Helmut Schramme (* 1932  †︎ 2016)

Helmut Schramme

 

„Před Rusy se schovávaly ženský a jídlo, ale partyzáni, ti byli horší. Ti zabíjeli.“

 

Helmut Schramme se narodil v roce 1932 rodičům německé národnosti v Dolní Lipce (něm. Niederlipka). V této vesnici mezi Orlickými horami a Kálickým Sněžníkem byl v roce 1945 v pouhých třinácti letech svědkem několika násilných úmrtí. Ještě před příchodem sovětského vojska byli v blízkosti domu zastřeleni vojenským policistou dva němečtí dezertéři. O něco později sovětská důstojnice přímo před prahem jejich domu zastřelila dva sovětské vojáky, kteří v hospodářství hledali ženy. Ti pak byli spolu s koněm pohřbeni na jejich zahradě a dodnes jsou možná v zemi jejich ostatky. V okolí jeho rodné obce došlo také k několika vraždám německých obyvatel, kteří byli buď po rozsudku tzv. národního soudu nebo bez soudu zastřeleni. Sedmi z nich pomáhal pamětník instalovat pomník u kostela sv. Anny v Horní Lipce. Jeden z partyzánů, který měl prý v okolí na svědomí mnoho životů, žil dlouhá léta ve vedlejší obci Prostřední Lipka.

 

Dolní Lipka je dnes součástí města Králíky. I před válkou v ní žilo poměrně málo lidí a ležela hned u německých hranic. Bydleli v ní v drtivé většině němečtí obyvatelé a jejich hospodářství byla roztroušena po okolí. „To byla velká vesnice, ale hodně roztažená. Ty baráky byly kus od sebe. Pro ty sedláky to bylo výhodné, že se nemuseli hádat se sousedama.“ I když rodiče žili v německém prostředí, oba ovládali češtinu. „Otec znal česky, poněvadž byl v Líšnici rok na handlu. Dříve se tady odtud z pohraničí chodilo poslední rok školy na handl. Třeba česká holka přišla sem a kluk tam nebo naopak. Podle toho, co bylo potřeba vyměnit. Tam chodili do české školy, takže uměli německy i česky. Matka taky uměla česky.“

 

Schrammovi v Dolní Lipce měli hospodářství s 11 hektary polností a bydleli blízko nádraží. Obec byla železničním uzlem a na nádraží se nakládal dobytek, který mířil většinou do Německa na prodej. To měl na starosti otec pamětníka František. „Tady byl takovej nadbytek dobytka. To otec poslal třeba celej vagon telat do Ústí nad Labem.“ Právě tato práce otce později uchránila před nástupem na frontu a po roce 1945 před odsunem do Německa.

 

 

Válečná léta

 

Helmut Schramme prožil dětství v Dolní Lipce. Vzpomíná, jak doma pomáhal rodičům, jak s kamarády chodil na borůvky do lesa nad Boříkovicemi, a dokonce má v paměti napjatou atmosféru osmatřicátého roku, kdy se Československo chystalo na útok německého wehrmachtu. Cestu u celnice prý kvůli tomu tenkrát zatarasily betonové překážky. „V osmatřicátým udělali přes celnici takové betonové překážky. Když jelo auto, tak muselo jet takhle cik cak. Vzadu byla závora. Tam se tenkrát zabil na motorce tovaryš od řezníka z Boříkovic, který do toho vlítl. Vím taky, že tam zastřelili německýho vojáka.“

 

Bylo to přibližně v době, kdy Helmut nastoupil do školy v Dolní Lipce. Už od třetí třídy musel ale docházet do Králík, protože jejich učitel narukoval do wehrmachtu. Již v roce 1939 při útoku Německa na Polsko narukoval do armády také otec pamětníka. Ten se ale již za dva měsíce vrátil domů, protože byl potřebný v obci pro odvoz a obchodování s dobytkem.

 

V domě nebydleli jen rodiče a pamětník. Na pomoc v hospodářství tam za války přidělili i Ukrajinku Kateřinu Butrákovou, se kterou prý rodina velmi dobře vycházela. „Ona byla u nás, jako kdyby patřila do rodiny.“ Kateřina Butráková se prý po válce vdala za Čecha a zůstala v Dolní Lipce. Před bombardováním spojeneckých vojsk se v obci ukrývaly děti z Porýní-Vestfálska. „Asi dva měsíce u nás byla holka a naproti přes potok tam byl její brácha. Ony byly od truhláře z Düsseldorfu, ten když viděl, jak se válka přibližuje, tak pro ně tady byl a vzal je domů.“

 

 

Podivné osvobození

 

Těsně před příchodem sovětské armády ustupovali Dolní Lipkou němečtí vojáci. Asi deset z nich přespalo v domě Schrammů. Pamětník také vzpomíná, jak vojenský policista zastřelil poblíž dva dezertéry z wehrmachtu, kteří se rozhodli, že další zabíjení již nemá smysl. „Já jsem byl u toho, když leželi u silnice. (…) Starosta Boříkovic je musel zakopat, tamhle u kraje hřbitova. To ještě nebyl úplnej konec války, ale oni už zahodili zbraně a šli. Šli po silnici dolů a támhle byl vojenskej policista. Měl tady takový řetěz, to říkali jako Ketten Hund – řetězovej pes, a patronu na tom a ten hlídal, aby nikdo neutekl z fronty. On je zastřelil, protože neměli zbraně a utíkali domů.“

 

Dne 8. května přišli do kraje sovětští vojáci. Helmut Schramme vypráví, jak dva důstojníci vstoupili do jejich domu. „Přišli Rusáci, dva důstojníci. U nás byl ubytován nádražák, ten byl ze Slezska, jak už se posouvali. Dělal na dráze, tak byl tak trochu strojenej. Oni mysleli, že je šéf. Vzali telefon a hodili s ním do skleníku. Rozbili ho a potom odtáhli. Pak už k nám nechodili, protože u nás bydlela ta ruská majorka a ta je hned vyprovodila.“

 

V blízkosti nádraží si Sověti vytvořili sklady pro seno, slámu a brambory a vše pak do roku 1948 odváželi na východ. „To měli vyrovnaný a jak stodolu velký. Tu slámu a seno. (…) Tehdy z Německa přivezli brambory a tak. To vozili v náklaďákách. Seno a slámu. Vagony a poslali do Ruska. (…) V Dolní Lipce udělali velký sklady sena, slámy a brambor. Tam to vlastně přezimovalo, protože to měli v krechtu. To byly krechty dlouhý nejmíň sto metrů, jestli ne delší. Vedle sebe. Tam jsem poprvé viděl, jak se krechtuje. Na to daj slámu, komínky a hlínu na to.“

 

Odvoz a skladování zásob kontrolovala sovětská důstojnice, o které se pamětník již zmínil a která u nich byla ubytována, protože bydleli blízko nádraží. Na konci jara 1945 prý tato majorka zastřelila dva sovětské vojáky, kteří se dobývali do domu, aby získali nějaké ženy pro pobavení. „Oni přišli asi tak o půl jedný, zabouchali a chtěli ,báryšni‘. Tak otec vyskočil, otevřel okno, tam byly ještě mříže a říkal, co chtějí. ,Baryšni.‘ No tak zaťukal na ni, ona už byla ustrojená, protože to slyšela. Otevřela dveře, vyběhla ven, zařvala, zastřelila je u dveří a bylo ticho. Nebyl žádnej soud nebo tak. (…) V květnu zas taková tma o půl noci nebyla, tak jsme koukali oknem. Přišli čtyři vojáci, každej je vzal za nohu, odtáhli je k tomu koňovi, jak jim tam padnul, tam ráno vykopali díru, hodili tam koně a ty dva vojáky k tomu. Sundali boty, kalhoty a kazajku. Nahý je tam mrskli, zaházeli a hotovo.“ S dvěma vojáky byl pohřben i kůň, který krátce předtím zemřel, protože byl krmen čerstvým jetelem. Z malého hrobu ale lezla noha mrtvého koně, což sovětští vojáci velmi svérázně vyřešili. „Oni jak tam hodili koně, tak to neměli tak hluboký a koukala mu noha, tak on ten jeden vzal sekyru, usekl tu nohu a zahrnul to. Tam byla potom trochu kupa.“ Dodnes jsou možná na pozemku Schrammů ostatky dvou sovětských vojáků a koně. „Oni tam potom dělali melioraci. Jestli to vykopali nebo jestli to tam zůstalo, těžko říct.“

 

Sovětská majorka v domě zůstala až do roku 1948. Byla tam ještě v době, kdy se rodina musela odstěhovat. Ze začátku Schrammům moc nedůvěřovala, a když dostala nějaké jídlo, nejprve ho musela ochutnat matka pamětníka. Později však spolu již velmi dobře vycházeli a sovětská důstojnice jedla často společně s rodinou a za každé jídlo prý zaplatila.

 

Helmut Schramme na sovětské vojáky nevzpomíná nějak špatně. Mnohem horší prý byli partyzáni, kteří do kraje přišli ke konci května. „Před Rusama se schovávaly ženský a schovávaly se vejce a jídlo, ale partyzáni, ti byli horší. Ti zabíjeli. (…) To byli partyzáni za pět minut dvanáct. Oni někde dělali a potom honem flintu a byli partyzáni.“

 

 

Zabíjení partyzánů v čele s Emilem P...

 

Dne 22. května 1945 přijela do Králík na příkaz ministra národní obrany gen. Svobody a ministra vnitra Noska partyzánská brigáda Václavík. Měla za úkol obsazení bývalých Sudet od Liberce až po blízký Moravský Karlov. Do Králík přijela jedna z jejich skupin pod vedením Josefa Hýbla. Tato skupina již předtím uskutečnila v jiných městech několik tzv. národních soudů. Při něm bylo velmi rychle k brutálnímu bití nebo smrti odsouzeno několik Němců. To samé se opakovalo i v Králíkách, kde bylo popraveno nebo usmrceno bitím pět lidí. Jedním z nich byl i Ernst Pabel z Dolní Lipky, který byl ubit za údajné přechovávání zbraní. Takto o tzv. národním soudě v Králíkách vypráví pamětník: „To chodili a vybírali. Museli tam, jak byla hospoda u nádraží, a tam odtud je hnali do Králík a tam je mlátili. Tady za hudební školou. (…) Nějakej Stenzel tam dělal na Okresním národním výboře v Králíkách a že tam dělal normálního zaměstnance, tak ho zmlátili tak, že málem umřel. Našeho souseda Kargra taky. (…) Nějakej Pabel Ernst, ten byl raněnej, tak byl doma a P... byl ten soused a strčil mu tam starou flintu. Ve dvoře že našli flintu, tak ho tak zmlátili v Králíkách, jak je teď škola, že mu viselo oko ven. Tak jeho otec prosil, aby ho zastřelili. Tak to byla z Dolní Lipky oběť, toho zastřelili.“

 

Právě Emil P..., o kterém se pamětník zmiňuje, měl prý na svědomí mnoho životů. „To byl postrach Lipky. Toho ani Češi neměli rádi. Vždycky když někoho zastřelil, tak si udělal zářez do pažby. (…) Čihák jak je, tak kousek nahoru na orlickou chatu, tomu ještě teď říkají Kinderhein, tam byly za války takový dvacetiletý holky k telefonu pro armádu. Měly uniformy a tam přišel partyzán, který bydlel v Dolní Lipce, a sedm jich tam zastřelil. Jen tak. A ta poslední byla taková černooká. A on když se ožral, tak potom: ,Ta černooká, ta černooká.‘ Já jsem nevěděl, co on má s černookou. Až potom jsem potkal pana Doubínka z Dolní Lipky a ten mně říká: ,Co říkáš Emilovi s tou černookou?‘ Já říkám: ,Co on má s tou černookou?‘ On říká: ,On jich sedm zastřelil.‘ Ta poslední byla ta černooká, a on když se ožral, tak ji měl před sebou. Ta ho tak nějak postrašila.“

 

Po únoru 1948 se prý Emil P... stal zapáleným komunistou a funkcionářem v obci. Měl mnoho nepřátel, a po válce byl dokonce postřelen do ruky. Pamětník si dodnes myslí, že to byli Poláci, kteří chránili u něj na statku zaměstnanou Polku, ke které se prý choval otřesným způsobem. Emil P... zemřel někdy v šedesátých letech dost bizarním způsobem. „Pokrýval střechu vlnitým eternitem a on si udělal výtah sám. Tenkrát byly transmise, to byly dřevěný kola na řemenu, tak vypnul motor a strčil do toho násadu od lopaty, aby to drželo a ten nahoře to odebral. On toho potom naložil víc, a když to bylo v polovičce, tak začal smýkat řemen. Chtěl to ještě zachránit, tak vypnul motor a strčil tam tu násadu, jenomže to tou vahou jelo dolů, tak ten klacek to přerazilo a jemu se to zapíchlo do krku a jenom takhle zamával, skácel se a bylo po něm.“

 

V blízké Horní Lipce (něm. Oberlipka), kde byl neomezeným vládcem komisař Vladimír Rozinek, bylo zase v létě 1945 zavražděno sedm Němců. Někteří z nich předtím prošli mučením. Důvody byly často malicherné. Například Johann Kreuziger jako těžce zraněný voják byl údajně zastřelen přímo Rozinkem, protože byl práce neschopný. Helmut Schramme vypráví o smrti Johanna Winklera a jeho manželky Marie Winklerové, která je jedinou ženou z těchto sedmi zastřelených. „Oni utíkali kvůli Čechům, protože tam to bylo hrozný. (…) To už byli v Polsku a oni šli pro ně do Polska. To byl od našeho souseda bratr. Tam odtud je dotáhli na tu Horní Lipku. To byl nějakej, já nevím, jak se jmenoval, to je tam na té tabuli napsané, a ona řekla, že když jde on, tak ona taky. Tak ji taky zastřelili. (…) Museli si tam vykopat hrob a tam je zastřelili.“

 

V roce 1990 byl na místě vraždy u kostela sv. Anny postaven kříž. „Z Německa potom přivezli kříž a tam byly napsaný jména. Ten kříž tam byl tři dny a ztratil se. Tak já jsem potom nechal udělat desky.“ Helmut Schramme později pomáhal instalovat památník se sedmi jmény, který stojí i dnes přibližně na místě tehdejší vraždy.

 

 

Nebyli zařazeni do odsunu, ale...

 

Už krátce po válce došlo v několika vesnicích v okolí Králík k tzv. divokému odsunu. I z Dolní Lipky byl vyhnán velký počet Němců. „V pětačtyřicátým, jak hned přišli zabírat, v Dolní Lipce to bylo u hranic, tak prakticky z každýho druhýho baráku vyhnali hned lidi. Tenkrát to bylo ještě Německo, ale potom to zabrali Poláci. Ti druzí potom šli na odsun. To bylo tak o rok později nebo tak 46, 47 ten odsun probíhal, ale polovičku vyhnali hned. Ty svolali, mohli si vzít třicet kilo. Na hranicích, co ještě bylo dobrý, tak jim sebrali. Oni je svolali a za hodinu museli být na celnici. Takže honem honem, něco si vzít, vozejk nebo kočárek a jeli.“

 

Oficiální odsun probíhal v průběhu roku 1946. V místech, kde dnes stojí Střední odborné učiliště v Dolní Lipce, se nacházel sběrný tábor, kam byli před transportem do Německa shromažďováni všichni Němci z okolí. Pamětník vzpomíná, jak se na tom jeden z hlídačů chtěl obohatit. „Já jsem potom dělal s jedním, kterej tam byl jako esembák a toho zavřeli, protože on třeba u kolegy měl pět foťáků, prstýnky a všechno možný, co tam nabral. A strejc Slanina říkal: ,On měl motorku, a když jel dolů, tak jel prázdnej, a když jel nahoru, tak byl tak nacpanej.‘“

 

Až na pár výjimek byli odsunuti všichni Němci z Dolní Lipky. Schrammovi ale byli kvůli otcově práci z odsunu vyjmuti. „Otec dělal v družstvu pro zpeněžování dobytka a oni počítali s tím, že v Dolní Lipce udělají pastvinářský družstvo, a tak že by na to otce potřebovali. Jenomže to potom nedopadlo a my jsme museli do Záchlumí.“ Nejprve však byl rodině odebrán veškerý dobytek a v roce 1948 je pracovní úřad poslal na práci do více než třicet kilometrů vzdáleného Záchlumí. „Mně bylo akorát šestnáct let a přišel jsem do Záchlumí, pár koní a dělej veškerou zemědělskou práci.“ Helmut Schramme pracoval v hospodářství Jaroslava Diviše, na kterého i dnes vzpomíná v dobrém. Horší to prý měli rodiče, kteří byli zaměstnaní u hospodáře Veverky. „Já jsem měl lepší místo u Divíška. Mě brali jako člena rodiny. Jedl jsem s nimi u stolu. To nebylo jako co otec. Panstvo sedělo u stolu a ti měli vzadu stůl a tam snídali nebo obědvali.“

 

V roce 1950 se vrátili do Králík. Helmut Schramme nastoupil na práci ve Státním statku v Králíkách a po vojně jako instalatér u OSP. V roce 1960 se oženil se Sieglinde Kristovou, která měla také německý původ a jejíž rodina byla také vyjmuta z odsunu. V roce 1969 zažádali o odchod do Německa, nebyl jim však umožněn. „Já jsem potom chtěl jít do Německa, jenomže mě by nepustili a rodiče jo. No tak zase když jsem byl sám, tak oni rodiče nešli a zůstali tady.“

 

Helmut Schramme při svém vyprávění také vzpomíná, jak mu za komunismu ukradli pomník ze hřbitova, na němž bylo vyryto jméno jeho dědy Johanna Reitera, a stálo ho hodně úsilí, než ho získal zpět. „Nám se ztratil pomník, tak já jsem šel za esembákem a říkám: ,Nám se ztratil pomník.’ – ,A co na něm bylo napsáno?’ – ,Johann Reiter, Niederlipka.‘ No jo, nenapsali nic a ani ne za týden jsem tam šel a říkám: ,Jedu se zeptat, jestli jste něco našli.‘ Oni říkají: ,Pane Schramme, bohužel, nic jsme nenašli.‘ Já jsem říkal: ,To je pěknej bordel. Kdyby se ztratil pytel cementu, o tom byste věděli, ale že se něco ztratí soukromníkovi, na to vy serete!‘ Takhle já jsem byl naštvanej. Vtom vylezl zezadu v civilu chlápek a říká: ,O co Vám jde?‘ Já jsem říkal: ,Nám se ztratil pomník, já jsem to tady hlásil a oni nic nenašli. A oni taky nemohli nic najít. Že já jsem řekl: Johann Reiter, Niederlipka, to tady vzali a tady hned pustili.‘ – ,No to neexistuje.‘ Hned vzal stroj a napsal, co to, a hlásil: Pro okres Ústí, okres Šumperk, okamžitě zajistit pomník pod jménem J jako Josef, O jako … , to všechno slabikoval a okamžitě, to bylo nějak ve čtvrtek, v pondělí už tady byli Šumperáci, že je zajištěnej pomník ve Štítech a že by bylo dobrý, abych se na to podíval, jestli to je on. No tak my jsme jeli do Šumperka s manželkou, tak jsme se tam stavili. Povídám: ,To je ono.‘ Tak jsem šel za kameníkem. ,Prosím vás, kdo přivezl ten pomník?‘ – ,Po tom Vám nic není. Odchod!‘ Na mě řval. Já jsem říkal: ,Dobrý, dobrý.‘ Byl jsem ve Warburg klubu v Zábřehu a tam byl členem předseda ONV Keznykl, tak jsem jel na poštu, zavolal jsem Keznyklovi. Tak jsem mu to řekl a on říká: ,Hned zajeďte zpátky.‘ Já jsem říkal: ,Já už tam k tomu blbcovi nepůjdu.‘ – ,Jó, zajeďte zpátky.‘ Ten přišel pomalu po všech čtyřech a prosil, protože on ho sjel a zastavil mu na půl roku prémie a veřejně vyvěsil na podniku. Tak byl pěkně sprdlej.“

 

Dnes bydlí pamětník v Králíkách pod Horou Matky Boží, kde byli v 50. letech internováni mniši. Často při svých vzpomínkách naráží na to, jak některá místa v kraji po odchodu Němců zpustla. „Dříve bylo všechno obydleno a obděláno. Dnes když přijdete na ty vesnice, to je zoufalý. To, co naši předkové zúrodnili, tak je z toho zase divočina. Kdybyste se podíval na Orlici, tam bylo baráků na té Horní Orlici. Teď z jedné strany nevidíte na druhý břeh. To jsou samé keře a samej nálet. A kolik vesnic je zbouraných úplně.“

 

 

PAVLOVÁ, M., Odsun Němců z Kralicka po druhé světové válce. Bakalářská práce, Brno: Masarykova univerzita, 2007.

 

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz