášeli, ve strachu, aby je nenašli Sověti.  

Jeden z intenzivních zážitků, který formoval vztah mladého Otakara ke komunistickému režimu, se udál 21. srpna 1969, v jeho 14 letech. Když vyšel z kina Jalta, kde zhlédl film o svém oblíbeném hrdinovi, což byl americký agent Jerry Cotton, uviděl kolem koně svatého Václava srocený dav. Chvíle, které následovaly, popisuje těmito slovy: „‚Gestapo! Gestapo!‘ lidi řvali, a všechno možný, na policajty, kteří tam byli, milicionáři byli taky, a já jsem se tam k tomu přichomejt, ze zvědavosti, no se tam něco děje… A najednou, než byste řekl švec, tak jsem dostal do zátylku pendrekem. Kleknul jsem na kolena, bolest strašná prostě, teď jsem začal brečet, vřískat, protože jsem byl malej, nikdy mě nikdo nemlátil, nebo já nevím co… A to bylo takový první, kdy jsem si říkal: ‚Proč? Co se děje? Proč mě mlátěj?‘“

Jako patnáctiletý nastoupil do podniku Aritma Vokovice, kde se vyučil soustružníkem. „Snad bych na studium měl, ale bavil mě život,“ vysvětluje dnes své rozhodnutí. Na svůj věk byl už politicky mimořádně orientovaný. Přečtenou měl knihu Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna, přístup měl také k samizdatové literatuře. Vztah ke komunistickému režimu se tím u dospívajícího kluka jasně profiloval. Otakar Ryšavý s pobavením popisuje, jak v těch letech podnikl „teroristický útok“ na sekretariát KSČ sídlící na Strossmayerově náměstí. Tehdy zapálil Dymogam (přípravek proti molům) a hodil ho do otevřených dveří budovy. „Utíkal jsem nahoru. Strachy jsem ani nedutal, utíkal jsem a schoval se do baráku.“

Svobodný mezi máničkama

Další z významných událostí života Otakara Ryšavého byla cesta, kterou jako sedmnáctiletý podnikl se svým kamarádem do Berlína na světové setkání mládeže. V Berlíně se seznámil s německým studentem teologie Bennem, východoněmeckou „máničkou“. Benno bydlel ve čtvrtém patře domu, jenž stál blízko berlínské zdi. Z domu tak bylo vidět, co se děje u zdi. Patroly vojáků, vojenská technika… „Hrůza mě obejmula z toho, když jsem viděl, jak ti lidi jsou tam zavřeni.“ Později se s Bennem setkal ještě jednou. Když se Benno rozhodl pro emigraci, poskytl mu nocleh ve svém holešovickém bytě.  

Jako mladý muž trávil svůj volný čas především s kamarády – s„máničkama“ – v podnicích U Fleků, U Tomáše, U Glaubiců, navštěvoval koncerty Hutky, kapely Bohemia a dalších svobodomyslných umělců. „Vymetali jsme koncertní akce. Žili jsme docela kulturním životem.“ Na živobytí si vydělával u úklidových firem, kde byly požadavky na kádrový profil zaměstnance minimální.

Později, asi ve dvaadvaceti letech, dle svých slov „zakademičtěl“. „Z máničkovský doby u mě došlo k proměně. Byli jsme na chalupě v Jizerských horách a najednou mi kamarád říká: ‚Hele, já ti něco pustím…‘ On mi pustil Mahavishnu Orchestra, John McLaughlina, a to bylo úplně něco jinýho, jazzrocková záležitost, která mě absolutně vzala, a já jsem přestal chodit do hospody, začal jsem chodit do kaváren.“ Pro Otakara Ryšavého tak začala nová éra s novými přáteli.

Nejlepší kamarád

Za svého nejlepšího kamaráda považoval Michala Hýbka. Když byl tento kamarád souzen za spolupráci na vydávání ilegálního časopisu Vokno, Otakar Ryšavý se soudního řízení v Chomutově osobně účastnil. „Než ho přiváděli, tak tam byl nějakej příslušník, a on se ke mně přiklonil, já byl tenkrát nakrátko ostříhanej, a on mi před těma klukama (máničkama) říká: ‚Prosím vás, jak můžete s takovýma kamarádit, jak s nimi můžete mluvit?‘“ směje se dnes údivu příslušníka SNB. Michal Hýbek strávil ve vězení 18 měsíců, seznámil se tam s Václavem Havlem, který jeho další životní cesty významně ovlivnil.

Když se po sametové revoluci Michal Hýbek rozhodl navštívit archiv v Pardubicích, aby se podíval do složky, kterou na něj vedla StB, Otakar Ryšavý ho na cestě doprovázel. Michalův návrat z badatelny archivu pak popisuje slovy: „Přišel úplně zsinalej, protože tam v tom archivu bylo jasně, že ho napráskal ten harmonikář [Jim Čert].“ Bádání v archivu nad dokumenty o své osobě však nezvažuje. Za vším, co bylo, už udělal tlustou čáru a nechce se tím více zabývat, protože „pak je z toho ještě člověk dost roztrpčen. Provází mě obžalování spolužáků ze základní devítileté školy, až po dospělej život mě to provázelo. Už jsem se tím nechtěl zabývat a špinit.“

Natáčení dokumentu o Václavu Havlovi

V roce 1986 byla Václavu Havlovi udělena cena Erasma Rotterdamského. Při této příležitosti vznikl nápad vytvořit film, který by osobnost čerstvého držitele významné mezinárodní ceny krátce představil. Tvůrcem dokumentu nazvaného „Dopisy Olze“ se stal Michal Hýbek, natáčen byl částečně v bytě pamětníkových rodičů v Šimáčkově ulici. „...on [Václav Havel] musel obejít jednou blok, podruhé blok, a teprve napotřetí se šlo ke mně do toho bytu, kde se to natočilo. Bylo to formou otázek, že on seděl na pohovce, tam to taky je v těch dopisech, on sedí na pohovce a kamarád, ten Zdeněk Novák, se ho ptá a on odpovídá,“ vzpomíná na natáčení s oprávněnou hrdostí. S Václavem Havlem se později potkal ještě několikrát a dodnes oceňuje jeho přátelskou povahu, odvahu a otevřenost.

Nemocný demonstrant

Ve druhé polovině osmdesátých let se Otakar Ryšavý účastnil stále častějších režimem nepovolených demonstrací. Na jednu z nich má nezapomenutelnou vzpomínku. V lednu roku 1989 byl hospitalizován s vážně nemocným srdcem v nemocnici na Karlově náměstí. Po čase si vymohl vycházku, a stal se tak přímým účastníkem jedné z demonstrací „Palachova týdne“. Svou účast popisuje těmito slovy: „A teď jsem šel z té nemocnice a najednou to tam začali hnát. A já jsem najednou zjistil, že nemohu udělat rychlý krok, protože já byl prostě úplně hotovej, já nebyl schopnej běžet... A teď jenom jsem čekal, až najednou přijede nějakej ten… a dostanu ji jako v devětašedesátým, jako čtrnátiletej kluk.“ Vycházka dopadla dobře, tentokrát žádnou ránu neschytal, a dokonce, jak sám přiznává, „byl jsem moc rád, že se můžu vrátit do nemocnice.“

Po sametu

Krátce po sametové revoluci se jezdilo se na Západ nakupovat techniku. Na cestu za nákupem hi-fi věže, kterou si přál Václav Havel, se vydal do Mnichova také Otakar Ryšavý, opět s kamarádem Michalem Hýbkem. Cestou se zastavili v krámku, jehož majitel měl v nabídce zlatý gramofon se zajímavou historií. Původně byl darem pro Michala Gorbačova od kancléře Helmuta Kohla. A protože ho Gorbačov odmítl, ocitl se ve volném prodeji. Oběma nákupčím však bylo jasné, že taková technika by Václava Havla neuspokojila.

Při jednom ze svých pobytů na chalupě Václava Havla na Hrádečku se Otakar Ryšavý seznámil se svou budoucí partnerkou Jiřinou. Ta byla zaměstnána ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové a svou podporou mu pomohla získat do vlastní péče dceru, žijící v dětském domově na Zbraslavi. Dcera se narodila neplánovaně z krátkého neperspektivního vztahu, a protože matka péči nezvládala, dítě bylo umístěno do dětského domova. „Byl to můj hřích, žil jsem divoce...“, říká dnes pokorně otec. Cesta k převzetí dcery do vlastní péče byla komplikovaná, neboť praxe svěřování dětí do péče otců byla v té době ojedinělá. Soudy však dopadly dobře a dcera měla u svého otce bezpečný domov až do své dospělosti. 

Ostrov, kde žít je štěstí

Se současným stavem společnosti je Otakar Ryšavý vcelku spokojený, přestože si je vědom mnoha nešvarů. Za nejdůležitější věc považuje svobodu, kterou dnes každý člověk má. „Možnosti jsou ohromný, a mnoho lidí si to neuvědomuje,“ vysvětluje. K výhradám některých lidí ke směřování naší společnosti říká: „Žijeme ve světě, nemůžeme žít ve vzduchoprázdnu. A buďto si vyberu šašlik, nebo si vyberu steak. Já osobně si vyberu ten steak, protože šašlik mi nevoní. Pro mě je to jasná orientace. Volím Ameriku, přestože i tam se dějí různé příšernosti, se kterými nemůžu souhlasit, je to symbol svobody.“ Rusko, jeho mentalita i kultura, je pro Otakara Ryšavého vzdálená nesrozumitelná země, ke které si nikdy nenašel vztah.

A jaké poselství by chtěl Otakar Ryšavý Paměti národa svěřit? „Aby si lidé uvědomili, v jaké šťastné době teď jsou. I přes ty všechny možné věci, které se dějí – koronavirus, Rusko [válka na Ukrajině], že my jsme tady ten ostrov, kde žít je štěstí.“