Helena Samková

* 1948

  • „Když jsme se vrátili, tak si nás hned pozvali na to ministerstvo zahraničních věcí s tím, že... Chovali se k nám teda slušně, ale předhodili nám papír, že musíme podepsat, že všechno uhradíme.“ – „Jako co?“ – „No, to léčení a inkubátor pro dítě. Veškerý ty náklady na tu nemocnici, že uhradíme, že to musíme podepsat. A my jsme řekli proč, vždyť jsme pojištění. Oni říkali: ,Dokud to nepodepíšete, tak nepůjdete domů,‘ a zamkli nás tam. Takže jsme tam s manželem seděli a říkali jsme si, co budeme dělat, tak to podepíšeme, co se dá dělat, aniž jsme věděli, kolik vlastně to bude stát.“

  • „Já jsem tam nějak divně sklouzla, neupadla jsem, ale já nevím, jestli se ve mně něco škublo nebo co. Pak mi začalo být špatně, nevolno, tak jsme spali do rána, ráno to bylo ještě horší. Tak manžel – byli jsme naivní teda – říkal, že pojedeme na letiště, třeba tam aerolinky mají nějakou kancelář, třeba mě dopraví letecky domů. Jenomže přijeli jsme na letiště v Curychu, tam žádná kancelář nebyla, ani žádný letadlo neletělo, takže jsme se ubytovali v nejbližším kempu od letiště, a to bylo ve Winterthuru. Ráno ve stanu už jsem začala mít jako porodní bolesti, tak mě naložil do auta a jeli jsme, přijeli jsme na křižovatku a říká: ,Hele, vpravo je špitál, vlevo je Krankenhaus, kam chceš jet?‘ Já jsem říkala: ,Mně se víc líbí špitál.‘ Takže jsme jeli do špitálu, velká budova, asi státní. Ten Krankenhaus, to bylo soukromý, ale údajně by mě vzali i tam bejvali, asi by to bylo. Tam se ke mně chovali strašně dobře, tam mě uložili na postel a z té postele jsem vlastně víceméně slezla až teprve, když mě propouštěli. Protože i s tou postelí... Nejdřív se snažili udržet to dítě, jenomže pak zjistili, že to nejde, už jako začínám rodit, takže s tou postelí mě odvezli na porodní sál, tam urvali spodek postele, nastrčili tam porodní nástavec a malá se narodila.“

  • „To jsme byli na celý dva měsíce v Bulharsku na praxi. Dělali jsme tam servírky, obsluhovali jsme skupiny, který přijely, český skupiny a ruský skupiny. Německý skupiny, teda západoněmecký, ty si nechávali bulharští číšníci pro sebe. Nás nechali tadyhle na tom lido-demo. A když se to tady stalo v tom srpnu, tak my jsme vlastně o tom skoro nic nevěděli, protože jsme měli jenom takový malý rádijíčko, který nám trošku chrastilo. Akorát jsme věděli, že nebudeme moct jít domů, že se potom zavřely hranice. Bulhaři nám taky nic moc neřekli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha 4, 08.11.2023

    (audio)
    duration: 01:29:25
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 13.05.2024

    (audio)
    duration: 01:53:15
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Do Československa jsem se musela vrátit bez dcery

Helena Samková, Praha, 2024
Helena Samková, Praha, 2024
photo: Post Bellum

Helena Samková, rozená Ventová, se narodila 20. prosince 1948 v Praze Boženě a Radoslavu Ventovým. Dětství a potažmo celý život prožila v Podolí. V roce 1964 nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba dnešního gymnázia). Po maturitě nastoupila na školu společného stravování, kde vystudovala dvouletou nástavbu. V létě roku 1968 se spolu se svými spolužáky vypravila na praxi na dvouměsíční pobyt v Bulharsku, kde se dozvěděla o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Roku 1969 odmaturovala na škole společného stravování. V létě roku 1969 strávila asi dva měsíce na brigádě ve Velké Británii nedaleko Brightonu. Emigrace ji nelákala. Působila v podniku Restaurace a jídelny Praha 1. V roce 1975 se provdala za Miroslava Samka, se kterým ve stejný rok přivítali na svět svou první dceru Kristýnu. V létě roku 1980 během dovolené ve Švýcarsku předčasně porodila dceru Zuzanu. Úřady jí odmítly prodloužit pobyt v zahraničí, a tak musela dcera odkázaná na inkubátor zůstat v cizí zemi měsíc sama. Po vleklém zařizování se pamětnici za pomoci Červeného kříže podařilo získat povolení a dceru si přivézt domů. V roce 2024 žila stále v Praze v domě, ve kterém vyrůstala, a věnovala se turistice.