The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martina Schepelern (* 1955)

• narodila se 19. března 1955 v Praze do rodiny spisovatelů Věry Stiborové a Jaroslava Putíka, někdejšího odbojáře a vězně koncentračního tábora Dachau

• podstatnou část dětství trávila na “spisovatelském” zámku Dobříš

• oba její rodiče po okupaci vrátili stranickou legitimaci KSČ, jejich díla přestala vycházet a museli se věnovat podřadnějším zaměstnáním

• v roce 1973 maturovala na gymnáziu, ale k vysokoškolskému studiu nebyla kvůli kádrovému posudku připuštěna

• v roce 1977 uzavřela sňatek s dánským filmovým kritikem Peterem Schepelernem, na jehož základě směla legálně vycestovat do Dánska, kde žije dodnes

• v roce 1986 byla nepřímou účastnicí předání ceny časopisů Politiken a Dagens Nyheter československým chartistům, kterou přivezl Václavu Havlovi novinář Niels Barfoed z Kodaně

• v roce 1988 získal Jaroslav Putík Cenu Egona Hostovského, mimo jiné i kvůli románu Muž s břitvou, jehož rukopis Martina vyvezla za hranice

• v roce 2010 vznikl krátký filmový dokument Aféra v Praze, jehož hlavními protagonisty jsou Niels Barfoed, Martina Schepelern, Václav Havel a StB

Note - English translation follows after the Czech text

Dcera spisovatelů Věry Stiborové a Jaroslava Putíka opustila Československo v roce 1977, ve svých dvaadvaceti letech. V roce vzniku a šíření přelomového dokumentu Charta 77 se totiž provdala do Dánska, mimo jiné proto, aby unikla šedi a bezvýchodnosti normalizační reality. Jelikož zemi opustila z pohledu tehdejšího režimu legálně, směla se do Československa vracet, a to přesto, že její rodiče byli po roce 1968 v nemilosti a angažovali se ve vydávání samizdatu. V roce 1986 byla Martina Schepelern náhodou přítomna tomu, jak dánský novinář Niels Barfoed vezl do Prahy peněžitou cenu skandinávských novin Politiken a Dagens Nyheter, kterou nakonec předal Václavu Havlovi. Po celou tu dobu byl pan Barfoed sledován StB, skrze něj se do jejich hledáčku dostala i Martina. Po revoluci spolu o této “aféře” natočili krátký dokumentární film.

Dcera spisovatele a odbojáře Jaroslava Putíka

Martina se narodila 19. března 1955 v Praze. Z prvního manželství otce měla staršího bratra Alexandra, vyrůstala ale jako jedináček. Kromě spisovatelských ambicí jejích rodičů měla na její dětství vliv i protinacistická minulost jejího otce, jakkoli se o těchto věcech v rodině moc nemluvilo. Jaroslav Putík vyrůstal ve dvacátých a třicátých letech minulého století ve starém Mostě, tehdy smíšeném česko-německém městě. Z tehdejšího národnostního pnutí si do dalšího života odnesl silný protiněmecký sentiment, který pochopitelně umocnila nacistická okupace. Do odboje vstoupil hned v roce 1939 a protože šlo o buňku, která byla silně levicově orientovaná, vstoupil na přelomu let 1942/43 do KSČ. V roce 1943 byl po udání zatčen, řada členů jeho organizace, včetně jeho tehdejší družky, byla popravena. On sám putoval po koncentračních a pracovních táborech, byl mimo jiné v Berlíně a hlavně v táboře v Dachau. Osvobození se dočkal v žalostném zdravotním stavu, lékaři mu nedávali příliš šancí na přežití. Rok trvalo, než se dal do pořádku, zásadní roli sehrál jeden mělnický doktor. O stavu mezi životem a smrtí napsal Jaroslav Putík později autobiograficky laděnou prózu Zeď.

Strejdové na Dobříši a Rusové na Budislavi

Martina vyrůstala v pražském Břevnově, u Marjánky, kam také chodila do školy. Rozum brala v uvolněné atmosféře šedesátých let, oba rodiče působili jako novináři či literáti, otec od nějaké doby takzvaně “na volné noze”. Zejména s matkou ale trávila také spoustu času na zámku v Dobříši, který využíval Svaz spisovatelů. “Nebyl to žádný luxus, jedna koupelna na patro, se záchodem byl problém, ale byl tam klid a krása.” S řadou spisovatelů a básníků se proto Martina od dětství znala, ať už to byl Jan Drda, Jan Otčenášek, Karel Konrád, Josef Kainar nebo Jiří Fried. “Nijak jsem si je nespojovala s literaturou a tehdy jsem je ani nečetla,” vzpomíná. “Byli to prostě strejdové, hrála jsem si s jejich dětmi. Drda mi dával kyselé okurky, protože věděl, že je mám ráda.”

Důležité bylo i přátelství rodičů s rodinou filozofa Karla Kosíka. Kosíkovy děti vyrůstaly ve výrazně liberálním prostředí, které jim Martina záviděla. Směly například malovat po zdech svého pokoje. Když se je Martina pokoušela doma napodobit, se zlou se potázala.

V atmosféře před rokem 1968 Jaroslav Putík ožil. Byl v kontaktu s Ludvíkem Vaculíkem, podepsal 2000 slov. Publikoval v Literárních novinách, redigoval časopis Orientace. Nemělo to ale mít dlouhého trvání. Srpen 1968 zastihl Martinu v jiném spisovatelském rekreačním zařízení, na Budislavi. Přítomná známá Jara Rybnikar, někdejší jugoslávská partyzánka, nutila děti zaléhat v polích, kdykoliv se blížilo okupační letadlo. Děti z toho měly trochu zábavu. Uvědomit si, že o žádnou legraci nejde, trvalo Martině rok.

Příšerná nálada normalizace

Po okupaci otec vrátil stranickou legitimaci KSČ, i matka se nechala ze strany vyloučit. Bylo jasné, že od té chvíle je s jejich oficiálními spisovatelskými kariérami konec. Otec to nesl se stoickým klidem, ctižádostivější matka ale trpěla depresemi, práce zahradnice ani prodavačky desek ji neuspokojovala. Ještě roku 1969 směla rodina vyjet na dovolenou do Jugoslávie, matka rozhodně chtěla emigrovat, ale otec byl proti.

Martinu ještě se štěstím přijali na Gymnázium Nad Štolou, po maturitě v roce 1973 se ale nedostala na žádnou vysokou školu. Jak se mohla sama přesvědčit, bylo to kvůli nevhodnému kádrovému posudku, který na ni vypracoval ředitel. Zkoušela přijímačky na filozofii i knihovnictví, bezúspěšně. Rok strávila na jazykové škole a potom se pokoušela dostat na studium jazyků na univerzitu v Bratislavě, ale ani to nešlo. ”Šedesátá léta byla pryč, celá ta krása byla pryč, bylo to jako zlý sen, nedalo se v tom být,” hodnotí Martina Schepelern období takzvané normalizace. “Nálada byla příšerná, i doma.”

Roku 1976 potkala Martina v Praze přes společné známé Petera Schepelerna, dánského filmového kritika. I kvůli politické situaci v Československu se poměrně brzy po seznámení rozhodli vzít. “Nebylo to v té době tak těžké vybavit,” vzpomíná Martina Schepelern na sňatek s cizincem v sedmdesátých letech minulého století. “Brali jsme se ve Skleňáku v Dejvicích, málem nám potom nedali oddací list.” Bylo to v březnu 1977. Hned poté Martina Schepelern Československo s úlevou opustila. Protože šlo ale o emigraci v souladu s tehdejšími zákony, směla se do Prahy pravidelně vracet. “Drželi nás na obojku, měli nás v šachu,” vypráví o povinnost žádat vždycky na ambasádě o povolení vstoupit do ČSSR. “Ale nic za to po nás nechtěli.” (To bylo zřejmě ale případ od případu různé, pozn. ed.) Přejezd či přelet železné opony byl pro ni ale vždy zážitkem. “Tady člověk padal do melancholie, všechno tím bylo načichlé. Byl to schizofrenní pocit, žila jsem ve dvou světech. Ale bylo to i obohacující.”

Charta a Anticharta

O manifestu Charty 77 věděli Putíkovi mezi prvními, hned v prosinci 1976. Přestože se Martinini rodiče angažovali například v přepisování a šíření samizdatu, Chartu nepodepsali ani jeden. “Každý měl různou pozici v té opozici,” vysvětluje si to dnes Martina Schepelern. “Pro mého otce byl asi charakteristický ten postoj, který měl i Ivan Klíma - přece nepodepíšu něco, co jsem sám nenapsal.”

Co se tehdejšího bezprostředního společenského dopadu týče, přikládá Martina Schepelern větší význam takzvané Antichartě než samotné Chartě: “Ta doba, jak říkám, byla příšerná. A do toho přišla ta Anticharta. Já bych řekla o té Antichartě, že vlastně poznamenala náladu daleko víc než Charta. Charta byla takové - no jo, to se uvidí. Anticharta, ta byla jasná. To byla taková sviňárna, že se to líp nedá říct. Ta vlastně odhalila karty té společnosti. Vím, že máma to taky brala příšerně. Ježíš - jak to, že támhleten to mohl podepsat? A i když se teď říká, že třeba Werich to podepsal, protože byl starý, protože byl takový a makový, tak třeba na otce velice působilo, že právě Werich to podepsal. To byl prostě morálně absolutní kolaps. Takže z tohohle cirkusu jsem velice ráda odjížděla.”

Cena Politiken a Dagens Nyheter

V Dánsku Martina Schepelern konečně mohla vystudovat, absolvovala na vysoké škole italštinu a dánštinu, věnovala se pak profesně zejména výuce dánštiny pro cizince. Získala dánské občanství, ale pokoutně si ponechala i to československé. (Byla to těžko řešitelná situace. Dánská legislativa sice dvojí občanství neumožňovala, bez československého občanství by se ale nesměla vracet domů.)

V českých emigrantských kruzích se příliš neangažovala, byla pro ně charakteristická řevnivost mezi různými “generacemi” emigrantů (1948, 1968, 1977), ona jako “legální” mezi ně málo zapadala. Věděla ale o různých setkáních a akcích dánské občanské společnosti, na nichž se řešila otázka případné pomoci československému disentu. Byla také v roce 1986 v kodaňském divadle na slavnostním oznámení faktu, že dánský deník Politiken spolu se svým švédským protějškem Dagens Nyheter věnoval československým chartistům symbolickou, ale i finanční cenu v hodnotě 70.000 dánských korun. (V té době šlo o 210.000 Kčs, tedy asi stonásobek tehdejšího průměrného platu v ČSSR.) Jak se tyto peníze do Československa dostanou, o tom v divadle nepadlo ani slovo.

Niels Barfoed v Praze

Martina Schepelern se to ale měla brzy dozvědět z bezprostřední blízkosti. A mohl za to dánský novinář a literát Niels Barfoed, kterého jednoho dne náhodou potkala na letišti. “Niels Barfoed byl jeden z těch opravdu důležitých novinářů tohohle Politiken. A taky to byl profesor dánštiny, přednášel literaturu a tak. Na rozdíl od Dánů si potrpěl na tom, že když něco řekl svým hlubokým hlasem, tak budil jistý respekt. A dokonce byl rád, že ho budil. Dánové neradi budí respekt, ale on ho rád budil. A každý si ho všiml, byl jiný, byl veliký, měl hluboký hlas,” vzpomíná na něj Martina Schepelern, která ho už před rokem 1986 znala. Když ho potkala na kodaňském letišti na cestě do Prahy, dali se do řeči. “Říkala jsem si, že se ten člověk chová nějak divně. A on mi říká: ‘Můžu s tebou sedět?’ Říkám: ‘Můžeš, ty se nějak bojíš lítat?’ Takže jsme požádali letušku, jestli by nás nedala dohromady vedle sebe, a on mi říká, Barefoed: ‘Já jdu dát peníze Havlovi.’ Já říkám: ‘Jo? A kde je máš?’ On říká: ‘Tady.’ On je prostě měl v takové kapsičce, jak se nosí, takové té turistické.”

Před příletem se Martina Schepelern s Barfoedem dohodli, že jí druhého dne po splnění své mise zavolá z telefonní budky. Kdyby se tak nestalo, měla kontaktovat dánskou ambasádu a informovat je, že se dánskému občanovi možná něco stalo. Niels Barfoed ale podle všeho bezpečnostní aspekt své cesty spíše podceňoval. Ještě tentýž večer volal k Putíkovým domů, aby Martinu pozval na večeři, a to přímo z hotelu Intercontinental. “Táta málem vyskočil z okna,” vzpomíná Martina Schepelern na reakci Jaroslava Putíka, kterému hned došlo, že hovor je odposloucháván. Měl doma své i manželčiny rukopisy, stejně jako díla Ludvíka Vaculíka nebo Mojmíra Klánského, další zakázanou literaturu, publikace samizdatových edic. Vše ještě týž večer naložil do krosny a odvezl k Martininým prarodičům do Neratovic, bál se šťáry.

Martina Schepelern na večeři s Barfoedem šla. Až po revoluci se z archivů dozvěděla, že byl Dán pochopitelně celou dobu sledován StB a skrze něj se do hledáčku služeb dostala i ona sama. “Druhý den ale peníze Havlovi předal, i když byl napíchnutý,” ví Martina Schepelern, která sama ještě potom Havlovi volala z telefonní budky, aby se ujistila, že je Barfoed v pořádku. S ním samotným se potom ještě sešla v kavárně Slavie, byla ale jasné, že jim tam někdo “dýchá na záda”.  Hned poté Nielse Barfoeda příslušníci StB vyvezli na hranici se západním Německem a vyhostili ho ze země. Martina sice objevila sledovače i v domě svých rodičů, bez problémů ale svůj plánovaný pobyt v Praze dokončila a směla se vracet i po roce 1986. Při jedné z těchto návštěv také vyvezla do zahraničí otcův rukopis Muž s břitvou, aby mohl vyjít v exilu.

Skandinávská pomoc a lidská práva

V prosinci 1989 přijela Martina Schepelern opět do Prahy, tentokrát spolu se svým tehdejším přítelem, malířem Nielsem Erichem. Atmosféra byla podle ní opět úžasná, ve vzduchu radost a očekávání. V Praze zaznamenala popravu rumunského diktátora Ceauseca i zvolení Václava Havla prezidentem. Dnes žije v Dánsku, ale do České republiky se vrací často a pravidelně. Stále si ale všímá jistých rozdílů v uvažování lidí ve střední a severní Evropě. 

Martina Schepelern pozitivně vnímá dánskou, ale i obecně skandinávskou pomoc československému disentu, a koneckonců i obecně jejich snahu napomáhat dodržování lidských práv ve světě. “Tu hodnotím opravdu pozitivně, to je něco neuvěřitelného. Oni jsou v tomhletom opravdu ohromní. Dělají to stále, když je někde třeba nějaké pomoci, jako je to dnes na Ukrajině. Oni o tom takhle nemluví, že jsou nejlepší, ale opravdu pomáhají. A pomáhají lidi, jako osobně. A vždycky to dělali. Je to společnost založená na osobní aktivitě, na principu: Já se toho prostě zúčastním! Když je někde něco nesprávného, tak tam dodám nějaké peníze. Měli bychom to dělat taky, jenže to ještě nějakou chvilku potrvá.”

-------------------------------------------------------------------------------------

The daughter of writers Věra Stiborová and Jaroslav Putík left Czechoslovakia in 1977, at the age of twenty-two. In the year of the creation and dissemination of the groundbreaking document Charter 77, she married a Dane and left for Denmark, among other reasons, to escape the grey and hopelessness of the normalisation reality. Since she had left the country legally from the point of view of the then regime, she was allowed to return to Czechoslovakia, despite the fact that her parents were in disgrace after 1968 and were involved in publishing samizdat. In 1986, Martina Schepelern happened to be present when the Danish journalist Niels Barfoed took the cash prize of the Scandinavian newspapers Politiken and Dagens Nyheter to Prague, which he eventually presented to Václav Havel. Throughout this time, Mr Barfoed was followed by the StB, and Martina came into their sights through him. After the Velvet Revolution, they made a short documentary together about this “affair”.

Daughter of writer and resistance fighter Jaroslav Putík

Martina was born on 19 March 1955 in Prague. She had an older brother Alexander from her father’s first marriage, but grew up as an only child. In addition to her parents’ literary ambitions, her father’s anti-Nazi past also influenced her childhood, although these matters were not discussed much in the family. Jaroslav Putík grew up in the 1920s and 1930s in the old Most, then a mixed Czech-German town. He carried strong anti-German sentiment from the nationalistic tensions of that time into his later life, which was of course intensified by the Nazi occupation. He joined the Resistance in 1939 and, because it was a strongly left-wing cell, he joined the Communist Party of Czechoslovakia at the turn of 1942/43. In 1943 he was arrested after denunciation, and a number of members of his organisation, including his then companion, were executed. He himself wandered around concentration and labour camps, among others in Berlin and especially in the Dachau camp. He lived to see his liberation in a deplorable state of health, with doctors giving him little chance of survival. It took him a year to get well, and a doctor from Mělník played a crucial role. Later, Jaroslav Putík wrote an autobiographical prose about the state between life and death called The Wall.

Uncles at Dobříš and Russians at Budislav

Martina grew up in Břevnov, near Marjanka, where she also went to school. She grew up in the relaxed atmosphere of the sixties, both her parents worked as journalists or writers, her father was a so-called “freelancer” for some time. However, she also spent a lot of time with her mother at the castle in Dobříš, which was used by the Writers’ Union. “It was not a luxury, one bathroom per floor, the toilet was a problem, but it was quiet and beautiful.” Martina was therefore acquainted with many writers and poets from childhood, whether it was Jan Drda, Jan Otčenášek, Karel Konrád, Josef Kainar or Jiří Fried. “I didn’t associate them with literature in any way, and I didn’t even read them then,” she recalls. “They were just uncles, I played with their children. Drda would give me pickles because he knew I liked them.”

Her parents’ friendship with the family of philosopher Karel Kosík was also important. The Kosík children grew up in a distinctly liberal environment, which Martina envied. They were allowed, for example, to paint on the walls of their room. When Martina tried to imitate them at home, she was badly confronted.

In the atmosphere before 1968 Jaroslav Putík was very active. He was in contact with Ludvík Vaculík, signed the 2000 words petition. He published in Literary Newspapers, edited the magazine Orientation. But it was not to last long. August 1968 found Martina in another writer’s holiday resort, in Budislav. The present acquaintance Jara Rybnikar, a former Yugoslav partisan, made the children lie in the fields whenever an occupation plane approached. The children had some fun. It took Martina a year to realise that this was no fun at all.

The terrible mood of normalisation

After the occupation, her father returned his Communist Party registration, and her mother was expelled from the party. It was clear that from that moment on, their official writing careers were over. Father bore it with stoic calmness, but the more ambitious mother suffered from depression, her work as a gardener and record seller didn’t satisfy her. In 1969, the family was still allowed to go on holiday to Yugoslavia; mother wanted to emigrate, but father was against it.

Martina was lucky enough to be accepted to the Gymnasium Nad Štolou, but after graduating in 1973 she did not get into any university. As she was able to see for herself, it was because of an inappropriate personnel report that the headmaster had drawn up for her. She tried for admission to philosophy and library science, without success. She spent a year at a language school and then tried to get into a language school at the University of Bratislava, but that didn’t work either. “The sixties were gone, all the beauty was gone, it was like a bad dream, it was impossible to be in it,” Martina Schepelern evaluates the period of the so-called normalisation. “The mood was terrible, even at home.”

In 1976, Martina met Peter Schepelern, a Danish film critic, in Prague through mutual acquaintances. Due to the political situation in Czechoslovakia, they decided to get married quite soon after meeting. “It wasn’t that hard to arrange at the time,” Martina Schepelern recalls of her marriage to a foreigner in the 1970s. “We got married in Skleňák in Dejvice, and they almost didn’t give us a marriage certificate afterwards.” It was in March 1977. Immediately afterwards, Martina Schepelern left Czechoslovakia with a sigh of relief. However, as this was emigration in accordance with the laws of the time, she was allowed to return to Prague regularly. “They kept us on a collar, they kept us in check,” she says of her obligation to always ask the embassy for permission to enter Czechoslovakia. “But they didn’t ask us to do anything in return.” (But this obviously varied from case to case, ed.) But crossing or flying over the Iron Curtain was always an experience for her. “Here one fell into melancholy, everything was filled with it. It was a schizophrenic feeling, I lived in two worlds. But it was also enriching.”

Charter and Anticharter

The Putiks were among the first to know about the Charter 77 manifesto, as early as December 1976. Although Martina’s parents were involved, for example, in the rewriting and dissemination of samizdat, neither signed the Charter. “Everyone had a different position in the opposition,” Martina Schepelern explains today. “My father was probably characterised by the same attitude that Ivan Klíma had - I’m not going to sign something I didn’t write myself.”

As far as the immediate social impact of that time is concerned, Martina Schepelern attaches more importance to the so-called Anticharter than to the Charter itself. “That time, as I say, was terrible. And then there was the Anticharter. I would say of the Anticharter that it actually marked the mood much more than the Charter. The Charter was such a - well, we’ll see. The Anticharter, that was clear. That was such a shitty thing, there’s no better way to put it. It actually exposed the cards of the society. I know my mum was terrible about it too. Jesus - how could that guy over there sign it? And even though now they say that maybe Werich signed it because he was old, because he was this and that, my father was very affected by the fact that it was Werich who signed it. That was just a moral collapse. So I was very happy to leave that circus.”

Politiken and Dagens Nyheter Award

In Denmark, Martina Schepelern was finally able to study, graduated in Italian and Danish studies at university, and then devoted herself professionally mainly to teaching Danish to foreigners. She obtained Danish citizenship, but she also kept her Czechoslovak citizenship. (It was a difficult situation to resolve. Although Danish legislation did not allow dual citizenship, she would not have been allowed to return home without Czechoslovak citizenship.)

She was not very involved in Czech emigrant circles, which were characterized by the bickering between different “generations” of emigrants (1948, 1968, 1977), and she, as a “legal” emigrant, did not fit in well with them. However, she was aware of various meetings and events of Danish civil society where the question of possible help to the Czechoslovak dissent was discussed. She was also at the ceremony in 1986 in a Copenhagen theatre to announce the fact that the Danish newspaper Politiken, together with its Swedish counterpart Dagens Nyheter, had given the Czechoslovak Chartists a symbolic but also financial prize worth 70,000 Danish crowns. (At that time it was 210,000 Czechoslovak crowns, about 100 times the average salary in the Czechoslovakia at that time.) How this money would reach Czechoslovakia was not mentioned in the theatre.

Niels Barfoed in Prague

But Martina Schepelern was soon to learn this first hand. It was thanks to the Danish journalist and writer Niels Barfoed, whom she met by chance one day at the airport. “Niels Barfoed was one of the really important journalists of this Politiken. And he was also a professor of Danish, lecturing on literature and stuff. Unlike the Danes, he made sure that when he said something in his deep voice, he commanded a certain respect. And he was even happy to command it. Danes don’t like to command respect, but he liked to command it. And everyone noticed him, he was different, he was big, he had a deep voice,” recalls Martina Schepelern, who knew him before 1986. When she met him at Copenhagen airport on her way to Prague, they got to talking. “I thought the man was behaving strangely. And he says to me, ‘Can I sit with you?’ I said, ‘You can, are you somehow afraid to fly?’ So we asked the stewardess if she could put us together next to each other, and he says to me, Barefoed, ‘I’m bringing money to Havel.’ I said, ‘Yeah? And where do you keep it?’ He says, ‘Here.’ He just had it in a little pouch like you carry, like a tourist pouch.”

Before arriving, Martina Schepelern had agreed with Barfoed that he would call her from a phone booth the next day after completing his mission. If this did not happen, she was to contact the Danish embassy and inform them that something might have happened to a Danish citizen. But Niels Barfoed seems to have underestimated the security aspect of his trip. That same evening he called the Putiks’ home to invite Martina to dinner, directly from the Intercontinental Hotel. “My dad almost jumped out the window,” Martina Schepelern recalls of Jaroslav Putík’s reaction, who immediately realised that the call was being tapped. He had his and his wife’s manuscripts at home, as well as works by Ludvík Vaculík or Mojmír Klánský, other banned literature, and publications of samizdat editions. That same evening he loaded everything into a bag and took it to Martina’s grandparents in Neratovice, afraid of a raid.

Martina Schepelern went to dinner with Barfoed. It was only after the revolution that she learned from the archives that the Dane had, of course, been under surveillance by the StB all along, and that through him she herself had come to the attention of the services. “But the next day he handed over the money to Havel, even though he was bugged,” says Martina Schepelern, who herself called Havel from a phone booth afterwards to make sure Barfoed was OK. She met him later in the Slavie café, but it was clear that someone was “breathing down their necks”.  Immediately afterwards, Niels Barfoed was taken by StB officers to the border with West Germany and expelled from the country. Although Martina discovered surveillance in her parents’ house, she completed her planned stay in Prague without any problems and was allowed to return after 1986. During one of these visits, she also took her father’s manuscript The Man with the Razor abroad so that it could be published in exile.

Scandinavian aid and human rights

In December 1989 Martina Schepelern came to Prague again, this time with her then boyfriend, the painter Niels Erich. She said the atmosphere was again wonderful, with joy and anticipation in the air. In Prague she noted the execution of the Romanian dictator Ceausescu and the election of Václav Havel as president. Today she lives in Denmark, but returns to the Czech Republic often and regularly. She still notices certain differences in the way people think in Central and Northern Europe.

Martina Schepelern has a positive perception of Danish, but also generally Scandinavian, assistance to Czechoslovak dissent, and, after all, their efforts to promote human rights in the world. “I have a really positive view of this, it is something incredible. They are really tremendous in this. They do it all the time when there is a need for help somewhere, like today in Ukraine. They don’t talk about it like that, that they are the best, but they really help. And they help people, like personally. And they’ve always done that. It’s a society based on personal activity, on the principle: I’ll just participate! If there’s something wrong somewhere, I’ll put some money in. We should do it too, it’s just going to take a while.”