The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Schreiberová (* 1928)

• narozena 15. dubna 1928 ve Vranové Lhotě

• svědkyně akcí partyzánů skupiny Jermak, oddílu Kružilin–Fursenko

• svědkyně zastřelení tří mužů 7. května 1945 německým oddílem ve Vranové Lhotě

• v únoru 1949 vstoupila do řádu Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského

• svědkyně zatčení generální představené Žofie Bohumily Langrové 24. ledna 1952 v pražském mateřinci

• 15. srpna 1952 řádové sestry odvezeny na Trutnovsko

• do ledna 1956 dělnice v Texlenu Trutnov

• v současnosti v charitativním domově Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského ve Městě Albrechtice

V charitativním domově Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského ve Městě Albrechtice mě v bílém řeholním rouchu přivítala usměvavá sestra Petrina. S úžasem jsem pak poslouchal její poutavé vyprávění plné lásky, soucitu, síly, ale i strachu o své bližní. Den před koncem války málem Němci zastřelili spolu se všemi muži v rodné obci jejího otce a dva bratry. Přežili, ale za smrt jednoho německého vojáka zaplatili životem tři nevinní muži, mezi nimi i bratranec pamětnice Jan Jirauch. Později se Anna Schreiberová rozhodla pro život zasvěcený výhradně Bohu a v roce 1949 vstoupila do řeholního řádu Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. To už ale v zemi vládl komunistický režim, a tak se sestra Petrina stala svědkem uvěznění mnoha sester z kongregace a v roce 1952 ji pak společně s dalšími sestrami deportovali na Trutnovsko, kde musely několik dalších let pracovat jako dělnice v Texlenu Trutnov.

A pak přišli partyzáni

Anna Schreiberová se narodila 15. dubna 1928 ve Vranové Lhotě jako třetí z pěti dětí rodičům Josefovi a Anně Schreiberovým. Rodiče vlastnili malé hospodářství s několika zemědělskými zvířaty a třemi hektary půdy. K domu měli přistavěnou kovárnu, v níž otec provozoval svou živnost. Starost o hospodářství tak většinou zůstávala na matce a také na dětech. „Bídu jsme nikdy neměli, ale aby se u nás rozhazovalo, to neexistovalo,“ dodává pamětnice.

Anna Schreiberová vzpomíná, že je rodiče vychovávali s láskou a ke křesťanským hodnotám. Její dětství je spojeno nejen s hospodářstvím, ale také s okolní zvlněnou krajinou, jejíž dominantou je hrad Bouzov. Vypráví, jak v zimě lyžovali na okolních kopcích a v létě se koupali nebo jezdili na loďkách v blízké řece Třebůvce. Pamětnice také navštěvovala místní sportovně-katolickou organizaci Orel a jako dítě hrávala v divadelních hrách pořádaných buď Orlem, nebo školou.

Do obecní školy docházela ve Vranové Lhotě. Krátce po nástupu do měšťanské školy v Městečku Trnávka podepsali zástupci čtyř velmocí mnichovskou dohodu o přičlenění československého pohraničí k nacistickému Německu. Vranová Lhota sice do obsazeného pohraničí nespadala, ale blízké Městečko Trnávka již ano. Měšťanská škola se proto tehdy přestěhovala i se všemi učiteli právě do Vranové Lhoty, a tak to Anna Schreiberová opět neměla do školy daleko.

O několik měsíců později, 15. března 1939, vojska wehrmachtu bez boje obsadila českomoravské vnitrozemí a následným výnosem na tomto území vznikl Protektorát Čechy a Morava. A právě kvůli této potupě se 19. března 1939 v Olomouci zastřelil důstojník československé armády a strýc pamětnice František Jirauch. Zůstala po něm manželka a tři děti, jež se následně přestěhovaly do podkrovního bytu rodiny Schreiberových ve Vranové Lhotě.

Další léta války nijak výrazně nezasáhla do života rodiny. Obrat nastal poté, co byla v říjnu 1944 u Račic na Vyškovsku vysazena paradesantní a partyzánská sovětská skupina Jermak. Část skupiny, jejíž jádro tvořili Andrej Jegorovič Fursenko, Grigorij Semjonovič Litviško a ošetřovatelka Naděžda Vasiljevna Ivanovová, se koncem prosince přesunula do oblasti Konicka, kde začala plnit svůj hlavní úkol, to jest soustřeďování uprchlíků a po kraji rozptýlených sovětských zajatců. Jedním z nich byl také kapitán Viktor Petrovič Kružilin. Ten své útočiště po útěku ze zajateckého tábora našel právě ve Vranové Lhotě a následně se stal velitelem oddílu Kružilin–Fursenko.

Tato partyzánská skupina provedla v okolí několik záškodnických a zásobovacích akcí, ale podle vzpomínek pamětníků měla na svědomí také velmi kontroverzní akce. „Když by se to dalo posoudit, tak v našem kraji nadělali moc zla. Nechci tím říct, že byli všichni špatní, ale některé jejich činy byly zbrklé a zbytečně zabíjeli,“ dodává Anna Schreiberová. Přímo ve Vranové Lhotě partyzáni 29. dubna zastřelili Mirka Marka. „Přišli k Markovým, ať zavolají syna. Nic netuše ho zavolali a před jejich očima ho zastřelili. Co s ním měli, to nikdo neví,“ vzpomíná Anna Schreiberová a dodává, že partyzáni 12. dubna 1945 zastřelili také Františka Sedláře, otce dvou malých dětí, jehož manželka se léčila s tuberkulózou.

18. února 1945 přišli k Žákovým ve vedlejší Vranové na kontrolu tři četníci, zda se v domě neukrývá Věroslav Žák, utečenec z nuceného nasazení. „Zrovna štípal dříví na dvoře, a jak je viděl, tak ztratil nervy a začal utíkat. Četníci po něm stříleli, bohužel ho zasáhli a zemřel,“ vypráví Anna Schreiberová. Jeho bratr Mojmír Žák pak utekl do lesů a přidal se k partyzánům. 27. února 1945 jako odplatu za tento čin skupina partyzánů oddílu Kružilin–Fursenko v hostinci u Šveců ve Vranové zastřelila tři německé četníky. Kousek od hostince v tu chvíli pamětnice s kamarádkou vycházela z domu, kam chodily na hodiny šití. Partyzáni se tehdy přesouvali do četnické stanice v centru Vranové Lhoty, aby tam svázali české četníky, a ti tak nemohli o zastřelení kolegů poslat informace. Na silnici se setkali s Annou Schreiberovou a její kamarádkou. „Namířili na nás revolvery. Jim šlo o to, abychom nic neřekly, ale my jsme ještě nic nevěděly. Kamarádka nás vtáhla do blízké chalupy, protože ji napadlo, že je to vážný,“ vzpomíná Anna Schreiberová a dodává, že lidé v obci žili neustále ve strachu z pomsty gestapa nebo dalších akcí partyzánů.

Němci chtěli zastřelit všechny muže v obci

V březnu 1945 velitele partyzánské skupiny Viktora Petroviče Kružilina zatkli a později ho v Brně popravilo gestapo. Novým velitelem se stal Andrej Jegorovič Fursenko. A právě jeho oddíl měl podíl na tom, že na samém konci války, 5. května 1945, nedaleké Javoříčko vypálilo SS komando poručíka Egona Lüdemanna a přitom zavraždilo osmatřicet mužů. Anna Schreibrová vzpomíná, že lidé v obci s napětím sledovali kouř stoupající z hořících domů. O den později se pak do obce dostala zpráva o tragédii. Ten den už ve Vranové Lhotě odpočívala silná jednotka německého vojska, prchající před postupující frontou. „Byli všude. Na naší zahradě jich také plno leželo,“ dodává pamětnice. Jenže jednoho z hlídkujících německých vojáků v noci v obci někdo zastřelil. Důstojníci ale vyhlásili, že za jednoho mrtvého vojáka zastřelí deset místních mužů, a tak obec neprodyšně uzavřeli a začali prohledávat chalupu po chalupě a všechny muže shromažďovat na návsi. Přišli také do domu Schreiberových. „Tatínek se schoval v kovárně. Důstojník ho viděl a říkal mamince: ,Jestli váš muž nepřijde, tak střílíme do chalupy.‘ Když důstojník odešel za roh, tak máma otce klíčovou dírkou prosila, ať otevře, že mu jinak zabijí děti. On měl chudák tak hrozný strach, ale otevřel a šel na náves,“ vzpomíná Anna Schreiberová na zatčení otce, jedenadvacetiletého bratra Josefa a devatenáctiletého bratra Zdeňka. Do podkrovního bytu si šli také pro sedmnáctiletého bratrance Jana Jiraucha, studenta průmyslové školy v Brně, který se doma léčil z akutního revmatismu. „Musel ležet. Důstojník ale řekl, že jestli nevstane, tak ho zastřelí v posteli. Tak vstal.“

Všechny muže od třinácti let pak seřadili před hlavně kulometů na návsi, že budou zastřeleni a obec vypálena. Anna Schreiberová a několik dalších žen se shromáždily v kostele, aby se pomodlily za životy svých manželů, otců, synů a bratrů. Její matka šla mezitím poprosit důstojníky za propuštění manžela a dětí. Neuspěla a musela odejít. Za muže se tehdy přišla přimluvit také místní Němka, manželka německého četníka sloužícího v Litovli a matka dvou dětí Rozalinda Bäckerová. „Dozvěděla jsem se to až dodatečně. Paní Bäckerová vojákům říkala, že lidé v obci jsou nevinní, a jestli opravdu potřebují vesnici potrestat, tak ať si vezmou jejich život. Důstojníky umluvila,“ vypráví pamětnice, jež zdaleka není jediná v obci, která vzpomíná na hrdinský čin paní Bäckerové.

Vojáci nejprve propustili většinu mužů a na návsi si ponechali jen dvacet z nich. Na další naléhání na návsi zůstalo deset mužů. Kromě Otto Krejčího a Františka Švece šlo o mladé chlapce. Otec i bratr Josef se vrátili domů, ale devatenáctiletý Zdeněk musel zůstat na návsi. Ještě když na návsi stáli všichni muži, bratranci Janu Jirauchovi se podařilo uprchnout a schovat se do dvora. Po nějaké době se rozhodl utéct přes dvůr a zahradu do polí. Netušil však, že je obec obklíčená, a hlídkující voják ho velmi vážně postřelil. „Jak ten výstřel padl, tak maminka měla v hlavě, že zastřelili Zdeňka, a zešílela z toho,“ vzpomíná Anna Schreiberová.

Krátce nato na další naléhání němečtí důstojníci propustili osm mladých mužů a ponechali si jen Otto Krejčího a Františka Švece. „Jak je pustili, tak Zdeněk přiběhl za maminkou. Jenomže ona nepochopila, že je to on, a myslela si, že je to duch, a nešlo s ní nic dělat. Tak jsme ji zavedli domů a položili a já jsem šla pro doktora.“ Matka se i díky lékům z obrovského šoku po několika dnech zotavila.

Těžce zraněného a bezvládného Jana Jiraucha přenesli na nosítkách ke Schreiberovým, kde mu pan farář poskytl svátost smíření. „Seděla jsem u něj a v poledne umřel,“ vzpomíná Anna Schreiberová. Zbylé dva muže si Němci i přes naléhavé prosby Rozalindy Bäckerové odvezli. Vybrali si záměrně Otto Krejčího, jehož dva synové utekli těsně před zatýkáním mužů, a Františka Švece, podezřelého ze spolupráce s partyzány. „Vlekli je s sebou, a když jeli kolem našeho domu, tak naše sousedka, manželka pana Krejčího, stála u vrat a on na ni volal, ať jde s ním. Nešla a za pár dní je někdo objevil mrtvé v lese u Hraniček.“ Dnes se na místě zastřelení Otto Krejčího a Františka Švece nachází pomník s jejich jmény a nápisem PAMÁTCE OBĚTEM FAŠISMU.

Den poté skončila druhá světová válka. O rok později musela Rozalinda Bäckerová se dvěma dětmi nastoupit do odsunu Němců. Její muž se po válce domů již nevrátil a nikdo neví, jak zemřel. V obci bylo sice více německých rodin, ale jediní Bäckerovi museli odejít. Jejich majetek si ihned rozebralo několik místních, ostatní jim naopak dávali jídlo a věci na cestu. Dcera paní Bäckerové Linda se pak do obce pravidelně vracela. „Všem odpustila, a když přišla do kostela, tak si tam klekla před Pannu Marii Lurdskou a plakala, jako malé dítě, protože si uvědomila, co všechno její rodina zažila. Měla tak ráda naši obec a kraj, že když opravovali kostel, tak po částech dala asi sto dvacet tisíc na opravu. Já si toho tak vážím, že dokázala odpustit,“ vypráví Anna Schreibrová a její bratr Václav, který několik let zastával funkci starosty v obci, dodal, že částka věnovaná na opravu kostela byla zhruba dvojnásobná.

Rozhodla se zasvětit život Bohu

Anna Schreiberová po válce vystudovala jednoroční hospodářskou školu v Olomouci a poté nastoupila na místo ošetřovatelky v nemocnici v Ústí nad Orlicí, kde se také poprvé setkala s ošetřujícími řeholními sestrami, jejichž nezištnou a obětavou pomoc obdivovala. V roce 1947 šla studovat ošetřovatelskou školu u nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Každý víkend dojížděla za rodinou do Vranové Lhoty.

Vzpomíná, že v té době vůbec neuvažovala o vstupu do kláštera a nechybělo mnoho a její život se vyvíjel zcela jinak. Chodila s chlapcem, ale na radu otce se s ním rozešla. „Byl z rodiny, kde se pilo, a tak jsem si otcovu radu vzala k srdci. Velice mě to ale bolelo,“ vzpomíná Anna Schreiberová a dodává, že svůj cit pak přenesla na jiného mladíka, který byl ve Vranové Lhotě jen na několikadenní návštěvě. „Zamilovala jsem se do něj a poznala lidskou lásku. Stačilo mně, že stál vedle mě, a nevadila mně těžká práce. Když pak odešel, tak mně stačilo se dívat na jeho fotografii. Potom už jsem ho nikdy neviděla. Myslím si, že to Pán Bůh dopustil kvůli tomu, abych pochopila, co je lidská láska. Abych, až jednou budu sestřička, byla opatrná na styk s muži. Když už je cit potom hluboký a nepřestanete mu povolovat už od začátku, tak pak by to člověk třeba nezmohl. Jsem za to Pánu Bohu vděčná, protože si myslím, že to tak bylo dobře.“

Postupem času ale Anna Schreiberová začala díky několika epizodám přemýšlet, že svůj život zasvětí výhradně Bohu. Delší dobu ji tato otázka trápila. „Ráda jsem tancovala, chodila po výletech a hlavně jsem milovala svou rodinu. Vůbec jsem neměla chuť všechno opustit, jenomže ten neklid byl dost velký,“ vzpomíná. A tak se po dlouhém váhání rozhodla vstoupit do řádu Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Tento ženský katolický řád se soustředil na péči o nemocné, chudé a lidi na okraji společnosti. „Sestra, která měla na starost kandidátky, mě v kostele u svatostánku představila Pánu Bohu jako novou uchazečku. Než jsem tam vešla, tak jsem namočila ruku do kropenky a řekla si: ,Co se mi může stát, když to dělám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého...‘ Pak se mi strašně ulevilo a už jsem se netrápila. Jenomže mě čekalo druhé trápení. Zpravit o tom rodiče.“

A rodiče to nesli těžce. „V dopise jsem je pěkně prosila o dovolení vstoupit do kláštera a maminka mně napsala, že tatínek neplakal ani na pohřbu své matky, a když si přečetl dopis ode mě, tak šel na zahradu, opřel se o plot a plakal jako malé dítě. Maminka tím deset let hrozně trpěla. Nemohla se s tím smířit. I sourozenci mně měli za zlé, že jsem to udělala, protože měli strach o maminčino zdraví,“ vzpomíná sestra Petrina, která po vstupu do kláštera nemohla sedmnáct let přijet domů a návštěvy mohla pouze přijímat. Později se s tím rodina smířila. „Po letech jsem od maminky slyšela, že jsem to vyhrála. Zřejmě proto, že já jsem si nikdy na nic nestěžovala, a ti, co se vdali a oženili, tak domů přicházeli se starostmi a rodiče je nesli s nimi. A tatínek mně jednou řekl: ,Děkuji ti, že se za mě modlíš.‘“

Vyhnány z pražského mateřince

Do kláštera přišla Anna Schreiberová v únoru 1949. Rok už tehdy v zemi vládla komunistická diktatura pronásledující katolickou církev jako svého úhlavního nepřítele. Kongregaci Milosrdných sester sv. Karla Boromejského postupně zestátnili jejich nemocnice, ústavy a školy. V srpnu 1950 si v pražském mateřinci sestra Petrina oblékla řeholní šaty a následně měla projít noviciátem, obdobím přípravy na složení slibu pro vstup do řádu. Jenže tehdy krátce předtím proběhla Akce K. Režim násilně zlikvidoval mužské řády a internoval více než dva tisíce řeholníků. Vzhledem ke stálému zvyšování kontroly státu nad církevním děním nařídila generální představená kongregace Žofie Bohumila Langrová, že všechny novicky dostanou povolení složit řeholní sliby okamžitě, bez obvyklých čekacích lhůt. V listopadu 1950 tak sestra Petrina složila s dalšími sedmadvaceti novickami neveřejný řeholní slib. Další měsíce pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici.

V noci 24. ledna 1952 si do pražského mateřince přijela StB pro generální představenou Žofii Bohumilu Langrovou. Sestra Petrina měla právě noční službu, a tak muže z StB zaregistrovala jako jedna z prvních a upozornila ostatní sestry. Státní bezpečnost chtěla zatčení provést v noci, bez povšimnutí veřejnosti, ale celé se to zvrtlo. Řádové sestry jim tehdy nedovolily s oblíbenou generální matkou představenou odjet. „Měli auto v naší kongregační vrátnici. Chtěli vyjet ven, jenomže my jsme se navalily do dvora a oni nemohli odjet. Byly jsme jak hloupé děti, protože jsme vůbec nevnímaly, že policie se musí poslouchat. Pořád jsme říkaly, že ji máme rády a že ji nedáme. A mohli říkat, co chtěli, a bylo jich asi sedmdesát,“ vzpomíná sestra Petrina. Po vzrušené a bojovné reakci sester, se kterou nikdo nepočítal, se velitel bezpečnosti uvolil přivést matku představenou do chóru, aby se mohla s řeholními sestrami rozloučit. „Jak začala mluvit, tak jsme začaly křičet, že na ni nevidíme, protože policie se postavila před lavice, a představte si, oni dostali rozkaz, že si musí všichni dřepnout. Udělali to, protože bysme jim jinak asi nedaly pokoj. Bylo to něco úžasného. Matka domluvila, dala nám požehnání a musela odejít.“

Zatčení Žofie Bohumily Langrové souviselo s ukrýváním františkánského kněze Oto Mádra v pražském mateřinci. Generální matku představenou pak v rámci vykonstruovaného monstrprocesu Mádr a spol. v červenci 1952 odsoudili na dvacet let vězení a propuštění se dočkala až na amnestii v květnu 1960.

Nedlouho po procesu všechny sestry internovali v klauzuře a pražský mateřinec opět obklíčila Státní bezpečnost. 15. srpna 1952 mateřinec rozpustili a dvaačtyřicet sester do věku třiceti let určili na práce do textilní továrny Texlen v Trutnově.

Dělnice v řeholním rouchu

Brzy ráno naložili řeholní sestry do nákladního vozu. Sestry netušily, kam přesně jedou. „Řekli nám, že buď sundáme hábit a můžeme zůstat, nebo jedeme do fabriky.“ To ale ani jedna z nich neudělala. Těsně před Trutnovem pak sestry rozdělili do dvou skupin, na zdravé a nemocné. Sestra Petrina se kvůli častému zvracení v autobuse dostala mezi nemocné. „Já takové vzrušení těžko prožívám,“ dodává pamětnice, jíž společně s dalšími sedmnácti sestrami přidělili nedostatečně vybavené ubytování přímo v Trutnově. Druhou skupinu sester pak ubytovali v hospodě v obci Libeč, kde panovaly ještě horší podmínky. V nevybavených místnostech se nedaly zavřít dveře ani okna a sestrám do místnosti při dešti pršelo.

V továrně sestry zpracovávaly koudel na režné nitě. „Pracovali tam s náma neodsunutí Němci, Řekové a cikáni. Vycházeli jsme dobře,“ vzpomíná na tehdejší zaměstnance Texlenu Trutnov Anna Schreiberová. Na sestry dohlížel církevní tajemník a také referentky. Nejen oni na ně tlačili, aby z řádu vystoupily. „Stávalo se, že pan ředitel Texlenu za námi přišel, když jsme přebíraly len. Stoupl si a hučel do nás. Nemělo to žádný smysl. My jsme věděly, co chceme.“ Sestra Petrina vzpomíná, že jim neustále vyhrožovali, a když se je dobrovolně nedařilo dostat z řádu, vymysleli jiný plán. „Dozvěděly jsme se, že v nějakém domě přepadli jeptišky a odvezli je do chaty. Tam je násilím převlékli do civilních šatů a rozeslali do rodných obcí. Už se pak nemohly vrátit. Mezi námi bylo hodně studovaných sester, a jak jsme se to dozvěděly, tak ony napsaly žádost prezidentovi a asi šesti institucím. Že prosíme o ochranu, že takto se zachází s námi, kteří poctivě pracujeme v továrně. Tím se to překazilo. Udělali to asi špatně. Asi to mělo být najednou. Církevního tajemníka pak odvolali a s námi už se nic takového nedělo.“ Řeholní sestry si přesto raději do práce vozily nejnutnější osobní věci. Neměly totiž jistotu, že je z ničeho nic neodvezou.

Řeholní sestry také odmítaly chodit do práce v zasvěcené svátky, a tak přišly o všechnu dovolenou a nakonec je za trest 10. ledna 1952 přesunuli na samotu Červený kopec u obce Voletiny. „Šlo o bývalou hospodu. Na jedné straně bylo napsáno: ,Všichni spojenci na celém světě chtějí mír.‘ A na druhé straně: ,Proletáři všech zemí, spojte se.‘ My jsme tam bydlely, chodily po chalupě a po zahradě. Asi jsme dělaly reklamu,“ říká s úsměvem sestra Petrina.

Po půl roce sestry v otevřeném nákladním voze převezli do Horního Maršova. Opět pracovaly pro Texlen, ale tentokrát dojížděly do pracoviště v obci Temný Důl. Z pobytu v Horním Maršově má Anna Schreiberová několik vzpomínek. Vypráví například, jak se odmítly zúčastnit voleb do jednotné kandidátky Národní fronty (komunistické strany), přestože na ně místní národní výbor apeloval i prostřednictvím veřejného rozhlasu. Vzpomíná také na místního faráře Jaroslava Malíška, kterého v noci ze 7. na 8. prosince zatkla Státní bezpečnost za ukrývání lidí pronásledovaných komunistickým režimem. O měsíc později v souvislosti s tímto případem skončily na StB také sestry dominikánky Božena Knotková a Miroslava Černá, které do kostela chodily hrát na varhany. Jaroslava Malíška pak odsoudili na čtyři roky a devět měsíců a obě sestry na sedm měsíců vězení.

25. června 1954 řádové sestry převezli do bývalého sanatoria ve Svobodě nad Úpou, kde se sešly sestry ze čtyř kongregací. Anna Schreiberová ale celou internaci na Trutnovsku nevnímá negativně. Vzpomíná, že žily v pevném společenství, držely při sobě a věnovaly se různým kulturním činnostem. Často také chodily na procházky po okolní přírodě, a dokonce se podívaly i na naši nejvyšší horu Sněžku. „Komunisté nás chtěli vytrestat a mysleli si, že nás hodí do horší práce. My jsme se práce nebály a měly jsme víc času než v Praze u nemocných, protože tam se pracovalo celý den.“

Stačí dodržovat Desatero Božích přikázání

V roce 1956 rozvázal s řeholními sestrami Texlen Trutnov pracovní poměr. Jako diplomovaná zdravotní sestra se Anna Schreiberová dostala do domova důchodců v Prachaticích, spadajícího pod Českou katolickou Charitu. Působila tam dlouhých sedmnáct let. Jako zdravotní sestra pak ještě pracovala v domově důchodců ve Frýdku-Místku a až do září 1990 v Ústavu sociální péče v Jiříkově. „Zvykla jsem si tam tak na ty lidi, že když jsem šla pryč, tak jedině tam jsem plakala,“ vzpomíná sestra Petrina na odchod z ústavu pro chronicky duševně nemocné pacienty.

Dnes je Anna Schreiberová již pětadvacet let v důchodu. „V klášteře se v důchodu dělá všechno, co kdo potřebuje, protože důchodce je člověk, který nic nedělá, tak ho zaměstnají,“ s úsměvem vypráví sestra Petrina a na závěr dodává své poselství pro budoucí generace. „Zachovejme Desatero Božích přikázání a bude dobře na světě. Když se jeden žák ptal Krista, které přikázání je největší, Pán Ježíš mu odpověděl: ,Miluj Pána Boha z celého srdce a bližního jako sebe samého.‘ Kdo tedy nežije pro dobro druhých a bližních, nemá právo na existenci.“