The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Schovánek (* 1923  †︎ 2017)

• narozen 7. února 1923 v Podlískách na Volyni

• v letech 1930–1934 navštěvoval obecní školu v Podlískách

• měšťanská škola v Rovně

• 1941 nastoupil na ukrajinské gymnázium, škola následujícího roku zavřena

• 1943 měl nastoupit na nucené práce v Německu, nakonec služby zproštěn, pracoval pak v zemědělství u rodičů

• 1944 vstoupil dobrovolně do československého armádního sboru

• 20. března 1944 přidělen k tankovému pluku do štábní roty jako velitel tanku T-70

• 30. září 1944 těžce raněn u Dukly, následuje šestiměsíční komplikovaná léčba

• nástup ke sborovému internačnímu parku do Kroměříže, následně působil v Olomouci a Žatci

• v únoru 1946 osídlil hospodářství v tehdejší Německé Libině na Uničovsku (dnes obec Libina)

• 1947 za ním přijela rodina, sňatek s Marií Špatinovou

• 1950 vstoupil do JZD

• zemřel 3. října 2017

Vladimír Schovánek se narodil 7. února 1923 Josefovi a Olze rozené Vodlubové v obci Podlísky v polské části Volyně. Měl pouze jednu sestru Věru a nevlastního bratra Václava. Rodina měla hospodářství o 18,5 ha. Obec, kde žili, byla převážně česká. Žily zde jen dvě rodiny Poláků, menší množství Ukrajinců, jeden Němec a jedna rodina Židů, kteří se jmenovali Kaštanovi.

Od roku 1930 navštěvoval Vladimír Schovánek obecní školu ve vedlejších ukrajinských Podlískách, vyučovalo se v polském a ukrajinském jazyce. Nacházela se zde jen škola o čtyřech třídách a tak po ukončení nastoupil do měšťanské školy v Rovně, kde se rovněž učilo polsky. Češtinu se učil hlavně doma. Roku 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz. Následující školní rok dal otec Vladimíra Schovánka na ukrajinské gymnázium s vyučováním německého jazyka. „Česky právě ne. Tam se učilo jenom ukrajinsky a polsky. Protože já jsem chodil za Polska do školy, tak tam byla Ukrajina, tak to se muselo vyučovat ukrajinský a polský jazyk. Potom jsem byl v Rovně, učil jsem se. Pak přišli Sověti v třicátým devátým roce, tak v čtyřicátým roce jsem chodil do ruské školy. To byla jedenáctiletka. Potom, když přišli už Němci, přepadli Rusko, tak tam zas byla Ukrajina. Tak jsem chodil na gymnázium ukrajinský s vyučováním německýho jazyka.“

V době, když byla polská část Volyně okupována Sovětským svazem, na vesnicích byly horečně zakládány kolchozy. To se týkalo i obce Podlísek. „Oni chtěli, aby byly kolchozy. No a kdo nechtěl vstoupit do kolchozu, tak dostal velkou daň, zvláštní daň. Po zaplacení veškerých naturálií a tak dál ještě měl takovou daň. Otec měl platit 13 000 rublů. Musel prodat skoro všechen dobytek, aby to mohl zaplatit. A když to zaplatil, tak příští rok mu to zvýšili a dali mu 26 000, jenomže ono už to hodně lidí nemohlo dát. Akorát přišla válka v jednačtyřicátým, tak to padlo.“

Po příchodu Němců, které po zkušenostech s komunismem někteří čeští obyvatelé vítali, byly obnoveny dodávky potravin. Problémy nastaly hlavně se šatstvem, kterého byl nedostatek. Začínaly se zavírat vysoké školy a po nich následovalo zavírání i středních škol. Dne 1. prosince 1942 byla zavřena i škola, kterou navštěvoval Vladimír Schovánek. V následujícím roce byl na Ukrajině zahájen nábor na nucené práce do Německa. Tomuto náboru podléhal také ročník 1923, kam patřil i Vladimír Schovánek. „Byl jsem tři měsíce ve škole a přišel nábor do Německa na práci. Tak nejdřív pozavírali vyšší školy, potom střední a všechno na práci. Tak my jsme tam přijeli, byli jsme tam do tmy v Rovně. Tam bylo lidí, hlavně Ukrajinců bylo hodně. Ten ročník dvacet jedna, dva a tři. To byly ty hlavní ročníky, který tam jely v tu dobu. V dvaačtyřicátým to bylo.“ V prvním nástupu se mládež do večera nedostala na řadu a byla odkázána na druhý den. Toho využili rodiče a obrátili se na okresní vedení do Buhřína o zproštění nucených prací. Jako důvod uvedli, že mají větší hospodářství a musí odevzdávat dodávky obilí, masa a dalších produktů pro vítězství Německa, a přitom nemají dostatek pracovních sil. Tím byl Josef Schovánek osvobozen od nuceného nasazení do Říše. Pracoval u svých rodičů a s pracovní kartou (Arbeitskarte) docházel každý měsíc za místním starostou Václavem Procházkou pro potvrzení.

V Podlískách vládli ve dne Němci a v noci ozbrojené skupiny banderovců, kteří si často přicházeli pro potraviny. V oblasti se objevovalo také mnoho jiných ozbrojených skupin, ať už se jednalo o ruské partyzány, polské ozbrojence nebo jen různé ozbrojené tlupy. „V noci přišli za starostou: ,Dneska dáš jedno prase!‘ No a starosta už honem musí dodat jedno prase. A oni zabrali a hotovo. Kdežto když přišli zas kolpakovci, to jsou zas ruský partyzáni, ti chodili zase ve dne a pěkně dali potvrzení, že si to prase od obce vzali. Kdo ho tam dal, tak to potom dostal zaplacený od československé vlády nebo od té sovětské po válce.“

Na jaře roku 1944 přišla do Volyně sovětská armáda a s ní československé jednotky vedené Ludvíkem Svobodou. Do těchto jednotek houfně vstupovali Češi z celé Volyně a s nimi dvacet lidí z Podlísek. Jako jednadvacetiletý se sem přihlásil i Vladimír Schovánek. Dne 20. března 1944 byl v Rovně přidělen k tankovému pluku pod kmenovým číslem 12715/m. Částečný výcvik prodělal ve spojovací rotě, které velel podporučík Emanuel Graniš. Z této roty byli vojáci přidělováni jako řidiči k autům, do poddůstojnické školy apod. Vladimír Schovánek byl poslán na kurz velitele tanku do třetího tankového praporu. Po skončení kurzu, který se konal v Rovně, mu byl přidělen lehký tank T-70 a byl zařazen do velitelské roty, které velel praporčík Josef Churavý. „Když se utvořila štábní rota, tak mě tam foukli do té štábní roty.“

Po výcviku se přes Bukovinu, Besarábii, Halič, Přemyšl, Tarnopol, Stanislavovo dostali k Dukle.

Spali většinou ve stodolách, ještě v Rovně spávali ve škole, v Rumunsku si stavěli zemljanky. Vždy však museli mít věci poskládány do úhledného komínku. Zásobování probíhalo vcelku hladce, popřípadě si vojáci pomáhali samozásobováním. „To jsme měli dost potravin. Co jsme neukradli, to nebylo.“

Dne 8. září 1944 začaly boje na Dukle a 12. září byl do boje poslán i Vladimír Schovánek na plnění zvláštních úkolů. Prvním úkolem bylo odvézt dva nepojízdné tanky T-70 z bojiště do sběrného střediska v polském městě Rzeszow vzdáleném asi 15 až 20 km. Z jednoho tanku byl vymontován kulomet a tak jej ve středisku nepřevzali. Než kamarád kulomet dovezl, musel Vladimír Schovánek tank dva dny hlídat. Po předání se vrátil zpět do Rovna, kde vytahoval pomocí tanku T-70 cisterny s pohonnými hmotami, které nemohly kvůli dešti vyjet. S tímto tankem odjel do právě osvobozené Dukly. Objevil tam hrob svého velitele podporučíka Churavého. Velení pak přebral kapitán Rudolf Vrána.

Dne 30. září dostal za úkol dopravit na určené místo jednoho rotmistra, aby převzal velení za padlého a vyřídil rozkazy. Poté, co rotmistr přesedl na jiný tank, najeli na protitankovou minu, která jim roztrhla vodící kolo na pravém pásu. Museli rychle utéct, protože byli ohrožováni kulometnou palbou. Při útěku byl zraněn řidič tanku, desátník D. Hecko. „Jak jsme šli z toho tanku, utíkali, tak on to chytil. Povídá ještě: ,Já se půjdu ošetřit.‘ Tam jsou ty stodůlky, takový ty přístřešky. Bylo tam pár schovanejch vojáků a ty ho ošetřili. No a já povídám: ,Já skočím tady.‘ Měl jsem namířeno do zákopu.“

V tu dobu tanky T-34 zaujímaly obranné postavení. Vladimír Schovánek se ukryl v prázdném  zákopu pro bojová vozidla, na kterých bylo několik kmenů s vchodem z boční strany. Do zákopu přicházelo i několik vojáků ze smíšeného průzkumného oddílu. „No jak oni tam fajčili, teď najednou přišla rána. A já vím, že jsem spadl a ještě se tak otočím a povídám: ,Hoši, já už jsem hotovej.‘ Podívám se a ten jeden už byl mrtvej, mozek, dostal to do hlavy. Oni to všichni dostali tam. A já, že jsem stál, dostal jsem to takhle a takhle. A jak jsem stál, dostal jsem to tak, že musel odtud padat ten náboj. Muselo to být z tanku, protože ten tank, když jel z kopce, tak ho bylo vidět, když jel do kopce, on věděl, že ho žádný nevidí. A on když jel, tak je taky neviděl, on střílel naslepo, jak se říká.“ Vladimír Schovánek byl poraněn na pravé paži a hrudníku s přeseknutím pravé lopatky a čtvrtého žebra. Ležel na zemi v krvi a z úst mu tekla krvavá pěna, protože byly zasaženy i plíce.

Když přicházel k vědomí, v zákopu už kromě dvou mrtvých nikdo nebyl. S horečkou a s bolestí vyběhl ze zákopu a přelezl plot. Běžel k stojícímu tanku pro ošetření. Vrchním otvorem jej pustili dovnitř a ruku mu převázali. Hrudník zůstal neošetřen. Potom jej odvezli z bojiště a předali do dalšího tanku. „Jó, tak já jsem skočil do toho tanku vrchem. On povídá: ,Vlez vrchem!‘ Slyšel jsem jenom, že volá. Telefonoval, podporučíka nějakýho volal, že velitel lehkýho tanku je těžce raněn. ‚Co s ním?‘ To si pamatuju. Do dneška. Tak on nařídil, že mě má někam zavézt. Stál tam jeden tank a že mu jde jenom zpátečka. ,Stoupni a odvez ho na to místo.‘ Zpátečkou mě zas odvezl na tu ošetřovnu.“ Byl dopraven na obvaziště, z tanku už ho museli vynášet. V zákopu byl ošetřen a s dalším zraněným poslán na ošetření do blízké hájenky. Při cestě je nabralo auto pro raněné a odvezlo do Dukly. Přišel do místního zámečku, kde se nacházela část technické roty. Zde byl uložen. Když žena jednoho padlého důstojníka viděla, v jakém je stavu a že by tam asi nedožil rána, poslala ho na sovětskou ošetřovnu. V osm večer jej odvezli na kozlíku do polní nemocnice v Suchdoli vzdálené asi 12 km od Dukly. Tam teprve dostal po celém dni poprvé napít, hrnek teplého čaje. V půlnoci byl operován, vytáhli mu mimo jiné 8 cm dlouhou střepinu. Pak byl odvezen do nemocnice v Rzeszowě.

Asi po třech měsících se mu začaly rány zacelovat a byl pověřen vykonáváním stráže v nemocnici Rzeszow. Jedna z ran mu však začínala hnisat a vyčnívaly z ní úlomky lopatky. Byl poslán do nemocnice ve Lvově a potom v Rovně. Odtud si ho otec vyžádal k léčení doma v Podlískách. Do Lucka už chodil jenom na převazy. Ve vesnici byl svědkem události, když banderovci zavraždili místního bývalého starostu Vostrého. Léčení trvalo celkem šest měsíců a deset dní.

Jako invalida už nenastoupil ke svému útvaru, ale byl přidělen ke sborovému internačnímu parku. Odjel do Kroměříže, která byla v té době již osvobozena. Jeho úkolem bylo dovážet potraviny, jednalo se hlavně o cukr. „Pak jsem byl odtud přidělen do Olomouce na povel, to byly vojenský sklady na Nové ulici. Tak tam jsem dělal velitele stráže a byl jsem tam dlouho. Až potom nás vzali do Prahy, odvezli Volyňáky, pak nás odvezli do Žatce, kde utvořili zvláštní skupinu ,Žatec‘. Byl jsem tam do února čtyřicet šest. Tam jsme byli jen někteří, někteří jeli domů a my jsme zůstali. Pak jsme byli přiděleni na ty vesnice, kde máme bejvat. Tak jsem tady byl ještě s jedním – Altmanem poručíkem, on tu byl styčným důstojníkem a on si mě s sebou vzal. Byli jsme tady dva. Mohl si vybrat, tak on si vybral mě. Byl kamarád.“ Odjeli do německé Libiny v okrese Šumperk, která byla přidělena Podlískám na osídlení. Zde si také vybral hospodářství. Z armády odešel jako desátník.

V březnu 1947 za ním přijela zbylá část rodiny. Otec později získal statek v blízkém Benkově se čtyřmi hektary pole. Vladimír Schovánek se v tomtéž roce oženil s Marií Špatinovou a začal hospodařit na svém statku. Roku 1950 vstoupil do místního JZD, kde vykonával různé druhy prací: od skladníka, skupináře až po práci v dílně. Nikdy nevstoupil do KSČ, i když mu to v životě přinášelo mnohé problémy. Roku 1991 odešel definitivně do důchodu. S manželkou Marií měl dva syny, Vladimíra a Jiřího.

V současnosti je Vladimír Schovánek i přes svůj pesimistický pohled na svět duševně velmi zdráv, ještě dnes dokáže například popsat celou vesnici Podlísky s jejich domy a konkrétním obyvatelstvem. Po fyzické stránce je jeho stav však horší, má operovaná obě kolena a chodí jen o berlích a s velkou námahou.

Zpracoval Vít Lucuk