The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Schimek (* 1937)

• narozen 1. ledna 1937 v Jásenné do smíšené česko-německé rodiny

• maminka byla Češka a jeho otec byl Němec

• otec za druhé světové války musel odejít pracovat do Německa a později i nastoupit do armády

• když Jaromír dorostl do školního věku, válka stále probíhala, a on se odmítal učit německy a chodit do německé školy

• ve svých šesti letech tak začal chodit každý den za školu, dokud pro něj nepřišlo gestapo, ale utekl

• později ho gestapo odvezlo do výchovného ústavu v Náchodě, odkud se mu podařilo také utéct

• po válce se jeho otec načerno vrátil do Československa, ale měl strach z poválečného pronásledování a emigroval raději do Francie

• rodina se o něm doslechla až po dlouhých 24 letech odloučení, když je kontaktoval s žádostí o rozvodové listiny

• na pozvání se za otcem do Francie dostal i Jaromír

• chtěl být původně zemědělcem, ale měl šanci dostat se jen na hornictví

• po vyučení v roce 1954 začal pracovat do Žacléře na důl Jan Šverma, kde zůstal celých 38 let až do odchodu do důchodu

Pozn. editora Paměti národa: následující text vznikl v rámci soutěže Příběhy 20. století a je původním textem pravnuka pamětníka.

Chtěl bych vyprávět příběh svého pradědy Jaromíra Schimka (dále jen dědy). Narodil se první lednový den roku 1937 v Jásenné ve smíšeném manželství. Maminka byla Češka, tatínek Němec. Za druhé světové války musel jeho otec odejít pracovat do Německa, kde později musel nastoupit i do armády. Jeho rodina zůstala v českém pohraničí na Náchodsku. Děda musel navštěvovat německou školu. To se mu však nelíbilo, protože neuměl (a ani nechtěl) umět německy. Proto chodil za školu. Nebylo to tak, že by zůstával doma, protože ho bratr do školy vozil na kole. Vždycky, když přijeli do školy a jeho bratr šel do třídy, zalezl si do křoví ve školní zahradě a tam čekal, až pojede mlékař. S ním poté jel do mlékárny a potom domů. Takovýto stav však nemohl vydržet dlouho a jednoho dne si pro něj přišlo gestapo. I přes dlouho dobu, která od tohoto okamžiku již uběhla, si děda tuto událost pamatuje velmi živě. Tehdy se vrátil domů a na návštěvě u nich byla sousedka. Právě ve chvíli, kdy se zvedala k odchodu, si z okna všimla přicházejících příslušníků gestapa. Jakmile to řekla nahlas, děda na nic nečekal a utekl, protože mu bylo jasné, že si jdou pro něho. Když se vrátil, maminka i bratr plakali, protože gestapo opravdu hledalo jeho. Musel jí svatosvatě slíbit, že již nebude chodit za školu. Jeho učitelka jej však dalšího dne vzala na procházku. Šli asi sto metrů po jedné straně vozovky a nikde nebylo žádné auto, kromě malého náklaďáku odstaveného na protilehlé straně vozovky. Přešli na druhou stranu a zase se vraceli. Když procházeli kolem odstaveného vozidla, najednou se otevřely dveře, byl vtažen dovnitř a lapen gestapem. Byl umístěn do výchovného ústavu v Náchodě, kde byl pod přísným dohledem nucen chodit do německé školy. Jednoho dne uviděl za plotem svého bratra s kolem. Bylo to pro něho strašné, on za plotem a bratr venku na svobodě. Běžel k němu a chvíli si přes plot povídali. Když se zmínil o tom, že by chtěl strašně moc domů, bratr mu poradil, ať se jede dovolit vychovatelek, a že ho domů odveze. Vychovatelky mu to dovolily a mohl s bratrem odjet. Jenže ještě toho dne si pro něho opět přijelo gestapo a vrátil se zpět do ústavu. V ústavu fungoval oddíl Hitlerjugend, děda do něj nechtěl vstoupit a ani oni o něj nestáli. Děda jim totiž občas s jedním kamarádem z ústavu škodil, například se schovali do křoví, a když kolem nich oddíl procházel, tak po nich házeli kamínky. Když se s končící válkou vrátil domů, vrátil se na černo i jeho otec z Německa. Protože byl Němec, který bojoval ve Wehrmachtu, měl strach, že bude po válce v Čechách uvězněn. Proto se i přes ujišťování známých z vesnice, že se za něho zaručí, rozhodl uprchnout. Rodina o něm nic nevěděla až do roku 1969. Tehdy přišel na obecní úřad v Jásenné dopis až z Francie, ve kterém se jeho otec zajímal o svou rodinu a chtěl vyřešit rozvod manželství. V této době však byla jeho manželka čtyři roky po smrti… Děda mu tedy v Čechách obstaral všechny dokumenty, které potřeboval a do dopisu, který k nim přiložil, mu napsal, že na pozvání by za ním mohl vycestovat do Francie na návštěvu. Pozvání opravdu přišlo a on se mohl po dlouhých 24 letech setkat se svým otcem.

Děda se původně chtěl stát pracovníkem v zemědělství. Jenže mu to nebylo dovoleno a dva roky se učil na hornickém učilišti v Malých Svatoňovicích. Po vyučení v roce 1954 byl přeložen do Žacléře na důl Jan Šverma, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu celých 38 let. Pracoval v různých pozicích, nejdéle jako tzv. revírník nebo jinak štajgr (tj. vedoucí směny). Na dole pracovali i muklové – odsouzenci z věznice v Malých Svatoňovicích nebo ze Žacléře. Jednalo se hlavně o zloděje, násilníky nebo neplatiče výživného. Žádní političtí vězni tu nebyli, ti byli soustředěni spíše do uranových dolů. Děda, jakožto štajgr měl i několik příhod s mukly. Jednou na noční směně obcházel pracoviště a na pracovišti, kde byli pouze muklové, nemohl nikoho najít. Muklové totiž někde zašití spali. Děda je našel, probudil a poslal zpět k jejich práci. Jenže když se vrátil podruhé, muklové zase nikde, a proto je vzbudil, nakázal uklidit pracoviště s tím, že je okamžitě předá bachařům (dozorcům, kteří po skončení pracovní doby přebírali vězně) – to se rovnalo nejpřísnějšímu trestu. Když lezl po žebříku, ozvalo se za ním :,, Ty svině německá, budeš nám tady vyhrožovat?“ Zastavil se a přemítal:,,Jestliže se nevrátím, tak budu srab, a když se vrátím, můžou mi rozbít hubu.“ Nakonec se rozhodl vrátit se a doufal, že přijde někdo z kolegů horníků. Měl štěstí a přišli elektrikáři. Bylo to pět chlapů a ti ho svou přítomností zachránili před možným napadením. Ten z muklů, který mu vyhrožoval, byl přeložen, jakožto nebezpečný. Jednou se mu také stalo, že mu jeden z muklů nevyfáral (neopustil pracoviště v jámě – v dole). Když vyfárali a děda už byl umytý, zavolal si ho vedoucí úseku, protože mu nevyfáral jeden muž. Děda se okamžitě začal bránit tím, že tam ten muž nebyl, jak mu v jámě řekl dispečer. Ovšem podle záznamů tam měl být a muselo se po něm začít pátrat. Takže děda a několik jeho chlapů sfáralo zase dolů a hledali ho všude na patře, kde pracovali, ale nemohli jej najít. Vraceli se k šachtě (výtahu) a děda tam prohlížel mukly z jiné skupiny, kteří čekali na vyvezení. Jednoho, který mu byl povědomý, si vyhmátl a povídal:,,Pojďte sem.“. Tak tedy šel. Byl ten muž, kterého hledali, zřejmě si vůbec neuvědomoval, jaký problém způsobil. Když vyfárali, odevzdal jej bachařům. Protože to bylo kvalifikováno jako pokus o útěk, ačkoli děda jako jeho štajgr dosvědčil, že se nevzpouzel, když byl nalezen, byl z dolu přeložen.

Práce v dole sebou přinášela každodenní nebezpečí, výbuch plynu, zavalení horninou. Jednoho dne před noční směnou byl děda se svou dcerou na procházce a ona mu řekla:,,Musíš tatínku dávat pozor, aby se ti v jámě něco nestalo.“. Děda to pustil pro tu chvíli z hlavy a šel do práce. Ten den jezdil s transporty uhlí a v jeden okamžik se podíval nahoru a zdálo se mu jako by na něho všechno uhlí padalo. Skočil tedy za žlaby a málem si něco udělal sám, protože samozřejmě nic nepadalo, ale ta kombinace s varováním jeho dcery mu vytanula na mysli. Ovšem třeba jeden kamarád, který dělal společně s ním na šachtě si natočil jednou nohu do vrátku a vykrvácel. Byl to chlapec, asi osmnáctiletý a vyučený horník. Dalším mrtvým byl Egon Pohl, který zemřel při výbuchu v dole. Z celé pracovní skupiny, ve které byl, se zachránil jenom jeden, který stihl včas utéct. Dokonce se i říkalo, že jednoho štajgra hodili do šachty muklové. Před podobným údělem dědu pravděpodobně zachránil onehdy příchod elektrikářů.

Hornická vrstva byla v této době jednou z privilegovaných vrstev obyvatel. Například jim zaměstnavatel platil kurz létání na kluzáku, který právě děda navštěvoval. On a jeho další 4 kolegové dojížděli na kurz na voletinské letiště. Jednoho dne jim kurz neočekávaně skončil a jako vysvětlení jim bylo řečeno, že jejich pilot – instruktor přeletěl hranice. Nic dalšího (vzhledem k politické situaci to vlastně nebylo potřeba, každý věděl, o co šlo).

V roce 1968 docházelo na mnoha místech k akcím proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Ani oblasti Trutnovska se tyto akce nevyhnuly. Kácely se zde stromy, otáčely značky a v Trutnově se stavěly barikády… Tím vznikla kolona vojenských vozidel, která zapříčinila uzavření silnice mezi Trutnovem a Žacléřem. Když vezl děda dceru k příbuzným do Jesenice, tak musel jet v konvoji mezi vojenskými vozy. Když se pokusil konvoj předjet, tak mu Rusák samopalem ukázal, aby se zařadil. Když se děda zařadit nechtěl, tak mu namířil na čelní sklo samopal. To bylo výmluvné gesto a děda se rychle zařadil mezi vojenská vozidla.

Děda zažil několik etap, které se výrazně podepsaly na stavu naší země (druhou světovou válku a období komunismu). Druhou světovou válku tolik nevnímal, protože byl malý chlapec, ale z období komunismu mi podal zajímavý pohled na život. Nebyl člověk, který by proslul nějakým radikálním činem proti režimu, ale tvrdě pracoval, aby uživil svou rodinu.