The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Schnurmacher (* 1912  †︎ 1984)

• narozen 2. září 1912 v Běhařově

• vyrůstal v početné židovské rodině

• studoval na gymnáziu v Domažlicích

• po čtyřech letech přešel na obchodní školu

• pracoval v Praze v obchodní firmě

• v roce 1932 narukoval na vojnu na letiště ve Kbelích k pozemnímu vojsku

• v roce 1934 se ujal rodinného hospodářství v Běhařově

• na podzim roku 1938 byl mobilizován k obraně ČSR

• do roku 1942 ještě hospodařil na statku v Běhařově

• koncem roku 1942 nastoupil transport z Klatov do ghetta Terezín

• odtud putoval do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau

• v červenci roku 1944 byl deportován do koncentračního tábora Schwarzheide

• po návratu měl silně podlomené zdraví, například otevřenou tuberkulózu

• roce 1946 se oženil s Vally Blochovou

• v 50. letech musel darovat rodinné hospodářství státu

• v roce 1963 musel opustit rodný statek a přestěhoval se do Domažlic

• pracoval pro Mlékárnu Klatovy a poté v Drůbežářských závodech Klatovy

• zemřel v roce 1984

Vyvázli živí z přeplněného terezínského ghetta plného krutostí. Unikli vyvražďování Židů v likvidačním lágru v Osvětimi. Zubatá s kosou zosobněná v postavách esesáků na ně nedosáhla ani při pochodu smrti z koncentračního tábora Schwarzheide do Varnsdorfu, Litoměřic a Terezína.

A přece zaplavoval Františka Schnurmachera a jeho synovce Harryho smutek poté, co sepo druhé světové válce vrátili na jejich zemědělskou usedlost v pošumavském Běhařově. „Rodinná bilance byla špatná, hrozná,“ říká František Schnurmacher na nahrávce z roku 1981, když se ve věku 69 let svěřuje svému příteli se zážitky z dob holocaustu. Nahrál je na magnetofon. Své nejbližší nechtěl hrůznými vzpomínkami děsit. Tak svědectví o pekle v Osvětimi předal kamarádovi.

„Za války zemřela moje maminka a teta. V Osvětimi zahynuli bratr David, bratr Arnošt, sestra Ela, sestra Karla i s celými rodinami.“ Do plynových komor poslali němečtí esesáci rovněž děti, které patřily do rozvětvené židovské rodiny Schnurmacherů. Evičku Schnurmacherovou, Haničku a Pavlíka Pollakovy. „Kromě mě a Harryho přežili jen můj bratr Pavel a sestra Jindřiška,“ dodává. Prvního července 1944 se stal účastníkem prvního transportu, kterým odjížděli z vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim živí lidé.

S Mengelem jsem se potkal třikrát

Hitlerově Třetí říši už chyběli na konci války pro práci ve válečném průmyslu dělníci. V nejvyšší nouzi si tak nacisté vzpomněli na Židy, z jejich zvráceného pohledu podřadnou lidskou rasu určenou k vymazání ze světa. „V červnu 1944 vybral doktor Mengele v Osvětimi dva tisíce tělesně nejzdatnějších Židů pro práci v Německu. Tisíc mužů, pět set chlapců a pět set žen,“ připomníná a dodává, že s Mengelem se potkal třikrát.

Předtím než transport odjel do Německa, se František naposledy viděl se svou maminkou, sestrou a švagrem. Kromě vězňů vybraných pro práci v Německu šel 10. července 1944 do plynu celý transport, který odjel z Terezína do Osvětimi na konci roku 1943. „Je obrovský rozdíl, když se loučíte s mrtvými, nebo s živými lidmi, a víte, že jste s nimi naposledy,“ říká.

Článek v Národní politice mi dal první velkou facku

Apokalypsa rodiny Františka Schnurmachera začala Mnichovskou dohodou, kdy Československo zrazené Francií a Velkou Británií odevzdalo bez boje nacistickému Německu své pohraničí. Šestadvacetiletý František sloužil před Mnichovem v Československé armádě.

„Byli jsme ochotni dát za vlast své krky,“ konstatuje. „Když jsem se po demobilizaci vracel domů, koupil jsem si v Pardubicích noviny Národní politiku. Doma jsme ji četli. Dozvěděl jsem se z ní, že jsem Židem s velký Ž, parazitem na českém národu. Přitom jsem se vždycky cítil stokrát Čechem a teprve potom jednou Židem. Článek v Národní politice mi dal první velkou facku.“

František v té době přemýšlel i o vystěhování do ciziny. Rodina jeho budoucí ženy měla příbuzné v Kanadě a zažádala si povolení k výjezdu. Františkovým bratrům se ale nechtělo opustit vlast. Měli dobré postavení v zaměstnání i ve společnosti. „Nevěřili, že Československo dopadne jako Německo nebo Rakousko,“ vysvětluje.

Chtěli utéct před Hitlerem, povolení k emigraci dostali pozdě

Jeho rodina si však také zažádala o povolení pro výjezd do Kanady a obdržela jich devět. „Jela by s námi i maminka,“ říká. Patnáctého března 1939 však Německo obsadilo Československo a pro Schnurmacherovy se zavřela cesta do zahraničí. „Rodina mojí pozdější ženy měla odjet dvacátého druhého března 1939 a dokonce už odeslala zavazadla s věcmi do francouzského přístavu Le Havre,“ uvádí. „Nejeli už ale nikam. Pro mě byla okupace šokem dvakrát. Jednou jako pro Čecha, podruhé jako pro Žida.“

Schnumacherovi žili na statku v Běhařově a nevedlo se jim zle ani poté, co Němci uvalili na jejich majetek nucenou správu. František unikl díky přímluvě německého nuceného správce prvním transportům českých židů, které mířily do ghetta v Lodži na nacisty obsazeném polském území. Někteří mladí Židé odvedení ve skupině, z níž se na poslední chvíli dostal František, museli otročit v Panenských Břežanech, kde žila vdova po Reinhardu Heydrichovi, usmrceném československými parašutisty. „Heydrichová se chovala k Židům strašně. Tloukla je, když měli hlad a vzali si brambory z krmení pro prasata,“ říká.

Teta Anna se pomátla při transportu do Terezína

Na konci listopadu 1942 se transportu už nevyhnuli ani František ani jeho rodina. „Mé mamince bylo už skoro sedmdesát let,“ říká. Dostali příkaz, aby se dostavili do živnostenské školy v Klatovech, kde je nacisté nechali tři dny v karanténě. „Nějaký mladý spratek z SS tam šikanoval nejstaršího bratra Davida, bývalého oficíra ještě za Rakouska-Uherska a štábního kapitána Československé armády,“ vypráví. „Dal mu facku, jen aby ukázal, že je příslušníkem Herrenvolku, nadřazené panské rasy.“

Z klatovské školy vypravili nacisté transport do terezínského ghetta. „Už ve vlaku se pomátla teta Anna. Když viděla na cestě z Bohušovic do Terezína lidi před sebou, říkala: ‚Předběhni ty husy a vrať je zpátky.‘“ Podle Františkova vyprávění  se Terezín stavěl pro zhruba šest tisíc vojáků a šest tisíc civilistů, ale transporty Židů z něj udělaly šedesátitisícové město.

Za dopisy domů oběsil chlapce vyučený řezník

„V Terezíně jsme vráželi jeden do druhého, vzpomínám na to jako na zlou dobu,“ popisuje. „Například všechno se v ghettu přepravovalo na šasích a podlahách židovských pohřebních kočárů svezených snad z celého protektorátu, což působilo velmi depresivně.“

František Schnurmacher zažil v Terezíně jako velitele lágru Siegfrieda Seidla, po válce odsouzeného k smrti za napáchaná zvěrstva. „Byl to nehodný, úchylný člověk.  Nechal popravit jedenáct židovských chlapců, kteří napsali tajně dopisy domů a poslali je přes árijské obyvatele Terezína,“ tvrdí.

Siegfried Seidl chtěl, aby odsouzence oběsil pro výstrahu někdo z vězňů. Nikdo se však nehlásil. „Seidl řekl, že tedy nechá zastřelit každého desátého vězně. Nakonec na sebe vzal roli kata Áda Fischer, epileptik a vyučený řezník, který dělal i na pitevně. Ádovi lidé vyčítali, že chlapce popravil, ale kdyby je neoběsil, zastřelili by Němci ještě víc lidí,“ říká.

Koně jsme vydráždili a četníci nás radši rychle pustili do tábora

František  si také vzpomíná, jak Siegfried Seidel pozoroval příjezd Židů v nákladních železničních vozech – takzvaných hytlácích. „Některé Židy vynášeli ven mrtvé, některé polomrtvé. Hodně lidí umřelo na útrapy z cesty v prvních dnech po příjezdu v Terezíně,“ upozorňuje. „Seidel stál před vagóny, pohupoval se na svých vysokých nablýskaných rajtkách a se zadostiučiněním všechno spokojeně pozoroval. Hrozné bylo, když do Terezína dorazil z Hannoveru vlak s židovskými blázny z celého Německa. Byli pokousaní, pokálení.“

Po Siegfriedu Seidlovi nastoupil do funkce velitele lágru Anton Burger. Nebyl o nic menší zločinec, ba naopak. Osobně terezínské vězně usmrcoval za malicherné přestupky a nejraději by prý hned zabíjel narozená židovská nemluvňata. V roce 1943 se podílel na deportacích řeckých Židů do vyhlazovacích koncentračních táborů. Na rozdíl od po válce popraveného Seidla, ale Anton Burger unikl světské spravedlnosti a dožil se pod falešným jménem Wilhelm Bauer osmdesáti let.

František získal v Terezíně díky svým zkušenostem z rodinné zemědělské usedlosti v Běhařově místo štolby. Staral se o 25 tažných koní a čtyři koně jezdecké. Na nejlepším z nich, Gastonovi, se projížděl právě Anton Burger. František pracoval s koňmi na polích, takže se dostal k zelenině, díky níž netrpěla jeho rodina takovým hladem jako ostatní terezínští vězňové.

„Kradl jsem třeba rajčata. Dával jsem je do ušitých pytlíků a do Terezína je pašoval zabalené v celtách na koňských chomoutech.  Při šporkách, tedy kontrolách, jsem koně vždycky vydráždil. Dělali paseku a četníci nás raději rychle pustili do tábora,“ prozrazuje.

Esesáci bohatli na obchodech s cigaretami

Zeleninu vyměňoval František například za zbytky chleba a rohlíků nebo za cigarety. Esesáci s kuřivem čile obchodovali. „Náramně z toho zbohatli. Cigareta stála v Terezíně šededesát korun. Oni ji ale kupovali třeba za pět. Navíc je zabavovali překupníkům a prodávali je vícekrát,“ prohlašuje.

V Terezíně trápily vězně blechy. „Byly jich tam miliony. Naučil jsem se je chytat a rozmačkávat ve spánku. Někdy jsem jich chytil třináct, jindy osmnáct,“ podotýká. Díky práci na koňském povozu získal Františekv Terezíně malá kamínka. „Ukradl jsem je někomu z ulice. Stejně jsem pak přišel i ke kouřovodu. Kamínka jsem odnesl mamince. Žila s dalšími ženami z naší rodiny na půdě. Mohli si tam topit i vařit,“ říká.

Z Terezína odjížděly transporty s Židy do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětimi-Březinky). František se po svém nástupu do terezínského ghetta málem ocitl hned v prvním z nich.. Transport vyrazil na cestu v druhé polovině ledna 1943 a skončili v něm sestra Františka se svým manželem a dvěma dětmi.

Doktor mi píchl injekci s mlékem a uchránil mě před transportem

„Tenkrát hodně mrzlo, bylo mínus patnáct stupňů. Měl jsem teplotu, ale ne tak vysokou, abych nemohl do transportu.  Vedle mě na kavalci ležel doktor Popper, obvodní lékař z Kolovče. Říkal mi: ‚V takovém stavu transport nepřežiješ, počkej tady.‘ Pak odešel, sehnal mléko z dětského domova a píchl mi ho injekcí. Dostal jsem okamžitě horečky čtyřicítky a z transportu mě vyřadil. Ale jel v něm doktor Popper se ženou i s dětmi. Všichni zahynuli ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau.“

Práce s koňmi Františka dlouho chránila před transportem do Osvětimi. Podobně i jeho synovce Harryho. Pracoval jako zedník při výstavbě terezínského lazaretu. Někteří jejich příbuzní s transporty ale odcestovali. „Vědělo se, že transporty míří na východ, ale nevědělo se kam. A třeba o Birkenau se mluvilo jako o pracovním, a ne o vyhlazovacím lágru,“ říká.

Do Osvětimi dobrovolně kvůli mamince

O zařazení Židů do transportů rozhodovala v Terezíně židovská rada starších podřízená německé komandatuře. „Nebyla to populární práce. V srpnu 1943 odešel s transportem nejstarší bratr David. Před koncem roku 1943 vypravili Němci z Terezína další pětitisícový transport. Do něj zařadila rada starších zbytek naší rodiny kromě mě a Harryho. Nechtěli jsme ale opustit maminku a sestry a do transportu jsme se přihlásili dobrovolně. Musel jsem ale požádat o souhlas Burgera. Kývnul jen hlavou, že souhlasí,“ vypráví.

Ve zvláštních nákladních vagónech, hytlácích, jelo do Osvětimi po padesáti lidech. Cíl své pouti ale dopředu neznali. Dobrovolníci, kteří se rozhodli jet s rodinami, byli ovšem navíc. Do jednoho hytláku jich proto Němci namačkali pětasedmdesát. „Cesta byla moc špatná. V hytláku jsme neměli žádný záchod, jen kýbl. Vzduch dovnitř proudil jediným otvorem – malým zamřížovaným okénkem. Pokud se někomu udělalo nevolno, šel k němu. Ostatní ale remcali, že ho zakrývá. Cesta trvala snad třicet hodin. Na jejím konci jsme uviděli nápis Auschwitz. Byli jsme rozčarováni, tušili jsme, že Auschwitz je něco zlého,“ říká.

Bili je holemi hlava nehlava

Otevření vagónů zůstalo pro Františka jednou z mnoha hrůz, jaké ho v lágrech a na cestách do nich potkaly. „Vřítily se k nám přízraky. Lidi šílenci, fanatici. Byli to ponejvíc Poláci, vězňové s holemi. Tloukli nás hlava nehlava, mladého, starého, tenkého, tlustého. Řvali, křičeli, úmyslně dělali paniku,“ vzpomíná. „Bylo to peklo. Myslel jsem na maminku v jiném vagóně. Jestli ji utlučou nebo neutlučou? Jestli ji naše holky dokážou ochránit, nebo ne?“

Pak nastoupili na židovské muže, ženy a děti esesáci s vlčáky, dogami a dobrmany a nacpali je do bloků. V jednom se mačkalo 600 vězňů, spali na třípatrových kavalcích. „První noc se snažili esesáci lidi vynervovat, kopali do nich a tloukli je,“ popisuje. Pak nastala surová očista. „Svlékli nás donaha a postavili na dlaždičky pod otevřená okna. Byla strašná zima a stáli jsme tam až do rána,“ . „Pak nás osprchovali studenou vodou a stříkali na nás štětkou dezinfekci. Nakonec nás úplně všude oholili tupými žiletkami.“

Vězni nafasovali chatrné oblečení, tričko, letní kabátek a plášť. „Dostali jsme čaj, ale k pití nebyl. Myl jsem si v něm nohy. Na prkně nás leželo šest, zimou jsme chodili na záchod několikrát za noc a budili ostatní. S bratrem Pavlem jsme spali pod dvěma dekami, abychom se zahřáli. Hned po příjezdu do Osvětimi umírali staří lidé, tak jsme si brali deky po nich,“ líčí.

Pohyb! Rychle! To slyšeli vězni v lágru pořád

Na bloku, kde živořil František, dělal Ältestera, jakéhosi starostu, Hugo Karen. „Choval se k nám krajně slušně, ale na Harryho bloku byl Ältesterem jeho bývalý spolužák z gymnázia a ten vězně bil,“ tvrdí František. „V Osvětimi se to nedalo nazvat životem, jen jsme existovali. K jídlu jsme měli pořád tuřínovou polévku. Jednu dobu jsem ji už nedokázal jíst a raději jsem hladověl. Dostávali jsme na den kousek chleba, někdy kousek margarinu a lžičku tuřínové marmelády.“

Nejstarší bratr David, který přijel do Terezína dříve, ležel po Františkově příjezdu  na marodce. Trpěl furunkolózou, hnisavým onemocněním kůže. Místo obvazů mu pokrývaly hlavu krepové papíry. „Doktor Hellmann mě za ním pustil. Kdyby se to dozvěděli esesáci, utloukli by jeho i mě,“  zdůrazňuje.. „David stále mluvil o invazi Spojenců do západní Evropy a věřil, že pak Němci kapitulují.“

František musel v Osvětimi stále myslet na svou maminku. „Když jsme stáli nekonečně dlouho v mrazu na Apelplatzu, věděl jsem, že nedaleko stojí také ona,“ svěřuje se. „V Osvětimi jsme přenášeli kameny na stavbu Lagerstrasse, táborové ulice. Kdo si vzal malý kámen, toho dozorci bili holí do hlavy. Kdo nemohl, toho dorazili. Přišel jsem na to, že nejlepší je tahat dlouhé, ale tenké kameny. Vypadaly jako velké, ale moc nevážily. Nejčastějšími slovy v Osvětimi byly Bewegung a Los – pohyb a rychle.“

Willi byl hezoun, nikomu neublížil

Lagerältestera, tedy nejvyšší táborové kápo, dělal Arno Böhme. „Byl to vrah a zločinec z povolání odsouzený k smrti. Němci si ho ale vybrali jako Lagerältestera do Osvětimi,“ vysvětluje. „Chodil mezi vězni a za ním osmiletý kluk s pěti šesti  hůlkami na rukou. Arno se nevrátil z pochůzky dřív, dokud všechny hůlky nerozmlátil o vězně. Kameny nás nechal přenášet nesmyslně z místa na místo i v neděli. Prý aby se nám nezkrátili žíly,“ popisuje.

Osmého března 1944 poslali esesáci do plynu transport, který dorazil do Osvětimi v září 1943 (pamětník tyto události ve vzpomínkách datuje do 6. března, pozn. ed.). „Měl jsem v něm hodně kamarádů. Šestý březen je pro mě proto stejným dnem jako pro většinu lidí Dušičky,“ říká. „Šestého března ale zplynovali i Arno Böhmeho a žilo se nám o hodně lépe. Lagerältesterem udělali Němci Williho, bývalého elitního kasaře. Willi byl hezoun a nikdy nikomu neublížil. Choval se výborně, bral si děti do náručí a říkaly mu – Onkel Willi, Onkel Willi (strýček Willi). Kdybych ho teď potkal, klidně bych ho pozval na večeři nebo k sobě na chatu.“ 

Když Willi vybíral vedoucí bloků, přikročil k šokujícímu výběru. „Svolal nás všechny ven a ptal se, kdo umí hrát fotbal. Pak mezi nás hodil šest míčů. Kdo se mu při hře líbil, toho udělal blokovým. Díky tomu nedělali blokové brutální povahy, ale normální lidi. Za Williho se přestalo chodit i na kámen. Uměl to i s Němci, byl taktik,“ dodává.

Poděkoval za zprávu o invazi a odpoledne umřel

Osvětimská továrna na smrt fungovala ale dál. Mnoho lidí dál umíralo v plynových komorách. „Mrtví se vyváželi za bloky a ráno je kluci nakládali na rollwagen. Když bylo mrtvých moc, visely dolů jako snopy,“ prohlašuje. „Rollkápo dělal v našem lágru Áda Fischer, terezínský kat. Když klukům rollwagen zapadl do bahna a nehnuli s ním, tloukl je bičem jako koně.“

Blokovým u Františka Schnumachera byl Adolf Sonneberg, starý koncentráčnický vlk zavřený nacisty už v roce 1934. „Na návštěvu za ním chodil blokový z druhého tábora, nějaký Schachmeister. Nosil Sonnebergovi noviny Krakauer Zeitung. Osmého června 1944 dopoledne přinesl noviny ze sedmého, kde se psalo o invazi Spojenců do Normandie. Běžel jsem hned za bratrem Davidem na marodku a řekl mu o tom. Poděkoval mi za zprávu a odpoledne umřel,“ říká.

Ještě před smrtí bratra prožil František v Osvětimi své nejhorší časy. „V březnu začala likvidace maďarského židovstva. Maďaři si své Židy dlouho chránili. Kšeftovalo se při tom s lidskými životy. Vyměňovaly se třeba za auta,“ podotýká. „Na jaře 1944 ale šli do transportů i maďarští Židé. Do plynu chodil jeden transport za druhým, nic horšího se v Osvětimi neodehrávalo. Kvůli likvidaci maďarských Židů odkládali Němci i naplánované zplynování cikánů,“ říká.

Židovské vězně zachránilo, že v Říši docházeli dělníci

Transport, v němž přijel František do Osvětimi, měl určenou likvidaci po půl roce – na 20. června 1944. „Němcům už ale chyběli dělníci pro válečný průmysl a 20. června vyšlo nařízení o totálním nasazení vězňů. Pro práci nás vybíral doktor Josef Mengele. Byl jsem před ním třikrát. Měl jsem štěstí a stal jsem se účastníkem prvního živého transportu, který vůbec kdy odjel z Osvětimi,“ říká.

Vyhlazovací tábor opustilo 1000 mužů, 500 chlapců a 500 žen. Na práci do Německa vybral doktor Mengele ještě Františkova bratra Pavla, sestru Jindřišku a synovce Harryho.

„Odjížděli jsme 1. července 1944 a do poslední chvíle jsme se báli, že jdeme do plynu. K hytlákům nás vedl Willi, abychom věřili, že odjíždíme pryč z Osvětimi, a ne na smrt,“ říká.

Většina maminek neodjela. Chtěly jít s dětmi do plynu

1.července se naposledy viděl s maminkou, sestrou nebo švagrem. Zanedlouho zemřeli v plynových komorách. Doktor Mengele vybral na práci v Německu i židovské ženy, jenž žily v Osvětimi se svými dětmi. „Devadesát pět procent z nich odmítlo odjet a zůstaly se svými dětmi až do smrti v plynových komorách,“ upozorňuje. „Maminkám, které od dětí odjely, se zazlívalo, co udělaly. Když se dožily konce války, tak se některé přestěhovaly do Ameriky a měly tam nové děti, aby zapomněly,“ dodává.

Některé matky opustily Osvětim i proto, že byly jedinými z celé rodiny, kdo mohl přežít. „Bylo to peklo, co se dělo,“ opakuje František.  Dne 3. července 1944 ho nacisté vysadili s dalšími vězni v saském městě Schwarzheide. Američané tam rozbombardovali továrnu na syntetický benzín. Vězni s Osvětimi ji tam začali obnovovat a budovali betonové protiletecké kryty.

Esesáci byli buď hodně zlí nebo jenom zlí

„Ve Schwarzheide jsme měli proti Osvětimi náramné bydlení – místnosti jen pro dvacet čtyři nebo dvanáct lidí a dvojáky kavalce. První den jsme dostali k jídlu guláš a brambory a pochutnávali si. Pak se ale ukázalo, že se spletli a dostávali jsme už jen vězeňskou stravu, ale lepší než v Osvětimi. Jenže sušená zelenina v polévce nás píchala do krku jak ostnatý drát. Ve Schwarzheide byli i francouzští zajatci pod ochranou Mezinárodního červeného kříže. Moc toho nenadělali, zapíchli lopaty, dali si pauzu, jedli sardinky s chlebem a kouřili,“ popisuje.

Podle Františka  dřeli vězni ve Schwarzheide jak na galejích. Při výstavbě protileteckých krytů přenášeli za noc 400 pytlů s cementem. Beton rozváželi po lešení na vozících. Když měli ve vedru žízeň, pili někteří vodu, jež vytékala z vozíků. Pitnou totiž neměli. „Výtah na beton obsluhoval francouzský vysokoškolák. Když už jsme nemohli, uměl výtah porouchat a my si na patnáct nebo i na třicet minut odpočinuli,“ prozrazuje.

Vězni vykládali ve Schwarzheide také vagóny se stavebním materiálem. „V našem komandu bylo padesát lidi. Třicet z nich doktoři, právníci nebo úředníci. Neuměli si vybrat správné špičaté lopaty, tak jsem jim musel poradit. Za dvanáct hodin jsme museli vyházet čtyři vagóny. Někdy jsme to nestihli a Němci nás bili. Mně jeden při výprasku naštípl obratel,“ říká. Hlavně říjen 1944 byl pro vězně strašný. Hodně pršelo a foukalo. „Udělali jsme si pršipláště z pytlů na cement. Esesáci na to přišli a zmlátili nás. Esesáci byli buď hodně zlí nebo jenom zlí,“ vysvětluje.

K vězňům se naopak chovali lidsky dva němečtí vojáci, kteří po zranění už nemohli na frontu a skončili ve Schwarzheide. „Jeden studoval před válkou na univerzitě v Paříži a říkali jsme mu Sorboňák. Netloukl nás, nenadával nám a ani nám netykal. Další raněný voják byl Bavorák Höhne, roztomilý kluk. Do komanda nám nosil půlku chleba, když ho někde ukradl nebo sehnal.“

Esesák Romajko utloukl za den až tři židovské vězně

I ve Schwarzheide však šlo někdy o životy podobně jako v Osvětimi. V nejhorším světle se tam ukazoval rumunský Němec Romajko. „Byl to hrubý primitiv. Za směnu zabil i dva tři lidi. Utloukl je kamenem, pažbou nebo holí. Moc už nepotřebovali, jak byli zesláblí.“ Řádění Romajka udělal přítrž až Lagerältester, zavřený německý sociální demokrat s velkým slovem u esesáků. Pohrozil Romajkovi, že řekne veliteli tábora, že zabíjí vězně, kteří mají pracovat pro Říši.

Stejně jako v Terezíně využil František ve Schwarzheide svých řemeslných a technických dovedností z práce na zemědělské usedlosti. Když Němci potřebovali topiče ke kotli na horkou vodu pro míchaní betonu v mrazech, okamžitě se přihlásil. Na šest týdnů získal pohodovou práci a jako pomocníka si vzal vyčerpaného kamaráda Leoše, jemuž hrozila při dřině na stavbě smrt.

Vězně zabíjely i nálety spojeneckých bombardérů

Továrna ve Schwarzheide nepřestávala být terčem spojeneckých náletů a umírali při nich také židovští vězni. „Třaskavá bomba trefila barák s třinácti kluky. Museli jim amputovat nohy a ruce. Řezali jim je pilkami bez umrtvení. Jedenáct zraněných zemřelo na otravu krve. Přežili jen Honza Popper a Láďa Eisner,“ konstatuje František.

Před koncem války prchali němečtí civilisté před Sovětskou armádou na západ a jedna rodina nemohla dál, protože tažnému volovi zchromla noha. Za vězni přišel esesák a ptal se, kdo z vězňů dokáže léčit zvířata. František se přihlásil, Tvrdil, že má osm semestrů veteriny, ale vyhodili ho kvůli flámům a holkám.

„Nechal jsem si ve vesnici sehnat asi sto nebo dvě stě hojivých mastí. Volovi vyčistil patky na kopytech a nohu mu obvázal. Babka, které zvíře patřilo, mi přinesla svačinu. Chleba se špekem. Esesák jí dovolil, ať mi ho dá, i když špek mi snědl. Druhý den jsem dostal chleba s marmeládou, třetí den s tvarohem. Esesák o mě sice říkal, že jsem zločinec, ale bokem jsem si mohl dát tajně pár šluků z jeho cigarety. Pak mě ale vůl zklamal, uzdravil se a vstal,“ říká.

Zpátky do Terezína

19.dubna 1945 se vydal na cestu ze Schwarzheide, kam se blížili Sověti, židovský transport smrti. Komu z vězňů nestačily síly, skončil rukou esesáckých vrahů. Transport dorazil přes Varnsdorf a Litoměřice až do Terezína. Tam se František Schnurmacher i jeho synovec Harry dočkali osvobození.

„Přes Prahu jsme se vrátili do Běhařova. Náš dům byl ale opuštěný a vykradený,“ říká. „Pak jsme dostali dopis od mého bratra Pavla, že je naživu. V červenci se vrátila i sestra Jindřiška, ale v hrozném stavu. V koncentračním táboře Bergen-Belsen přežila epidemii tyfu.“ Bratr Pavel si však svobody neužíval dlouho. Zemřel v roce 1948 na infarkt. Jindřiška skonala v roce 1962 a zůstala bezdětná.

Už za mnou zase lezeš, holka...

František se po válce setkal i se svou budoucí ženou Vally. Chodili spolu už za války a  potkali se v Terezíně i Osvětimí. Vzali se v roce 1946 a v roce 1947 a 1949 se jim narodily dcery Helena a Hana. „Já jsem se Vally vždycky smál, že nemohla beze mě vydržet. Přijela za mnou už do Terezína. Tedy ne přímo za mnou, ale s transportem.  A když v květnu 1944 přijela do Osvětimi, řekl jsem jí –Už za mnou zase lezeš, holka.“ Zatímco Vally přežila, její bratr zahynul během války neznámo kde a kdy. Pravděpodobně nepřežil pochod smrti.

František dostal po návratu domů zpátky rodinnou zemědělskou usedlost i s pozemky o výměře 16 hektarů. „Mé ženě vrátili, pro čerta, dvacet hektarů, takže se ze mě stal po roce 1948 vesnický boháč, kulak,“ posteskl si Františekna nahrávce z roku 1981. „Klid jsem měl, až když jsem udělal velké gesto a věnoval všechno státu.“

Komunisté mi vzali honební lístek a lovecké zbraně – stejně jako nacisté

Jeho dcery však 31 let po pádu komunistického režimu uvedly jeho „gesto“ na pravou míru. Ke formulaci „darování hospodářství státu“ totiž patřily křiklavě červené uvozovky. Františkovi v 50. letech nic jiné nezbylo. Komunisté mu odebrali i honební lístek a lovecké zbraně – stejně jako za války nacisté.

Aby uživil rodinu, pracoval v mlékárně a Drůbežářských závodech Klatovy. Jeho paní Vally zůstala domácnosti. Totalitní režim ji ocejchoval jako nespolehlivou osobu. Potajmu však dělala účetnictví pro Jednotné zemědělské družstvo. Jeho zaměstnankyně to nezvládaly.

Ze statku z 18. století je vyštvali do paneláku

V roce 1963 přinutili komunisté Františka Schnurmachera ke stěhování do Domažlic. Rodině ztrpčoval režim život všemožnými ústrky – zakázal jim chovat drobná hospodářská zvířata. Oběma dcerám komunistický aparát ztěžoval možnosti studia. Přesun do domažlického paneláku byl pro rodinu velmi těžký. Opouštěla statek, kde její předci žili od 18. století. Vally Schnurmacherová zemřela v roce 1980. František ji následoval o čtyři roky později. Po roce 1989 dostala rodina zpět jen malou část majetku pozbytého v 50. letech.

Smutná bilance

V důsledku Šoa z rodiny Františka Schnurmachera zahynuli:

– maminka Františka Berta Schnurmacherová (byla ze 13 dětí, také mnoho jejích příbuzných se z lágrů nevrátilo),

– čtyři Františkovi sourozenci (David, Karla, Ela, Arnošt), jejich manželé a manželky a tři jejich děti (Evička Schnurmacherová, Hanička a Pavlík Pollakovi).

Přežil František se sestrou Jindřiškou (bezdětná, zemřela 1962) a bratrem Pavlem (bezdětný, zemřel 1948 na infarkt) a jen jeden z jeho synovců – Harry.
Manželka Františka Schnurmachera Vally se vrátila z koncentračního tábora sama. Její bratr zemřel neznámo kdy a kde – zřejmě při pochodu smrti. 

Článek o vzniku nahrávky a o pocitech rodiny při vyprávění Františka Schnurmachera je zveřejněný v Dodatečných materiálech.