Ludvík Šablatura

„Já jsem byl potom na té střední škole v Hranicích na Moravě, tam jsem maturoval, a tam byl ředitel, jmenoval se Auda. Inženýr Auda. A když jsem odmaturoval, a to už zrovna bylo po únoru (1948), tak mi řikal: ,A vy půjdete na vysokou, že?‘ A já jsem řikal: ,No, já tedy si netroufám.‘ Jednak jsem měl problémy finanční, s otcem jsem neměl kontakt, ale když on mně to (navrhl), tak jsem mu řikal: ,Ale já si na to, pane řediteli, netroufám.‘ On říkal: ,Byli jiní, byly jiné, proč i ty ne?‘ A když mi to řek, tak já jsem neváhal ani minutu a přihlásil jsem se na tu vysokou školu do Brna.“

„První, co mi řekli, bylo krycí jméno. Já povidám – no to je konec, teď asi těžko budu jim jakkoliv oponovat nebo něco takovýho. No a: ,Jak často's chodil ke generálu Braunovi? Kdo to byl?‘ - ,No, byl to můj známý, my jsme se znali, byl to můj přítel, tak jsme se navštěvovali.‘ Vždycky nějakou vyhýbavou odpověď – a oni vždycky švih! Měli ty knuty, ty bejkovce gumový, kterýma švihli. Vždycky když zjistili, že ta odpověď se jim nelíbí, tak vždycky byl ten sekanec, že. No tak to bylo tedy hrozně bolestivé. A nejhorší když už potom přistoupili k tomu, tam byly dva stoly, a spoutali ruce před koleny, tady takhle dali pouta a mezi ty ruce a kolena dali tyč. A ta byla na těch stolech, to se viselo jako na takovym kozelci. No teď: ,Co je? Jak?‘ Švih – nejvíc to bolelo v takovym tom rozkroku, že, pochopitelně, to bylo takový citlivý místo takhle vzadu. A to bylo vždycky na tomhletom. A pochopitelně už jenom to, že se viselo za ty ruce, což bylo hrozně bolestivé, tak se to nedalo moc vydržet. Oni tam ale měli kbelík s vodou a vždycky mě trochu polili tou vodou a zase nějaká otázka. Ale netrvalo to dlouho, protože jsem ztratil vědomí, omdlel jsem. A to jsem se ocitl potom dole v podzemí v té kobce, zase jsem se probral, no a potom zas třeba odpoledne na chvíli mě vezli do tý věznice a druhý den zase zpátky... Takže to bylo takový utrpení. Potom už jsem měl ta zápěstí tak citlivá, že potom už každý takový (spoutání) bylo skoro nesnesitelný, to bolení.“

„Museli jsme být karanténě, dostali jsme jenom na opouštění takovou kartičku, kdy jsme mohli na dvě hodiny jenom třeba jít ven, což tedy bylo velmi příjemné, protože si vzpomínám, že jsme tam šli za ten plot a tam hodně lidí z Mirošova přicházelo a také nosili, co mohli. Nějaké jídlo nebo něco. A my jsme tam také se potkali s takovými děvčaty, která nám dala čtyři kytice šeříků, že tohle je jako od nich. My jsme museli potom zase zpátky. No jak jsem řikal, ten rakouskej bachař, ten nám strašně tehdy pomohl. Myslim si tedy, že potom po válce nám napsal, abysme mu potvrdili, že nám pomohl, tak jsme mu to tedy jako potvrdili.“

„Vedle nás u těch baráků byl rakouskej bachař, který prostě tam hlídal, a on měl napojení na ten Mirošov. A byl nějakej spolehlivej, tak oni přes něho nám poslali nějaké zprávy. A on když hlídal u toho baráku našeho, tak já jsem byl označen. Tak já jsem to od něho přejímal a zase jsem to předával generálu Braunovi. A ten generál Braun navázal zase spojení s tim ilegálnim národnim výborem v tom Mirošově a ten zejména tedy chtěl, aby nám pomohli, co se týká potravin, léků, že jiné věci momentálně nepotřebujeme. Hlavně to, aby se ti lidé zachránili od hladu. No a oni skutečně udělali takový podnik, takový se neopakuje. Oni se tam všichni shromáždili, celý ten Mirošov, a dávali dohromady potraviny... Přes toho generála Brauna navázali spojení s velitelem toho tábora, který potom řek, že by tedy eventuelně nějaká ta pomoc mohla být. Tak to zkusili, prvně nějaký chleba, a když to klaplo, tak už potom začali vozit i nějaký vařený jídlo. A oni už potom cítili, že už je stejně ten konec... Tim se stalo, že skutečně v tom táboře nastala taková situace, která prostě umožnila, že ti lidé tam neumřeli nebo něco takového.“