The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Jaroslav Šaroun (* 1943  †︎ 2021)

• vyrostl v rodině vysoce postaveného manažera státních podniků (Chemo, Benzina)

• zájem o hudbu a včelařství

• studium na Státní konzervatoři ve třídě Mil. Kabeláče

• studium na HAMU ve třídě E. Hlobila a V. Dobiáše

• činnost v AUSu

• spolupráce s HAMU

• zaměstnání na Státní konzervatoři, později HAMU

• nejprve externí později stálá spolupráce s Českou filharmonií

• hudba k choreografii mužů pro spartakiádu v roce 1980

• působení na HAMU

• zemřel 25. března roku 2021

Jaroslav Šaroun se narodil v Dobrušce 22. července roku 1943. Tatínek byl vyučený fotograf, ale v době druhé světové války živil rodinu výrobou včelařských potřeb. Tato jeho původně záliba umožnila vcelku dobré živobytí a také především kontakty s místními sedláky, kteří mohli poskytovat zvláště ke konci války těžko dostupné potraviny. Před válkou otec sloužil u československé armády jako kartograf, podílel se hlavně na snímkování Podkarpatské Rusi. Ke změně zaměření ho donutilo až rozpuštění armády v březnu roku 1939. Avšak ke konci války se jako bývalý voják zapojil do bojů a především pak v organizaci převzetí moci nad místní samosprávou od nacistů.

„Vzápětí se tatínek stal také předsedou národního výboru. V té době taky bylo třeba nějak zužitkovat množství plodin, zejména ovoce, které se tam pěstovalo, a tak tatínek spolu se svým kamarádem, který věnoval pozemek, založil podnik na zpracování a konzervování ovoce a zeleniny a výrobu vín a moštů, později podnik Fruta.“

Otec v této době neměl své vlastní finanční prostředky, ale pomocí směnek od dalších obyvatel města se mu podařilo podnik rozběhnout. Podnikání šlo dobře, podnik prosperoval, a tak byly v krátké době splaceny všechny půjčky. V roce 1948 však byl podnik znárodněn. I přes znárodnění podniku byl tatínek vůči komunistické straně loajální. V roce 1949 ho strana povolala, aby se stal generálním ředitelem státního podniku Lihovary a konzervárny. Celá rodina se tak odstěhovala do Prahy.

„Tatínek se osvědčil jako výborný organizátor a uměl k lidem promluvit. Měl krásný hlas. Nejdříve jsme bydleli v Braníku a později v Podolí.“

Velmi brzy však tatínek pocítil metody mnohem hrubšího rázu, kterými strana loajalitu z lidí vynutila. V 50. letech byl totiž otec zapleten do vyšetřování politického procesu se „státními rozkradači“, kde měl být vyslýchán jako svědek. Pro rodinu to znamenalo neurčité ohrožení. Otec byl přinucen si uvědomit, že podobným způsobem může být odstraněn kdokoliv.

„Otec v Lihovarech dostával místo platu zálohu ve výši 30 procent, zbytek mu nevypláceli. Když poté odcházel z pozice ředitele, žádal o doplacení. Bylo mu ale jasně naznačeno, že žádat zbytek by nebylo moudré. Byl pak pod neustálým tlakem StB, a až po šestnácti letech, když byl v nemocnici, mu řekli, že z jeho strany nebylo zjištěno žádné provinění.“

Strana tak získala schopnosti výborného manažera. Otec Jaroslava Šarouna pak působil v podnicích Chemo a stal se také prvním ředitelem nově vzniklého podniku Benzina v roce 1958.

Děti často plní sny svých rodičů

Krátce po příchodu do Prahy otec zajistil pro svou rodinu učitele hudby. Sám hrál totiž na housle a přátelil se s pozdějším šéfem Armádního uměleckého souboru (AUS) Radimem Drejslem, rovněž rodákem z Dobrušky. Radim Drejsl později zemřel za dosud nejasných okolností krátce po svém návratu z Moskvy, kde byl na turné se souborem.

Václav Drnec učil hru na klavír maminku, starší sestru i Jaroslava, který jediný u hudby zůstal. „V roce 1957 jsem byl přijat na Pražskou konzervatoř, a tím se splnil vlastně tatínkův dávný sen, protože on by byl býval rád studoval housle, ale rodina si to nemohla dovolit.“

Na konzervatoři byl ve skladatelské třídě profesora Miloslava Kabeláče a v klavírní třídě profesorky Kubáňové. V roce 1962 pokračoval ve studiu skladby na pražské AMU. První rok strávil ve třídě E. Hlobila a po roce přešel do skladatelské třídy Václava Dobiáše, s nímž i po studiu udržoval přátelské styky. „Na Dobiáše vzpomínám jen v dobrém. Byl to poctivý člověk. Mnozí vidí jen tu jeho politickou činnost. Myslím, že pro hudební prostředí v Československu udělal mnoho dobrého. Především se snažil ovlivňovat ty nahoře, kteří měli v rukou skutečnou moc, aby například na kulturu peníze uvolnili. A to se mu, myslím, dařilo. Pomáhal i studentům, kteří by kvůli kádrovým posudkům nemohli být přijati na AMU.“

Po absolvování akademie nastoupil pamětník na povinnou vojenskou službu do Armádní uměleckého souboru (AUSu) v roce 1967. V této organizaci také zažil srpnovou okupaci roku 1968. „To jsme zrovna byli mimo Prahu na cvičení v Boru u Vysočan poblíž Tachova. V noci jsem nemohl spát a pak jsem viděl zprávy v televizi a zároveň se tam dalo chytit i rozhlasové vysílání z Německa. Některé naše jednotky pak byly vyslány do okolních lesů, kde měly provádět nějaké úkoly. Po třech dnech jsme se my z AUSu ale zase vraceli do Prahy.“

Ještě jako voják také zažil nepokoje v souvislosti s dvojím vítězstvím československých hokejistů na MS ve Stockholmu. „Všichni ta utkání sledovali a my zrovna během jednoho zápasu měli představení v Disku. A teďka se mezi jednotlivými čísly objevila cedule se skóre 3:2 a pak 4:3 a to byl vždycky takový aplaus. Když to pak skončilo, odcházel jsem na Pohořelec do ústředí AUSu. A všichni šli na Václavák, spontánně, nebyli domluveni, vždyť ani nebyly mobily. To byly stovky lidí.“

Hudba ke spartakiádě

Ačkoliv povinnou vojenskou docházku skončil Jaroslav Šaroun v roce 1969, zůstal jako déle sloužící v baletním oddělení AUSu na místě korepetitora. Současně docházel jako externista i na HAMU. Později jako korepetitor působil na Státní konzervatoři (1971–1982), HAMU (1982 – dosud). Na konzervatoři se setkával s Václavem Neumannem, šéfdirigentem České filharmonie, který mu v roce 1976 nabídl externí spolupráci v ČF v oddělení pro klávesové nástroje. Stálým členem orchestru se stal v roce 1990.

Ačkoliv v roce 1969 vrátil stranickou legitimaci (členem KSČ byl od roku 1961), normalizace ho příliš nepoškodila. „Nikdy jsem neusiloval o nějaké pozice, spíše mi šlo o to, abych dělal svou práci poctivě a byl všude včas. A to se v této profesi cení.“

Potíže se projevily spíše v souvislosti se studiem dcery, které i přes velmi dobrý prospěch nebylo umožněno studovat na gymnáziu. „Všechno zlé je k něčemu dobré, dcera nakonec studovala jinou školu, kde měli výborného matikáře. Ona se tolik nadchla pro matematiku, že ji potom šla studovat. Dnes je z ní profesionální hvězdářka na Ondřejově. Objevila mnoho planetek a mnohé pojmenovala po slavných českých skladatelích a dirigentech.“

Shoda okolností také přihrála zakázku na hudbu, která dodnes patří k nejposlouchanějším skladbám Jaroslava Šarouna. Je jím hudba ke spartakiádě v roce 1980 pro muže s názvem Modré tepláky a bílé tričko. Skladbu tehdy nacvičovalo 18 095 cvičenců a autory choreografie byli Karel Appelt, Miroslav Libra, Vratislav Svatoň. „Hudbu měl původně psát Jaroslav Mihule, jenomže nakonec to odmítl. Ti tři byli na rekreaci v Dobřichovicích a byli zoufalí, protože se termín již blížil. Svěřili se paní, co se o ně tehdy starala. Ona jim řekla, že mají v ulici skladatele, a tak ať se u mě zastaví. Kopal jsem zrovna jámu na septik, když přišli. Vcelku rychle jsme se dohodli.“

Za úspěšnou skladbu získal nakonec i státní vyznamenání.

Málo, ale dobře

Sametová revoluce v roce 1989 přinesla celkový obrat ve společnosti. Jaroslav Šaroun měl ale k dění spíše zdrženlivý postoj. Radost ze svobody sice přišla, ale „jsem už vyléčený z toho se angažovat v nějakém spolku. Vždycky to nakonec znamená, že se člověk musí podřídit někomu jinému. Ať je to většina, a nebo tzv. Privilegovaní.“

Sám se snaží působit tam, kde může něco fakticky ovlivnit. V Dobřichovicích pořádá ve spolupráci s městem kulturní pořady a koncerty, je zapojený v místním včelařském spolku.

V květnu 2015 se na HAMU uskutečnil poslechový večer ze skladeb Jaroslava Šarouna. Sám autor ke svému skromnému dílu řekl toto: „Rád bych, aby to, co po mně zůstane, bylo dobré. I když toho bude jen málo.“ Že by otisk Kabeláčovy přísné a důsledné školy? Možná. Jaroslav Šaroun však nebyl člověk efektu. Směřoval spíše k pokoře a snažil se o dokonalost. V tom byl se svým prvním učitelem skladby jistě zajedno.

Jaroslav Šaroun zemřel 25. března roku 2021.