„Většina pedagogů na filozofické fakultě samozřejmě prověrkami neprošla a dodnes si vzpomínám, že vlastně školní rok začínal až v listopadu, protože bylo potřeba zacelit mezeru po těch, které propustili. Respektive – a to jsme se dozvěděli až podstatně později – řada z těch pedagogů pracovala takzvaně podmíněně. Člověk si až později uvědomil, že pro ně ta situace nebyla vůbec jednoduchá a dodnes si ještě vybavuju, že i vztah těch pedagogů a nás byl trošičku odtažitý. Oni nevěděli přesně, komu mohou věřit. A odrazilo se to třeba i v takové ironii, že dokonce až ve třetím ročníku jsem měl diplomovou práci, kterou mi někdo vedl po odborné stránce, ale neměl k tomu takzvaně oprávnění. Takže oficiálně vedoucím mé diplomové práce byl sice autor učebnice dějepisu, kterého jsem však viděl až při své obhajobě.“
„Bylo to trochu ironické, protože už v tom roce 1970 nastoupilo to kádrování i nás, které přijímali na vysokou školu, a ironie osudu tomu chtěla tak, že maminka – tím, jak byla německé národnosti –, tak nikdy nebyla oslovena nějakou politickou stranou, respektive organizací. Zřejmě byla – a to bylo automatické – členkou ROH, to jsme asi byli všichni. Já jsem měl jednu výhodu, měl jsem plusové znaménko, že maminku nevyloučili z KSČ po prověrkách. Samozřejmě nemohli, když nebyla... A to štěstí neměli mí vrstevníci, kteří vyrůstali vysloveně v uvědomělém duchu. Já jsem samozřejmě neměl problémy – co se týče jazyka – s němčinou. Bohužel vedoucí přijímací komise neviděl rád ten můj původ. Ale ten původ jsme měli skoro všichni, kteří jsme se nakonec na ten zmíněný obor němčina – dějepis dostali. Ono to bylo proto, že cizí jazyky se vyučovaly poměrně jednoduchou metodou a na té vysoké škole se už předpokládaly znalosti. Takže třeba mí vrstevníci, kteří se hlásili třeba na angličtinu nebo francouzštinu, tak činili většinou z toho důvodu, že jejich rodiče pracovali třeba v zahraničním obchodu nebo v diplomatických službách, a proto ten předpoklad měli. Takzvaně ty chytré děti, které neměly možnost kontaktu s cizinou, měly ten postup trochu složitější.“
„To mělo trošičku odraz v tom, že jsem měl svérázné dětství. Taky jsem neměl moc kamarádů a to bylo z toho důvodu, že se o mě maminka s babičkou bály a nechtěly mě pouštět ven. Ona ta obava z jejich strany byla opodstatněná, ale já mohu říct s čistým svědomím, že se ke mně spolužáci chovali – jak na základní škole, tak potom samozřejmě na gymnáziu, to už bylo v pokročilém věku – tak už vůbec se chovali velice slušně. Prakticky jsem se nesetkal, že by mi někdo vyčítal původ, respektive i to, co tenkrát nebylo obvyklé, že jsem vlastně neznal tatínka. Mám dokonce jednu humornou příhodu: Protože jsem se dobře učil, chodil ke mně kamarád na doučování češtiny. A protože moje babička i maminka se trochu bály, aby k nám někdo nepřišel, tak byly vždycky dveře zamčené a ten kamarád, když k nám přišel, tak se musel naučit jednu německou větu. Musel zaklepat na dveře a říct: ‚Guten Tag, ist Alex zu Hause?‘ Potom babička ty dveře otevřela, my jsme se věnovali učení a potom jsem s několika chlapci šel hrát fotbal nebo jsme běhali po parku.“
Alexander Schreier se narodil 11. července 1952 ve Vrchlabí. Jeho maminka Berta Schreierová i babička Marie Schreierová patřily k místním starousedlíkům německé národnosti. Po válce měly být odsunuty, ale ze zdravotních důvodů směly zůstat. Dům U sedmi štítů, ve kterém po generace Schreierovi bydleli, patří k nejstarším ve městě, zprávy o něm pocházejí ze 16. století. Dům včetně veškerého vybavení jim byl po válce zkonfiskován a rodina sdílela poválečný osud Němců z pohraničí. Alexander od dětství mluvil s babičkou německy, maminka uměla oba jazyky, do české společnosti se bez problémů integrovala. Po deseti letech si směli svůj dům odkoupit od státu. Žili velice skromně: babička pobírala minimální důchod, maminka pracovala na různých místech v administrativě, Alexander úspěšně studoval na místní střední škole. Po maturitě byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, na obor němčina – dějepis, učitelem se však nestal. Celý pracovní život se věnoval tlumočení, průvodcovství a překládání. Je čestným členem krajanského sdružení Marktoberdorf – Hohenelbe, zúčastňuje se besed s krajany a má snahu o větší porozumění a smíření na obou stranách. Pomohl s vytvořením a umístěním pamětní desky obětem války v Dolním Lánově, kde žije, a je také členem Společnosti česko-německého porozumění. Věří, že pro mladou generaci dnešní vztahy mezi Čechy a Němci už nejsou zatížené vzájemnými historickými spory, ale že vnímají Sudety jako společný evropský region.
Třídní fotografie ze Střední všeobecně vzdělávací školy, 2. ročník (Alexander stojí zcela vpravo, spolužačka Hana Špičková Juptnerová čtvrtá sedící zprava), Vrchlabí, 1969
Třídní fotografie ze Střední všeobecně vzdělávací školy, 2. ročník (Alexander stojí zcela vpravo, spolužačka Hana Špičková Juptnerová čtvrtá sedící zprava), Vrchlabí, 1969
