The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Sandtnerová (* 1929)

• narozená 6. března 1929 v Praze

• vnučka sochaře Stanislava Suchardy

• celá život bydlela ve vile v pražské Bubenči

• vzpomíná na život v prvorepublikové Praze

• zažila květnové povstání, příjezd rudé armády i poválečnou odplatu

• vystudovala konzervatoř, pěvecký obor

• po celou uměleckou kariéru působila jako členka operního souboru Národního dívadla

Zakletá do jednoho místa

Marta Sandtnerová se narodila 6. března 1929 v Praze. Vyrůstala ve čtvrti Bubeneč, v krásné secesní vile obklopené zahradou, kde jako malá holčička tančila a převlékala se, aby se ve své fantazii proměňovala v jiné bytosti. Inspirací jí byly příběhy z knih, které jí četl tatínek, nebo filmy, na které chodila s maminkou. Marta ale i zpívala, hrála na klavír, kreslila, malovala, byla obdařena všestranným talentem.

Marta pochází z umělecké rodiny Suchardů a jejím dědečkem byl nejslavnější z nich, sochař Stanislav Sucharda. Vilu, která tolik malou Martu inspirovala na cestách do fantazie, nechal Stanislav Sucharda postavit na začátku 20. století. Marta ale svého dědečka nepoznala, Stanislav Sucharda zemřel již v roce 1916 na leukémii, tedy celých třináct let před jejím narozením. Bylo mu pouhých padesát let a přesto se mu podařilo zanechat po sobě neuvěřitelně rozsáhlé dílo. Tím největším, kterému obětoval dvanáct let života, je pomník Františka Palackého stojící na vltavském nábřeží v Praze. Tvořil ho v době, kdy se český národ snažil o emancipaci v rámci tehdejšího Rakouska-Uherska, ale vzniku Československé republiky se už nedožil. Marta měla přesto dědečka stále okolo sebe, v dětství i v dospělosti byla obklopená jeho sochami, ale také sochami, které vytvořila její maminka nebo někdo další z rozvětvené a talentované rodiny Suchardových. 

Stavba vily s pomníkem Františka Palackého úzce souvisí. V roce 1901 Stanislav Sucharda, společně s architektem Aloisem Dryákem, vyhrál soutěž na vytvoření pomníku a pro tak monumentálního dílo potřeboval i dostatečně velký ateliér. Pražský magistrát mu vyhovující prostory přislíbil, ale když se ani po několika měsících čekání nic nedělo, Sucharda se rozhodl, že ateliér a spolu s ním i reprezentativní vilu, vybuduje sám. Pozemek vybral v Bubenči, naproti vile, ve které už s rodinou bydlel. O architektonický návrh požádal svého přítele Jana Kotěru, další výjimečnou osobnost. Rodina Stanislava Suchardy se do dostavěné vily nastěhovala v roce 1907 a do původní vily Stanislava Suchardy se nastěhoval jeho bratr Vojtěch. Také sochař a v jeho případě i slavný řezbář a loutkář, který se mimo jiné podílel na dostavbě katedrály Sv. Víta a založil divadlo Říše loutek.

Byla jsem kavárenské dítě             

Vila je v současnosti státem chráněnou kulturní památkou. Bubeneč je ale koncentrací krásných a architektonicky cenných vil proslulá. V době, kdy se Suchardovi do Bubenče přistěhovali, byla ale tato část Prahy jen venkovskou čtvrtí. Počátkem 20. století začala vznikat nová Bubeneč, postupně se tu stavěly moderní vily, jejichž autory byli největší architekti té doby. Bubeneč se tak proměnila nejen v moderní, ale také luxusní pražskou čtvrť. Zpočátku byli objednavateli umělci, později ti, kteří si dům v „nóbl“ pražské čtvrti mohli dovolit. Obyvatelé původní Bubenče, ale mezi bohaté nepatřili. Marta vzpomíná, že když začala chodit do školy, mezi její spolužáky patřily jak děti z velmi chudých rodin, tak děti, jejichž rodiče byli úspěšní a bohatí. A ti movitější měli často židovský původ, dodává. Pro předválečnou Bubeneč bylo typické, že majitelé tamních vil byli Židé a malá Marta byla svědkem, jak se čas, kdy jejich židovští sousedé mohli žít beze strachu, pomalu naplňuje.  

Tatínek Marty Sandnerové se jmenoval Julius, byl vystudovaný právník a zaměstnaný byl na tehdejším Ministerstvu sociální péče. I on původně pocházel z umělecké rodiny – jeho rodina vlastnila litografickou dílnu a z jeho rodu pochází i známá autorka kuchařských knih Marie Sandtnerová. S dcerou Stanislava Suchardy Martou se Julius Sandtner seznámil v Národním divadle. Oba měli divadelní předplatné, sedávali vedle sebe v hledišti a jejich pravidelná setkávání nakonec vyústila ve známost a manželství. Marta byla jejich prvním potomkem a to, že se rodiče seznámili právě v Národním divadle, považuje za příznačné. Národní divadlo sehrálo v jejím pozdějším životě velmi důležitou roli.

Marta ráda vzpomíná na dobu, kdy ji rodiče nebo babička brávali s sebou do centra Prahy. Rodina žila společenským životem, do centra Prahy jezdili za kulturou a uměním, ale také do kaváren. Často navštěvovali tehdy velmi módní galerii Mánes nebo elegantní kavárnu Slávie. Tam babička občas Martě koupila drahý dortík, jehož chuť si dodnes pamatuje. „Byla jsem kavárenské dítě,“ říká pobaveně a dál ve svém vyprávění pokračuje poetickým popisem noblesní prvorepublikové Prahy. 

Poslední návštěva Krkonoš

Rodina Sandtnerových sice měla život naplněný mnoha zážitky, které jim mohl nabídnout pouze život ve velkém městě, ale Martě a jejímu mladšímu bratrovi přece jen něco chybělo. Neměli dědečka a babičku na venkově, za kterými by mohli jezdit, neměli doma takové spousty jídla, jako jejich kamarádi, a hlavně občas mívali obavy, jak budou jejich kamarádi reagovat, když si je poprvé přivedou domů. „Všichni měli doma jen dvě místnosti a mísy plné buchet a škvarků. U nás to vypadalo jako v kostele a mohli jsme jim nabídnout tak akorát koláček,“ vypráví Marta s pro ni tolik typickou nadsázkou. Jen málokdo má za domovními dveřmi halu s vysokým stropem, kam prochází světlo skrz vitrážová okna…

Proto bývalo pro malou Martu velkým zážitkem, když mohli odjet do Nové Paky v Podkrkonoší, odkud pocházel rod Suchardů a kde také bydlela bývalá chůva Marty maminky. A která Martě i jejímu bratrovi nahrazovala babičku. Během prázdnin jezdívali také na hory – do Špindlerova Mlýna, kde se pravidelně ubytovávali v jednom z tamních hotelů. Jejich hotel měl německého majitele a Marta vzpomíná, jak s ním její rodiče vedli diskuse o politickém vývoji v Německu. „Ten hoteliér si k nám pokaždé po večeři sedl a povídalo se, jak se to v tom Německu vyvíjí a jestli bude válka, nebo nebude válka… A potom, začalo to nedlouho po Hitlerově nástupu, se tam každý večer začaly sjíždět motorky, protože Němci měli ty jejich schůze. A Sudeťáky začali nahánět, aby vstoupili do strany…“

Naposledy byli Sandtnerovi ve Špindlerově mlýně v létě roku 1938, od 1. října 1938 už Krkonoše Československu nepatřily. „Maminka pak už na začátku války potkala na Václaváku bratra toho našeho hoteliéra, už byl v uniformě. Říkal, že bratr je v Dachau, jako voják, který tam hlídá vězně. To ještě byl v Dachau koncentrák jen pro Němce, odpůrce nacistů, až později se to změnilo. A že se mu tam strašně nelíbí a chtěl by se dostat domů.“ Po válce se dozvěděli, že se domů (do Špindlerova Mlýna) vrátil a prožil tam celou válku. „A když pak přijeli  Rusové, tak ho vzali do lesa a tam ho zastřelili,“ vypráví dál Marta Sandtnerová.

I další její vzpomínky souvisí se situací v československém pohraničí těsně před záborem Sudet. „Tatínkův bratr František Sandtner byl inženýr, major (pozn. podle dostupných informací měl mít hodnost plukovníka) a zaměstnaný byl u armády. Projektoval to naše pohraniční opevnění…ale měl nemocné srdce a když se Československo vzdalo, tak to jeho srdce nevydrželo a on umřel. Měl pak vojenský pohřeb, průvod šel přes celou Prahu… nevím, jestli byl takový pohřeb normální, nebo jestli to byla manifestace české státnosti vyprovokovaná tou dobou…“ 

Bubeneč pod vlajkou s hákovým křížem

Krátce po záboru československého pohraničí následovalo obsazení i zbylé části českých zemí. Do Prahy přijela německá armáda a někteří její nejvyšší představitelé se nastěhovali do reprezentativních vil v Bubenči. Marta ale nejprve vzpomíná na osudy původních majitelů bubenečských vil: „Někteří stihli odjet do ciziny, ale taky tady skákali z okna nebo se stříleli... Tady byla jedna tragédie vedle druhé… Sousední vilu (pozn. původně patřila rodině Suchardových) si taky koupila židovská rodina. Pan doktor Somrnernitz, myslím, že byl advokát. Naštěstí zemřel ještě než to začalo, ale jeho manželka se synem šli do koncentráku (pozn. JUDr. František Sommernitz a jeho maminka Markéta Sommernitzová zahynuli v koncentračním táboře v Lodži). Potom to zabrali Němci, bydlel tam nějakej obergruppenführer, velmi vysoká šarže.“

Marta dál vzpomíná na dceru německého důstojníka, která jezdila po ulici na kolečkových bruslích a Marta tehdy toužila mít také kolečkové brusle. A také vzpomíná, jak se starší bratr této německé holčičky vrátil jako hrdina z fronty, jen paže mu chyběla… (pozn. po válce podle Marty slov vila opět změnila majitele, tentokrát se jím stal politik Zdeněk Fierlinger, tou dobou předseda první poválečné vlády) „A protože ty vily byly většinou židovský, tak tady byla potom německá čtvrť, až ke Stromovce… Za rohem bydlel Frank a různý další německý rodiny.“

V té době již studovala na víceletém gymnáziu, jehož nová budova stála na dnešní Evropské třídě. Tu také zabrali němečtí vojáci a Marta pak až do konce války jezdila do školy do centra Prahy. „Praha byla plná Němců… když jsem jezdila do školy, tak tramvaje byly plné vojáků, všude samí německý vojáci. A musím říct, že všichni byli moc krásní. A ti všichni pak padli… Když Němci přijeli, tak Češi všichni plakali a nosili černý pásky. To byl konec. Nevěděli jsme, co bude,“ pokračuje Marta Sandtnerová vzpomínkami na počátek německé okupace.

Její další vyprávění se týká období Heydrichiády. „Na každým rohu byly seznamy těch, které postříleli. Jako dnes máte jídelní lístky u restaurací. Pamatuju si, jak jsem stála před výkladem u Bati na Václavském náměstí, a tam jsem se dívala na tu aktovku a kolo…“ Vzpomíná i na dobu, kdy se s blížícím koncem války začala stupňovat četnost protileteckých poplachů, ale tehdy to jako gymnaziální studentka prožívala poměrně s lehkostí. „My jsme byli pokaždé rádi, že je nálet a že se nebude zkoušet. Chodili jsme do sklepa nebo nás vyhodili ven,“ vypráví. 

A někdy se zkoušení dalo uniknout ještě jiným způsobem. Německá armáda potřebovala ocel na výrobu zbraní a munice. Nutné suroviny byl nedostatek a Němci proto nařídili sběr kovového šrotu. Povinnost se týkala i studentek gymnázia. „Měly jsme na to dřevěnou káru, vepředu s řetězem. Jedna se do toho zapřáhla místo koně a jezdily jsme s tím po Starém městě a ze dvorů jsme snášely různé železné věci. Aby měli Němci na kanóny… a v těch místech bylo původně židovské město…“ Marta také vzpomíná na chvíle krátce po velkém náletu na Prahu v únoru 1945, kdy z petřínského kopce viděla hořící nemocnici na Karlově náměstí, klášter Emauzy i pobořené okolní domy.

Náš i protější dům byly podminované

S jarem roku 1945 se přiblížil vytoužený konec války, ale pro Prahu i jedny z nejdramatičtějších chvil. Marta vzpomíná, jak se v těch dnech začali Němci ve „své čtvrti Bubeneč“ připravovat na obranu. Sandtnerovi se, jako jedna z mála českých rodin, kteří v Bubenči zůstali, tím dostali do vleku událostí. „My jsme tady byli s nimi zavření…na konci ulice stály železný stojany a u toho německej voják. A když jsme šli domů, museli jsme se legitimovat. To už tušili, že se to blíží. Německej voják pak taky chodil u nás po zahradě a chystali odsud obranu. A naše jediný štěstí bylo, že poslední česká barikáda byla až u ministerstva  vnitra. Kdyby naši vítězili a postupovali dál, tak bylo po nás. Náš i protější dům byly podminované…,“ vzpomíná pamětnice na poslední dny druhé světové války. Střelba se ozývala ze všech stran a Marta Sandtnerová také vzpomíná, jak se jedné noci maminka probudila s křikem, že dům hoří. Dům ale zřejmě osvítila jen blízká střelba a naštěstí se nic víc nestalo.

Dál vypráví, že v protějším domě sídlila německá Schutzpolizei a i přes intenzivní boje v Praze se její příslušníci rozhodli poslední noc a vlastně i německou porážku, důkladně oslavit. „Přivezli si prase a dělali tam oslavu, protože věděli, že už druhý den je vyženou. Přišli si k nám domů pro pekáč a maminka jim řekla, že jim žádný nedá. Tak si ho vypůjčili od domovnice. A jeden z těch vojáků hlídkoval na ulici a tatínek byl zrovna na balkoně a ten voják ukazoval, že by nejraději tu pušku zahodil a tak se s ním dal tatínek do řeči. Ten voják mu říkal, že je Rakušák a že už se těší domů. Ale pak je prý někde cestou všechny pobili.“ 

Němci, včetně K. H. Franka, z Bubenče zmizeli a do prázdných vil se načas nastěhovali vojáci Rudé armády. Když utichly boje a Marta mohla konečně opustit dům, uviděla venku poprvé sovětské tanky. Stály v kolonách na nedalekém Špejcharu a na nich spali zcela vyčerpaní vojáci. Tanky do Prahy přijížděli po dnešní Evropské, tehdy Velvarské, třídě a za nimi i vozy kryté plachtami a tažené malými koníky. Jednoho z nich Marta zatoužila mít a s vojáky ho chtěla vyměnit za kolo, ale nevyšlo to. „Takový hloupý nápad,“ dodává. Konec války si spojuje s ještě jedním silným vjemem. Byla jím zvláštní vůně, která se v těch dnech vznášela nad Prahou. Směs pachů ze spálené nafty tanků a vyhořelých domů. Podobné to bylo v Německu, když ho v roce 1951 navštívila. „A to bylo šest let po válce… pořád to tam bylo. Ještě tam stály domy, které měly jen obvodové zdi. Skrz okna byl vidět měsíc.“

Bubeneč pod vlajkou se srpem a kladivem

„Sem napochodoval takovej drzej malej chlapík, kterej začal rozkazovat a hned chtěl nějakou vodku,“ vzpomíná Marta Sandtnerová na první osobní setkání s jedním ze sovětských vojáků. „My jsme nic neměli a říkali jsme mu, že mu můžeme nabídnout leda vodu… chtěl se u nás ubytovat a byl strašně drzej. Tatínek s ním jednal velmi slušně, ale pak už mu došla trpělivost a zařval na něj: ‚Marš!‘ A on se vyděsil a okamžitě byl venku.“

Další sovětský voják, který je navštívil, už na ně působil zcela jiným dojmem. „Byl to plukovník, měl prsa plná vyznamenání a choval se vybraným způsobem,“ říká Marta. Hrála mu na klavír a zpívala „Skřivánčí píseň“. „On se mi pak klaněl, ruku na srdce, a pak u nás vyjednal bydlení. Dohodli jsme se s ním, že když jsem mladá holka, že k nám radši dají nějaké dívky… přišly dvě a byly tak strašně smutný… když si člověk představí tu dálku, kterou musely překonat, co musely vidět hrůz…“ Starší z dívek byla důstojník Rudé armády, mladší jí sloužila. Vstávaly brzy ráno, den zahajovaly tělesným cvičením na ulici, což působilo velmi nezvyklým dojmem a pak odcházely do zaměstnání. Zpočátku odmítaly snídani, kterou jim Marty maminka připravovala. „Asi se nás bály, že je otrávíme, že jsme buržousti,“ říká Marta Sandtnerová a dál vzpomíná, jak mladší z dívek, když poprvé vstoupila do vily, s očima rozšířenýma údivem, prohlížela všechny umělecké předměty v hale. Po večerech pak sovětští vojáci sedávali na plotech, hráli na harmoniku, zpívali a po čase zase odjeli.

S příjezdem Rudé armády souvisí ještě jedna, zdánlivě nenápadná událost. Z pohledu tehdejšího dění téměř nepostřehnutelná, ale skrývající v sobě další velkou lidskou tragédii. Podle vyprávění pamětnice se hned druhý nebo třetí den po osvobození ztratil  další z jejich sousedů. „Byl to Rus, inženýr, takový fešák… on byl bělogvardějec, utekl s rodinou z Ruska, když tam  začala revoluce… usadili se tady a v klidu si tady žili. A pak najednou zmizel… museli být tak informovaní… vrátil se asi za dvacet let, zničenej a myslím, že nakonec spáchal sebevraždu… že to nemohl asi unést. Byl někde v gulagu, na Sibiři.“ Bojové jednotky Rudé armády následovali agenti tajné vojenské kontrarozvědky Směrš a jejich úkolem bylo zadržení a nucená repatriace ruských emigrantů. Z pohledu tehdejšího komunistického vedení Sovětského svazu „zrádců“. Většinu takto zadržených čekal krutý osud. Byli převáženi do Sovětského svazu, někteří byli popraveni, někteří na dlouhá léta skončili v gulazích. Většina z nich měla již československé občanství…

I Češi předvedli, že umí být krutí

Spontánní radost z konce války doprovázely ale i spontánní pomsty. A podle Marty slov Češi dokázali, že i oni umí být krutí. „Tady na Dejvické visel nějaký Němec na lampě a pod ním ještě dohoříval oheň… Češi taky předvedli, že i oni to umí… nějaké Němce tu pochytali, pak mučili, pak postříleli…“ vypráví. Mezi mstitele, kteří se začali organizovat jako revoluční gardy, patřili často ještě nedospělí mladíci včetně Martiných spolužáků z gymnázia. „Měli takový světlý uniformy, myslím, že to byly uniformy, co měli Němci do Afriky. A jeden můj spolužák se účastnil bojů na Právnické fakultě a vyprávěl, jak tam střílel ty Němce, kteří tam zbyli. Ti co nestihli utéct nebo chtěli ještě dělat poslední potíže. Chlubil se, kolik jich sejmul.“ Bylo mu šestnáct nebo sedmnáct let, jak Marta dodává (pozn. Právnická fakulta sloužila v době protektorátu jako velitelství SS a během Pražského povstání se tam soustředila většina německých vojenských sil v Praze. Odtud byly řízeny boje v přilehlé Pařížské ulici nebo na Staroměstském náměstí. Cenná budova Právnické fakulty, která byla také postavená podle původního návrhu Jana Kotěry, byla během květnových bojů poničená).

Na konci války se z Terezína vrátila Marty kamarádka s napůl židovským původem a vyprávěla, co v ghettu musela prožít. S ještě mnohem horšími vzpomínkami se z koncentračního tábora v Mauthausenu vrátil otcův kamarád a kolega z ministerstva. „Vykládal nám to, co vy znáte z filmů… o hromadách mrtvých, o vyražených zubech… to všechno nám vyprávěl…“ říká Marta. A do vil v Bubenči se znovu stěhovali noví majitelé. „Z jedné Petschkovy vily se pak stalo sovětské vyslanectví, z druhé americké. Do ostatních prázdných vil se pak většinou nastěhovali komunističtí papaláši... z těch Židů se myslím nevrátil nikdo... a stejně není jisté, jestli by jim je vrátili,“ dodává.

Poválečné období je i dobou tzv. mimořádných lidových soudů. Jeden z nich hrozil i strýci pamětnice, Stanislavu Suchardovi ml., který byl architektem a v době protektorátu pracoval na Pražském hradě pod vedením dalšího velkého českého architekta Pavla Janáka. Hradní architekti dostali tehdy za úkol úpravy zámku v Panenských Břežanech, kde sídlil Reinhard Heydrich. Architekt Janák, podle Marty slov, aby se sám nepošpinil, poslal do Panenských Břežan Stanislava Suchardu: „To pro strýčka muselo být hrozný… prý tam zaměstnávali i vězně z koncentráků… A po válce za to strýčka obvinili ze spolupráce s Němci. Jeho manželka Hanička plakala a moje maminka napochodovala na Hrad a tam jim pak říkala, že je to syn Stanislava Suchardy a co ten všechno udělal pro český národ… ona  taky chtěla být herečka… a tak jim tam vynadala a vlastně ho tak osvobodila…“

To se vědělo, že je konec

Krátce po osvobození odjela Marta s rodiči nakrátko také do Mariánských Lázní, tedy do „americké zóny“.  Vzpomíná, že tam byla docela jiná atmosféra než v Praze. Z hotelů zněl americký jazz a Marta s maminkou chodily tančit. „To byly úplně dva odlišné světy… neuvěřitelné, v takové malé zemi…“ dodává. A vzpomíná i na návrat československých vojáků z Anglie. „Pochodovali na hlavní třídě… vymydlení, usměvaví… nádherní…“  

Marty otce jako zaměstnance Ministerstva sociální péče Němci po obsazení Československa penzionovali, po válce ale přišla satisfakce v podobě povýšení, kdy se stal ministerským radou. Byl jím ale jen tři roky, v roce 1948 ho podruhé penzionovali komunisté – z ministerstva musel odejít podruhé a tentokrát nadobro. Ale na ty tři poválečné roky vzpomíná Marta jako na jedno z nejkrásnějších období. Souviselo nejen s tehdejší atmosférou plnou nadějí, ale pro rodinu Sandtnerových bylo i jediným obdobím, kdy se jim díky otcově povýšení žilo lépe i po materiální stránce. Julius Sandtner byl dokonce v roce 1946 vyslaný do Paříže na první oslavy konce druhé světové války, aby tam reprezentoval Československou republiku. 

Marta po válce z gymnázia přestoupila na vysněnou konzervatoř a začala studovat pěvecký obor. Konzervatoř ukončila v roce 1951, nějakou dobu pak ale nemohla najít angažmá. Divadla byla obsazená „válečnými ročníky“, tedy těmi, co nemohli studovat během okupace. Začínala proto v Souboru písní a tanců, ale zakrátko odsud odešla. Soubor byl sice po profesní stránce kvalitní, ale lidový zpěv, v té době tolik propagovaný, nebyl tím, po čem toužila.

Chtěla se věnovat klasickému zpěvu a její přání se jí splnilo v roce 1954, kdy nastoupila do operního souboru Národního divadla a zůstala tam dalších dvacet osm let. Na konzervatoři byla v době, kdy v Československu přebírali moc komunisté, a i na toto období vzpomíná: „Na konzervatoři začali vyhazovat některý profesory a místo nich přicházeli komunističtí a učili jsme se marxismus… museli jsme číst sovětský knihy a dělal se tzv. ‚Fučíkův odznak‘, to se musela přečíst řada sovětských knih, a když se to přečetlo, tak jste dostali Fučíkův odznak… Získala jsem ho… To jsem četla válečný romány, tehdy nás to zajímalo, nebyli jsme tím ještě nijak přesycení. V té době se to ještě dalo snést. Ale pak už to začalo být ošklivý. A všechno začalo tím, že zabili Jana Masaryka… a to už se vědělo, že je konec.“

A samé tanky proti nám 

Marta Santnerová říká, že ‚její svět‘ je vlastně velmi malý. Že je zakletá do jednoho místa, kde prožila většinu života. Její svět je především Bubeneč a Národní divadlo, v jehož blízkosti stojí i pomník, kterému její dědeček obětoval velkou část života. Studovala na Starém Městě pražském a také nedaleko Rudolfina. „To je můj okruh, mezi těmi nejkrásnějšími stavbami,“ říká. Se souborem Národního divadla se ale přece jen svému světu několikrát vzdálila. Viděla Německo, které se ještě dlouho po válce potýkalo s následky ničivých bombardování, a viděla obrovskou bídu a strach obyčejných lidí během zájezdu do Sovětského svazu v 50. letech. Ale mohla odjet i na Západ, do Anglie, Francie a Itálie a dodnes na zážitky z těchto zemí ráda vzpomíná.

Velmi silně se jí ale do paměti vryla dovolená z léta 1968. Tehdy společně s bratrovou rodinou odjela na dovolenou do Bulharska, kde se následně dozvěděli o obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Hranice Československa se na několik dní uzavřely a oni si nechtěně museli pobyt u moře prodloužit. „A my jsme si říkali… budeme emigranti v Bulharsku… takže jsme tam zůstali asi o týden déle a když jsme jeli zpátky vlakem, tak proti nám jela bulharská armáda a Blanka na ně plivala z okna, jak se ty vlaky míjely. Protože ti jeli odsud…“ vzpomíná. Její maminka zůstala v Praze samotná a Martě se vracely vzpomínky na jaro 1945, měla o ní strach. Do Prahy přijeli večer, byl zákaz vycházení, nefungovala doprava a tak se domů dostávali složitým způsobem. Když se jim podařilo docestovat do Bubenče, první co uviděli, byly řady sovětských tanků… „Věčné přátelství“ skončilo dlouhými roky okupace. Její bratr, vystudovaný fyzik a současně i talentovaný výtvarník, emigroval se svou manželkou do Švýcarska. Marta kvůli mamince zůstala. 

„Komunismus nám vzal skoro všechno,“ říká Marta Sandtnerová v závěru svého vyprávění, „ale když se na to dívám z dnešního hlediska, tak to nemají ani dnešní lidi lehké. Jiné komplikace na ně čekají a týkají se celého světa… Pro každého je to těžké a každý si musí najít něco v sobě čeho by se držel. Pro mě to byla hudba a obrazy, které jsem mohla malovat.“ Suchardova vila znárodnění v roce 1948 unikla, nesplňovala kritérium nadměrečné plochy a rodina slavného sochaře v ní mohla zůstat. Vila proto bez úhony přežila i období socialismu, unikla necitlivým zásahům nebo zapomnění a dál hrdě stojí ve své původní kráse. 

Na popud Marty švagrové Blanky založili sourozenci Marta a Jan Sandtnerovi Nadaci Muzeum Stanislava Suchardy s cílem pečovat o dílo svého dědečka i jeho potomků. Aby i v budoucnu zůstal zachovaný genius loci výjimečné vily v pražské Bubenči. Celá Bubeneč se ale mění a Martu Sandtnerovou to trápí. Kácí se staleté stromy, atmosféru malebných ulic narušují stavby moderních budov, které svou výškou zastiňují původní zástavbu. Ale touha vlastnit vily, které se staly němými svědky mnoha změn i tragédií mnoha lidských osudů, je neměnná…