The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Salač (* 1888  †︎ 1977)

• narozen 24. 1. 1888 ve Starých Košátkách

• na vojnu nastoupil do rakousko-uherského námořnictva Kaiserliche und Königliche Kriegsmarine

• hrál tři roky v námořní kapele na bitevní lodi Erzherzog Karl

• po návratu se v roce 1912 oženil

• zaměstnán u Státních drah jako výhybkář

• v roce 1941 penzionován

• zemřel v roce 1977

Václav Salač pocházel z malé obce ve středních Čechách. Byl by se zřejmě stal dělníkem stejně jako jeho otec, kdyby náhoda vše nezměnila. Do obce zavítal na dovolenou šikovatel od námořní hudby. Dal se s místními chlapci do řeči a nabídl jim možnost dát se naverbovat k námořní muzice. Kdo by nechtěl místo zbraně cvičit s klarinetem! „Šikovatel si vybral čtyři. Mě, mého bratra, nějakýho Klinderu a Měšťáka. A teď jsme museli do Mladý Boleslavi k odvodu. Vojenskej doktor uznal jenom mě a Klinderu a ty druhý dva neuznal.“

Tak Václav Salač narukoval k Kaiserliche und Königliche Kriegsmarine. Jednotka měla asi 110 vojáků, ale jen někteří hráli na lodi. Václav Salač se dostal na tehdy moderní bitevní loď Erzherzog Karl, která byla ve službě od roku 1906 do roku 1918. Do stejné eskadry patřily další dvě lodě: Erzherzog Friedrich a Erzherzog Ferdinand Max. Každá neměla svoji kapelu. V jednotce námořní hudby prý byla většina Čechů. Pak ještě někteří Chorvaté, Maďaři a Italové, ale tvrdé jádro tvořili Češi. Jako by tehdy ještě platilo: „Co Čech, to muzikant.“ Václav Salač hrál na trubku.

Orchestr měl dvojí obsazení: dechové a smyčcové, vždy po patnácti nebo šestnácti hráčích. Sestava byla stabilní a neměnila se, jen když někdo onemocněl nebo mu skončila povinnost a rozhodl se vrátit na pevninu, vystřídal ho náhradník z jednotky.

Využití orchestru bylo všestranné. Pamětník vypráví, že hrávali pravidelně dvakrát denně hodinové koncerty pro důstojnictvo: hodinu k obědu a hodinu večer. Program byl přesně vypočítaný, aby vystačil na hodinovou zábavu. Co hráli? „No všecko možný! V repertoáru byly pochody, valčíky, ouvertury, písně a směsi operních nebo operetních melodií.“ Kromě toho ale dokázali zahrát také hudbu duchovní. To vždy o nedělích na různých lodích, kde se sloužily bohoslužby. Pamětník takto vzpomínal například na loď Kaiserin Elisabeth. To byla významná loď, která operovala na Dálném východě a potlačovala například takzvané Boxerské povstání v Číně. Pamětník ji potkával v přístavu v Pule.

Občas loď Erzherzog Karl, na níž pamětník sloužil, doplula do přístavu, kde byly konzuláty. Pak se tam pořádaly nejrůznější společenské akce a hrál zase – námořní orchestr. Občas zaskakovali i v operách, pokud některé místní divadlo nemělo vlastní muzikanty a chtělo předvést Rigoletta nebo La Boheme.

Václava Salače cestování bavilo. Navštívil nejrůznější středozemní a blízkovýchodní města a přístavy. Alžír, Smirnu, Gibraltar, Maltu, Barcelonu, Malagu, Jafu, Jeruzalém... Mělo to ale jednu vadu na kráse. Ani po třech letech na lodi si nedokázal zvyknout na nepevnou půdu pod nohama a trpěl mořskou nemocí. „Vono mně se to líbilo jezdit po světě, copak to, ale mně to nesloužilo. Já jsem si nemohl na to zvyknout, a jak se začala loď houpat, tak jsem musel zvracet. Taky jsme hráli koncert a já musel praštit trumpetou a běžet...” Tak se nakonec rozhodl, že se vrátí domů.

V Liblicích u Mělníka se dále věnoval hudbě i v civilu a pracoval u Státních drah. Oženil se a narodila se jim jediná dcera Marie. Její dva synové, Václav a Petr Svobodovi, v roce 1972 přizvali badatele Dr. Bedřicha Jandu, který natočil vyprávění pamětníka týkající se především jeho působení u námořní hudby. Pořízený záznam odpovídá dobovým technickým podmínkám. A přece do něj proniká i něco navíc: osobní kouzlo vypravěče, jeho jedinečné životní zkušenosti, životní styl a hodnoty zaniklého světa, který se nám takto ve zvuku otevírá jen zcela vzácně.