The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Rysová (* 1950)

• narodila se 16. prosince 1950 ve Dvoře Králové

• tatínek pracoval jako kuchař Edvarda Beneše

• po válce rodiče koupili hostinec v Arnultovicích

• v roce 1952 jim ho znárodnili

• mohli tu zůstat už jen jako zaměstnanci s nízkými platy

• tatínek musel navíc chodit pracovat do slévárny

• rodiče byli lidovci a aktivní katolíci

• maminka malou Evu učila v kuchyni zpívat Internacionálu – následoval soud kvůli obvinění, že si z písně dělá legraci; brzy nato byla soudem zproštěna viny

• pamětnice se vyučila prodavačkou

• s rodiči poslouchala zahraniční rozhlas, kde se dozvěděla o disentu

• sametovou revoluci přivítala stejně jako její rodiče

• v restituci rodina získala zpět znárodněný majetek

• Eva Rysová žila v roce 2023 v Hostinném

Tatínek Evy Rysové Gustav Havlík pracoval ve 30. letech 20. století jako kuchař československého prezidenta Edvarda Beneše. S manželkou Martou, rozenou Hanouskovou, koupil po roce 1938 hotel Centrál ve Dvoře Králové. Zůstali tu až do konce války.

Po jejím skončení a odsunu Němců zůstalo v Sudetech mnoho vylidněných oblastí s prázdnými domy. Havlíkovi si koupili výstavný hostinec v podkrkonošských Arnultovicích. Narodily se jim tři děti, Pavel, Petr a Eva. Po válce koupili s manželkou restauraci v Arnultovicích u Hostinného, kterou jim však v 50. letech znárodnili. Mohli tu nadále pracovat jen jako zaměstnanci. V komunistickém státě vadilo i jejich působení v lidové straně a katolická víra.

V roce 1960 maminka učila v kuchyni desetiletou Evu zpívat Internacionálu. Nějaký host to zřejmě v restauraci zaslechl a udal ji, že si dělá legraci z hymny dělnického hnutí. „Stála kvůli tomu i před soudem, ale dopadlo to dobře, osvobodili ji,“ vysvětluje pamětnice.

Vzali jim jejich hospodu

Po komunistickém převratu nastalo postupné znárodňování podniků a živností. V roce 1952 i Havlíkovým vzali jejich restauraci. Rodiče mohli zůstat jako zaměstnanci a nadále tady i s dětmi bydlet. Nicméně jejich platy byly nízké a nestačily na pokrytí potřeb celé rodiny a na studium starších synů. A tak si tatínek našel další práci ve slévárně. Chodil jen na noční směny a přes den pomáhal mamince v hospodě. Děti pochopitelně musely také přiložit pomocnou ruku k dílu. Maminka pracovala ještě dlouho poté, co získala nárok na důchod.

Rodiče byli lidovci a lidovecké schůze se zcela samozřejmě odehrávaly v sále jejich hospody, na tom se nic nezměnilo ani po jejím znárodnění. Navíc Havlíkovi jako katolíci a pravidelně s celou rodinou navštěvovali kostel Nejsvětější Trojice v Hostinném. „Po mši jsme vždycky s ostatními věřícími korzovali v podloubí,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice. „Chodili jsme na náboženství, bratři ministrovali a já občas zpívala v chrámovém sboru.“

Bratr se zamýšlel nad emigrací

O třináct let starší bratr Pavel absolvoval střední průmyslovou školu v Rychnově nad Kněžnou a pak pracoval v automobilce ve Vrchlabí. Jeho tchán emigroval do Německa a Pavel Havlík s manželkou Vlastou nějakou dobu koketovali s představou, že by odjeli za ním. Vlasta Havlíková nejprve navštívila Německo sama, aby obhlédla situaci. Záhy telefonovala domů, že raději zůstanou doma, a z emigrace sešlo. „Asi se jí tam nelíbilo. Ale my jsme měli radost, kdyby odjeli, tak bychom přišli o část rodiny,“ vysvětluje pamětnice.

Petra Havlíka kvůli všem zmíněným problémům nevzali do školy v Oděse, kam měl zprvu namířeno. Vystudoval tedy Vysokou školu báňskou v Ostravě a získal titul inženýra.

Eva se po ukončení základní školy vyučila prodavačkou železářského zboží ve Dvoře Králové. „Navrhla mi to paní učitelka na základní škole, že bych se na toto povolání hodila. Navíc moji rodiče podporovali na studiích moje starší bratry a já už jsem je nechtěla zatěžovat,“ říká pamětnice.

Fandili Václavu Havlovi

V době okupace naší země armádami Varšavské smlouvy ležela právě v nemocnici kvůli zánětu slepého střeva. „Sestry nás budily, abychom si zapnuli rádio, že nás okupují. Rodiče a budoucí manžel mě chtěli přijet navštívit, ale nemohli, nic nejezdilo,“ vzpomíná pamětnice. 

Na začátku roku 1969 se vdala, jejím manželem se stal Jiří Rys. Ještě toho roku se narodil syn Jiří a za dvě léta nato dcerka Marcela. Manžel v roce 1970 vstoupil do KSČ, ale stal se jen řadovým členem, žádnou funkcí ho nikdy nepověřili.

Eva Rysová po vyučení prodávala v železářství v Hostinném. Po sametové revoluci nastoupila v obchodě s oděvy, ale pobírala zde příliš malý plat. Tak si našla práci kuchařky na gymnáziu v Hostinném, kde zůstala až do důchodu.

Doma s rodiči poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Tak se dozvěděla o disentu a Václavu Havlovi, jehož Hrádeček leží nedaleko Arnultovic i Hostinného. „Fandili jsme mu a byli jsme rádi, že se později stal prezidentem,“ usmívá se pamětnice.

Hospodu získali zpátky

Restauraci sice získali v restituci zpět, ale nikdo už se nechtěl věnovat jejímu provozu. „Pamatuji si z dětství, jak maminka ráno uklízela, přes den vařila, obsluhovala a ve výčepu zůstávala třeba do dvou do rána. Hostinský nemá žádný rodinný život, žádné soukromí,“ vysvětluje pamětnice, proč se rozhodli majetek prodat.

Pamětnice se v důchodu věnovala cestování a rodinnému životu. Těšila se ze svých čtyř vnoučat a zatím jednoho pravnoučete. „Hlavně aby byl mír a měli jsme se dobře,“ zakončuje vyprávění Eva Rysová.