The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Šabršula (* 1918  †︎ 2015)

• narozen roku 1918 v Bojkovicích u Uherského Brodu

• otec ředitelem obchodní školy a náčelníkem sokolské župy

• dobrovolně vstoupil do armády, po vyhlášení mobilizace sloužil v pohraničí

• po demobilizaci začal studovat francouzštinu a němčinu na FF UK v Praze

• účast na pohřbu Jana Opletala

• zatčen spolu s ostatními studenty na Masarykově koleji v Praze

• od listopadu 1939 do prosince 1940 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen

• otec zatčen v roce 1941, zemřel v KT Osvětim

• v květnu 1945 se zapojil do protiněmeckých akcí v Havlíčkově Brodě

• po válce dokončil studia

• pracoval jako středoškolský a posléze vysokoškolský pedagog, nejdéle na katedře romanistiky FF UK

• v roce 1962 zverbován jako tajný spolupracovník zpravodajské služby Generálního štábu Ministerstva národní obrany, krycí jméno Vědec

• v roce1964 vyřazen ze spolupráce jako zbytečný a neochotný spolupracovník

• zemřel 14. února roku 2015

Před válkou  – sokolem a dobrovolným vojákem

Jan Šabršula se narodil roku 1918 v Bojkovicích u Uherského Brodu. Ve jeho čtyřech letech se rodina přestěhovala do Třebíče, kde otec učil na gymnáziu zeměpis, tělocvik a těsnopis. Tatínek byl také náčelníkem místní sokolské župy. Těsně před válkou byl přeložen a stal se ředitelem obchodní školy v Německém Brodě.

Jan Šabršula vstoupil dobrovolně do armády v říjnu 1937, hned po maturitě. Jak sám říká, od té doby, co se v Německu chopil vlády Adolf Hitler, měl jasno v tom, co bude dělat po škole. Ostatně již na gymnáziu měli v rámci výuky předvojenskou výchovu a někteří z profesorů byli záložními důstojníky. Po gymnáziu odešel na důstojnickou školu při 43. pěším pluku v Brně. Postupně dosáhl hodnosti četaře aspiranta. Školu ukončil s výborným prospěchem, i ve svém volnu se dále vzdělával, protože chtěl pokračovat ve studiu na vojenské akademii. Tam byl také přijat, ale studium nezahájil, protože byl v květnu 1938 v rámci mobilizačních opatření převelen do Dačic a odtamtud k hranicím do Slavonic. Jan Šabršula vzpomíná, že vojenský výcvik byl pro něj zábavou a hrou, promítal si do něj své oblíbené mayovky. Líčí například, jak si při nacvičování noční průzkumné hlídky připadal jako Old Shatterhand.

Po vyhlášení mobilizace byl Jan Šabršula umístěn jako velitel do malé pevnosti v pohraničí u Slavonic. Na obranu měli lehký kulomet. Popisuje, že systém bunkrů byl vymyšlen tak, že měly střílny proti sobě, aby se případný nepřítel ocitl v křížové palbě. „Tenkrát jsme opravdu věřili, že se můžeme udržet. Dnes si to nemyslím,“ říká Jan Šabršula.  Po demobilizaci byla snaha odvézt z pohraničí co nejvíce vojenského materiálu, vojáci museli demontovat a nakládat vojenská zařízení. Jan Šabršula popisuje, že tehdy již v armádě vládla určitá demoralizace, někteří vojáci ho prostě odmítli poslouchat. Do února 1939 sloužil ještě na jiných místech. Měl být povýšen na podporučíka, ale veškerý postup ve veřejných službách byl tehdy zastaven. Místo toho se přihlásil do chemického kurzu v dělostřeleckých kasárnách v Olomouci. Tam ho 15. března 1939 zastihla okupace.

Jan Šabršula popisuje, že když se toho rána probudili, stála pod okny snad celá rota německých vojáků, bez kabátů, třesoucích se zimou. Důstojníci v kasárnách se rozhodli, že musí zničit důležité dokumenty. „Zapálili jsme to a za chvíli začal na nás i na Němce padat černý sníh.“ Poté začali rozbíjet a vylévat ampulky s bojovými chemickými látkami, takže když pak Němci vstoupili do kasáren, našli výlevky plné střepů. V následujících dnech byl Jan Šabršula propuštěn z armády. Odjel do posádky v Dačicích, kde mu Němec na stráži předal jeho věci, včetně polní uniformy, a odešel do civilu.

Studentem 17. listopadu – zatčení a transport do Sachsenhausenu

Nejprve zkoušel štěstí u Baťových závodů, kde nabízeli místa propuštěným z armády, ale brali jen absolventy obchodních škol. Jeho maminka si přála, aby šel studovat medicínu, nakonec se ale rozhodl pro filozofickou fakultu, obor francouzština – němčina. Bydlel na tehdy nejluxusnější studentské ubytovně v Praze, Masarykově koleji v Dejvicích.

Dne 28. října 1939 se v Praze konala masová protinacistická demonstrace, při níž byl postřelen student Jan Opletal, který o několik dní později zemřel. (Podle Jana Šabršuly mohl Opletala zastřelit nějaký německý student, kulka prý pocházela z browningu, ne z vojenské zbraně.) Při jeho pohřbu došlo k dalšímu konfliktu s německými bezpečnostními složkami a obě tyto události se pro nacisty staly záminkou k masivním represím, namířeným především proti českým studentům.

Jan Šabršula se zúčastnil pohřbu Jana Opletala 15. listopadu 1939. Když německé složky začaly shromáždění rozhánět, utekl na Karlovo náměstí, kde si při té příležitosti vyzvedl v autoškole svůj nový řidičský průkaz. Bezprostředně po demonstraci začali nacisté zatýkat studenty. Jan Šabršula vzpomíná, že se 16. listopadu vrátil na Masarykovu kolej pozdě v noci z jakéhosi koncertu a po krátkém spánku ho nad ránem probudily výstřely a světla světlometů z ulice. Nejprve si myslel, že jde o nálet, když ale otevřel dveře pokoje, uviděl na chodbě nastoupené studenty s rukama nad hlavou. Klást odpor nemělo smysl, jeden student se pokusil o útěk a byl zastřelen. Po nějaké době začala shromážděné studenty odvážet nákladní auta do Ruzyně. Jan Šabršula byl svědkem toho, jak byli někteří studenti vystaveni ponižování ze strany esesáků, kteří jim holemi sráželi klobouky z hlavy nebo je nutili válet se v blátě. Skupinu, ve které byl Jan Šabršula, zavedli do jízdárny, kde je čekalo mnohahodinové stání bez možnosti si sednout, promluvit s ostatními, dojít si na záchod. Po celou dobu na ně byly namířeny dva těžké kulomety. Když jim pak konečně dovolili si alespoň sednout na zem, raději zůstal stát, než by se posadil do pokálených pilin.

Po nekonečném čekání odvedli studenty na nádraží a nastoupili do osobního vlaku. Jeli dlouho, pod dohledem esesáků a se zataženými záclonami. Na místo dorazili za tmy. Jan Šabršula vzpomíná, že pochodovali po kotníky ve vodě podél borového háje a pak prošli jakousi bránou a ocitli se na prostranství, kde byli seřazeni do pětistupů. Byli  v koncentračním táboře Sachsenhausen.

„Heftlingem“ v koncentračním táboře

Museli odevzdat všechny osobní věci, nafasovali pruhované vězeňské oblečení a poté je odvedli do baráků. Vedoucí bloků, kde bydleli studenti, byli většinou němečtí političtí vězni, což jim trochu ulehčovalo situaci, jinak ovšem byly podmínky v barácích špatné. V jedné místnosti bylo namačkáno sto padesát lidí, kteří spali na slamnících na zemi, a to tak, že se rameny překrývali. I přesto, že měli k dispozici splachovací záchod a sprchy se studenou vodou, začaly se mezi studenty záhy šířit nakažlivé nemoci. Strava byla nedostatečná, celodenní příděl většinou sestával z vodové polévky a malého kousku chleba. V době epidemie spály nemohli chodit s ostatními pracovat a krátili si čas zpěvem, recitováním poezie a vzájemným vyučováním.

S koncem karantény skončil pro studenty tento relativně snesitelný čas a nastala tvrdá pracovní rutina. Již předtím byli při každodenním večerním nástupu svědky hrozných scén. Viděli, jak vězni přinášeli na zádech své mrtvé kamarády, kteří zemřeli při práci vyčerpáním: „I mrtvý heftling musel být na apelu.“ Pokud se někdo opozdil, byl esesáky většinou umlácen k smrti. Občas přinesli vězně zastřeleného při pokusu o útěk a všichni kolem něj museli defilovat. Stávalo se také, že se některý vězeň vrhl v zoufalství na elektřinou nabité dráty.

Jan Šabršula vzpomíná zvláště na noc z 18. na 19. ledna, kdy vězni museli stát v kruté zimě na apelplacu celou noc bez rukavic a plášťů. Nesměli se hýbat ani dupat, aby se zahřáli, tak se alespoň snažil ohýbat prsty v botách a rukama si chránit uši. Před jedním blokem stáli nastoupení čeští starostové, starší pánové. Jan Šabršula viděl, jak mnoho z nich, snad prý až padesát, spadlo na zem a zmrzlo. Celkem tu noc v táboře zemřelo tři sta vězňů. To vše jen z rozmaru lagerführera, který se prý později chlubil, že našel nový způsob, jak snížit počet vězňů. Práce, kterou vězni museli vykonávat, byla většinou fyzicky velmi namáhavá – vykládání písku z nákladních lodí, nošení padesátikilových pytlů z cementem, práce na stavbě nových doků, vykopávání pařezů v lese. Vězni pracovali bez přestávky, bez možnosti si odpočinout.

S příslovečnou německou systematičností byli vězni označeni různě barevnými trojúhelníky, našitými na oblečení. Jan Šabršula nosil červený trojúhelník politických vězňů, zelená byla pro obyčejné kriminálníky, fialová pro homosexuály, hnědá pro „práce se štítící“, Židé byli ještě navíc označeni žlutým trojúhelníkem. Při práci se Jan Šabršula setkával i s vězni z jiných „skupin“. Vzpomíná například na jednoho českého politického vězně, který měl „heftlingy“ hlídat a popohánět. Byl to slušný člověk, nechával vězně odpočívat, a když se blížil esesák, začal mávat klackem a vykřikovat „pohyb!“ a esesák byl spokojený. Setkali se také s německým lékařem, který byl v táboře za to, že udělal potrat.„Pořád nám opakoval: Vy jste se měli bránit!“

Během zimy a jara zemřelo v Sachsenhausenu přes dvacet studentů. Jan Šabršula zmiňuje dvě události, které podle něj smrt studentů zapříčinily především. Jednou v zimě se dozorčímu esesákovi v baráku zdálo, že studentům trvá vstávání moc dlouho, vyhnal je ven a přikázal jim lehnout si do sněhu. Další studenti je pak museli zaházet sněhem. Další „zkouškou odolnosti“ bylo nošení cihel. Bylo to v předjaří a vězni nosili cihly v rukou v silném lijáku několik dní za sebou. Oblečení jim přitom ani nestačilo uschnout, takže se již ráno oblékali do mokrých šatů. Stěny dřevěných baráků, v nichž spali, byly v zimě pokryté ledem i zevnitř. Zimou netrpěli, velké množství lidí namačkaných uvnitř stačilo místnost vyhřát svým dechem, zato se však někteří ráno probouzeli s hlavami ve vodě.

Přes všudypřítomné utrpení a smrt prý byli studenti spíše optimističtí a věřili, že je brzy pustí domů. O tom, co se děje ve světě, měli informace z „Deutsche Allgemeine Zeitung“ a jiného německého tisku, který měli čas číst během karantény při epidemii spály. Po porážce Francie na jaře 1940 si tak mohli například přečíst, jak se Němci chovají v poražené zemi rytířsky, nebo o tom, jak na místních trzích nakupují zeleninu.

Studenti měli také omezený kontakt se svými rodinami. Po příjezdu do tábora museli všichni napsat rodičům dopis, který začínal: „Podávám vám zprávu, že jsem zde. Jsem zdravý a daří se mi dobře....“ A to psali i studenti, kteří do koncentračního tábora přijeli zmlácení, že se ani neudrželi na nohou. I když Jan Šabršula věřil, že se brzy vrátí domů, uvědomoval si, že by mohl v táboře zemřít. „Nebál jsem, ale počítal jsem s tím. Jen mi bylo líto, že by tak tatínek přišel o jediného syna. Že má ještě dceru, to jsem jaksi nebral v úvahu.“

Návrat domů, zatčení a smrt tatínka

První studenti byli ze Sachsenhausenu propuštěni již o Vánocích 1939. Bylo to snad na přímluvu prezidenta Háchy a mělo jít o nemocné studenty. Výběr adeptů na propuštění  nakonec vypadal tak, že esesák procházel kolem nastoupených studentů, a kdo se mu zdál nemocný, na toho ukázal. Takto se dostalo domů asi patnáct studentů. Další byli propuštěni v dubnu 1940 u příležitosti Hitlerových narozenin. Jan Šabršula byl ve třetí vlně, těsně před Vánocemi v roce 1940. Spolu s ostatními odjel vlakem do Berlína, kde mnoho hodin čekali na nádraží, a konečně vlakem do Prahy. Jan Šabršula pak pokračoval dál do Havlíčkova (tehdy ještě Německého) Brodu za rodiči.

Rodina dlouho pohromadě nezůstala. V roce 1941 si pro tatínka Jana Šabršuly přišlo gestapo a od té chvíle už ho nespatřili. Byl deportován do Terezína a později do Osvětimi, kde zemřel. Podle Jana Šabršuly důvodem zatčení nebylo otcovo zapojení do odbojové organizace Obrana národa, o tom nevědělo gestapo ani jeho vlastní rodina. Pan Šabršula starší byl zatčen proto, že byl náčelníkem místní sokolské župy a zároveň vážená, veřejně činná osoba, ředitel obchodní akademie. Ještě před svým zatčením stihl společně se synem ukrýt všechny zbraně, které vlastnil, včetně šavle a italské karabiny z první světové války. Ve škole, kde byl ředitelem, ukryl s pomocí školníka pod kachličky browning, který si Jan Šabršula vyzvedl v květnu 1945. O smrti otce se rodina dozvěděla z telegramu, okolnosti jim později vylíčili jeho spoluvězni. Podle nich se zastal vězně, kterého týral dozorce, dostal za to ránu latí přes záda a utrpěl zranění, kterému druhý den podlehl. „Tatínek zemřel jako hrdina,“ vzpomíná Jan Šabršula na svého otce, který byl pro něj velkým vzorem.

Jan Šabršula nemohl po návratu z koncentračního tábora pokračovat ve studiu, protože vysoké školy byly zavřené, a musel si najít práci. Pracoval nejprve v záložně v Havlíčkově Brodě jako dobrovolník bez platu a pak dostal místo ve strojnické pojišťovně v Praze. Tam potkal svou budoucí ženu, oženil se a ještě před koncem války se jim narodila dcera.

Konec války v Havlíčkově Brodě – alespoň na chvíli opět vojákem

Na konci války sledoval, jak postupuje východní fronta a 29. dubna odjel za svou rodinou do Havlíčkova Brodu. Když 5. května vypuklo povstání, oblékl si svou předválečnou polní uniformu a zapojil se do akcí, které proti okupantům podnikalo české obyvatelstvo. Zabránili například Němcům vyhodit most přes Sázavu tak, že odmotali dráty vedoucí k náložím. Jednou se dostal do velmi nebezpečné situace, kdy proti němu postupovala ulicí rojnice německých vojáků. Utéct nebylo kam, nakonec pomalým krokem prošel mezi nimi, aniž by si ho všimli. „To byl zážitek, na který se nedá zapomenout,“ říká Jan Šabršula po více než šedesáti letech.

Po příchodu vojáků Rudé armády se přihlásil do dobrovolnické jednotky. Nejprve dostal na povel družstvo vyzbrojených dělníků. Sám ozbrojen nebyl, měl jen ruční granát, který držel před sebou. Vzpomíná, jak jedna žena, když ho spatřila, vykřikla: „Český voják!“ Do otevřeného konfliktu s Němci se však nedostali, většina se rozprchla do lesů. Poté měl za úkol ještě se dvěma mladičkými ruskými vojáky celou noc přijímat německé zajatce, které Rusové soustředili do místního blázince. Jan Šabršula vzpomíná, jak ho Rusové krmili rybami z konzervy, a to doslova: „Napichovali ryby na bajonet a dávali mi je do huby.“

Jednou za ním přiběhl jakýsi mladík z odboje, že před místním gymnáziem je shromážděno asi tři sta Němců, beze zbraní, kteří se však odmítají vzdát civilistům. Jan Šabršula, který dobře znal německé povely, odvelel celou skupinu k letišti. Jakýsi ruský vojáček ho zavedl do budovy gymnázia, kde měli Němci uskladněné uniformy a nutil ho, aby si něco vybral. Nejprve nechtěl, nakonec si vzal lehký plášť a spodky určené pro Afrika Korps, které má dodnes. Ruským vojákům museli Šabršulovi na čas propůjčit svůj byt, prostě je vyhodili, jinak však prý byli slušní a nic neukradli. O tom, že Rusové občas znásilňují ženy, věděl, jednou jim v tom dokonce s kamarádem zabránili. Všimli si, že Rusové odvedli dvě dívky potmě na trávu k řece, šli se tam podívat a předstírali, že jsou hlídka. Rusové potom utekli.

Lehce bizarní nádech má příhoda, jak jeli s jednotkou zachraňovat rolníka, kterého nedaleko Havlíčkova Brodu zatkl oddíl rumunských vojáků. Jan Šabršula se svou jednotkou dobrovolníků oblečených v lehkých tropických uniformách z německého skladu nasedli na nákladní vůz, vyzbrojili se lehkým kulometem a odjeli do nedalekého lesíka, kde se setkali s jakýmsi rumunským majorem, a začalo vyjednávání. Major jim vysvětlil, že táhnou se sovětskou armádou, zásobování je však špatné, proto si chtěli u místních vzít nějaké obilí pro koně. Jeden rolník po nich vystřelil, a tak ho zatkli. Řekl jim také, že onen rolník je v sousední vesnici, kde byl v jednom statku ubytovaný rumunský generál. „Ten generál tam měl s sebou milenku a tu, když šla na záchod, museli přes dvůr nosit, aby do něčeho nešlápla,“ vzpomíná Jan Šabršula na humornější momenty z konce války. „Měli jsme tropické přilby, mysleli si, že jsme Angličani nebo co, a rolníka nám vydali.“

Středoškolským učitelem a profesorem na filozofické fakultě

Po válce Jan Šabršula odešel z armády, dostudoval a začal učit na středních školách mimo Prahu a pak i v Praze. Jeho hlavní aprobací byla filozofie a francouzština, učil ale také latinu, italštinu, angličtinu a těsnopis. Později, po roce 1948, přijal nabídku, aby šel učit na Vysokou školu hospodářských a politických věd. Mezi studenty převažovaly dělnické kádry a úroveň  byla velice špatná. Posléze se dostal na katedru romanistiky Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Ačkoli většina členů katedry byla v komunistické straně, Jan Šabršula do strany nikdy nevstoupil a z toho důvodu také nějakou dobu po roce 1968 nesměl školit a zkoušet aspiranty ani být v habilitačních komisích. „Chodili za mnou kolegové, kteří mě měli rádi, a říkali, abych vstoupil do KSČ, ale já jsem to odmítl.“

Jan Šabršula cestoval po světě, několikrát navštívil např. Francii, tedy podle komunistů pravidelně jezdil do KC - kapitalistické ciziny, samozřejmě s jejich svolením. Agenti zpravodajské služby (správy) Generálního štábu Ministerstva národní obrany - rozvědka ho jako poručíka v záloze se znalostmi cizích jazyků v roce 1962 zkontaktovali a tzv. zverbovali jako tajného spolupracovníka. Jan Šabršula podepsal závazek v únoru 1963 s úkoly tzv. „bourače”, agenta chodce v prostoru „zájmových objektů” v cizině s krycím jménem „Vědec”. V červnu 1964 byl však ze spolupráce vyřazen jako neochotný a zbytečný. Podle archivní dokumentace s ním nebyla rozvinuta žádná spolupráce.

Na otázku, co by vzkázal dnešním mladým lidem, odpovídá Jan Šabršula: „Hlavně se nenechat odradit překážkami v životě ani ve studiu.“

Jan Šbaršula zemřel 14. února 2015.