Gernot Schnabl

"Každou chvíli přišel nějaký Čech a něco nám sebral. Jeden třeba přijel s koňmi a sebral matčin nový nábytek, aniž by se dříve ohlásil. Prostě přišli dva muži a na vozík naložili nábytek. Matka ale říkala, že to byl slušný člověk, protože nám výměnou přivezl jeho nábytek starý. Ten dokonce vynesli do schodů nahoru. Můj otec měl motorku. Byl to Wanderer 1200 cm3 a stál na půdě. Když šel otec do války, sundal řetěz a dal jej do plechovky s petrolejem, která stála na schodech. Přišli dva Češi a chtěli si motorku vzít. Objevili se s nabitou pistolí a už ji nesli po schodech dolů. Když jsem slyšel, že si ji chtějí vzít, hned jsem sebral plechovku s řetězem a hodil ji na ulici do kráteru po bombě, kam dospělí házeli odpad. Muži snesli motorku a zjistili, že stejně nemůžou jet, protože nemají řetěz. Tak šli znovu s plně nabitou pistolí k matce, kde je řetěz. Matka řekla, že na schodech, jenže tam už nic nebylo. Až do matčiny smrti jsem jí nepověděl, kam řetěz přišel, a ani to, že jsem za to mohl já. Cítil jsem, jak strašlivě se bála. Jindy mě zase na ulici zastavili tři o něco starší čeští kluci, zase měli pistoli. Musel jsem dát ruce za hlavu a oni mi z kapsy sebrali můj kapesní nožík. Nemohli jsme se bránit, to byla opravdu velmi špatná doba."

"Matka pekla chleba z brambor a pilin, to jsme jedli. Jednou jsem dostal pár starých lyží, vždycky jsem chtěl lyžovat. Teta mi k nim dala vosk, ale otec mi ho zase sebral a ulil nám z něj vánoční svíčky. Nic jiného nebylo k dostání. Svíčky za minutu shořely. Nebo ze starých plechovek vyrobil vánoční hvězdy na stromeček. O Vánocích jsme dodržovali zvyky ze staré vlasti. Pekli jsme vánočku a jiné věci, které jsme znali ještě z domova. Také jsme na stromeček věšeli jablka a cukroví. Jenomže žádné jsme neměli, tak jsme vlastně věšeli jenom prázdný papír."

"Pak se řeklo, že se musíme vystěhovat. My děti jsme si to neuměly představit. Matka byla švadlena a ušila nám malé batohy, které padly na naše záda. Potom přišla zpráva, že se druhý den v osm hodin máme shromáždit na ulici před domem s padesátikilovým zavazadlem, které jsme si mohli vzít s sebou. Matka nám sbalila věci. Já seděl celou noc na posteli a vyřezával diapozitivy z malých skleněných rámečků, byla to cenná vzpomínka mého otce. Obrázky města a okolí a obrázky nás, dětí. To chtěla matka za každou cenu vzít s sebou, ale sklo bylo moc těžké, bylo to v takových dřevěných krabičkách. Filmové snímky jsme dali do obálky, kterou jsme schovali do zavazadel. Podařilo se nám je dostat do nové vlasti."