The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Šatavová (* 1932  †︎ 2023)

• narodila se 17. července 1932 v Praze Jiřímu a Anně Pivrncovým; dětství strávila v Horažďovicích

• matčin bratr byl generál Karel Mareš, vojenský pilot, který po útěku z protektorátu vstoupil do RAF

• otec byl soudce; po válce soudil v oblasti Tábora až Sušice válečné kolaboranty

• otec i strýc odmítli vstoupit do KSČ; strýc byl odklizen na Sedlčansko, otec na notářskou pozici na Šumavu

• pamětnice nesměla studovat vysokou školu; absolvovala zdravotnický kurz

• pracovala jako vrchní sestra na operačních sálech táborské nemocnice

• jako vášnivá sportovkyně organizovala v nemocnici sportovní zájezdy

• v roce 1960 se vdala za Jana Šatavu

• zemřela 20. října 2023

Idylka na Šumavě

Milena Šatavová se narodila 17. července 1932 v Praze jako jediná dcera Jiřího a Anny Pivrncových. Až do konce druhé světové války žila v Horažďovicích, kde její tatínek působil jako soudce. Sám pocházel z vážené pražské rodiny – otec byl vrchním státním radou a prezidentem pražského soudu, oba bratři byli advokáti. Rodina bydlela na Vinohradech, matka měla lóži ve vinohradském divadle. Jiří Pivrnec se však kariéry v Praze vzdal a jako milovník hor, přírody a sportu se rozhodl pro poklidný život na šumavském maloměstě, které mu zaručovalo kombinaci všeho. V Horažďovicích založil skautský oddíl. Vedl ho spolu se svým sousedem a přítelem hrabětem Ferdinandem Kinským. Právě na Šumavě se seznámil s Annou Marešovou, dcerou táborského strojvedoucího, která pobývala v Horažďovicích na statku u své tety. Jejich dcera v tamním prostředí prožila idylické dětství. Trochu ho zkalil až rok 1938, kdy hned v první třídě způsobila menší pozdvižení. „Doma jsem zaslechla, jak si rodiče povídají, že nás obsadil Hitler. Do školy jsem pak šla bez aktovky a prohlásila jsem, že budeme utíkat před Hitlerem. Tatínek pak musel celou situaci klidnit,“ vypráví pamětnice.

Útěk Karla Mareše z protektorátu

Nejstarším bratrem Anny Pivrncové byl vojenský pilot Karel Mareš. Ačkoli byl mezi sourozenci třináct let rozdíl, panovalo mezi nimi silné pouto. Proto Karel Mareš svou sestru v Horažďovicích často navštěvoval. Za ní mířily jeho první kroky ze zahraničních cest, nikoliv za rodiči do Tábora. Protože byl velmi zdatný pilot, ponechali si ho Němci po okupaci Československa ve službě, aby jim zalétával letadla. Mohl se tak po boku Josefa Mašína a Josefa Balabána zapojit do domácího odboje. Když byla skupina vyzrazena, Karlu Marešovi zachránila život jeho sekretářka. Ta ho přes mučení neprozradila, naopak ho včas varovala. Stačil tak v červnu 1940 za dramatických okolností přes Sýrii a Francii uprchnout do Anglie.

Útěk Karla Mareše z protektorátu měl dopady i na rodinu jeho sestry. Jiří Pivrnec musel okamžitě odejít od soudu. Jemu i manželce hrozil odjezd do koncentračního tábora. Malou Milenu proto raději schovali do kláštera, kde zůstala do doby, než se celou situaci podařilo vyjasnit. To se naštěstí povedlo brzy. Pomohli přátelé – hrabě Kinský si vzal k sobě na statek Annu Pivrncovou jako dělnici. Jiřího Pivrnce zase zachránil jeho dávný kamarád ze studií, inženýr Uhl, se kterým ho pojily vzpomínky na společný výlet do Alp. Jako nacista převzal strakonickou zbrojovku a zároveň měl na starosti případy provinění proti protektorátnímu zřízení v západní části okupovaného Československa, tj. včetně Horažďovicka.  „Uviděl tam jméno svého dávného kamaráda. Okamžitě přijel a řekl: ‚Ty půjdeš ke mně do fabriky a budeš mi tam pracovat. Já potřebuju spoustu lidí.‘“ Každodenní cesta vlakem do Strakonic však byla pro Jiřího Pivrnce nebezpečná, jak vzpomíná Milena Šatavová: „Kolikrát se vracel úplně potrhanej, protože na koleje útočili hloubkaři.“

Komunisti byli horší než nacisti

Karel Mareš se v Anglii přidal k Royal Air Force. Založil zde 311. bombardovací peruť a stal se jejím prvním velitelem. Poté přešel na ministerstvo národní obrany exilové vlády v Londýně. Odtud odjel do Moskvy jako zástupce generála Heliodora Píky, velitele Čs. vojenské mise. Dostal se tam však do hledáčku NKVD, protože se neztotožňoval s praktikami komunistické strany. „V kanceláři neměl bustu Stalina, ale mistra Jana Husa. Bylo mu řečeno, že tam musí mít Stalina, ale strýc řekl: ‚Ne, já tu mám Husa a jsem anglický občan, nemůžete mi nic dirigovat,‘“ vypráví Milena Šatavová.

Po skončení války nastoupil na ministerstvo národní obrany. Konec jeho zářné kariéry přišel v roce 1948, kdy odmítl vstoupit do komunistické strany. Několikrát byl zavřený ve vyšetřovací vazbě kvůli své účasti v Čs. vojenské misi v Moskvě a kvůli spolupráci s Heliodorem Píkou, byl degradován z generála na vojína a odklizen na státní statek v Kosově Hoře u Sedlčan. Tam se o něj staral jeho pomocník. Zde žil v bídě a do konce života byl pronásledován Státní bezpečností, přesto byl spokojený a na nic si nestěžoval. „Říkal, že si tam tak odpočívá. A občas jim vyprávěl, jak vypadaly nálety na Berlín,“ říká jeho neteř.

Osobní život Karlu Marešovi nevycházel. První manželka, poloviční Němka, se hned po okupaci dala k Němcům a jejich syna přihlásila do hitlerjugend. Šťastné nebylo ani jeho druhé manželství s bývalou sekretářkou. Třebaže se za války zachovala statečně a měli spolu dceru, nechovala se k němu hezky.  „Jednou jsem se ho ptala: ‚Strejdo, proč sis vzal tu tetu? Ty jsi nechtěl být sám?‘ A on, že ne. Ale že teď jsme jeho rodina my.“

Rodinné zázemí proto nacházel u své sestry v Horažďovicích a později v Táboře. Milena Šatavová se svou maminkou byla strýci oporou i v roce 1960, kdy umíral v motolské nemocnici na rakovinu. „Denně jsme tam s maminkou jezdily. On si četl detektivku. Byl úžasně statečnej. A když umřel, jak byli ty komunisti strašný... Jak ležel v rakvi a měl všechna ta vyznamenání, tak přišla StB a všechno mu to sundali,“ vzpomíná Milena Šatavová. Karel Mareš byl v roce 1990 rehabilitován a prezident Václav Havel mu udělil titul brigádní generál in memoriam. „Ale strejda můj život tolik neovlivnil. Daleko víc se na něm podepsali komunisti,“ vysvětluje pamětnice.

Soudce má být apolitický

Po válce byl Jiří Pivrnec jako předseda krajského soudu pověřen prezidentem Edvardem Benešem, aby soudil válečné kolaboranty v oblasti Tábora až Sušice. Rodina se tedy přestěhovala do Tábora a Milena Šatavová začala studovat na gymnáziu. Jiří Pivrnec vynesl několik rozsudků smrti. Tíhu odpovědnosti nenesl lehce. „Myslím, že to bylo nejhorší období našeho rodinného života. Protože jezdil domů úplně zničenej,“ říká o otci. Dostal také na starosti případ mnichů z kláštera v Jindřichově Hradci obviněných ze schovávání diverzantů. Po přešetření soudce Pivrnec zjistil, že celá akce byla zinscenovaná komunisty, a mnichy osvobodil. Zároveň odmítl vstoupit do KSČ, jak vzpomíná Milena Šatavová: „Řekl, že soudce má být apolitickej. Jak může soudit, když je ovlivněnej stranou?“ Trest přišel záhy. Na přímluvu svého přítele dr. Buriana, předsedy národních socialistů, ho sice nezavřeli, byl však přeložen na místo notáře ke Klatovům, kam dojížděl po zbytek své pracovní kariéry.

V roce 1951 se Mileně Šatavové podařilo přes otcův škraloup odmaturovat. Poté snila o studiích na medicíně – po vzoru bratrů své maminky. „U maturity mi ale bylo řečeno: ‚Je vám jasný, že medicína ne? Ale ani žádná jiná vysoká škola!‘“ Milena Šatavová se s tím smířila, ale za každou cenu chtěla pracovat v nemocnici, konktrétně na chirurgii. Pomohl opět dr. Burian, jehož dcera byla Mileninou spolužačkou, a oběma dívkám zajistil roční zdravotnický kurz v Teplicích. Otec si vyčítal, že svým postojem v kauze jindřichohradeckých mnichů své dceři zkazil kariéru. „Já jsem mu na to říkala: ‚To ne, táto, to je v pořádku. Kdybys je odsoudil, nevážila bych si tě tolik.‘“

Řádové sestry byly lepší než civilní

Po skončení kurzu nabídli Mileně Šatavové místo v teplické nemocnici. Ona se však toužila vrátit do Tábora a zkusit štěstí tam. Přes obavy, jak se k její situaci postaví, jí překvapivě vstřícný ředitel nemocnice domluvil schůzku s primářem Pražákem na chirurgii. Byl to člověk silně věřící, k tomu velmi dobře obeznámený s případem Jiřího Pivrnce. Asi to sehrálo roli v tom, že Milenu Šatavovou okamžitě přijal na vysněné místo instrumentářky na operačních sálech. Zaučovaly ji řádové sestry – jedna staniční, druhá vrchní. „Řádové sestry byly vynikající. Civilní sestry toho nikdy nemůžou docílit,“ říká pamětnice. Podle ní byly nejen výborné profesionálky, ale i kolegyně. Ostatnímu personálu nosily občerstvení – vlastní zmrzlinu nebo zabijačku. Po dvou letech však došlo k jejich likvidaci. „Myslím, že byly internovány někam na Moravu.“

Primář nabídl funkci vrchní sestry Mileně Šatavové. Ta to považovala za naprosto bláznivé, po tak krátké době si nepřipadala dostatečně zkušená. „Pan primář mně však namítl, že četl moje hodnocení z Teplic a že na funkci mě navrhly samy řádové sestry. No tak jsem zůstala patnáct let,“ vypráví. Primář Pražák nakonec musel kvůli své víře z nemocnice odejít a nahradil ho primář Horák. Ač velký komunista, získal si respekt jako vynikající operatér. Prováděl však riskantní operace žlučníků, po kterých umírali pacienti. „Já už jsem se na to nemohla dívat a rozvázala jsem pracovní poměr.“

V té době již byla vdaná za svého o rok staršího spolužáka z gymnázia Jana Šatavu. V roce 1960 se jim narodil jediný syn Jan. Rozhodnout se, co dál, vyžadovalo velkou zodpovědnost. Nakonec pamětnice přijala nabídku primáře ze stomatologie udělat ze sítě okresních stomatologických ordinací medicínský chirurgický obor. Tam vydržela až do svého odchodu do důchodu.

Srpen 1968 byl naprostý šok

Dne 21. srpna 1968 se Milena Šatavová vracela s rodinou z dovolené v Jugoslávii. Před přistáním na Ruzyni pilot pasažérům náhle oznámil, že Praha žádná letadla nepřijímá. „Oni tu noc vykládali všechny tanky. Rusové uzavřeli celou Prahu,“ vzpomíná. Nakonec se jim podařilo přistát v Záhřebu. Zde byly připraveny pro československé občany jídelny. „Trapné bylo, že někteří ty movitý Čechoslováci se tam nechali živit. To jsme se styděli.“ Rodina Šatavova měla štěstí, že se jich ujala jedna známá stomatoložka, která tam žila se svým manželem. Do Československa se vrátili, když se situace trochu zklidnila. „Pamatuju si, že když jsme se vraceli do republiky, stáli lidi u kolejí a mávali nám,“ vypráví pamětnice.

Otec Mileny Šatavové byl velký sportovec a milovník přírody. Pro své záliby dokázal nadchnout i svoji dceru. Cvičili spolu na hrazdě, kterou měli na zahradě, lyžovali, chodili po horách nebo jezdili na vodu. Lásku ke sportu Milena Šatavová později sdílela i se svým manželem; letní dovolené trávili převážně sjížděním řek v celém Československu, zimní na horách. Na rozdíl od politiky byl sport to jediné, v čem se byla ochotna nějak angažovat. Pod hlavičkou sportovní a kulturní komise pořádala sportovní zájezdy pro pracovníky nemocnice. Zajistila jim například ubytování placené ROH v Peci pod Sněžkou přímo u sjezdovky. Pro velký zájem musela vypracovat pořadník, aby se na hory dostaly i pomocné síly. „Ředitel si mě zavolal a povídá: ‚Heleďte, Mileno, na mě s manželkou se ještě nedostalo.‘ A já na to: ‚Považte váš plat a plat uklízečky. Já vám slibuju, že za čtrnáct dní tam pojedete, ale pak zase dlouho nic. Oni jsou opravdu rádi, že se tam dostanou.‘ On na to: ‚No jo, máte pravdu. Vy máte teda sociální cítění, to se musí uznat.‘“

Změnu režimu v listopadu 1989 Milena Šatavová s celou rodinou velmi uvítala. „Když tady herci přednášeli na náměstí, byl ten průvod, to bylo něco nádhernýho,“ říká. Ač to bylo bolestné, je ráda, že jako zdravotní sestra mohla být u odchodu jak svých rodičů, tak svého manžela. Na své rodiče myslí každý večer před spaním a děkuje jim za to, jak ji vychovali. Díky nim se na svět dokáže dívat optimisticky. „Já jsem měla hezkej život, pestrej a tak, jak má bejt. Tma, světlo, slunce, tma. Ale všechno dobrý.“ Milena Šatavová žila v roce 2022 v Táboře ve společném domě se synem a jeho rodinou. Má dvě vnučky a dvě pravnoučata. Dodnes začíná den cvičením na ribstolech a denně chodí na procházky kolem Jordánu. Stále se zajímá o dění kolem sebe.