The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Schmidtová (* 1926  †︎ 2021)

• narodila se v roce 1926 v Banské Bystrici

• otec byl Čech, matka Slovenka

• v roce 1939 se přestěhovali do Protektorátu, do Třebonic u Prahy

• od roku 1941 studovala hereckou konzervatoř v Praze, přestěhovali se do Prahy

• v roce 1944 byla totálně nasazená do továrny v Praze

• konzervatoř dokončila v roce 1947, narodila se jí dcera Zuzana

• s manželem, výtvarníkem Otou Opršalem, se záhy rozvedla

• od roku 1949 byla v angažmá v Martině, kde se seznámila s hercem Mirkem Schmidtem

• Mirko Schmidt bojoval ve Slovenském národním povstání a přežil koncentrační tábor Sachsenhausen

• v roce 1954 se přestěhovali do Prahy, kde pracovali v Československém rozhlase

• od 60. let do důchodu učila hudebně dramatický obor na Lidové škole umění

• prošla kárným řízením za to, že odmítla s dětmi nacvičit báseň o Vítězném únoru

• od 90. let hrála v desítkách filmů epizodní role

• dcera Zuzana Kodíčková emigrovala v roce 1968 do Londýna, byla divadelní a filmová režisérka, říkala si Hannah Kodicek

• zemřela v červnu 2021

Olga Schmidtová, rozená Holečková, se narodila 23. ledna 1926 v Banské Bystrici do smíšeného česko-slovenského manželství. Její otec Vladimír Holeček byl Čech a na Slovensku pracoval jako úředník finanční správy, maminka pocházela ze Slovenska a byla učitelka. Olga měla o čtyři roky staršího bratra Vladimíra.

Dětství na Slovensku

„Moje maminka Olga Holečková byla talentovaná ochotnická herečka a s mým tatínkem se seznámila v divadle, kde spolu hráli mileneckou dvojici,” otevírá svůj příběh pamětnice, která na své útlé dětství prožité v Banské Bystrici vzpomíná jako na jedno z nejšťastnějších období.

Maminka učila ve škole v Rudlové, kam jezdila autem, což byl ve třicátých letech poměrně luxus. „My jsme nebyli bohatí, ale tatínek byl manuálně velmi zručný a se vším si uměl poradit. Dal tedy do kupy jednu starou Praga Picollu. Když pak začala válka a Němci brali majitelům jejich auta, mělo na trhu menší hodnotu než jízdní kolo. Tatínek ho ale stihl prodat aspoň za cenu starého železa,” říká Olga.

Olga chodila v Banské Bystrici do církevní, pak do státní školy a gymnázia. Stejně jako rodiče se považovala za Čechoslovenku. Uměla česky, lépe však slovensky, protože navštěvovala slovenské školy, se Slováky chodila do Sokola.

Bezstarostné období skončilo, když v září 1938 musel otec narukovat do Čech k obraně státu, odkud se ale kvůli Mnichovské dohodě zase brzy vrátil.

Vyhlášení slovenské autonomie. Češi ven!

Mnichovská dohoda, která podstoupila Československo zvůli fašistickému Německu, vzbudila v obyvatelích vlnu rozčarování. Toho využili představitelé Hlinkovy slovenské ľudové strany, kteří již během období první republiky usilovali o slovenskou autonomii. Návrh Hlinkovy strany přijaly ostatní slovenské politické strany a poté i pražská vláda. Slovensko získalo autonomii v říjnu 1938 a do jeho čela byl jmenován Josef Tiso. Hlinkova strana na Slovensku zavedla autoritativní režim porušující občanská práva a demokratické principy.

Olga, tehdy dvanáctiletá gymnazistka, náhle prožívala fašistické nálady ve slovenské společnosti a xenofobii vůči Čechům, které se dotýkaly i její rodiny.

„Všichni Slováci ale nebyli hlinkovci, i když ti tam měli velký vliv a chovali se k Čechům dost špatně. Z rozhlasu se linuly písně jako například ‘Slováci sme od rodu slovenskému národu, nebude z nás ani jeden nikdy na škodu.’ Zažila jsem, jak tam vyměňovali učitele. Vyhazovali české profesory, i když mluvili slovensky. Platilo tam heslo: ‘Češi von!’ Češi museli pryč. Vyhazovali je z práce, museli do Čech,“ vzpomíná Olga.

Nový život v Protektorátu

Olžin otec se ale do Čech přesunul ještě před tím, než k vyhazovu došlo. V Třebonicích u Prahy totiž právě zdědil domek a připravoval tam půdu pro přestěhování zbytku rodiny. Olga s maminkou a bratrem přijeli do Čech v březnu, krátce po německé okupaci, rovnou do Protektorátu.

Olga se přeorientovala na češtinu a poměrně rychle vplula do českého prostředí. V roce 1941 se dostala na hereckou konzervatoř v Praze. Rodina tehdy již bydlela v Praze - Holešovicích, kde pak Holečkovi bydleli až do konce války.

Hajlování na pražské konzervatoři

Olga vzpomíná na nepříjemnosti spojené s životem v Protektorátu. K nim patřily i „drobnosti“, jako třeba povinné hajlování na její alma mater, pražské konzervatoři. „Bylo nařízení, že musíme hajlovat na začátku každé hodiny, když přišel profesor. Měli jsme zvednout ruku a zavolat ‘Heil Hitler’. To bylo hrozný. Samozřejmě když přišla paní Iblová nebo pan Pešek, herci, kteří nás učili studium rolí, tak se to nedělalo, ale když přišel náš třídní profesor Haller, tak ten věděl, že se to musí. Přišel do třídy a řekl: ´Dobrý den, dámy a pánové, Heil Hitler,´ a tak nějak se pokrčil a my jsme to také tak odbyli, protože člověk nevěděl, kdo by ho mohl udat. Ale jeden Němec, který nás učil němčinu, vždycky přišel do třídy, postavil se rovně a zařval z plna hrdla: ‘Heil Hitler!’ My jsme to odbývali tím svým způsobem. Jenže ten profesor si na mě a mou spolužačku Adamovou stěžoval, že dostatečně nezvedáme ruku. Dostaly jsme za to ředitelskou důtku. Chudák Holzknecht, který byl tehdy ředitel, se nám za to strašně omlouval a prosil nás, abychom mu to nedělaly těžší, že by Němci mohli zavřít školu, kdybychom se stavěly proti. Tak jsme tedy zvedaly ruku, ale dívaly se při tom jinam,” vypráví Olga.

Totálně nasazená

Když byla ve třetím ročníku, musela Olga do totálního nasazení. Se svými spolužáky nastoupila do továrny, kde montovala lampičky do radia. Popisuje ponižování a buzeraci ze stran nadřízených, ale i vzdor vůči fašistickému režimu, když nasazení studenti záměrně pracovali pomalu. Za porušení pravidel jí jedna nadřízená Němka hrozila koncentračním táborem. Shodou náhod pak právě na tuto ženu narazila na ulici po osvobození Prahy v květnu 1945.

„Chodily jsme se spolužačkou po ulicích a dívaly se, jak Němci a kolaboranti rozebírají barikády a uklízejí ulice. A najednou jsem ji tam viděla. Volala jsem: ‘Táňo, podívej se! To je ta ženská, co mi hrozila koncentrákem!’ Já jsem jí ale nechtěla ublížit, nechtěla jsem žalovat. Já jsem to prostě v tom štěstí řekla nahlas. Ti, kteří měli na starosti Němce, se toho bohužel chytli a říkali: ‘Tahle ženská že vám hrozila koncentrákem? Tak pojďte!’ A naložili jí ještě těžší náklad. Mě to hodně zamrzelo. Nejsem z těch, kteří by se chtěli mstít, ani těm Němcům. Ale vyjelo mi to z pusy,“ vzpomíná Olga na atmosféru v pražských ulicích krátce po osvobození.

Konzervatoř absolvovala v červnu 1947 a na podzim se jí narodila dcera Zuzana. S jejím otcem, slovenským malířem Otou Opršalem, kterého Olga poznala na Slovensku, se prý vzali hlavně kvůli dítěti. Rozvod proběhl záhy. S novorozenou dcerou zůstala rok doma a poté šla do angažmá v divadle v Turčianském Svatém Martině. Tam se seznámila s Mirkem Schmidtem. Vzali se v roce 1951. O dceru se v Praze starali prarodiče.

Manžel přežil Sachsenhausen

Olžin druhý manžel Mirko Schmidt měl za sebou těžké válečné zkušenosti. Po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 se v Turčianském Svatém Martině přihlásil jako aktivista k povstalcům, pomáhal ve zpravodajství, při roznášení manifestů i s opevněním města. Dne 6. prosince 1944 ho ale zatkli členové SD (zpravodajské služby SS a NSDAP) a deportovali ho do pracovního tábora Sachsenhausen. Od smrti ho zachránil židovský lékař a přítel, když ho coby nemocného odmítl vyslat na pochod, později zvaný ‘pochod smrti’. V dubnu 1945 se Mirko jako jeden z mála dožil v Sachsenhausenu osvobození. Po válce Mirko Schmidt odmaturoval a začal se věnovat divadlu.

Život v Praze, hlasatelé v Československém rozhlase

Zatímco Olga s Mirkem hráli v zájezdovém divadle na Slovensku, o dceru se starali v Praze její rodiče. Když měla Zuzanka v roce 1954 nastoupit do školy a prarodiče už o ni nemohli náležitě pečovat, přestěhovali se manželé Schmidtovi do Prahy.

Politicky se Olga ani její manžel nijak neangažovali. Našli si práci v Československém rozhlase jako slovenští hlasatelé; uváděli jednotlivé pořady. „Češi možná brali politiku vážněji. Když byly procesy s Horákovou a Slánským, lidé volali: ‘Smrt Miladě Horákové.’ Na Slovensku se mi zdálo, že jsou lidé mezi sebou otevřenější, nebáli se dát najevo nesouhlas s politickými procesy tolik, jako Češi,” vzpomíná Olga.

Olga v rozhlase vydržela dva roky. „Atmosféra v rozhlase nebyla dobrá. V podstatě mě slovenští kolegové vyštvali. Zabírali jsme místa Slovákům. Těch bylo v Praze málo, a tak přijížděli na práci do rozhlasu ze Slovenska, bydleli v hotelích a dostávali diety. Na rozdíl od nás, kteří jsme v Praze bydleli. Hlídali každý můj přebrept, dělali mi naschvály. Například těsně před vysíláním, před mým vstupem do éteru, mi zazvonil na stole telefon, a když jsem ho zvedla, ozvalo se ze sluchátka: ‘Zemřeš.’ To mě před vysíláním rozhodilo a dělala jsem chyby. Trpěla jsem trémou před mikrofonem, ale vydržela jsem to dva roky.“

Učitelka v LŠU

Když v roce 1956 odešla z rozhlasu, chvíli pracovala v televizi, kde sestavovala program a byla doma s dcerou. Říká, že i když tak nepůsobí, je neprůbojný introvert a nedokázala se prosadit, když se ucházela v divadle o stálé angažmá. Po jednom neúspěchu to více nezkoušela. Začátkem 60. let nastoupila jako učitelka do Lidové školy umění, kde učila literárně dramatický obor. Na talentové zkoušky připravovala například herečku Evu Holubovou.

1968, manžel v obsazeném rozhlase

V roce 1968 při invazi vojsk Varšavské smlouvy zažívala strach o své blízké. Dcera měla již rodinu a novorozeně. V domě, v němž bydleli, nechali vojáci díry po kulkách. Mirko Schmidt stále pracoval v rozhlase, který obsadili Rusové. „Těžce to nesl. Pak později plánoval říci do mikrofonu, co si skutečně myslí. Že s okupací nesouhlasí. Já jsem o něj měla strach. Napjatě jsem pak čekala na jeho hlášení, a když se ozval jeho hlas z rádia, on najednou doma otevřel dveře. V rozhlase se pojistili tak, že hlasatelé museli zprávy natočit předem, takže nikdo nemohl říct nic, co nebylo předepsáno a schváleno,” vzpomíná Olga.

Kárné řízení kvůli básničce

Ani jí se, coby učitelce LŠU, s nástupem normalizace, po odstoupení Alexandra Dubčeka, nevyhnuly v zaměstnání prověrky. „Ptali se mě, co si myslím o vstupu vojsk na naše území, a já jsem řekla, že si myslím, že to šlo řešit jinak. Souhlas s tím, co se stalo, jsem zkrátka nikdy nevyslovila, v tom mám svědomí čisté. Nechali mě učit dál, protože stejně jinou učitelku neměli. Ředitel se mi ale jednou stejně nakonec pomstil,” vypráví Olga o tom, jak si v sedmdesátých letech prošla nepříjemným kárným řízením kvůli tomu, že odmítla se svými svěřenci vystupovat na oslavách výročí Vítězného února 1948.

„Odmítla jsem nacvičovat s dětmi báseň. Řekla jsem řediteli, že žádnou nemám. Přinesl mi tedy báseň od Jana Nohy. Bylo to o milicionáři: ‘Vzal jsem si cigaretu a pušku jako věrnou družku a šel jsem do ulic...’ Řekla jsem řediteli, že tuto báseň nemůžu dát dětem. Že se tam kouří cigareta a někdo si bere pušku. To přece není výchovné, říkat dětem, že je správné, aby si vzal člověk pušku a šel střílet do ulic. On na té básni ale trval a nařídil, že ji mám s dětmi nacvičit. Postavila jsem si hlavu, a že to nenacvičím.“

Nepříjemnosti kárného řízení se vlekly celý rok a Olgu nakonec přeřadili na jinou školu, dále od bydliště. V Lidové škole umění, která jí částečně kompenzovala hraní v divadle, učila až do důchodu, do kterého odešla v roce 1982. Před kamerou se začala hojně objevovat až v pozdním věku, po revoluci, v menších rolích.

Emigrace bratra a dcery

V roce 1968 emigroval do Švýcarska Olžin bratr Vladimír a do Londýna pak také dcera Zuzana s manželem Michalem Kodíčkem. „Odjela hned v září se svým mužem a s tříměsíčním děťátkem, Petříčkem, kterého držela v náručí. Napřed tam byli u nějakých příbuzných mého manžela, ale pak si je k sobě vzali do domu manželé, kteří se rozhodli pomoci Čechům, kteří odporovali totalitnímu režimu,“ říká Olga. Že se jí dcera nevrátila, pro ni ale překvapením nebylo. „Oficiálně tam jeli na návštěvu do hudební školy, ale řekli nám, že tam chtějí zůstat. Neuměli anglicky, dceři jsem ještě před odjezdem dávala lekce z angličtiny. Učila jsem se na jazykovce,“ vypráví pamětnice.

Dcera Zuzana, výtvarnice a režisérka

Dcera Zuzana Kodíčková i její manžel byli klavíristé, ale Zuzanu, po otci talentovanou také výtvarně, po matce herecky, táhlo více divadlo. V Anglii psala náměty pro televizi, tvořila loutky, hrála divadlo. V roce 1994 pod jménem Hannah Kodicek vyšel do kin její autorský hraný film Špendlík na motýla s emigrantskou tematikou, který natáčela také v Praze. Zemřela v roce 2011 na rakovinu, tři roky poté opustil tento svět Olžin manžel Mirko Schmidt.