„Za chvíli tam přišel takový malý pán s dvěma policajtama a vzali nás pryč. Zavezli nás – a tehdy jsem poprvé poznal, jak vypadá zevnitřku budova SNB tady na Komenského třídě. Zavezli nás tam autem, abychom po cestě neutekli, a začali nás zpovídat: jak jsme to mysleli a tak dál. My jsme řekli, no tož tak jsme to mysleli... Tak nám vtloukli do hlavy, že je to blbost. Že spáchal sebevraždu, skočil z okna a tím to zhaslo. Tak nám dali ponaučení...“ – „Jenom slovní?“ – „Ne... (směje se), ale mě to nebolelo. Dostali jsme pár facek a šli jsme, no... Ne že by nás bili... Dostali jsme opravdu pár facek a odešli jsme. Myslel jsem, že je konec. Jenomže za čtrnáct dní mi přišlo domů vyrozumění, že mě vylučují ze školy, že nemám politické předpoklady pro to, abych doštudoval. Takže mě vylučují ze školy s tím, že nedoporučují studium na další odborné škole. Takže jsem byl vyřízený. Táta, když to viděl, tak akorát řekl, že jsou to šmejdi a hajzli, našel mi místo a nastoupil jsem učení v Optikotechně.“
„A jak přeletěl ten hlavní svaz, tak jsme říkali: ‚Za chvílu odhoukají poplach, tak půjdeme dom.‘ Ale v tom okamžiku bylo slyšet takový strašný hřmění. Z levé strany, jak tam stojíme, od Kozlovic od nemocnice, najednou z ničeho nic strašné dunění a rachot. Podívali jsme se a letělo odtamtud čtyři nebo šest ohromných čtyřmotorových bombarďáků. A letěly přímo na nás – [mě], Břéťu Klímů a Tomáše Říčánků. A bábinka už stála ve dveřích, protože rachot tam už byl slyšet. A jak jsme to uslyšeli a uviděli je, tak jsme zmizeli každý hnedka dom. Říkal jsem, že jsem měl štěstí. Dveře se zavřely do sklepa a nastaly výbuchy, rány. Naproti nám spadla bomba vedle Hrazdilů a vedle kovárny pana Běhala. U Hrazdilů bouchla bomba a pak to začalo padat důle. Trávník, Kozlovská a důle. Koliby u rybníka a to všechno popadalo.“
„To nebylo cílené bombardování Přerova, ale náhradní. Ale také ne cílené náhradní, protože původně měli bombardovat nádraží. Tady byl veliký železniční uzel. Střídalo se tu spousta německých vlaků se spoustou vojáků. Anebo Optikotechna, kde se vyráběly zaměřovače, puškohledy, tak. Ale to bylo tak. Němci udělali fígl, který je mezinárodně zakázaný, a sice to, že když se ohlásil poplach, tak Němci na Optikotechnu – a to mi potvrdili kluci, kteří to tam natahovali, Lojza Derků a celá ta partija – natáhli na střechu červený kříže. Nemocnice měla červenej kříž a Optika taky. Takže chtěli bombardovat [Optikotechnu], ale viděli tam červený kříže, tak to odhodili mimo. A odhodili to kousek níž a tam to šlo kolem Bečvy na Vsacko. Tak to byl takový, nedá se říct omyl, ale nechtěli to házet, protože tam bylo označení dvou nemocnic, což oni, navigátoři, v plánech neměli.“
„Neviděli jsme je, jen slyšeli kulometnou střelbu nad Přerovem, Vinarama, nad Troubkama... A viděli jsme třeba kusy letadel nebo padáky. Viděli jsme z mraků něco padat. To jsme viděli. Pak odhoukali konec, všechno někde popadalo a my potom zjišťovali, co kam spadlo. Vzal jsem bábinčino kolo a Břéťa Klímů měl kolo, Fanda Ošťádal... Všichni jsme vzali kolo a jeli v první řadě na Vinary na kopec, kde byl sestřelený americký stíhač na lightningu. To byli ti dvoutrupoví kotláři. Ten tady byl sestřelený. Dojeli jsme na kole až tam. Viděli jsme, že vystoupil už předtím a jak ho Němci vedou po cestičce. Rozdával jim cigarety, povykládali si, kouřili. Viděli jsme ho a dobrý – jeli jsme na kole do Troubek. Tam spadly ty hlavní bombarďáky. Tam to bylo veliký, většina jich zahynula, ale čtyři se zachránili. Dva byli ranění a Němci je zajali a odvezli do nemocnice. A ten Tom Qalman a [Edmund] Kasold byli dva, kteří Němcům utekli a zdrhli až do Hostýnských vrchů.“
V tom okamžiku se ozvalo strašné dunění a rachot – asi čtyři nebo šest ohromných čtyřmotorových bombarďáků letělo přímo na nás...
Jaroslav Schön se narodil 22. června 1932 v Přerově jako jediný syn tehdejšího náčelníka Sokola Přerov Jaroslava a účetní Jarmily. Během druhé světové války vyrůstal ve Zlíně. Tam začal jako vlče navštěvovat skautský oddíl a vychodil základní školu. Bombardování za války ale prožil v Přerově s babičkou, za kterou přijel v době uhelných prázdnin. Stejně tak prožil i 17. prosinec 1944, kdy nad Přerovem proběhla letecká bitva. Osvobození pro změnu prožil ve Zlíně. Od roku 1947 navštěvoval cizojazyčnou školu při Obchodní akademii v Přerově se zaměřením na výuku angličtiny. Kvůli svému vystoupení na sjezdu Svazu české mládeže (SČM) v Přerově v březnu 1948, krátce po smrti Jana Masaryka, kde se ohradil proti tvrzení, že Masaryk spáchal sebevraždu, byl ze školy vyloučen a nastoupil do učení v podniku Optikotechna. Studium oboru jemné mechaniky a optiky absolvoval společně se svou budoucí ženou Dagmar Hanákovou. Nástup na vojenskou službu absolvoval Jaroslav nejprve v přijímači u Pohraniční stráže v Železné Rudě a později ve sportovním oddíle Dukla v Praze. Byl zaměstnancem podniku Meopta a Energoprojekt, kde se dostal až na pozici vedoucího projektanta. Po velkou část života se věnoval sportu – jako dospívající cvičil v Sokole – a hudbě, hrál na klavír. Po vojně založil s přáteli kapelu (Skupina Pozemních staveb). S Břetislavem Kramářem, přerovským kapelníkem swingového orchestru KRAB, pak působil v komornějším tělesu Malý KRAB. Později se stal sám kapelníkem dixielandové formace D XI. Dalším Jaroslavovým zájmem bylo od mládí letectví. Roku 1949 v Otrokovicích složil plachtařské zkoušky. Kvůli svému „škraloupu“ v kádrových materiálech z roku 1948 ale nikdy nesměl létat na motorových letadlech. Z jeho zájmu o aktéry válečné bitvy nad Přerovem nakonec vykrystalizovalo setkání amerických i německých letců v Přerově roku 2000 a několik dalších setkání v pozdějších letech. Jaroslav je autorem publikace Bomby na Přerov (1999) a Válečné letecké dny nad Přerovskem (2014), která byla vydána u příležitosti výstavy k 70. výročí letecké bitvy za druhé světové války. Byl aktivním členem Svazu letců ČR v Přerově a účastnil se setkání s veřejností a besed. Zemřel 30. června 2023.