Kurt Schmidt

„A odtud jsem potom jel do Ostravy, pracoval tam ve slévárně, a následně po třech měsících do koncentračního tábora v Osvětimi. A tam jsem mohl vidět ty obrovské pece, kde svého času spalovali Židy a další. Takže mně nemusí nikdo nic povídat! My máme teď v Německu zase neonacisty, kteří tvrdí, že to všechno byla lež. Mně nemusí nikdo nic povídat, já jsem to viděl sám na vlastní oči. Někteří z nás se dostali do koncentračního tábora v Osvětimi, Auschwitz. A to bylo hospodářsky důležité místo. Až tam totiž během války ruští pionýři natáhli ruskou širokorozchodnou kolej. A my jsme museli překládat rudu a kovy, které přijížděly z Ruska a byly určené pro Československo. Z ruských vagonů na české. To byl náš úkol.“

„Jak to tam vypadalo? Byly tam někdejší ubikace vojenských jednotek, tam leželi obyvatelé, které vyhnali z jejich domů a umístili tam. A úplně vepředu, hned vedle stráží, byly dva baráky oddělené ostnatým drátem a tam se potom odehrávalo to bičování. Stalo se například to, že mě tam dovedli a pak se do mě pustilo šest partyzánů. Nevím, jestli tušíte, co to je nagajka. Nagajka je bič, a do toho biče, do těch kožených řemenů, jsou zapletené kusy železa. A když s tím člověka praští, rovnou mu to potrhá kůži. No jo, a pak po mně chtěli něco vědět, jestli jsem nutil nějaké Čechy vstoupit do Hitlerjugend. Já jsem se zeptal, jak si to představují, vždyť mi přeci v té době bylo jedenáct dvanáct let, já jsem k něčemu takovému přeci vůbec neměl příležitost. To jim bylo jedno, prostě mě začali bít. Potom jsem samozřejmě ztratil vědomí, oni na mě vylili jeden dva kýble a dali se opět do bití. A když jsem potom znovu padl do bezvědomí, sebrali mě ze stolu, hodili do kouta a tam jsem zůstal ležet.“

„To jsou rány pěstí od velitele tábora v Opavské ulici. Byl to známý trýznitel, bijec, zabiják. Všechno, co se mohlo Němcům dělat, toho se na mně taky dopustil. Mám vám jedno takové zvěrstvo vylíčit? On přišel na to, že můj strýc se také dostal do toho tábora. A tak si dovolil následující 'legraci'. Postavil mě a mého strýce jednoho proti druhému. Na volném prostranství, na někdejším apelplacu tankového regimentu. A tam nám dal rozkaz zpívat Deutschlandlied. A v tom okamžiku, když jsme začali, tak se na nás on a někteří další partyzáni vrhli a ztloukli nás. Ale museli jsme dál zpívat a zároveň jeden druhého fackovat. A protože jsem se zdráhal bít svého strýce, udělal to on. Nejdřív mě ale ztloukl až na zem. A tehdy mi poškodil ušní bubínek, jak později zjistili lékaři v Německu.“

„Bylo to v noci z 31. ledna na 1. února 1945, ale mohlo to být také o den dva později. V noci přišly přibližně tři tisíce koncentráčníků z Osvětimi. Hnali je tu přes město, v noci. Ale jeden z mých kamarádů to viděl a vyprávěl mi, jak zbídačelí lidé to byli. A potom venku ve Weisskirchu, na krnovském předměstí, udělali na chvíli přestávku. Někteří se pokusili utéct, ale hned je zastřelili. Celá ta skupina potom táhla dál, na Rehwiess, a tam je většina z nich pohřbená, tam přišli o život. Udělali to úmyslně tak, aby lidé ještě spali, aby nic neviděli, když ty ubožáky hnali přes město. Já jsem o tom ale slyšel hned následujícího dne a musím přiznat, že to náš strach ještě vystupňovalo. Říkali jsme si: 'Nám se může stát něco podobného.'“

„Kde jsem byl? Na náměstí, tady. A na ramenou svého tatínka jsem to všechno zažil. Dne 7. října v osm ráno sem napochodoval německý wehrmacht. A v deset už tu byl Hitler a mluvil z balkonu radnice. Celé náměstí bylo poseté lidmi. Bylo plno. Nemohl jsem najít žádné místo, táta mě vzal na koně. A pak jsme šli nahoru na Cvilín a tam to bylo uzavřené. Táta se přeci jen nějak protáhl skrz, náš dům byl přeci tam nahoře. A Hitler následně přijel nahoru na Cvilín. Tam mu ukázali to krásné panorama, které jste dnes také viděl, když jste seděl na terase, celé to pohoří, Hrubý Jeseník. To mu ukázali. A já jsem mu měl předat pugét. Já jsem se tehdy hrozně moc styděl a měl jsem prostě strach tam jít. A proto jsem pořád naživu. V mnoha případech se totiž stalo, také v Olberstdorfu, tedy Albrechticích, tam byla jedna malá dívka, která tehdy Hitlerovi předala květiny. A tu potom Češi zastřelili.“