Helena Sallakuová

* 1947

  • „Když vám říkali, že socialismus může mít lidskou tvář, tak co jste si o tom vy myslela?“ – „Já jsem si říkala, jak ta lidská tvář asi má vypadat. Protože, když to budou dělat ti samí lidé, tak jak tomu chtějí dát lidskou tvář, když před tím byla nelidská? Byla jsem fakt zmatená. A nechtěla jsem tomu všemu věřit, že najednou teď od ledna to všechno bude jinak, všechno bude správně…“

  • „Když viděl, že si vězni potřebují trochu odpočinout, nechal je na ošetřovně, že nutně potřebují nějakou péči. Třeba týden. Někdy mu to dozorci nevěřili, jindy ano. Co mohli dělat... Vězeň si tam odpočinul a potom šel zase do práce. Snažil se pomáhat, jak mohl. Ale možností moc neměl. Taky říkal, že si hlavně musel medicínu hodně opakovat, protože choroby diagnostikoval primitivními způsoby. Třeba podle očí. Podle chůze. Podle poklepu, poslechu. Takové diagnostické metody musel používat a byl v tom docela dobrý. Nic jiného po ruce neměl. Akorát stetoskop a nic dalšího.“

  • „Léčil hlavně úrazy. Vězni páchali něco jako harakiri. Nechali si nějakou třaskavinu vybuchnout v ruce. Musel jim zastavit krvácení nebo ruku uříznout. Přitom neměl žádná anestetika. Nic. Takže to bylo šílené. Šílená práce. Pokud se podařilo zastavit krvácení, odvezli zraněného do nemocnice a dost lidí to nepřežilo. Skutečně páchali doslova harakiri. Říkal, že doslova cpal střeva zpátky dovnitř a snažil se to zašít. Do nemocnice to ale bylo daleko. Sanitky tam nebyly. Vozili je nákladním autem. Konkrétně ten pracovní tábor Spaç je dost vysoko v horách…“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 25.06.2024

    (audio)
    duration: 03:57:33
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Z Prahy do pekla a zpět. Albánský příběh Heleny a Nuriho

Helena Sallakuová / 1970
Helena Sallakuová / 1970
photo: archiv Heleny Sallakuové

Helena Sallakuová, za svobodna Munzarová, se narodila v Supíkovicích na Jesenicku 2. listopadu 1947. Vyrůstala v Jeseníku. Otec byl úředníkem v podniku s názvem Kamenoprůmysl. Pocházel z chudých poměrů z Podkrkonoší a v roce 1945 vstoupil do komunistické strany. Ideálům socialismu věřila také Helena, během studií vysoké školy v Praze je však opustila. Po invazi v srpnu 1968 otec z komunistické strany vystoupil. Helena Sallakuová pracovala ve výzkumném ústavu, tato práce jí však nedávala smysl. Hrála v pražských kostelích na varhany a odmítla donášet Státní bezpečnosti. V roce 1991 se seznámila s lékařem, partyzánem a politickým vězněm Nurim Sallakuem z Albánie. Uzavřeli manželství a Nuri Sallaku se stal otcem Heleniny dcery z předchozího vztahu. Helena Sallakuová poskytla Paměti národa svědectví o životě svého muže. O jeho účasti v partyzánském odboji za druhé světové války a dvaceti pěti letech v pracovních táborech a věznicích diktátora Envera Hodži.