The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Temelan Safkujev (* 1950)

• narodil se v roce 1950 v severní Osetii

• jeho dcera zemřela v beslanské škole

Už jste tu dlouho? (Je to dávno, co jste přijeli?)

Přijeli jsme v neděli večer.

A jak dlouho tu zůstanete?

Letíme v neděli.

Takže budete v Osetii?

Ano, v Osetii. Samozřejmě, že bychom tu chtěli zůstat déle, objet celý Kavkaz.

Přátelé, můžeme.

Dobře, začneme. Začneme tím, že nám řeknete, jak se jmenujete, kde a kdy jste se narodil.

Jmenuji se Temelan Safkujev. Narodil jsem se 23. září 1950 v severní Osetii. Je to asi sto kilometrů od Vladikavkazu. Teď žiji tady ve Vladikavkazu, protože děti už vyrostly, ony se tu učily a už přišel čas je orientovat správným směrem. Zůstat ve vesnici se nedá. Otcův dům tam pořád je, ale sami už žijeme tady. Mladé je třeba postavit na správnou cestu životem, kontrolovat je, ačkoli s nimi nikdy nebyl žádný problém, nekouří, nepijí, ale stejně, děti jsou vždycky děti. Velké děti – velké starosti, malé děti – malé starosti, takže tak. U nás v Osetii to chodí tak, že nehledě na to, kolik je člověku let, jsou to pořád děti. A my je pořád hlídáme, od narození po celý náš život. Pro nás nejsou cizí. Vím, že za hranicemi v mnoha zemích, když člověk povyroste, pouštějí ho už samotného. U nás nic takového není, kolik let člověk žije, tolik let se zabývá dětmi.

To samé bylo s vašimi rodiči? Také vás hlídali?

No, „hlídali“ není to pravé slovo, ale pochopitelně věděli, kam chodím a co dělám. To je přirozený jev, protože když někam jdu a otec je doma, musím mu to říct. Nebo se dokonce zeptat, jako že já jdu tam a tam, mám tam jít, nebo ne... když řekne ne, už nikam nejdeš.

Povězte mi o svých rodičích. Kde pracovali?

Matka byla v domácnosti. Otec pracoval jako mechanizátor. Nebo jednodušeji – byl traktorista. Celý život strávil mezi válkami. Zažil sovětsko-finskou válku od roku 1939 do čtyřicátých let. Od začátku do konce. Druhá světová válka ho zastihla ještě na vojně ve městě Staré Rusy. Tam sloužil do roku 1943, dokud ho nezranili u Stalingradu. Pak ho jako specialistu poslali do Čeljabinského traktorového závodu, který v té době vyráběl tanky na frontu. Byl tam do roku 1947. Pomáhal ladit výrobu. Pak se v devětačtyřicátém vrátil sem, do Osetie. Ve stejném roce se oženil. V padesátém roce jsem se narodil já. Jsme taková obyčejná rodina, takových jsou u nás v Rusku, v Osetii, miliony. Nic zvláštního.

Máte bratry nebo sestry?

Mám dva bratry a dvě sestry. Jeden žije v hlavním městě Athonska, druhý, mladší bratr, žije v Irkutsku. Sestra žije ve Vladikavkazu a druhá v Čekale. Pořád si voláme, setkáváme se, bratři jezdívají k nám. Jsem nejstarší syn a zodpovídám za všechny, i za otce a staršího bratra.

Povězte mi, dotkly se vaší rodiny nějak stalinské represe třicátých let?

Absolutně ne. My jsme obyčejná pracující rodina. Takže ne. Pro mě osobně takový pojem jako stalinské represe neexistuje. Proč stalinské represe? Stalin to osobně nedělal. Chruščov s těmi represemi začal, proč neříkají chruščovovské represe? Všechno shodili na Stalina. Já osobně taková slova jako stalinské represe nepřijímám. Je to příliš nafouknuté. Jestli to mám říct upřímně, byli tam i nevinní, ale byl to jenom malý počet. To jen nepřátelé šířili fámy. A tak, kdybych věděl, že mi položíte tuhle otázku, vzal bych si s sebou konkrétní čísla. Za tu dobu kolem takzvaných stalinských represí utrpělo kolem tří milionů lidí, víc jich nebylo. Ale nedá se říct, že mezi nimi nebyli nepřátelé národa nebo jeho škůdci. Samozřejmě že byli takoví, z ničeho nic by je nezavírali.

Jenom jsem se zeptal, zda se to týkalo vaší rodiny, nebo ne. Povězte mi prosím, v jakém jazyce doma mluvíte?

V naší rodině mluvíme osetinsky, ale rusky taky. Pro mne je ruština stejně rodný jazyk jako osetinský. Mluvím osetinsky a rusky stejně dobře, jsou to mé rodné jazyky.

A doma mluvíte rusky?

Mluvíme rusky i osetinsky. Mám ruskou snachu. Rozumí osetinsky, ale mluvit je pro ni ještě obtížné, tak aby se cítila normálně, sebevědomě, mluvíme rusky.

K islámu vás vedli od dětství?

Ne, upřímně řečeno jsem se narodil v muslimské obci Jeseten. Byly tam tři mešity. A pak časem, jak odcházela starší generace, mladí už studovali na vysokých školách, rozprchli se po Rusku, odjížděli a náboženství se postupně stávalo druhořadé. Je to velká škoda. A pak se na to taky dívali nepříliš pochvalně. Považovali ho za přežitek minulosti. Ale že by vyloženě zakazovali muslimskou víru, tak to ne, nic takového si nepamatuji. Nedaleko našeho domu byla mešita. Tam chodili takoví výborní staříci s obrovskými plnovousy. Byli velice vážení, nepili, nemluvili hrubě, byli to samí výteční lidé. Ale pak se jeden za druhým odebrali na onen svět. Ale nebyl tu nikdo, kdo by to místo nich udržel. A nastal úpadek. To teď se naši lidé učí na islámských univerzitách tady v Rusku, ale i v zahraničí. Takže ten, co tady seděl, Tobislan, ten má vysokou školu muslimskou. To už jsou vzdělaní lidé, oni už kážou. Učí normální islám, nemají nic společného s radikály. To odsuzujeme, to vůbec nepovažujeme za islám. Radikálové, to jsou... víte, v Koránu je napsáno, že zabití jednoho člověka se rovná zabití celého lidstva, dokonce když se člověk oběsil nebo jinak na sebe vztáhl ruku. Dokonce je nepohřbívali, nedovolovali je pohřbít na hřbitově. To, že teď něco vyhazují do povětří, kladou bomby, to je pro nás nepřijatelné, úplně sprosté. Jestli sám na sebe vztáhneš ruku, tak už tě nesmí pohřbít, a pokud někdo zabíjí lidi, tak to už vůbec je zločinec, to nemá omluvu. Z nějakých dobrých důvodů se to nedělá, to je naprosto nelidské, ani nevím, co k tomu říct.

Jaké máte vzpomínky na své dětství na vesnici? Jaký tam byl život?

Dětství? My jsme vyrostli za dob Sovětského svazu. Mé vzpomínky na dětství jsou jen dobré. Protože jsme byli bezstarostní, o ničem jsme nepřemýšleli, jezdili jsme na pionýrské tábory. Všechno bylo dostupné. Mohli jsme se učit. Žádné problémy nebyly. To není jako teď, kdy nastala takzvaná demokracie. To se nedá srovnat s tím obdobím, protože si to dobře pamatuji a vidím, co se děje. To jsou naprosto odlišné věci.

Tam byly jen muslimské rodiny?

Ano, všichni byli muslimové. Ale být muslimem není jen tak, musí dělat spoustu věcí. Pětkrát denně se musí modlit, alespoň jednou uskutečnit pouť do Mekky, dodržovat ramadán (uraza – půst) a ještě spoustu věcí, pomáhat slabým, chudým, křesťanům i muslimům. Hodně věcí.

Jaké byly vztahy s jinými obcemi, které nebyly muslimské?

Rozumějte, vedle naší vesnice, pět kilometrů daleko, je křesťanská vesnice. A není mezi nimi žádný rozdíl. To, že jeden je křesťan a druhý muslim, nemá na nic vliv.

Jak sám sebe vnímáte? Jako Osetince?

Samozřejmě.

Povězte mi, kam jste chodil do základní školy?

Na základní školu jsem chodil v Jestenii, ukončil jsem desetitřídku, tehdy bylo takové vzdělání, takže jsem ji ukončil také tam, v Jestenii.

Kam jste pokračoval dál?

Dál jsem šel na ruskou státní univerzitu na fakultu historie. Takže mně dějiny nejsou cizí. Ale dokonce, i kdybych tam nešel, tak celkový rozhled, dějiny států a co se ve světě děje, tak bych mohl vyjmenovat celý svět, jakoukoli zemi.

Kdy jste ukončil studia?

V roce 1975.

Jakou jste pak měl profesi?

Upřímně řečeno jsem nepracoval ve své profesi. Protože jsem se sice připravoval na práci učitele dějepisu, ale brzy jsem se oženil a už jsem neměl příležitost pracovat jako učitel. Protože nejdřív, když jsem žil v Jestenii, tam byli velmi dobří učitelé. Takže volné místo učitele tam nebylo.

Řekl jste, že jste se brzy oženil. To bylo v jakém roce?

Bylo mi dvaadvacet let. U nás je to brzy, obyčejně se muži žení kolem třiceti. Teď už se mnozí vůbec nežení, protože život začal být velmi těžký.

Kde jste se s vaší ženou seznámili?

Seznámili jsme se na škole. Do té doby, než jsem šel na univerzitu, jsem se učil na účetního. Protože bylo třeba mít nějakou profesi. Teď, když si vezmete vladikavkazské vysoké školy, tak tu jsou čtyři státní a jsou ještě soukromé školy. Teď už dokonce bojují o studenty. Takže je více míst než studentů. Ale když jsem dokončil školu, byla úspěšnost jen 15,7 procenta. Teď už takové konkurzy nepotkáte. Neznám jedinou vysokou školu ani v Osetii, ani v Rusku, aby tam byla taková konkurence.

Řekněte mi prosím, když jste studoval na univerzitě, chodil jste do mešity?

Ne, tehdy tam nebyla mešita, ale muzeum. Tady jsem poprvé vkročil do muzea.

Jak jste se cítil?

Normálně. Téhle mešitě je už 105 let. Nepamatuji si to přesně, ale někdy v devadesátých letech muzeum předali věřícím a udělali z toho zase mešitu. Od té doby ho spravují muslimové.

Povězte, kde jste pracoval poté, co jste se oženil.

Pak jsem pracoval jako vedoucí skladu, to byla moje první profese. Tak jsem tam zůstal, myslel jsem si, že dočasně, ale dočasné je asi to nejtrvalejší. Tak jsem tam zůstal. Práce se mi líbila.

Ve vaší vesnici?

Ano, tak jsem tam zůstal do konce. Všichni mě tam znali, já jsem taky všechny znal. Pracoval jsem normálně, vztahy byly taky dobré. Tam, kde byly sklady Sovchozu, dřív pracoval i můj otec, ještě jsem zastihl lidi, kteří s ním pracovali. Tak mě nejdřív prosili, abych tam chodil, a nakonec jsem tam zůstal. Práce se mi líbila, měl jsem i dost volného času na práci na zahrádce. A zahradu jsme tehdy měli velikou. Nepamatuji si, že by nám něco odněkud vozili jako teď, když nám vozí turecká rajčata. To, jak se říká, když si to rajče pověsíte na nos, ani tehdy necítíte jeho vůni. To víte, rajčata u nás a v Čechách jsou úplně jiná. To, když vejdete k nám na zahradu, i když jsme letos tolik rajčat nezasadili, hned cítíte vůni rajčat. A ty turecké necítíte vůbec, přirozeně takové ani nekupuji. My muslimové vůbec velmi pečlivě vybíráme jídlo. Nejíme jen tak něco, co přijde pod ruku.

Povězte mi prosím o vaší rodině, o dětech. Kdy se narodily, jak se jmenují?

Starší dcera, která zahynula v Beslanu, se jmenovala Inga, narodila se roku 1974. Zahynula při teroristické akci. Poprvé jsme vedli staršího syna do školy. Ještě mu zbyli dva synové, tohle byl starší. Oni bydleli nedaleko školy. Babička chtěla taky jít. Oni jí řekli: „Zůstaň tady se staršími dětmi.“ A jejich otec taky, měl být v práci, ani jsem nevěděl, že se taky ocitl ve škole. On taky šel se svým starším synem. Jak se zjistilo, bylo to pro všechny poprvé a naposledy. Všichni tři zahynuli.

Narodily se vám ještě jiné děti kromě dcery?

To byla starší dcera. Starší syn, Timur, dokončil metalurgický institut tady ve Vladikavkazu. Profesně je dopravním policistou. Ale u policie nakonec nepracoval ani jeden den, teď pracuje jako obchodník s realitami. Nejprve chtěl pracovat u policie, ale pak jeho kamarádi, kteří taky pracovali, mu řekli: „K čemu ti to bude? Pořád se hádat s lidmi, stát na silnici, polykat plyny z aut?“ Tak se rozhodl, že tam pracovat nebude.

Ve kterém roce se narodil?

V 1981. Dcera Fatima taky nepracovala ve své profesi. Má svůj krámek na trhu Atalama. Vcelku si na sebe vydělá. Uživí se, ale zase tak velký zisk tam není. Pomohli jsme jí ten obchod udělat. Pokud zbude čas, tak si sem tam ještě někde přivydělá. Mladší syn Azamat je už tento rok studentem, příští rok ukončí ekonomickou fakultu Státní univerzity Ruské federace. Ale nevím, kde pak bude pracovat. V Rusku je to s prací velmi těžké, je hodně lidí, kteří ukončili univerzitu, ale práce na ně nezbývá. To za sovětských dob tu bylo hodně fabrik, továren. Nebyly problémy s prací. Otevřeli jste si noviny a všude hledali zaměstnance. A teď, když je člověku čtyřicet, tak i když najde inzerát, tak je tam napsáno, že nad čtyřicet je nezajímá. Dříve nám to samozřejmě bylo cizí, všechno se to dělo v jiných zemích, v jiných světech. Ale aby se to dělo u nás, na to nikdo ani nepomyslel.

Povězte nám ještě o vaší starší dceři. Jak se ocitla v Beslanu?

Do Beslanu se provdala, a tak začali žít s manželem v Beslanu. Bydleli právě vedle té školy, asi dvě stě tři sta metrů. Bydleli tam v bytě a přirozeně zapsali staršího syna do této školy. To víte, když je ta škola tak blízko, proč by ho zapisovali do jiné.

Její manžel je taky muslim?

Taky, tahle městská část vznikla z vesnice. Tam je taky všechno muslimské. To byla velká obec, ta vesnice, asi 8000 lidí. Jestli jste slyšeli o dvojnásobném mistru světa ve volném stylu, Semu Fazajevovi... Ještě je tam jeden mistr světa Chadžimurat Kamalov, to je tchán toho našeho taky Chadžimurata Kamalova. Takže v Čekale nebyla práce pro jejího muže. No, mohl dělat nakladače, a tak se přestěhovali do Beslanu.

Můžeme se ještě malinko vrátit do historie? Jaký vliv měly události na severním Kavkaze, v Ingušsku, v Čečensku na život v Osetii?

Tyhle události? Samozřejmě velice záporné, protože ti teroristi, kteří obsadili školu, byli vesměs z Ingušska. A s Ingušskem u nás nikdy nebyly dobré vztahy. V sovětském období ano, to byly normální vztahy, ale když moc povoluje, objevují se nepěkné věci, to je asi všude, i v Rusku, že všechno špatné leze ven.

Cítil jste někdy nějaké obavy ve spojitosti s muslimy tady v městském okolí?

To jsou naše vesnice, ale musím říct, že byly ojedinělé případy. Ale bylo to způsobeno nedorozuměními, protože lidi nedostávají úplné informace, proto měli k tomu takový vztah. Ale to byly takové malé příhody a v principu mnozí křesťané v Osetii vědí, kdo jsou muslimové a co je islám. Ale víte, kolik bylo od roku 1999 v Osetii teroristických útoků? Počítal jsem to, bylo to víc než deset teroristických akcí. V roce 1999 byl první tady ve Vladikavkazu, můžu se mýlit, ale zahynulo kolem padesáti lidí, stovka zraněných. Ale ani jedné teroristické akce se nezúčastnil jediný Rus nebo jiná národnost, všechno to byli Inguši. Pokud to tak můžu říct, asi nějak znáte situaci na Kavkaze. Ve všech teroristických akcích a vraždách v severním Kavkazu z nějakého důvodu zabíjejí představitele státu, v sousedních republikách z nějakého důvodu zabíjejí představitele bytových struktur a u nás v Osetii zabíjejí obyčejné lidi, občany, každý se může někde nachomýtnout. Protože nás chtějí vyprovokovat, jak to probíhá v ruské konfederaci v Dagestánu. Pro nás je to nepřijatelné. Osetie se spojila s Ruskem v roce 1774. Od té doby byla vždy s Ruskem a taky s ním zůstane. Takže můžu říct, že na severním Kavkaze je Osetie triumvirát muslim, křesťan, Osetinec. Vůbec nás toho hodně s Ruskem spojuje. Dokonce, když si srovnáte charakter a mentalitu Osetince a Rusa, tak se shoduje na osmdesáti až devadesáti procentech. Ještě, když byla starobylá mocná Alanie. Asi jste to už slyšeli. Byly to dvě stejně silné země, které velmi dobře spolupracovaly. Dokonce Alexandr Něvský měl matku Alanku, Axinii Marii. Takže tam byla ještě rodová přízeň, proto, stejně jako mezi Alanií a Ruskem, tak ani mezi Osetií a Ruskem nebyly žádné konflikty.

Jaký je rozdíl mezi osetinskými muslimy, Inguši a čečenskými muslimy?

Upřímně řečeno, nepobývám na ingušském území. Nemám mezi nimi ani kamarády, ani se s nimi nechci přátelit. Obzvlášť proto, že provedli teroristickou akci, to já nikdy nemůžu přijmout. A Čečenci, to je naprosto jiný národ. S Čečenci si báječně rozumíme, spolupracujeme. Oni jezdí k nám, my k nim. Můj starší syn tam dva roky pracoval v realitách. Výborné vztahy! Čečenci jsou naši bratři. Ale o Inguších to říci nemohu, nemám tam ani přátele, ani známé, zatímco mezi Čečenci ano. V armádě jsem sloužil s Čečenci. Byly tam normální, velmi dobré vztahy. Sloužil jsem v Německu, tam byli krajané z Kavkazu, nejen Kavkazci, ale všichni Kavkazané byli krajané, bez ohledu na národnost.

Takže když jste byl v armádě a sloužil jste v Německu, lidé ze severního Kavkazu vám byli blíž než z ostatních regionů?

Ne, byli jsme tam pochopitelně z veliké země, cítili jsme se občany jedné veliké země. Nikdy jsem necítil nepřátelství, nikoho to ani nenapadlo. Viděl jsem lidi i z Pobaltí, sloužili s námi. Byli to normální kluci, to teď se s nimi něco přihodilo, začali sprostě nadávat, to je naprosto nepřijatelné. A pro Pobaltí toho Sovětský svaz neudělal málo. Dokonce v roce 1939 Vilno patřilo k polskému teritoriu, to darovali Litevcům, udělali z toho Vilnius a nakonec se zjistilo, že jsme je okupovali.

Promiňte, říkal jste, že s Čečenci máte dobré vztahy. Jak je to s Kabardinci?

S Kabardinci mám také dobré vztahy. Hodně mých přátel žije v Kabardii, taky je tu hodně Dagestánců.

Vaši příbuzní jsou Osetinci?

Mám příbuzné i Kabardince.

Vaši předkové se ženili s Kabardinkami?

Ženili se s Kabardinkami, i Osetinky se vdávaly za Kabardince. Je hrozně moc smíšených manželství. Takže s Kabardinci jsme taky nikdy neměli problémy. Celkem vzato Osetinci nemají problémy s žádným kavkazským národem, a to ani nemůže být. Se všemi musíme být v míru. Ale Inguši, to je jiná kapitola. V roce 1944 tam probíhaly represe a oni, z nějakého důvodu, z toho viní Osetince. Na začátku války bylo 440 a něco tisíc Osetinců, z toho asi 100 000 bojovalo na frontě. Dokážete si to představit? Víte, kolik máme hrdinů Sovětského svazu? 800 hrdinů Sovětského svazu v severní Osetii. Dokonce v městské oblasti Igora je šest hrdinů Sovětského svazu. Dohromady šest hrdinů Sovětského svazu, to není jen tak.

Pojďme se vrátit k Beslanu. K událostem v roce 2004. Jak si pamatujete 1. září? Co jste dělal?

1. září? Přijela ke mně dcera. Přijela 29. nebo 30., měla nějaké problémy. Vyřešili jsme ty problémy. Měl jsem taky 1. září přijet do Beslanu, spolu s vnukem. Byl to můj první vnuk a chtěl jsem být u toho, jak půjde poprvé do školy. Tak nevím. Žádné problémy jsem neměl, probudil jsem se brzy ráno, hrozně mně třeštila hlava, jako by byla z olova, nevěděl jsem proč. Já moc k doktorům nechodím, nemívám takové problémy. Takže jsem tehdy nemohl. Hlava byla olověná, jako by mne to někam táhlo. A nedaleko od nás byla poliklinika, tak jsem šel tam. Tam pracuje jako vedoucí lékař na chirurgickém oddělení Sadčanin. Šel jsem za ním, říkám, Sergeji, je to tak a tak. Hned mi změřil tlak a řekl, že ho mám vysoký. Řekl jsem, že jsem to nikdy neměl, a on na to, že všechno je jednou poprvé. No tak jsem tam nemohl jet. On byl můj příbuzný a věděl, že moje dcera žije v Beslanu. Zeptal se mě: „A tys nic neslyšel?“ „A co jsem měl slyšet?“ já na to. Měl velmi vážnou tvář, obyčejně vtipkujeme, když se setkáme a žijeme taky nedaleko sebe. „Díval ses na televizi?“ „Jaká televize!? Rozpadá se mi hlava!“ Zapnul v ordinaci televizi. To bylo kolem jedenácté. A tam vběhli ostatní lékaři z ordinací. Ukazovali tam beslanskou školu, kterou obsadili teroristé. Nebyl jsem schopen jediného slova. Zeptal jsem se, o jakou školu jde. Tam se mezitím objevila nějaká slečna z Beslanu, byla na nemocenské a přijela, aby jí ukončili nemocenskou. Řekla, že zavřeli 1. školu. Věděl, že půjdou do 1. školy. Bolest hned přestala. Z polikliniky je to domů jen pět minut. Ihned jsem přiběhl, vzal peníze a rozjel se tam. Ale sousedi už věděli a řekli, že tam nikoho nepouštějí. Všechno zatarasili. „Jak zatarasili?“ ptal jsem se. Potřeboval jsem tam a stejně jsem se tam vydal, dojel jsem až do samotného centra, nic nebylo zavřené. Přímo do školy nepouštěli, byly tam řetězy, ale byla tam spousta lidí. Čekali jsme tam hrozně dlouho, dávali nám nesmyslné informace, jako 354 rukojmích, to bylo pak, předtím říkali 200, pak 350. Ptal jsem se, jak to, že 350? Byla to obrovská škola. Beslaňanů znám hodně, dcera tam žila, já jsem za ní jezdil, někoho jsem znal. Říkali, že je tam víc než tisícovka rukojmích. Nehledě na to, oficiálně říkali, že je jich tam 354. Tehdy byl prezidentem Zasochov.

Snažil jste se někomu říct, že je tam víc lidí?

Všichni to říkali, obzvlášť ti, kteří to dobře věděli, ale do televize řekli, že je to 354, víc ne.

Proč si myslíte, že jich víc neřekli?

Oni to skrývali, tajili informace. Protože spousta lidí je prosila, dokonce trvala na tom, aby řekli, že je jich víc. Dokonce u soudu se na to ptali Zasochova, soudili jsme se hodněkrát, ani tehdy nic pořádně neřekl. Doteď nevím, čeho se obávali. Jako by je někdo šel spočítat a dosáhl sumy 354 lidí. Pořád jsme čekali, jednou nám řekli, že děti pustí z téhle strany, všichni tam šli, nikoho nepouštějí, pak zpátky, zase nikoho nepouštějí. Tři dny jsme tam strávili, bratři byli se mnou, pak přijely i sestry. Přijelo tam kolem tisíce lidí.

Co jste ty tři dny dělali? Stáli jste na jednom místě?

Na místě nebylo možné stát, celou dobu jsme čekali. Byla velká naděje, že udělají průchod, že je nějak osvobodí, že udělají průchod a transportéry odjedou. Třetího září kolem oběda jeden výbuch střídal druhý. Bylo to kolem jedné druhé hodiny. Jeden výbuch za druhým. Pochopitelně tam nikoho nepouštěli, ale někdo tam prorazil. My jsme se tam s bratrem taky pokusili dostat, s námi byly ženy, žena mého bratra, sestry... kam s nimi můžete!? Říkám: „Nechoďte tam, to není vaše věc. Jsou ozbrojení.“ Také jsme neměli lehké zbraně, ale alespoň něčím jsme mohli pomoct. A kvůli ženám, protože pořád chodily za námi, jsme jeli do oblastní nemocnice. Šli jsme do nemocnice a tam na cestě, vedle železniční trati, se bojovalo. Teroristi se rozutekli. Pak střelba utichla. Zničili střelce. Když jsme tam šli, byla tam spousta mrtvol. Tahle márnice ale nevadila, byli tam všude a přitom tam byly stany, tak jsem chodil od jednoho stanu ke druhému. To už jsem věděl, že mého zetě zastřelili, že tam zahynul. Ale chtěl jsem najít alespoň dceru a vnuka. A tenhle vedoucí chirurgického oddělení, který pracoval na poliklinice, chodil se mnou. Znal dobře mou dceru, bydlel v sousedství. Řekl jsem mu, že přece zná můj telefon, jestli mou dceru uvidí nebo jestli ji přivezou, aby mi zavolal. „Ty budeš hledat tady a my projdeme jinam. Samozřejmě, že ti dám vědět,“ řekl. Ale nehledě na to, kolik tam bylo stanů, svou dceru ani vnuka jsem nenašel. Pak jsme chodili v Beslanu po nemocnicích. Tam už vyvěsili seznamy a ani v jednom nebyli, ani mezi živými, ani mezi mrtvými. Pak jsme přijeli do Vladikavkazu, tam taky přivezli hodně raněných, ale ani tam jsme v seznamech nikoho nenašli. Tak jsem každý den jezdil do Beslanu. Šířily se řeči, že je odvezli do Mazdoku, pak zase do jiné vesnice a pak zase do jiné. Byla naděje, že je naživu, protože mezi mrtvými nebyla. Ale já jsem jednoduše nepoznal svou dceru. Byla tady ve Vladikavkazu. Neměla na sobě věci, oni je sundali a já jsem se na nahé lidi nedíval. Dokonce jsme stáli vedle ní s matkou zetě a ještě jsem říkal, jak ty lidé jsou nazí, že jsou k nepoznání. Když jsou nazí dva, tak to ještě jde, ale když je jich čtyřicet...? Doteď nechápu, proč je svlékli. Kdyby na sobě měli alespoň něco, poznali bychom je. Pak v říjnu nám řekli, aby ti, kteří nenašli své příbuzné, odevzdali krev. Pochopitelně jsem krev odevzdal. Než skončila analýza krve, uplynul další měsíc. Pak nám řekli, že je potřeba jet do Rostova. Jestli prý někdo chce, tak ho vezmou. Poškození řekli, že se dopraví sami. Pronajali jsme si autobus a v doprovodu policie jsme jeli do Rostova. Jména už byla známá. Stála ke mně zády, když jste přišli do márnice, byla to 124. laboratoř ministerstva obrany Ruské federace, tam bych ji už poznal, podle vlasů, měla je zrzavé. Ale neměla obličej, něco na ni upadlo, kdyby měla obličej, poznal bych ji samozřejmě ihned. Tak jsme ji přivezli a pochovali. Za sedm dní přivezli z Rostova vnuka, taky jsme ho pochovali. Má dcera, zeť i vnuk jsou pochovaní v Čekale, a ne v Beslanu. Zetě pochovali v Čekale prvního, tak abychom je od sebe neodlučovali, pochovali jsme je spolu. Samozřejmě, že by bylo přijatelnější, aby byli pochováni v Beslanu s ostatními. Ale když pochovávali zetě, čtvrtého dne, 4. září, matka ho poznala. Jeho vyhodili z okna, oni přece museli vědět, co z toho okna vyhazovali. Čtvrtého ho odvezli do Čekaly a pátého ho pochovali. Tam ještě nedělali společnou tryznu. Nám nikdo nic neřekl. A já jsem si ještě pomyslel, že by bylo třeba udělat společný hřbitov. Ale nikdo o tom nemluvil. Takže jsme zetě pochovali v Čekale, chtěl jsem vnuka a dceru pochovat v Beslanu, byla sice vdaná, ale pořád to byla moje dcera, ale příbuzní mě přemluvili, abychom je pochovali spolu.

Když se vrátíme k událostem během těch tří dnů... Měl jste nějaké informace o tom, co se děje ve škole? Jak jste je získával?

V Beslanu byli lidi, kteří tu a tam něco věděli. A v Beslanu jsem osobně znal hodně lidí. Měli pravdivé informace a to, co pouštěli do éteru, samozřejmě nekorespondovalo se skutečností. Málokdo jim věřil. Oni měli své informace a my jsme měli také své. Oni měli svou pravdu a my také svou. Oni tajili počet rukojmích a celou dobu nám říkali, že probíhají jednání, že rukojmí propustí. Ale čím více času uplynulo, tím menší zůstávala naděje, že to dobře skončí. Protože se to dalo dobře udělat i v průběhu prvního a druhého dne. Chtěli pro ně udělat průchod a splnit jejich požadavky, ale ukázalo se, že ve skutečnosti na jejich požadavky nikdo přistoupit nechtěl, proto to všechno...

Vy už jste v té době měl informace o tom, kdo obsadil školu a proč a jaké byly jejich požadavky?

Ne, tehdy jsem nic takového nevěděl. Vedení pochopitelně o požadavcích vědělo, ale nám o tom prozatím nic neříkalo. Protože kdyby několik tisíc lidí vědělo, že je tam uvězněno víc než 1000 lidí, a žádné požadavky se neplní, nic by ty lidi nezastavilo. Nedovolili by jim zůstat v nečinnosti, donutili by je něco udělat. Teď se to samozřejmě těžko říká, samozřejmě že jsem nebyl připraven na to, něco udělat. A tak to mohlo dopadnout úplně jinak.

Proč si myslíte, že nikdo neplnil požadavky teroristů?

Kdyby plnili jejich požadavky, dopadlo by všechno jinak. Oni přece požadovali, aby za nimi přišel Zasochov, aby za nimi přišel Zazikov, prezident Ingušska, Roshelli. Když tam nepřišli, znamená to, že žádné požadavky nesplnili. Kdyby tam přišli, věděli bychom o tom.

Proč tam podle vás nepřišli?

Osobně si myslím, že se báli o život. Člověk na to musí být opravdu statečný. Musí mít odvahu. Ale u těchto lidí nic takového neexistuje, to je můj názor. Kvůli záchraně lidí tam měli jít. A Zasochov pak říkal, že mu to nedovolili. Kdo ho držel, kdo mu to nedovolil? To jsou jeho lidi, dělo se to v jeho státě! Kdo mu to mohl zakázat?! Kdyby ty lidi zachránil, kdo by ho za to vinil? Nikdo! To by byl hrdinou ruského národa. A teď, včetně Beslanu, ho všichni normální lidi proklínají. Všichni ho odsuzují. Prý po oznámení o teroristickém útoku běhal sem tam se slovy: „Jsem politická mrtvola!“

Vy jste tehdy věděl, že Aušev přišel do školy?

Někdo do školy přišel, ale že to byl Aušev, to jsem nevěděl. Někdo říkal, že to byl on, jiní zase, že to byl někdo jiný. Takže tak věrohodnou informaci jsme neměli. Mám na mysli 1. a 2. září, 4., 5. jsme to už věděli. Protože různých dohadů tam byla spousta a určit, které jsou pravdivé, a které ne, bylo obtížné.

Po událostech, jak se stát postaral o poškozené? Co potom nastalo?

Nakolik já vím, odváželi je do Moskvy, kde je léčili, dokonce i v zahraničí. Pomáhali, samozřejmě, ale byla to taky jejich povinnost. Samozřejmě, mnohým pomohli, ale že by všichni s tou pomocí byli spokojení, to se říct nedá. Ale napoprvé stát přijal různá opatření, sami si to také zavinili. Myslím si, že neudělali všechno na sto procent, ale že to celkem s tou pomocí zvládli.

Můžeme se ještě vrátit k 1. září? Kdy jste se dozvěděl, že váš zeť umřel?

Prvního září jsem už naprosto přesně věděl, že zeť zahynul. Protože lidi byli zoufalí a zkoušeli se tam připlížit. Naproti škole byly soukromé domky. Vy jste už asi byli ve škole. Tady byla škola a tady domky. Ty už tam taky nejsou. Takže blízko. A v září je v Osetii ještě léto. Takže v noci se jim dařilo přistoupit úplně blizoučko. Takže sousedi, kteří bydleli blízko zetě, pověděli, že zetě zastřelili a vyhodili z okna. Ze začátku jsem jim příliš nevěřil. Odkud mohli získat takové informace? Pak mi to ale potvrdili ještě dva lidé.

Kdy ho odvezli ze školy?

Čtvrtého září ho už matka poznala a pátého ho v Čekale pochovali.

Říkal vám někdo, jak se vaši blízcí během těchto událostí ve škole chovali?

Samozřejmě. Ptal jsem se mnohých. Například dcera se někoho zastala. Pak se dozvěděla, že jejího muže popravili. To mi vyprávěli zajatci, kteří se zachránili. Pak už to prý nevydržela, nervy povolily. Ztratila muže a otce tří dětí. Do té doby se chovala normálně, schovávala se. A pak už jim přímo do očí říkala, že to jsou zločinci, že to nejsou lidi, ještě se někoho zastala, tak ji hned zastřelili. To už jsem věděl. V oblasti pasu byly zřetelně vidět stopy automatu, jak do ní stříleli. A když začala hořet tělocvična, něco jí spadlo na obličej, už se nemohla bránit, byla mrtvá. Vůbec neměla obličej. Nevím. Možná, že kdyby se nedozvěděla o smrti muže, tak by se tak nechovala... Ale přece jen, tři dny bez jídla, bez pití. To babička říkala, že odešla, aniž se naobědvali, že se za půl hodiny vrátí. Obě malinké děti nakrmila, ale sama už nejedla, že se hned vrátí. Takže to tak dopadlo a ještě tam sedět za takových podmínek... Ale vy jste toho asi viděli víc, u nás v televizi neukazovali, co se děje uvnitř. Ačkoli se jeden člověk přestěhoval do Německa, on se oženil s Němkou. Přestěhovali se natrvalo do Německa. Tak ta volala, ptala se, co se to u nás v Beslanu děje. Zřejmě mělo Německo nějaké kontakty, nějaké vysílače. My jsme nic nevěděli a oni už věděli o všem. Oni by se nakonec vzdali. Ale hlavně ti lidé, zajatci, to jsou naprosto nevinní lidé. Ti teroristi nemají žádnou omluvu. To je prostě neomluvitelné! A hlavně, lidi říkali, že se zmocnili mobilů a volali zvnějšku, to byli ostřelovači, kteří odešli. Ptali se, co nám udělali, volali z telefonů obětí. Oni tam přece měli soukromá čísla. Takže samozřejmě všechny teroristy nezničili. Protože jak by pak mohli volat... Oni přece vzali všechny telefony, a najednou ten telefon odněkud volá. To vypovídá o tom, že nezahynuli všichni a že nebyli všichni zatčeni.

Jak po teroristickém útoku probíhalo vyšetřování?

Upřímně řečeno o vyšetřování nám toho moc neřekli. Jak probíhalo vyšetřování, nevíme. Všechno jsme se dozvídali u soudu. A tak z jednoho vyšetřování vyplývalo další, a tak dále. Možná, že někomu z Beslaňanů někdo něco řekl. Když jsem se na to ptal osobně, řekli mi, že vyšetřování pokračuje, ale nic konkrétního jsem se nedozvěděl. Jestli mám mluvit na rovinu, tak doteď nic oficiálně do éteru nepustili, to, co máme, jsou jen dohady. Konkrétního nikdo nic nikdy neřekl.

Zúčastnil jste se soudních procesů?

Ano, skoro všech.

Jak to probíhalo?

V jakém smyslu?

Co se tam dělo?

No, samozřejmě většinou se ostřelovači ospravedlňovali. Dokonce se pokoušeli omluvit i to, že pak stříleli na školu z tanků, když tam ještě byli rukojmí. Nechápu, proč to vůbec museli dělat a proč stříleli z tanků. A dokonce všichni velitelé, které tam vyzvali, říkali, že tanky tam vůbec nebyly a že se z tanků nestřílelo. To říkali před tisícovkou lidí, kteří to viděli. Já jsem sloužil v Německu u tankového praporu. Já jsem ty tanky viděl. Rozeznám dělo od tanku, nejen tehdy, ale i teď. Takže si dokážete představit, jak ty soudy probíhaly. Prý za všechno mohou jen teroristi. Samozřejmě, že za to můžou teroristi, ale na vině jsou i složky, které to dopustily. Do té doby tam předsedalo představenstvo komise prezidenta Zasochova. Pokud se nemýlím, tak 22. září jsem v novinách severní Osetie četl, že je tam na antiruských akcích dodatečně zainteresováno kolem stovky lidí. Zjistilo se, že je to úplná fikce, jen slova. Asi na něco měli zaměřeno, ale konkrétního se nic nestalo. Kdyby se něco takového opravdu dělo, tak by k tomu nikdy nedošlo. Samozřejmě, že za to mohou obranné složky. Kdo jiný by za to mohl? Do té doby oblastní policii z obou stran ohradili lany. Jestli mne paměť neklame, roku 2004 se uskutečnil útok na Nazarén, na oblastní představenstvo. Tak si asi mysleli, že se bude útočit na oblastní policii. Takže se kryli. A škola byla hned vedle policie, byla vzdálena maximálně sto nebo sto padesát metrů. Nakolik vím, jediný policajt z pravobřežní policie nebyl zabit, jen jednoho tam zranili. Doteď nemohu pochopit, jak se mohli opovážit to udělat přímo vedle policie. A neudělali to přece hned, že by tam zahnali tolik lidí. Nějakou dobu to muselo trvat, tak deset, dvacet, třicet minut. A ať mi nikdo neříká, že za tu dobu někdo nemohl z policie přijít a zjistit, co se děje. To přece netrvalo pouhou minutu!

Jak si vysvětlujete, že tam nebyla policie?

Je mi dokonce zatěžko na to odpovídat. Špatně pracovalo vedení oblastní policie. Moc špatně. V důsledku vedoucího policie, vedoucího oblastní milice, vedoucího policejního štábu uznali nevinnými. Uznali nevinnými, jako by se nic nestalo! Proti vedoucímu policie jsem ostře vystoupil u soudu. A když ho někdy potkávám, doteď se na mne dívá úkosem. Řekl jsem mu, že policejní důstojník si v takové situaci přikládá zbraň ke spánku a střílí. Zrovna nedávno jsem ho potkal, jak vycházel z obchodu se zábavou. On vycházel a já jsem šel dovnitř. A řekl jsem mu to znovu, jak to, že ještě žije, jiný by se na jeho místě zastřelil. Tolik lidí zahynulo! A vy si pořád žijete! No, samozřejmě byl zdrcen, ale to nestačí. Žije, normálně si žije. Ani jeden z těch vedoucích si nepřiznal vinu. Všichni údajně jednali podle instrukcí za takovýchto okolností. Ukázalo se, že major FSB Ingušska, jestli se nemýlím generálmajor Volkov, zahynul při letecké katastrofě. Letadlo spadlo někde u Irkutska. Tak jsem slyšel, že tenhle člověk prosil o odpuštění u těch, kteří utrpěli při teroristickém útoku. Víc jsem omluvu od nikoho neslyšel, ani se nikdo jiný o tom nezmínil. A já jsem pořád jezdil do Beslanu, ráno jsem jel tam a večer jsem se vracel, nikdo se neomluvil, nikdo! Pak už jsme to svým způsobem oželeli, ale nikdo za námi nepřišel s omluvou. Jen ten generálmajor Volkov byl jediný, kdo se omluvil.

Myslíte si, že se vám ještě nějaké omluvy v budoucnosti dostane?

Upřímně řečeno, já jejich omluvu nepotřebuji. To nejsou lidi. Jestli neplníš svoje povinnosti... Alespoň já patřím k lidem, kteří své povinnosti plní na výbornou, soudím tak pochopitelně i podle ostatních. Ale kdybych měl takovou povinnost, tak bych v noci nespal, pořád bych přemýšlel, co mohu udělat nejlépe, obzvlášť když tam byly ještě děti. Kdyby tam alespoň nebyly děti, ale děti byly za Sovětského svazu ta nejprivilegovanější skupina. Teď taky samozřejmě dětem pomáhají, starají se o ně, posílají je na tábory, ale to se nedá srovnat s tím, co bylo za Sovětů, to je nebe a dudy. To je nesrovnatelné! Dokonce i to, jak se učí ve škole, to je nebe a dudy. To víte, děti se ještě učily. Když jsem byl malý, vyháněli mě z knihovny, že už skončil pracovní den, že už je třeba jít. A teď jestli přijdete do knihovny ve Vladikavkazu, tak nenajdete lautr nikoho.

Povězte, jak jste žili těch deset let po teroristické akci?

Víte, doteď jsem se s tím nesmířil. Dokonce i v případě, že by tam mí příbuzní nezahynuli, bolelo by mne to u srdce. Mám velmi rád svou zemi, mám velmi rád severní Osetii, jsem patriot své země, svého města, Ruska. Takže dokonce i kdyby tam nebyli mí příbuzní, prožíval bych to jako svou vlastní bolest. Nejdříve to bylo velice těžké, to ani nejde převyprávět. Ani žít se mi nechtělo. Když se v tak veliké zemi tak chovají k vašim dětem, které zůstaly naprosto bez pomoci, co ještě člověk může od života očekávat. Hodně mi pomohli lidi, zabavili mě. Už jsem dokonce nechtěl ani pracovat. Řekli mi, ať znovu začnu pracovat. Tak jsem šel do práce. Ze začátku jsem si myslel, že je to práce jen na několik dní, a pak pomalu, postupně jsem začal pracovat jako inspektor zdravotní milice ve Vladikavkazu, pak jsem se zapracoval a pak jsem se do ní nějak vpravil. A bez toho, nevím, možná bych tu s vámi ani neseděl, asi by mne vzalo srdce nebo by mne udolala nějaká jiná nemoc. Ale v takových případech lidi, čistě psychologicky, velmi pomáhají. Protože mí příbuzní, mí přátelé mne nenechali samotného se svou bolestí. Mohl jsem je požádat o cokoli, všechno bylo. I bez toho požádání. Náš národ, co se týká takových věcí, je velmi stmelený. Když je zapotřebí, nemusíte je ani o nic žádat, sami všechno, co je potřeba, udělají. Takže díky svým příbuzným, přátelům, sousedům jsem chytil druhý dech. Ale jinak to bylo opravdu moc těžké. Proč zemřel můj vnuk nebo co špatného udělala moje dcerka? Ta nikomu špatného slova neřekla, jedině co, že milovala život. Tak milovala život, že jsem druhého takového člověka v životě nepotkal. Má dcera se vdávala, doteď nechápu, co se to dělo ten den, kdy došlo k teroristickému aktu v Buděnovsku. Uplynulo přesně devět let a dostali ji tihle teroristi. Taková shoda okolností! Doteď to nemohu pochopit. V ten samý den! To už přijeli hosté a já jsem se pořád nemohl od televize odtrhnout. Pořád jsem se stranil lidí a chodil se dívat na televizi, jak to pokračuje s Buděnovskem, co se tam děje. Přesně devět let uplynulo, na den devět let, a má dcera se sama ocitla v takové situaci.

Často doma mluvíte na toto téma?

Nedá se na to zapomenout. Samozřejmě, často vzpomínáme. Velmi často. Mám knihy, které jsou napsané o Beslanu. Takže samozřejmě čtu, protože chci vědět konkrétně, co a jak bylo. Ale kdy se to dozvíme, to opravdu nevím. My jsme pochopitelně prozkoumali, co se dalo, ale je to samozřejmě velice povrchní. Dostat se k jádru věci je nad naše síly, nemáme takové možnosti.

Ulici vedle školy nazvali „Hrdinů“. Kdo je tam pro vás hrdinou?

Nejprve ji nazvali „Hrdinů“ podle bezpečnostních složek, které údajně zachránily lidi. Ale to se lidem z Beslanu nelíbilo, kritizoval to i Hlas Beslanu. Nejprve se to jmenovalo „ulice Hrdinů CSN“. Víte, co to znamená? To je struktura, která měla osvobozovat rukojmí, ale která se nevypořádala se svou funkcí. Takže ulici nazvali podle nich. A pak ji přejmenovali na ulici Hrdinů. A Centrum speciálního určení (CSN – Центр Специального Назначения) nesmí dopustit, aby se staly takové věci. Jací jsou to hrdinové, když dopustili, aby zemřelo tolik lidí! Jasně, že to žádní hrdinové nejsou.

Ale v těchto událostech hrdinové byli.

Samozřejmě. Byli, deset lidí, věšeli jim tam vlajku. Když tam házeli granáty, zakrývali lidi vlastním tělem. Těch deset lidí, kteří zahynuli, to byli všechno hrdinové. To přece není tak lehké někoho zakrýt vlastním tělem před granátem. Zakryli děti vlastním tělem, to není jen hrdinství, to je veliké hrdinství a odvaha. Vám asi vyprávěli, že když brali školu útokem, neměli ani vesty, oblékali si je v běhu. Spěchali, aby zachránili lidi, možná, že kdyby na sobě měli ochranné vesty, nezahynulo by jich tolik. Obětovali se, aby mohli zachránit děti, zajatce, to jsou opravdoví hrdinové. Osetie je jim samozřejmě vděčná, nikdy nezapomeneme na hrdinství těch lidí. Pak naši dobrovolníci, kteří zachraňovali raněné, beze zbraně chodili do školy. To jsou také hrdinové. Byli z jižní Osetie. Oni také zachraňovali lidi beze zbraně, bez ničeho, jeden, otec tří dětí, přijel z jižní Osetie a zahynul při záchraně dětí. Kdyby neprojevili takové hrdinství, bylo by asi ještě víc obětí. Nevím. Hodně jsem četl, za války jasně, to umírá spousta lidí. Ale neslyšel jsem, že by tolik lidí zahynulo při teroristickém útoku. Když se říká „jako zvěř“, nesouhlasím s tím, zvířata takové věci nedělají. Zvířata se tak neumějí chovat, ale je to takové určení krutosti. Mnozí říkají, že teroristi to sami nechtěli. Ale když nechtěli, proč tedy přišli? Možná, že kdyby se s nimi sešli, tak by se to nestalo. Teď je mnoho kdyby, ale to nejsou odpovědi. Stalo se, co se stalo. Mluvit o něčem jiném už nemá smysl. Samozřejmě je to chyba obranných jednotek.

Vy jste se také připojil k obžalobě k Evropskému soudu?

Ano, taky, podali jsme papíry k Evropskému soudu na ochranu práv a svobod.

Co od toho procesu očekáváte?

Abyste rozuměli, zůstali mi ještě dva vnuci. Jednomu byly asi dva, druhému asi tři roky. Jeden se jmenuje Fetek, starší, druhý Timur, žijí v Čekale. Vychovává je matka zetě. Už jsou pochopitelně velcí, uplynulo už deset let. Trénují zápas ve volném stylu. Jestli Evropský soud rozhodne o odškodném, tak bude zapotřebí jim zaopatřit nějakou budoucnost. Aby jim bylo možné pomoct. Jsou to přece úplní sirotci, nemají matku ani otce. Sedmnáct dětí po tom teroristickém útoku zůstalo úplnými sirotky. Mezi nimi jsou i moji vnuci. Jestli Evropský soud na ochranu práv určí nějakou částku, budou to peníze na to, abychom je mohli podržet.

O těchto sedmnáct sirotků se stát stará nějakým zvláštním způsobem?

Stát se samozřejmě stará, taky pomáhá. Přidělili byt... Stát pomáhá. Mým vnukům taky přidělili byt, v Beslanu. Tady ve Vladikavkazu i v Beslanu stavějí byty. Nevím, jak v tomhle roce, ale v příštím nám už určitě byty dají. Byt je samozřejmě zapotřebí, aby měl člověk střechu nad hlavou, ale není to to jediné, co člověk potřebuje k životu. Nejen stát, my se o ně taky musíme postarat. Fakticky musí začít život od nuly. Musí se dostat na školu, to jen ve Vladikavkazu. Ale jestli bude byt, to už je samo o sobě moc dobré.

Často se setkáváte se svými vnuky?

Setkáváme se. Samozřejmě, že bych je rád vídal častěji, ale ne vždy se to povede. Jednou nemám čas já, jindy oni. Ale vídáme se docela často. Teď jsou prázdniny, tak bych je rád přivedl alespoň sem. Aby nějakou chvíli strávili tady ve Vladikavkazu. Teď je často lidi porůznu zvou, často jezdí do Moskevské oblasti. Dávají jim poukazy a oni na ty poukazy jezdí. A jak to vnímají v Čechách?

Máte na mysli tu tragédii v Beslanu? Všichni o tom doteď vědí. Řekl bych, že celé Čechy byly tou zprávou otřeseny.

To asi lidé na celém světě, alespoň normální lidi. Nikdy jsme si za dob sovětské moci nemysleli, že se něco takového přihodí. Všechno, co se ve světě dělo, dělo se v nějakém jiném světě. U nás ne. U nás byli lidi chránění. A takzvaná demokracie dělá takovéhle věci. Za celých dvacet let ve Vladikavkazu za dob Sovětského svazu jsme měli jedinou vraždu. A i tak to bylo takové... jak teče řeka Atelika, tak tam vede jeden most, šel tam jeden opilec a naproti šli nějací lidé. Asi tam došlo k nějakému nedorozumění nebo jim něco řekl, tak ho shodili z mostu. On nespadl do vody, ale na kameny a oni to neviděli a šli dál, zabít ho nechtěli, mysleli si, že spadl do vody. Ale vyšlo to tak, že kdyby mu včas poskytli pomoc, zůstal by naživu. Za dvacet let to byl jediný případ. A teď tohle. Od 99. roku jsme zažili tolik teroristických útoků! Velké oběti byly. To všechno proto, že nás chtějí vyprovokovat, ale my se nedáváme. Protože naše republika je nejstabilnější na severním Kavkazu a náš národ je nejtolerantnější. Všechno se děje kvůli tomu. Ale někdo chce Kavkaz rozdrobit, to je jasné, kdo to chce – USA. Kdysi Reagan říkal, že Sovětský svaz je říše zla, a přitom jsou to oni sami a jsou tím pořád.

Nevím, co s tím má společného Amerika...

Amerika? Protože za celý můj život pořád útočila na Sovětský svaz. To, že se Sovětský svaz rozpadl, za to můžou z devadesáti devíti procent USA. Veškeré zlo, které se děje na světě, pochází od nich. Od nich, jen a jen od nich. Od nikoho jiného. Můžete se mnou nesouhlasit, ale to je můj osobní názor, a nejen můj. My nemáme rádi Američany a nejen to, my je nesnášíme. Včera jsem se díval na televizi, zase někoho zabili ve škole, tam se taky vraždí. Oni všechno rozbíjejí a celý svět chtějí přetvořit na tu svou Ameriku. To jsou nenormální psychopati. Každý Američan má svého psychologa!