The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán Josef Rýva (* 1914)

• partyzán, účastník druhého a třetího odboje, politický vězeň

• narozen 17. března 1914 v Bernarticích v okrese Ledeč nad Sázavou

• v roce 1938 se účastnil obrany pohraničních pevností

• v období protektorátu se zapojil do činnosti odbojové skupiny Želivka (později přejmenována na Jan Kozina)

• 20. října 1949 byl zatčen za protistátní činnost, zařazen do procesu, který přímo navazoval na tzv. Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice v čele s Miladou Horákovou

• odsouzen na 22 let těžkého žaláře, vězněn jedenáct let (Kartouzy, Bory v Plzni, Most, Ruzyně v Praze, Příbram, Leopoldov)

Josef Rýva se narodil 17. března 1914 v Bernarticích v okrese Ledeč nad Sázavou (dnes okres Benešov) jako nejmladší z šesti potomků. Rodina měla pět synů a jednu dceru. Otec byl vyučeným zedníkem. Z první světové války se vrátil v roce 1918 s podlomeným zdravím. Silně se nachladil, když se musel skrývat v chladné vodě řeky Piavy před Srby, kteří chytali a vraždili rakouské vojáky. Do konce života pak trpěl těžkým revmatismem.

Všichni bratři se vyučili nějakému řemeslu, Josef se vyučil obchodním příručím u židovského obchodníka, pana Grüna, v Křivsoudově u Vlašimi. Syn pana Grüna působil před válkou jako ředitel pražského zastoupení letecké společnosti Air France. „Na Vánoce před Štědrým dnem poslal svým rodičům letadlem do Křivsoudova kapra. Malý dvouplošník zakroužil nad krajinou a pak shodil toho kapra padáčkem. Byl živej, zabalenej v mokrým hadru v takové misce a do huby mu dali vatu namočenou rumem. Paní Grünová byla výborná kuchařka, kousek udělala ,na černo‘ a ze zbytku řízky,“ vzpomíná s úsměvem Josef Rýva na příhodu, která mu utkvěla v paměti. Samotná firma také prodávala ryby, jak Josef Rýva dál vypráví: „My jsme taky prodávali ryby. Marinovaný úhoře a slanečky. Z Portugalska chodily sudy slanečků. Pak se dávaly do octa a k tomu cibule. To se tehdy v rodinách hodně jedlo. Bylo to zdravý a levný.“ Později pracoval také jako závozník uhlí v Kostelci nad Labem, ve velkovýrobně lihovin firmy Vodňanský v Milevsku u Tábora nebo v lahůdkářství firmy Herold v Krči v Praze.

Na vojnu byl odveden až v roce 1936, neboť mladší ročníky (chlapci narození až za první světové války) byly povolávány později. K odvodu šel do Dolních Kralovic. Byla mu určena služba v pohraničních opevněních. „Tehdy se rozhodlo, že se v pohraničí budou budovat kryty a opevnění. [...] A my, takzvaný ryzí Češi, jsme měli jít do poddůstojnické školy. V naší armádě sloužili Maďaři, Poláci, Rusínci. Oni často moc česky neuměli, tak je dávali ke koním nebo jim dávali jiné podřadnější práce.“ Po úspěšném složení přijímací zkoušky byl pamětník přijat do poddůstojnické školy v Terezíně, kterou ukončil po šesti měsících jako svobodník 42. pěšího pluku. Poté sloužil v kasárnách Prokopa Holého. V tamějších kasárnách se dokonce holdovalo i sportu: „V jízdárně před Magdeburskými kasárnami hráli dragouni fotbal na koních. Míč byl vysoký asi metr a koně do něj kopali. To byste nevěřili! Ten kůň, co byl v brance, když na něho útočili, tak se natočil, hodil zadkem a odkopl míč zadníma nohama.“

V terezínském posádkovém městě ale nehráli fotbal jen jezdci s koňmi, ale i zdejší vojáci. Jednou dokonce přijelo na pozvání mužstvo prvoligové Sparty a sehrálo zde přátelský zápas: „To jsme hráli proti Spartě, protože poručík si vzpomněl, že tam má nějaký známý. Tak je pozval. Hrál jsem útočníka a obránce Sparty Jarda Burgr mě v chumlu u branky nakopl do kolena. On byl ostrej, vždycky do toho vlít’ a bral merunu i s nohama. No samozřejmě, měl jsem výron, tak mě odvezli na dvoukoláku do nemocnice. Primář Krondl se ptal: ‚Co jsi dělal?‘ Odpověděl jsem, že jsme hráli fotbal, a on se smál, že si prý máme v neděli radši lehnout. Zápas jsme prohráli a já byl dva měsíce v nemocnici.“

Po uzdravení sloužil Josef Rýva u roty doprovodných zbraní, vyzbrojené minomety a protitankovými děly ráže 3,7 značky Škoda. Zbraně se poprvé testovaly na zkušební střelnici v Brdech. První cvičná střelba však pro Josefa Rývu neskončila šťastně: „Opěrná ramena kanonu jsme zaklínovali. Střílelo se na pět set metrů na jedoucí tank. Řekli nám: ‚Nestřílejte ale na podvozek. Ten je dřevěnej. To bysme měli po střelbě! Miřte nahoru.‘ Nadběhl jsem mu, a prásk! To byla šlupka. Kanon nebyl pořádně připevněnej, a navíc to byla první rána, co z něj vyšla. Hlaveň se sklouzla dozadu a mně to vrazilo do oka. Svalil jsem se a měl jsem hroznou modřinu. Jenže oni mě nemohli předem upozornit, že se něco stane. Byl jsem první voják, kterej z toho střílel. To byly úplně nový kanony. Navíc jsem zasáhnul ten dřevěnej podvozek a bylo po střílení. Nadávali: ‚Kterej vůl to střílel! Von to vzal naplno na podvozek!‘ No měli na mě pěknej vztek, že jsem jim rozbil tank,“ směje se Josef Rýva.

Přesto nakonec dostal první třídu a v mobilizaci velel družstvu se dvěma kanony tohoto typu. Josef Rýva vzpomíná na to, co se dělo v kraji během první mobilizace: „První mobilizace byla v květnu. Pamatuju se, že kousek od Litoměřic u Matné hory (Mostná hora – pozn. kor.) bylo malý zelený políčko. V něm byl vysekanej hákovej kříž a natřenej nabílo. To bylo 20. května 1938.“

Pohnuté dny v září 1938 trávil se svou jednotkou v pohraničním prostoru Křížový buk (Kreuzbuche), kde zajišťoval křižovatku mezi Krásnou Lípou a Dolní a Horní Chřibskou. On sám měl s jednotkou stanoviště pod širým nebem. V oblasti však existoval také systém jednotlivých bunkrů propojených důmyslnou signalizací: „Bunkry nebyly daleko od sebe. Tak na padesát metrů. Místa mezi sebou mohly pokrýt křížovou střelbou. Mezi nimi byly na zemi dráty s malými zavěšenými signálními raketkami. Jak o ně někdo zavadil, už to práskalo a svítilo.“ Od vyhlášení rozkazu bylo mužstvo v neustálé bojové pohotovosti: „Čekali jsme, byli jsme připravený. Ve dne v noci jsme museli být obutý.“ Brzy však přišlo zklamání, že se jednotky musí stáhnout ze svých pozic. Vojáci byli přesvědčeni, že kvalita opevnění je dostatečná: „Věřili jsme, že Němci neprojdou. Že naše opevnění je prostě dobrý. My jsme chtěli bojovat, ale velmoci nás zradily, nechaly nás ve štychu! A najednou přišel rozkaz k ústupu. To bylo strašný. My jsme to tam nechtěli opustit. Ale museli jsme... Přijel četař a říkal mi: ‚Pepíku, nedá se nic dělat. Ústup. Budou zabírat.‘ “

Následovala všeobecná evakuace českého obyvatelstva a převoz nejrůznějšího materiálu do vnitrozemí. Josef Rýva jel přes Českou Kamenici a Kamenický Šenov do České Lípy. Cestou potkávali Čechy, kteří se připravovali na útěk do vnitrozemí: „Ve vesnicích jsme potkávali spoustu Čechů, kteří se zrovna dozvěděli, že to tam Němci budou obsazovat. Druhý den v poledne už tam měli být! Kdo měl koně nebo voly, tak ten mohl alespoň něco naložit na vůz a jet. Ale co ty ostatní? V jednom statku u Český Lípy nás prosili: ‚Pomožte nám naložit prase! Přece jim to tady nenecháme!‘ [...] Tak jsme jim pomohli. Ale oni tam měli ještě spousty králíků! ‚Vojáci, vemte si je! Co my s nima?,‘ říkali. Narychlo jsme je zabili, nebyl čas. Pak jsme je měli v Nymburce pečený. Ale spousta lidí tam musela nechat skoro všecko.“

Jednotka musela v Nymburce odevzdat veškeré zbraně a potom se přesunula do Mšena u Mělníka. Přišel rozkaz, že musí být odvedeno sedmdesát koní do Litoměřic. Tento nesnadný úkol byl přidělen Josefu Rývovi. Největší drama zažil u Mělníka, kde se opravoval most Na Štěpáně a bylo nutné přeplavit koně na velkých pramicích. „Most se opravoval, ale já jsem musel na druhou stranu. Dal jsem koně na pramici, ale oni se začali kousat a jeden spadl mimo loďku a už za sebou táhl druhého. Museli jsme mu odříznout ohlávku a plaval vedle nás. To byl s ním horor. Druhé lodi se přetrhlo lano a jela po Labi dolů. Nevěděli jsme, jak ji chytit. Nešlo někam zavolat, aby loď zadrželi. Telefony byly jenom u dráhy. Koně, který předtím spadl, jsme se snažili dostat na břehu z vody, ale nešlo to. Vždycky kousek vylez’ a pak zase sjel dolů. Nakonec jsme ho vytáhli napůl živýho, napůl mrtvýho. Omlácenej, odřenej. Nakonec jsme museli zavolat řezníka a koně zastřelit.“ Protože měl Němcům odevzdat jen určený počet koní, a nikde nebyl jejich přesný popis, tak Josefa Rývu napadlo, že by je mohl nějakému sedlákovi vyměnit: „Přišel jsem si do vesničky Cítov, kde jsem měl kamaráda, který se mnou byl na vojně, ale za mobilizace sloužil jinde. Našel jsem jeho otce a ptal jsem se: ‚Pane Fanta, máte koně?‘ Řekl mi, že ano. Byly to ale takový hubený herky. Tak jsem mu dal vybrat mezi koňmi, který jsem měl. Pořádný těžký koně místo těch jeho herek. A taky jsem mu dal postroje a několik pytlů ovsa a ječmene.“

Když u Litoměřic předal koně německým sedlákům, dostal další důležitý úkol. Měl eskortovat z Terezína do Hradce Králové německého špiona, zrádného podplukovníka Falouta. „Podplukovník Falout byl největší zrádce národa z generálního štábu! Vyzradil Němcům plány našeho opevnění. Dali mi dva vojáky, převzal jsem ho a praporčík mi povídá: ‚Hele desátníku, já mám v Hradci kamaráda, vzal bys mu ode mne pár jahod?‘ Nechtělo se mi, ale nakonec jsem to vzal. Byly to asi čtyři kila jahod. Dal jsem to jednomu z těch vojáků a šli jsme. Ve Všetatech jsme museli přesedat. Byla mobilizace, všude záložáci s kuframa. Ptali se: ‚Kam tohohle vezeš, kdo to je?‘ Povídám: ‚Jděte pryč, toho eskortuju do Hradce.‘ Jeden z těch vojáků, Eda Veselů z Doksan, jim řek’: ‚To je podplukovník Falout, to je největší agent.‘ Oni se mi na něj vrhli, že by mi ho bejvali utloukli. ‚Chlapi pitomý,‘ křičel jsem na ně. Musel jsem je mlátit pažbou přes hlavu. ‚Vždyť mi ho zabijete a ještě mě zavřou!‘ Falout měl želízka, ten jen schovával hlavu. Byl jsem rád, když už jsme pak seděli ve vlaku a ujížděli k Hradci. Ty jahody jsme snědli. ‚Kluci, já potáhnu ještě košík jahod, potká mě nějakej důstojník a bude mě buzerovat, že nesu jahody, když eskortuju.‘ Tak jsme ty jahody snědli a Faloutovi jsme taky dali, ať se posere.“ Falouta se tedy podařilo úspěšně předat. Nic se mu ale nestalo, byl propuštěn.

Čeští vojáci byli umístěni v kasárnách. Když přišla zpráva, že prezenční vojenská služba se má prodloužit na tři roky, propukla v Terezíně stávka: „Už byl listopad ’38 a my jsme byli pořád v kasárnách. Záložáci nešli domů. My jsme nešli domů. My jsme ale měli jít domů! Říkalo se, že prezenční vojenská služba bude prodloužena na tři roky. Ježíš, my jsme udělali rámus. Všichni se zapojili. Na nádvoří byla stávka. Přišel plukovník a ptal se, co se děje. Jeden voják mu řekl: ‚Proč jsme tam držení, když jsme území dali? Vůbec se nebojovalo! Kdo z vás je pro to, že se mělo bojovat?‘ Všichni zvedli ruce. Pak to vzal ještě znovu jednotlivě. Ptal se důstojníků, poddůstojníků a tak dále. Znovu byli všichni pro. Plukovník se na to díval a pak říká: ‚Mám z vás radost, že jste byli odhodlaní bojovat. Ale naše zpravodajská služba zjistila, že Němci mají tisíc pět set letadel v Drážďanech, v Lipsku, v Mnichově, deset tisíc tanků...‘ A pak dál jmenoval ty tisíce, co všeho mají. Pak pokračoval: ‚My bysme třeba vydrželi čtrnáct dní na hranicích, ale Praha a ostatní města by byla rozsekaná. Prahu by měli Němci. Mají parašutisty!‘ Až později jsme zjistili, že měl pravdu a že bysme dopadli hrozně, kdybychom se do nich dali. Vždyť oni v Polsku postupovali sto kilometrů denně!“

Josef Rýva byl demobilizován až v únoru následujícího roku. Po návratu domů si začal hledat práci v Praze, což nebylo vůbec snadné: „Chodil jsem od krámu ke krámu s pracovním pláštěm v podpaždí a všude jsem se ptal, zda nepotřebují obchodního příručího. V jednom krámě mi dokonce hodili padesátník. Já jsem říkal: ‚Pane šéf, já nežebrám. Já jsem přišel slušnou formou požádat o práci.‘ A on křiknul na svého pomocníka: ‚Franto, on je ještě drzej. Dej mu dvě housky a vyhoď ho!‘ Bylo mi hrozně. Já jsem sloužil státu tři roky a pak mi nějakej obchodníček hodí na zem padesátník a vyvede mě z krámu jak žebráka.“ Nakonec uspěl v Lahůdkářství Kalousek na Smíchově. Tam se stal v březnu 1939 svědkem tragické autonehody, při níž zahynuli ředitel továrny Aero Slavík a jeho spolupracovník pan Bochenek. „Ráno jsem vynášel ovoce v košíčkách před krám, a najednou slyším obrovskou ránu. Když jsem se otočil, viděl jsem, jak Tatra zvaná Hadimrška narazila do autobusu. Ten den byla nově nařízena jízda vpravo, protože už se počítalo s tím, že brzy přijdou Němci. Zrovna se přendávaly ostrůvky pro nástup do autobusů na druhou stranu. Vzniknul tam hroznej zmatek, a navíc tomu autobusu asi nefungovaly směrovky. Prostě do sebe narazili ve velký rychlosti. Ředitel továrny Aero Slavík měl vražený volant do prsou, že jsme ho nemohli ani vyprostit. Ten Bochenek měl proražený mozek, rozbil si hlavu o stropní světýlko.“ Viníkem nehody byli zřejmě řidiči autobusu, neboť neměli při zatáčení vysunutý směrový ukazatel. „Slyšel jsem, jak jeden z těch řidičů říká druhému: ‚Zvedni tu plácačku.‘ “ Ředitelova žena potom v tisku sháněla svědky nehody, nikdo se ale nepřihlásil.

„Patnáctého března to byla chumelenice! To byla Čína! To se všude valilo a oni jezdili na těch motocyklech se sajdkárama. Ty vojáci byli celý zmrzlý,“ vzpomíná na první den okupace Josef Rýva a pokračuje: „A první co bylo, že kupovali koření, kafe, čokoládu, cukrovinky, lihoviny. Skupovali prostě, co se dalo. V Německu byly samý náhražky. My jsme měli plný výlohy a regály, ale za dva dny bylo všechno pryč! Měli to strašně laciný. Byl nevýhodnej kurz a my jsme marky museli brát! Marka ku koruně byla 1:10!“ Po německé okupaci v březnu 1939 bylo tedy v lahůdkářství všechno brzy vyprodáno a Josef Rýva dostal výpověď, protože pro něj nebyla žádná práce. Odjel proto domů do Bernartic, kde pracoval na stavbě dálnice Praha–Brno. Od roku 1940 vedl družstevní obchod v Dolních Kralovicích.

V té době již s velkou nelibostí nesl činnost okupantů v protektorátu, a proto se s přáteli (Karel Pulec ze Zahájí, Antonín Štecher z Bernartic – syn starosty, Franta Šimek, Ladislav Rýva – bratr Josefa, kapitán Bohouš Slavík) rozhodli založit ilegální odbojovou skupinu. „Sešli jsme se s klukama z vesnice a říkali jsme si: ‚Měli bysme s těma Němcema něco dělat! Vždyť se nám tady čím dál tím víc rozlejzaj.‘ Rozhodli jsme se, že je budeme pozorovat a připravovat se na eventuální povstání nebo převrat. Sledovali jsme i kolaboranty ve městě.“ Místní řezník byl například přesvědčeným fašistou již ve dvacátých letech. „Řezník Horáček byl fašista už před válkou. Jednou jsem šel jako malej kluk do školy a potkal jsem tesaře od nás z Bernartic, Pepíka Osláře. Ptá se mě, kam jdu. ‚Jdu si koupit dva buřty k svačině.‘ On povídá: ‚Až tam vejdeš, tak řekni: Ať žije Gajda! Dostaneš je zadarmo.‘ Tak jsem tam přišel a křik jsem: ‚Ať žije Gajda!‘ Starej Horáček se otočil a říká: ‚Pocem, kluku! Čí seš?‘ Povídám: ‚Rývů z Bernartic.‘ Takhle držel nůž a povídá: ‚Gajda, Gajda, Gajda, Gajda…‘ a uřízl velký kus salámu a dal mi ho zadarmo. To se stalo, ještě když jsem chodil do školy! Už tenkrát to byl takovej fašista!“

Josef Rýva popisuje jeden ze svých riskantních a snad i trochu naivních „odbojových“ kousků: „Já jsem měl v družstvu metrák rejže, která se ale nesměla prodat. Musela být vedena jako rezerva. A najednou jsem dostal přípis z okresu, abych všechnu tu rýži poslal do Zruče nad Sázavou Hitlerjugend. A já jsem si řekl: ‚Tak naše děti rejži nedostanou, a ty hajzlové německý jo? Tak to vám teda nedám!‘ Poprosil jsem správce o dva metráky ječmene na kroupy. Pak nám ve mlýně udělali z ječmene kroupy velký jako rejže. Pytle s rýží byly zapečetěný olověnou plombou, tak jsem je otočil a dno jsem opatrně rozpletl. Vyměnili jsme rýži za kroupy a pytle zase zašili. Druhý den už jely ty kroupy do Zruče. A představte si, že se dokonce ani nic nestalo! Já jsem měl takovej strach, že jsem spal při otevřeném okně a furt jsem pozoroval, kdy pro mě přijedou. Dokonce jsem si schoval malou pistolku do sádrovýho jelena, kdyby náhodou bylo zle. A ono nic!“

Josef Rýva působil v odbojové skupina nazvané nejprve Želivka podle blízké říčky a později přejmenované na Jan Kozina. Odbojová skupina se soustředila na několik oblastí činnosti. Jednak se snažila české obyvatele varovat před německými hospodářskými kontrolami: „Němci chodili na hospodářské kontroly. Furt chtěli brambory, vajíčka, maso... neustále něco. Lidi jim ale nechtěli nic dávat, některý se mezi sebou dokonce udávali. Tak chodily hospodářský kontroly, jestli někdo něco neschovává. A my jsme se je snažili včas varovat. Kamarád to vždycky honem objel na motocyklu. Hospodáři dali slepice do pytlů a odvezli je do lesa, kde je schovali.“

V rámci činnosti odbojové skupiny začal Josef Rýva s lesníkem Karlem Pulcem také stavět maskované bunkry v lese a chatu s tajným sklepem u řeky Želivky. (Tehdy ještě neexistovala přehrada Želivka – Švihov. Ta se začala budovat až v roce 1965, dnes je původní chata zaplavena.) Bunkry byly zahloubené v zemi, zpevněné a zakryté prkny. Byly dobře schované v houštinách, vchody byly zakryté mechem. Příchozí k nim chodili na chůdách, aby zabránili vystopování psy. Bunkry se velmi dobře osvědčily zejména v letech 1944–1945 nejprve pro ukrývání italských a francouzských zajatců uprchlých z Německa a poté také pro členy výsadkové diverzní skupiny Vasila Kiše. Tato skupina, složená z Rusů, Rusínů i Ukrajinců, musela po seskoku překonat velké těžkosti: „Jedenáctého října 1944 je vyhodili u Loun. Původně je měl pilot vysadit někde na Českomoravské vysočině, ale spletl si Prahu a Brno. Zakroužili nad Žatcem. Němci zde měli za války světlomety, takže o letadlu věděli dřív, než začali parašutisté vyskakovat. Navíc padali přímo do drátů chmelnice. Vasil se divil: ‚Co to je?! To je celá republika zadrátovaná?‘ Nevěděli, že je to chmelnice! Seskočilo jich sedmnáct a zbylo jich sedm. Deset jich Němci postříleli.“ Zbylí muži ze sovětské diverzní skupiny se tři týdny ukrývali ve mlýně v Mníšku pod Brdy, poté museli urazit přes sto kilometrů, než našli oporu u odbojové buňky Jan Kozina. Celou cestu s sebou nesli na provizorních nosítkách postřeleného plukovníka Melnika. Po zotavení členů skupina pokračovala do Chrudimi, kde měla být původně vysazena. Na cestu dostala zásoby potravin a oblečení od skupiny Jana Koziny.

Na 27. ledna 1945 svolal Karel Pulec všechny členy skupiny Jan Kozina do Kobylího dolu za účelem složení partyzánské přísahy, která měla upevnit vztahy ve skupině před očekávanými závěrečnými válečnými boji. Místo i čas schůzky však byly vyzrazeny gestapu. Tyto informace poskytl německé policii konfident Bohumil Bušta, krejčí z Dolní Cerekve, krycím jménem Franta. Nic netušící lesník Pulec jel na místo setkání ze Zahájí na motocyklu. Na cestě před Kobylím dolem míjel dva české četníky, kteří věděli o německém zátahu a hlídali přístupovou cestu. Snažili se ho zastavit a varovat ho, ale on jim jen zamával a projel. „Pak jsme jim říkali: ‚Volové, proč jste mu nestřelili do pneumatiky, nebo ho nesrazili z motorky?‘ “

Josefu Rývovi tehdy zachránilo život, že vyrazil na místo schůzky pěšky a se zpožděním. Proto ho mohl četník zastavit a varovat. „Jen jsem se otočil a zašel za stodolu, už to začalo. Trrr, Trrr. Kamarádi Kluch, Pipek a Pulec to odnesli. Karel Pulec měl v těle osm zásahů. Přesto doběhl až k Želivce, prorazil led, zapálil seznam členů skupiny a hodil to do vody. Pak se zastřelil.“ Podobně jako Josefu Rývovi se i několika dalším členům skupiny podařilo včas utéct. Hned večer ale gestapácká akce pokračovala přímo v Dolních Kralovicích a okolí: „Večer už byl fofr. V Kralovicích už lítali gestapáci.“ Mrtvé odbojáře pak němečtí policisté uvázali za krk a táhli je za autem z Kožlí až do Ledče nad Sázavou, kde se na ně museli všichni zaměstnanci okresního úřadu jít podívat. „Táhli je po silnici. Byl to strašnej pohled. Šaty potrhaný, hlavy modrý... Zaměstnancům okresu pak říkali, že takhle skončí každej, kdo bude proti Velkoněmecké říši.“

Činnost skupiny Jan Kozina po této tragické události na řadu měsíců utichla, obnovena byla až 15. dubna 1945, kdy se odbojářům podařilo v Kralovicích ukrást německý nákladní automobil plný zbraní. Německá eskorta udělala chybu, když svěřila ostrahu vozu ukrajinskému řidiči (zajatci), kterého odbojáři snadno dostali na svou stranu. „Nabídli jsme mu, jestli nechce utéct. Řekl, že jo. Když nahoře v hotelu Hvězda zhasla světla a Němci už spali, vytlačili jsme auto z průjezdu a dotlačili ho až na Příseky. Všechny zbraně, kulomety a granáty jsme sebrali. Ráno začali Němci strašně řádit. Jestli prý to auto nevrátíme, tak nám srovnají město se zemí. V půl dvanáctý to začalo. Do spořitelny hodili granáty, pod vrata kriminálu... Pak nám dávali za vinu, že jsme si vzali zbraně a vrátili Němcům auto zpátky. Byly tam totiž také nějaké cenné papíry a doklady v bednách.“ Josef Rýva a další pak museli utéct do lesů a skrýt se: „Já jsem byl v lese na stráni a poslouchal jsem rozhlas, jak to hlásili. Pak mi dávali k tíži, že jsme nevzali z auta i nějaký důležitý papíry. Jenže ono se to hezky povídá!“ V těchto dnech však Němci postupně ztráceli pozice, které po letech začali opět ovládat Češi.

Na konci války čekaly odbojáře ze skupiny Jan Kozina čtyři dny nepřetržitých bojů s ustupujícími okupanty. Bojovalo se u Kralovic, Brzotic, Lokte i na jiných místech. První větší střet s prchajícími Němci se odehrál na silnici u Kralovic, kde odbojáři postavili zátaras. Kralovičtí povstalci také přeházeli na silnicích v okolí všechny směrové ukazatele, čímž způsobili v ustupujících německých jednotkách velký zmatek. Odbojáři se tehdy podíleli také na přímém odzbrojování německým skupin: „Ještě než přišli Rusové, tak se nám podařilo zajmout a odzbrojit skupinu asi 45 Němců u Hněvkovic. Zabavili jsme jim i tři vozy s kulomety, zbraněmi i náboji. A taky nějaký jídlo. Odvedli jsme je do Kralovic do pivovaru a tam na dvoře jsme jim dali chleba, kolik kterej chtěl, a nějaký kouření. Pak jsme je vyvedli za město, protože jsme se báli, že jinak se do nich Češi hned pustí. Poslali jsme je směrem na Lukavec, kde už byli Rusové a kde bylo zřízeno odzbrojovací středisko.“ Zanedlouho dorazila Rudá armáda také přímo do Kralovic. V prvních dnech docházelo k násilnostem na kolaborantech, podle slov Josefa Rývy však nikdy nepřerostly v lynčování: „No, třeba zfackovali kolaboranta Kopeckýho... Ale spíš šlo o místní vyřizování účtů.“

Odbojová činnost nebyla vždy přijímána jako hrdinství. Mnozí občané měli pro odbojáře často jen jedovatá slova a dávali jim za vinu mnoho věcí. I Josef Rýva přiznává, že byly chvíle, kdy se skutečně báli o holý život svůj i své rodiny: „Když bylo nejhůř, tak manželka byla s dětma na stráni. Lidi utíkali z města a nesli i peřiny. A řídící učitel říkal mý ženě: ‚Jen se podívejte, co se děje! Tím je vinnej váš muž! Teď nám srovnaj město se zemí!‘ “ Jeho žena k tomu dnes dodává: „To byl nejhorší den!“

Brzy po osvobození Rudou armádou nahradil jeden strach druhý. Bolševická NKVD začala okamžitě zatýkat občany dle svých seznamů, a to s ochotnou pomocí mnoha místních. Zmizel například ruský emigrant, kralovický mlynář Brajko, který přišel do Československa po první světové válce. Rodině Josefa Rývy hrozilo vystěhování. Zároveň začali místní komunisté s aktivní agitací. „Ke mně přišel ten zloděj, Pepík Veverka z Komendy, který přepadával ženský, a říká: ‚Pojď k nám do strany!‘ Ten v létě vždycky něco ukrad’ a nechal se zavřít na zimu. On byl najednou komunista!“

Zanedlouho se Josef Rýva s rodinou přestěhoval do Litoměřic, kde si zařídil obchod s potravinami: „Požádal jsem národní výbor, aby mi přidělili krámek, kde bývalo krupařství. Tak mi to přidělili, já jim zaplatil a otevřel jsem si tu svůj kšeft. A pak najednou přišli s tím, že to není moje, že je to pořád v národní správě, a já to musel zaplatit znova!“ V téže době se dohodl s kamarádem Láďou Novákem, okresním tajemníkem národních socialistů, že budou společně jezdit po vesnicích a „rozbíjet JZD“: „Tam, kde měli komunisti sjednanou zakládací schůzi JZD, jsme přijeli o hodinu dříve a Láďa Novák jim to vysvětlil… Taky jsme přišli k autu a měli jsme prázdný pneumatiky,“ popisuje Josef Rýva. Za tuto svou aktivitu se pochopitelně brzy dočkal pomsty ze strany bolševického režimu. Již 20. října 1949 byl zatčen za protistátní činnost a obchod mu byl konfiskován.

Souzen byl v Ústí nad Labem. Byl zařazen do procesu, který přímo navazoval na soudní řízení komunisty označované jako Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice v čele s Miladou Horákovou. Josef Rýva byl členem národně socialistické strany, podobně jako někteří z odsouzených v hlavním procesu, včetně údajné hlavy celé protistátní akce, Milady Horákové. U soudu mu bylo odepřeno vybrat si svobodně obhájce. V té době již měl se svou ženou tři děti. Dodnes nese s nelibostí tehdejší chování sousedů a spoluobčanů ke svým blízkým: „Děti to prožívaly velmi těžce. Po manželce plivali, z továren a podniků posílali telegramy: ‚Dávejte tresty smrti! Reakce nám ničí republiku!‘ “ Během vyšetřování byl opakovaně mučen. „Použili proti vám všechny možný metody a prostředky, na který si vzpomněli.“ Bolševickou justicí byl nakonec odsouzen na 22 let těžkého žaláře, z čehož si odseděl polovinu. Postupně byl vězněn v Litoměřicích, Kartouzech, na Borech v Plzni, v Mostě, v Ruzyni v Praze, v Příbrami a v Leopoldově.

Na Borech mu náčelník věznice způsobil těžké zranění s trvalými následky. „Chtěl jsem, aby mě dali na pořádnou práci, protože jsem měl ženu a tři děti. Přivedli mě k náčelníkovi, seděla tam ženská a ptala se mě, jak se jmenuju. Tak říkám: ‚Rýva Josef!‘ A ona: ‚S jakým?‘ Já na to řekl: ‚Od narození s tvrdým.‘ To jsem neměl říkat. Ona vyprskla, náčelník vylít’ a povídá: ‚Já Ti dám s tvrdým! Otočit a ohnout!‘ Kopnul mě do přirození. Svalil jsem se a odvezli mě do nemocnice. Dneska jsem bez varlat, postupně mi je museli obě amputovat. Ještě že už jsem v tý době měl tři děti. Pak už jsem nemohl mít žádný.“ Po surovém útoku byl pamětník ošetřován bývalým primářem nemocnice Na Bulovce MUDr. Chvojkou, který na jaře 1942 po atentátu ošetřoval zraněného Reinharda Heydricha.

Později prošel Josef Rýva také uranovými doly. V Příbrami byl umístěn do tábora Vojna. Poté, co byl zavalen při těžbě v dole, byl přeřazen na práci na povrch. „Na povrchu jsem společně s jednou kolektorkou vybíral uran. Kolektorky byly manželky bachařů. Tohle byl pro ně výborně placenej job. Měřila hladinu radioaktivity obsahu každýho vozejku z dolu. Udělala tam křížek a já to pak musel vyhrabat. Kolektorky byly na povrchu, a když nešlo nic radioaktivního, tak seděla v teple v boudě. To víte, to byla spousta záření! Ona na to měla oblečení, ale já neměl nic, jenom rukavice a kolem sebe omotanej pytel.“ Je zázrakem, že se pan Rýva i po takové dávce ozáření dožil poměrně vysokého věku. Vzpomíná, že jiní takové štěstí neměli: „Některý mladý byli přímo ve mlýně, kde se to mlelo. Ty umírali nejrychleji. Třeba Jirka Vaněk, který přišel a za dva měsíce zemřel.“

Poslední věznicí, kde byl Josef Rýva vězněn, byl Leopoldov. Zoufalí vězni se zde pokoušeli přijít na způsob, jak dát vědět světu o své situaci. Příležitost se naskytla, když vězni začali vyrábět dieselové motory na vývoz do Turecka. Do beden přibalovali několikajazyčné motáky. „Napsali jsme petici pro OSN. Bylo to napsáno anglicky, francouzsky, španělsky a v několika dalších jazycích. Měli jsme na to lidi – mezi vězni byli profesoři, doktoři a tak dále. Dávali jsme to ke strojům, než se zabednily a zabalily do igelitu. Za dva měsíce už hlásila Svobodná Evropa, co se děje v Leopoldově.“

Na svobodu byl pamětník propuštěn 11. května 1960. Vrátil se do Litoměřic a během deseti let vystřídal celou řadu manuálních zaměstnání – pracoval na amelioračních pracích, u domovní správy i u báňských staveb. Na konci šedesátých let pak pracoval v německém Stuttgartu. Tehdy nabídl své služby české redakci Rádia Svobodná Evropa: „Ve Stuttgartu jsem poslouchal Svobodnou Evropu. Tam to šlo. Jednou jsem zavolal Slávovi Volnému (bylo to v roce 1969), který tam pracoval, že jezdím každý měsíc domů do Čech a jestli nepotřebuje něco vyřídit.“ Slávovi Volnému z RSE později poskytl cenné informace ohledně komunistické rušičky rozhlasového vysílání v Trnovanech. Bohužel první dopis, v němž žádal o schůzku, byl později zcizen komunistickým špionem Minaříkem, který ho předal StB. Josef Rýva byl pak Státní bezpečností vyslýchán. Odsouzen nebyl, neboť v dopise naštěstí nepsal nic konkrétního. „Zavolali mě na výslech do Ústí. Tehdy už ale nepoužívali žádný násilí nebo nátlak. Jen se systematicky ptali. Ptali se mě, s kým se scházím v Německu. Já na to, že už jsem starej dědek a že zajdu jenom občas na pivo. Pokračovali: ‚A co takhle Svobodná Evropa? Tam jste nepsal?‘ Měl pootevřený šuplík a ten dopis měl navrchu. Tak co jsem mohl říct? Odpověděl jsem: ‚Jó, tam jsem psal. Slyšel jsem, že budou posílat obrázky kosmonautů, co teď chodili po Měsíci. Tak jsem se chtěl zeptat redaktora Slávy Volného, jestli by mi ten obrázek nesehnal.‘ Moje štěstí bylo, že v dopise jsem jenom žádal o schůzku. Představte si, že pár dní po propuštění jsem fotky těch kosmonautů opravdu dostal!“

Na začátku sedmdesátých let pracoval Josef Rýva v litoměřickém kině Beseda a rozvážel filmy po kinech celého kraje. Do důchodu odešel v roce 1974.

„Přál bych všem budoucím, aby se už nikdy nemuseli bát jeden druhého. Aby už nebyly žádné diktatury, války, násilí a nenávist – to je to nejhorší. Lidi by se měli mít rádi, víc si důvěřovat a věřit v Boha. Jít občas do toho kostela a tam si zavzpomínat, co jsme udělali špatně, co dobře a co bychom mohli zlepšit,“ říká na závěr rozhovoru Josef Rýva.