The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Šandová (* 1915  †︎ 2007)

• narodila se 1. ledna 1915 v Litoměřicích do české sokolské rodiny Rakových, otec měl v centru Litoměřic obuvnictví

• v Litoměřicích chodila do české obecné školy, poslední rok měšťanky absolvovala v německé škole

• po škole pracovala jako korespondentka v německé firmě na výrobu povidel a marmelád v Ploskovicích

• zažila zábor pohraničí Německem v říjnu 1938, po kterém se Litoměřice ocitly v Německé říši

• válku prožila s manželem Karlem Šandou v Terezíně v domě na křižovatce, kde vídali terezínské vězně

• manžel pracoval v drogérii v Litoměřicích, kde vyvolával filmy se snímky německých velitelů vězení v Malé pevnosti,

• sám vyfotografoval příjezd Rudé armády do Terezína, bombardování Litoměřic Rudou armádou, exhumaci masových hrobů u Malé pevnosti

• vyfotil také první poválečnou tryznu v Terezíně za účasti Milady Horákové, vysídlení Němců z Litoměřic a proces s velitelem věznice Malá pevnost Jöcklem

• po válce vedla pamětnice s manželem drogérii v Litoměřicích, kterou dostali nejdříve do národní správy, později ji odkoupili

• po komunistickém převratu její manžel finančně podporoval rodiny vězněných národních socialistů a byl za to odsouzen ke dvouletému vězení

• celý život pracovala jako úřednice, její manžel po propuštění z vězení stavěl na stavbách lešení

• v sokolském duchu vychovali syna a dvě dcery

• Karel Šanda zemřel v roce 1993, Antonie Šandová v roce 2007

Rodačka z Litoměřic byla svědkem předválečného soužití Čechů a Němců, které skončilo německým záborem pohraničí. V říjnu 1938 se Litoměřice ocitly na území Německé říše a pamětnice válku prožila s manželem Karlem Šandou v sousedním Terezíně, který se nacházel na území Protektorátu Čechy a Morava. Z oken domu na křižovatce viděli zubožené vězně, kteří z Terezína chodili budovat koncentrační tábor v Litoměřicích, a 9. května 1945 příjezd Rudé armády. Osvobození její manžel zachytil svým fotoaparátem, stejně jako další poválečné události v Litoměřicích a okolí.

Po komunistickém převratu musela sama vychovávat tři malé děti. Její manžel si totiž v litoměřické věznici odpykával trest za podporu rodin uvězněných členů Československé strany národně-sociální. „Když si pro něj přišli, zrovna jsme obědvali. Dodnes si pamatuji, že jsme měli ledvinky s rýží,“ vzpomíná si přesně pamětnice na zatčení manžela v říjnu 1949. V životě jí pomáhala víra a také pravidelné cvičení – až do pozdního věku každý den chodila do kostela a každé ráno prováděla sokolskou rozcvičku.

Její rodina pěstovala češství v převážně německých Litoměřicích

Narodila se 1. ledna 1915 v české rodině Rakových v Litoměřicích, ve kterých v té době žilo převážně německy mluvící obyvatelstvo. „Tatínek byl obuvník, specializoval se na vysoké boty, a tak k němu chodili němečtí důstojníci z kasáren. Obchod měl v centru v Dlouhé ulici, ještě donedávna byl na zdi domu jeho nápis v češtině a němčině Speciální výroba – Spezial Erzeugung.“ Litoměřice i sousední Terezín měly početné vojenské posádky, a tatínek tak nikdy neměl o zákazníky nouzi.

Maminka se starala o domácnost a tři dcery – pamětnice měla starší sestru Františku a mladší Janu. „Maminka byla úžasná vlastenka, dáma severočeské jednoty sokolské, která znala výborně české dějiny. Pocházela z Kounic, tatínek z Bříství a po svatbě se usadili v Litoměřicích.“

Svým dcerám vyprávěla o slovanském původu města, které založil Ljutomír, po němž dostaly jméno Ljutoměřice. Kostel sv. Štěpána, který je jednou z dominant města, založil český kníže Spytihněv II. Do města začali přicházet Němci za vlády Přemysla Otakara I., který osadníky lákal na mnohé výhody. Po husitských válkách se Litoměřice staly opět české, ale po bitvě bělohorské Čechy opět vystřídali Němci. Úplné poněmčení města ale nikdy nenastalo. Když se v Litoměřicích usadili rodiče pamětnice, žilo v nich 13 tisíc Němců a dva tisíce Čechů. Ve městě fungovalo 150 německých spolků a 20 českých – Češi se scházeli v Měšťanské besedě v Mostecké ulici a v Sokole, kam pamětnice docházela s rodiči od útlého dětství.

Již tři roky po založení Československa se počet Čechů zvýšil na pět tisíc a Němců naopak ubylo na jedenáct tisíc – litoměřičtí Němci se připojili po vzniku Československa do Němci vyhlášené provincie Deutschböhmen v severních Čechách, v nichž nová republika musela převzít vládu s vojenskou pomocí. Litoměřice byly československými jednotkami dobyty jako poslední velké vzbouřené město 27. prosince 1918.

Pamětnice chodila do české obecné školy i měšťanky, jen na poslední rok přestoupila do německé, aby se naučila německy. Její rodiče byli čeští vlastenci, ale uvědomovali si praktickou nutnost ovládat německý jazyk. Po závěrečných zkouškách nastoupila jako korespondentka do německé firmy Petrich a Brože v Ploskovicích, která vyráběla marmelády apovidla a rozinky, fíky a datle dovážela z amerického Oregonu.

Životní lásku našla v Sokole

V práci se do ní zakoukal německý účetní Heidler a posílal jí psaníčka psaná roztomilou češtinou: „Já tebe miluju“. U paměnice ale neměl šanci, její srdce navždy získal její vrstevník Karel Šanda, drogista a nadšený sportovec-Sokol, který v roce 1936 běžel část historicky prvního běhu s olympijskou pochodní z řecké Olympie do Berlína. „Poznali jsme se na parníku, když jsme jeli po Labi na sokolské cvičení do Křešic. Bydlel s maminkou a sestrou v Terezíně a na mostě přes Labe jsme se vždy dlouho loučili,“ popisuje seznámení se svou celoživotní láskou. Svatbu měli v roce 1938 i kvůli tomu, aby mohli zůstat spolu. Rodiče pamětnice se totiž rozhodli odstěhovat z Litoměřic do Brandýsa nad Labem ještě před německým záborem pohraničí v říjnu 1938.

„Na výlohu krámu v Dlouhé ulici nám napsali TSCHECHE a tatínek v Litoměřicích pak být nechtěl. Předtím jsme žili vedle sebe bez problémů. Němci chodili do Turnhalle [tělocvičny] a my do Sokola. Pak ale přišel Henlein a henleinovci začali v Litoměřicích špacírovat v těch uniformách a botách. Když si na to vzpomenu, tak je mi špatně,“ vzpomíná.

Pamětnice žila s manželem u jeho maminky a sestry v Terezíně, odkud se museli na podzim roku 1941 vystěhovat, protože nacisté rozhodli o vybudování ghetta v terezínských kasárnách. Šandovi našli byt u sudetského Němce na křižovatce u Terezína v domě číslo 160, maminka a sestra manžela se přestěhovaly do nedalekých Libochovic.

Do narození syna v roce 1942 chodila z Terezína do práce do Litoměřic přes celnici u mostu přes Labe. „Ani jednou jsem německé celníky nepozdravila Heil Hitler,“ vzpomínala a dodala, že na Čechy byli nepříjemnější sudetští Němci než ti z Německa. Manžel pracoval v drogérii Němce Gustava Worma na hlavním náměstí v Litoměřicích.

„Drogista Worm byl podnikavý a zařídil Karlovi v první patře kompletní fotokomoru, kde vyvolávali filmy a z nich fotografie,“ říká pamětnice, která se domnívá, že tak se do archívu jejího manžela dostaly fotografie sadistického velitele vězení pražského gestapa v terezínské Malé pevnosti Heinricha Jöckela přezdívaného Pinďa a nejobávanějšího dozorce vězení Antona Mallotha přezdívaného „Schöne Toni“, tedy Krásný Toni, který ubil přes 100 vězňů.

Z oken vídali zubožené vězně z Terezína

Pamětnice s manželem vídali z oken domu proudy vyhublých vězňů, kteří od března do června 1944 chodili budovat pobočný tábor koncentračního tábora Flossenbürg v Litoměřicích v někdejších Dělostřeleckých kasárnách Československé armády pod vrchem Radobýl. Tehdy netušili, že se jednalo o Slovince, Rusy a Ukrajince převezené z koncentračního tábora v Dachau. A nemohli vědět ani to, že po dokončení se jednalo o největší koncentrační tábor na území dnešní České republiky – prošlo jím 18 000 mužů a žen, z nichž 4 500 nepřežilo.[1]

V litoměřickém koncentračním táboře panovaly velmi kruté podmínky, vše bylo podřízeno pracovnímu nasazení – vězni budovali legendami opředenou podzemní továrnu s krycím názvem „Richard“ v bývalém vápencovém dole v hloubi vrchu Bídnice u Litoměřic a po dokončení v ní pracovali. S velmi skromnými příděly jídla museli pracovat 14 hodin denně, spali v budovách, které dříve sloužily jako vojenské jízdárny, stáje, seníky a sklady.

Karel Šanda byl nadšený amatérský fotograf a svým fotoaparátem zachytil zbídačelé vězně v Terezíně po osvobození, příjezd Rudé armády do Terezína a zatýkání Němců v Terezíně, bombardování Litoměřic 9. května Rudou armádou a exhumaci šesti masových hrobů u Malé pevnosti ve dnech 30. srpna až 4. září 1945. Do hromadných hrobů pohřbívali od 1. března do 7. května 1945 popravené a vězně z pochodů smrti a evakuačních transportů na příkaz velitele vězení Malá pevnost Heinricha Jöckla. Celkem bylo exhumováno 601 těl a Karel Šanda fotografoval v neděli 16. září 1945 v Terezíně jejich důstojné uložení na Národním pohřbu, na němž za terezínské vězeňkyně promluvila Milada Horáková. V rodinném archívu se uchovaly i jeho fotografie z procesu s velitelem Malé pevnosti Heinrichem Jöcklem, který byl 26. října 1946 na jeho základě v Litoměřicích oběšen.

Po válce se rodině dařilo díky drogérii na náměstí

Po válce se rodina přestěhovala do Litoměřic, odkud odjížděli Němci. Karel Šanda se stal národním správcem drogérie Gustava Worma, který se vystěhoval do Německa. Šandovi bydleli v prostorném bytě nad drogérií – v té době měli již dvě děti, syna Karla a dceru Marii, ke kterým rok po válce přibyla ještě nejmladší Hana. „Drogérii jsme později koupili do vlastnictví za 1 350 000 korun, které jsme si půjčili a spláceli. Denní tržbu jsem nosila do spořitelny,“ vypráví pamětnice, která v drogérii pracovala jako pokladní.

V obchodě pracovali tři zaměstnanci – jeden ve fotokomoře a vedoucí Karel Šanda měl v obchodě dva asistenty. Tehdy drogisté prodávané přípravky i vyráběli a pamětnice má uchovaný sešit s drogistickými recepty svého manžela. S péčí o domácnost a děti jí pomáhala Emma, mladá sudetská Němka, která šla do odsunu až v poslední vlně transportů. „Když šla s nejmladší Haničkou v kočárku za kamarádkou do Žitenic, tak jsem měla strach, že jí lidé ublíží, protože byla Němka. Taková byla tehdy atmosféra. Ona byla výborná, dodnes si dopisujeme,“ říká pamětnice.

V obchodě se Šandovým dařilo natolik dobře, že si v roce 1947 pořídili automobil. Pamětnice získala v dubnu 1948 řidičský průkaz, ale auto mohla řídit jen krátce. Situace rodiny se změnila po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy začal komunistický režim pronásledovat členy Československé národně-socialistické strany a likvidoval i drobné živnostníky. Karel Šanda byl obojí a v Litoměřicích se zapojil do akce na podporu rodin vězněných národních socialistů. Mezi červnem 1948 a srpnem 1949 předal Olze Vobrubové, která akci měla na starosti, celkem 8 500 korun. Olga Vobrubová si příspěvky pečlivě zapisovala a po jejím zatčení tak Státní bezpečnost znala jména a výši příspěvků patnácti podporovatelů v Litoměřicích, kteří jí předávali buď finanční prostředky, nebo cigarety či potraviny.

Manžela neviděla po zatčení tři měsíce

Státní bezpečnost Karla Šandu zatkla ve čtvrtek 20. října 1949. „Když si pro něj přišli, zrovna jsme obědvali. Dodnes si pamatuji, že jsme měli ledvinky s rýží,“ popisuje pamětnice a dodává, že manžela pak tři měsíce neviděla. Později ho mohla jednou za 14 dní navštěvovat, ale nesměla mu nic předat. Soud s patnácti obviněnými z podvracení státního zřízení se konal 22. až 25. května 1950 v Litoměřicích a v obvinění stálo:

„V únorových dnech 1948, kdy pracující lid vedený dělnickou třídou v čele s KSČ zmařil pokus reakčních živlů, jež se vloudily do některých politických stran, zejména do strany národních socialistů, a zaujaly v této straně i vedoucí postavení, zvrátiti vývoj politických poměrů u nás, mařiti výsledky národní a sociální revoluce a způsobiti návrat předmnichovských kapitalistických poměrů, sešli se někteří funkcionáři strany národně socialistické v Litoměřicích, zejména Olga Vobrubová, František Klaus, Josef Šlégr, Runza, ing. Kotlán a jiní na sekretariátě této strany v Litoměřicích a ujednali, že bude založena zvláštní podpůrná akce na podporu těch příslušníků strany, kteří tehdy byli, po případě i v budoucnu budou pro svoji nezákonnou a rozvratnou činnost zatčeni. Pro tuto akci mělo býti podle jednání použito především peněz strany, které tehdy byly k dispozici a vedením akce byla pověřena Olga Vobrubová. Pod rouškou sociální pomoci, aby zakryla skutečný účel, který směřoval k podvratné činnosti namířené proti společenské a hospodářské soustavě naší lidové republiky, sbírala příspěvky, zejména od členů strany, které považovala za spolehlivé, případně potraviny a cigarety použila na podporu zatčených, případně jejich rodin.“

Na konci procesu vyslechl Karel Šanda trest odnětí svobody na dva roky, což byl mezi obviněnými trest nejvyšší vzhledem k tomu, že i jeho finanční příspěvek byl nejvyšší. Podle rozsudku mu přitížila skutečnost, že „trestný čin opakoval a pokračoval v něm delší dobu“. Od vyššího trestu ho uchránila rodinná situace – tři malé děti.

Pamětnice pak musela předat státu drogérii a vystěhovat se s dětmi z bytu nad ním do přiděleného bytu v ulici Tolstého 12, který sdílela ještě s jednou nájemkyní. I tento byt musela v březnu 1951 opustit z důvodu státní nespolehlivosti. Útočiště našla u své mladší sestry Jany, se kterou chodila po nocích pracovat do mrazíren, aby zajistila finance pro rodinu. Manžel vyšel z vězení v říjnu 1951. „Když ho přesně za dva roky pouštěli, tak ho chtěli pustit v deset hodin, a on říká: ‚Ne, já jsem odsouzený na dva roky, přišel jsem v poledne, tak odsud půjdu v poledne.‘ To byl celý on,“ usmívá se pamětnice při vzpomínce.

Po propuštění mohl pracovat jen jako stavební dělník – díky svému sportovnímu založení stavěl na stavbách lešení a postupem času se vypracoval na vedoucího lešenářů. V roce 1952 dostala rodina přidělený byt v Jezuitské ulici ze zdravotních důvodů – nejmladší dcera Hana trpěla tuberkulózou.

Šandovi pěstovali sokolského ducha i v dobách socialismu. Volné chvíle trávili v přírodě a sportovali. V zimě lyžovali v nedaleké Telnici, v létě chodili na plovárnu v Litoměřicích. Ke sportu vedli i své děti – nejmladší Hana skákala závodně do vody a pravidelně se umisťovala na předních místech v celorepublikových soutěžích. Karel Šanda zasvěcoval do fotografování a vyvolávání filmů a snímků své vnuky – dva z nich, Tomáš Krist a Karel Šanda, se stali profesionálními fotografy.

Za nejtěžší životní momenty považovala pamětnice  ztrátu svých nejbližších – nejdříve své nejmladší dcery, která zemřela v roce 1983 na rakovinu, o deset let později milovaného muže a poté i prostřední dcery. Útěchu nacházela ve víře, až do pozdního věku docházela každý dne na mši do Kostela Všech Svatých na litoměřickém náměstí. Zemřela v Litoměřicích 23. června 2007 ve věku 92 let.

Poznámka: [1] Zdroj: Za dráty. Tábory v období 1938–1945 na území dnešní České republiky, Jiří Padevět, Academia 2018