Božena Šálová

„Maminka se soustřeďovala na partyzánskou činnost a předávala různé zprávy – jak jsem vám chtěla říct, že pojedeme do Vlčkové do toho Kameňáku – tak [je] předávala partyzánům. Já jako dítko si pamatuju, že maminka nechtěla chodit do lesa, aby ji nepoznali, tak chodívala se mnou. Šla dál podívat se na kravičky a já jsem měla za úkol jít k mostku. Pod mostkem byl takový můj známý kámen, kde jsem dávala jakési lístečky, aniž bych věděla, co to je. Bylo jich nespočet. Co tam bylo, jsem se dověděla, až když k nám přijeli na návštěvu ukrajinští partyzáni v roce 1971. V roce 1973 maminka byla za nimi v Kyjevě, ale v roce 1971 přijeli k nám.“

„Když se [tatínek] podíval, řekl: ‚Ježišmarja, to jsou partyzáni...‘ a podíval se z okna a počítal: ‚Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest...‘ nebo kolik jich napočítal. Čekali jsme, jestli budou klepat na dveře, ale žádné klepání na dveře nebylo. Chlapi a jedna ženská se nám vehnali do bytu. Než přišli k nám do baráku, než jsme zjistili, že je odemčeno, tatínek řekl, abychom zhasli, aby nás nebylo vidět. Tak sestra sfoukla lampu a my jsme v té tmě ty partyzány, nebo kdo to byl – my jsme tehdy ještě nevěděli, kdo to je – viděli až uvnitř. Nezamkly jsme, já a moje sestra. Vlítli na nás – a ten jeden partyzán, nebo kdo to byl, na nás začal křičet: ‚Vy, že jste Češi!? Vy jste před námi zhasli!‘ Dělali hrůzu. Křičeli, že jsme zbabělci... No a [tatínek] řekl: ‚Tož děvčata byly na záchodě...‘ a oni: ‚Vy jste nás viděli, vy jste zhasli!‘ No a pak se nějak domluvili, ale byli rozčarovaní a vzteklí a my měli strach, co se stane.“