The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Schulz (* 1953)

• narozen 19. února 1953 v Praze

• matka Ruth byla po otci Češka, po matce Němka, pocházela z rodiny přesvědčených nacistů

• oba rodiče přesvědčení komunisté, strýc František vysoké postavení u StB

• otec Vladimír pracoval jako obchodní zástupce pro Centrotex, část dětství strávil Vladimír Schulz v Bernu ve Švýcarsku

• začátkem 60. let se rodina vrátila do Prahy na Letnou, spolužáky mu byly děti nejvyšších představitelů režimu

• v polovině 60. let začal Vladimír chodit do skautu, kde byl ovlivňován prvorepublikovými hodnotami

• srpnovou invazi v 68´ označil za převratný moment ve svém životě – uvědomil si realitu invaze i okupace

• po ZŠ šel do učení na brusiče kovů, posléze nastoupil do ČKD

• nespokojen se svým společenským postavením nastupoupil na ČVUT, kde vystudoval jadernou energetiku

• během VŠ studií trhal lístky v Divadle v Nerudovce, které fungovalo i jako nezávislá galerie a místo sdružování protirežimních písničkářů a chartistů

• na vojně v Piešťanech vyjadřil pochybnosti a kritiku režimu, hrozilo mu 9 let vězení

• rok po skončení vojny emigroval do NSR, odtud pak do Španělska

• z emigrace se vrátil v r. 2000

• angažoval se v politice, ale často měnil stranickou příslušnost – ODS – TOP 09 – Piráti – SPD

• v roce 2023 žil v Praze

„Když je člověk o něčem přesvědčený, o nějaké ideologii, tak potřebuje hodně velký šok, aby došlo k zásadní změně v myšlení, aby změnil názor,“ říká Vladimír Schulz. Sám změnil názor na různé ideologie několikrát. Poprvé v důsledku šoku, jindy díky stykům s kriticky smýšlejícími lidmi a nakonec v důsledku současné informační války.

 

Oni se měli dobře                                                                                          

Vladimír Šulc se narodil v pražské nemocnici u Apolináře 19. února 1953 rodičům velice různorodých kořenů. Jeho matka Ruth, narozená roku 1928, pocházela z malé vesnice v dnešním Polsku, někdejší Německé říši. Identifikovala se jako Němka a jejím rodným jazykem byla němčina. Rodina vlastnila statek s hospodářstvím, otec brašnář vedl dílnu se šesti tovaryši. O zakázky nouzi neměl - vyráběl koňská spřežení a popruhy pro wehrmacht. Oba její rodiče byli přesvědčení nacisté, její otec se stal jakožto člen NSDAP za válečných let starostou obce. Byla to nejbohatší rodina ve vsi, již v těch letech měli doma teplou sprchu a plánovali koupit auto. „Vůbec netušili, že by někde byly nějaké koncentráky,“ tvrdí Vladimír Schulz. „Lidé jako moje babička byli vždycky přesvědčeni o tom, že Hitler vzal bídu - oni se měli dobře. Do smrti tomu moje babička nevěřila, že bylo něco jako Osvětim a holocaust.“ I babička, za svobodna Kolářová, se identifikovala jako Němka a mluvila jenom německy.

Když na jaře 1945 dobyla tato území v rámci Ostravské operace sovětská armáda, otec Ruth sebral, co mohl, a s rodinou utekl. V noci, s obličejem umazaným sazemi, si Ruth vedla svou krávu asi dvacet km přes hranici do Opavy. Její otec, nemanželský syn Čecha jménem Rychlý, měl československé občanství. Přesun do Opavy zřejmě zachránil všem členům rodiny životy – stejně jako u nás se po skončení války hněv Poláků obrátil proti etnickým Němcům a kolaborantům s nacistickým režimem.

V poválečném Československu se rodině dobře nevedlo. Ruth musela jít pracovat na statek k místnímu sedlákovi. „Moje máma byla velice pragmatická žena. Velice brzo se vyhrabala z toho statku, kde musela pracovat bosa u krav, a dostala se do služby k židovské rodině. Ta měla vilu na Kylešovském kopci v Opavě a máma tam viděla, jak žije střední třída. Viděla, že mají na zdech obrazy, že mají stříbrné příbory, viděla, jak se stoluje. A řekla si, že taky chce takhle žít,“ uvádí pamětník. Když se seznámila s Vladimírem Šulcem, o čtyři roky starším Čechem ze Šumavy s německými kořeny a dobrým kádrovým posudkem, chystala se svatba.

 

Policisté na koních a pusa na špacíru

Budoucí manžel Ruth studoval tou dobou v Opavě obchod s textilem. Narodil se roku 1924 kameníkovi a zedníkovi, který každoročně trávil přes půl roku na pracích v Bavorsku. Všichni členové rodiny byli přesvědčení komunisté. Z celkem šesti dětí našli dva bratři uplatnění u armády a další – František – se dopracoval až na náčelníka vojenské kontrarozvědky, tehdejší součásti StB. „Můj dědeček mi ukazoval, velice pyšný, fotku svého syna Františka v uniformě KGB,“ vzpomíná pamětník.

Po svatbě žili novomanželé chvíli v Praze na Vinohradech, roku 1955 byl pamětníkův otec, jakožto obchodní zástupce Centrotexu, vyslán služebně do Švýcarska. Dalších pět let žil se svojí ženou Ruth, synem Vladimírem a čerstvě narozenou dcerou Soňou v Bernu. „Pamatuju si, že místní policajti jezdili na koních. A že občas přijel můj strýc estébák a varoval mého otce, že si moc pouští pusu na špacír,“ vzpomíná. „Ale bylo to období, kdy jsme všichni věřili v komunismus, že budujeme ten lepší svět.“

Lepší svět budovali také v Maďarsku. A to do října 1956, kdy sovětská armáda násilně potlačila projevy odporu obyvatelstva proti komunistickému režimu. Pamětník vzpomíná, že jeho otec s bratry byli krutostí, jakým bylo povstání potlačeno, zaskočeni. Ale jako přesvědčení komunisté, především strýc František, který viděl svět z pohledu bojovníka  za vítězství proletariátu nad kapitalismem, dospěli k názoru, že „když se kácí les, lítají třísky“.

 

Hrátky s nábojnicemi

Dle vlastních slov začal pamětník chápat svět někdy ve svých sedmi letech, tedy kolem roku 1960. To se rodina vrátila do Československa, nejdříve na Šumavu k prarodičům a záhy do Prahy na Letnou. Stejně jako za Protektorátu se i za bolševiků stala Letná oblíbenou čtvrtí nejvyšších pohlavárů režimu. Vladimírovi spolužáci byli dětmi velvyslanců, ministrů, pracovníků MV či předsedů vlády. „Byli jsme v takové komunistické bublině. Byla tam velmi dobrá atmosféra, taková budovatelská. Když byla Spartakiáda, tak se na to všichni těšili,“ popisuje Vladimír Schulz. Mámu, dle pamětníkových slov doposud mluvící jen německy a píšící švabachem (resp. frakturou), učil mluvit, číst a psát česky.

Roku 1965 zemřel Vladimírův otec na leukémii, následující období popisuje jako náročné. Matka musela nastoupit do práce jako kuchařka, na děti neměla čas. Hodně se potuloval venku, škola ho nebavila. Spolužáci se mu skládali na tenisky a z té doby mu zůstal pocit, že na něj synové bojovníků za světové vítězství proletariátu pohlížejí jako na chudáka. Rodině nejvíc pomáhal strýc František, který byl v této době i Vladimírovi oporou. Byl to vášnivý lovec, vlastnil velkou sbírku loveckých trofejí jelenů a srnců, na Vánoce nosil rodině zajíce, kterého zastřelil. Vladimíra učil střílet z malorážky a dovoloval mu hrát si s nábojnicemi.

 

Manipulativní zakladatel skautského oddílu předává prvorepublikové hodnoty

Změna nastala o rok později, když jistý Václav Kopecký přišel s nápadem založit skautský oddíl „Psohlavci“. Chodili do lesa, učili se stanovat a rozdělávat oheň, podstupovali noční bojovky. „Bylo to něco úplně jiného než ten nudný pionýr, kdy jsme jen seděli ve třídě a před námi seděl velitel oddílu, maximálně se hrál ping-pong. Skautské hnutí mně velice formovalo v té představě mluvit pravdu, dělat dobré skutky, mít disciplínu, pravidelně cvičit. To, že je někdo skaut, zavazovalo k určité morální čistotě,“ podotýká Vladimír Schulz.

Zakladatel oddílu Václav Kopecký si však zřejmě nebyl jistý hodnotami, které sám proklamoval, neboť časem byl obviněn ze zneužívání nezletilých svěřenců. „Já jsem se s tím nesetkal, ale mezi kluky se o tom občas povídalo. Dokonce i teď se přiznávají nějaké věci. On nikdy nebyl násilník, byl to ale velký manipulátor,“ vzpomíná Vladimír Schulz.

Stejně jako většina společnosti i skauti vedli dlouhé debaty o možnostech socialismu s lidskou tváří, přičemž Vladimír býval největším zastáncem režimu. „Na 1. máj 1968 jsem šel do průvodu jako skaut. Když jsme šli zpátky kolem ruské ambasády a dalších ambasád, lidé debatovali, že by chtěli třeba monarchii nebo neutralitu,“ vzpomíná. Zpochybňovala se vázanost na Sovětský svaz.

 

Češi nemají hrdiny

Tyto celospolečenské pochyby byly razantně potlačeny v srpnu 1968. Vladimír Schulz byl zrovna na skautském táboře na Šumavě. „Najednou jsme viděli, že tam jsou takové alobalové papírky, nevěděli jsme, k čemu to je. Pak jsme se dozvěděli, že to má sloužit k narušení radarů, že je tam shazovali, a tak jsme zjistili, že se něco děje,“ vzpomíná. Hned je odvezli do Prahy, což zpětně hodnotí jako nejhorší možný postup. Doma nikdo nebyl – matka předpokládala, že syn je na táboře a v té době neměli lidé běžně doma telefony, aby ji mohl informovat o svém návratu. A tak se Vladimír začal sám potulovat okupovanou Prahou.

„Zhroutil se mi svět,“ konstatuje. V ulicích stály tanky, viděl, jak na Letenské pláni přistávají vrtulníky. Prý přišel o iluzi, že by žil ve státě, který ho zastupuje. Politická reprezentace se pro něj stala synonymem kolaborantů s okupanty. Zastával názor, že se Dubček měl z Moskvy vrátit raději mrtvý než podepsat Moskevský protokol, byť tak učinil pod nátlakem a na propustku z vězení, kde byl zadržován. „Češi nemají hrdiny,“ uzavírá Vladimír Schulz. Nejvíc ze všeho mu chyběl pocit svobody. Začal Československo nesnášet a opovrhovat jím a rozhodl se, že emigruje.

Později se Vladimír Schulz dočetl, že se jeho strýc František tou dobou zrovna podílel na obsazení Českého rozhlasu. „Pro strýce jsem cítil nepochopení, ale neměl jsem mu to za zlé. Byl součástí nějakého systému, v němž měl své místo. Já jsem byl na jiné straně a respektoval jsem ho z úplně jiné stránky. Jako svého strýce, kterého jsem měl rád a kterého jsem i jistým způsobem obdivoval, byl to ranař,“ uvádí. Strýci Františkovi se toto místo v systému vyplatilo – krátce po okupaci byl povýšen na náčelníka II. odboru správy kontrarozvědky.

 

Trhač lístků chartistů

Po skončení ZŠ nastoupil Vladimír Schulz do učení a vzápětí do ČKD, kdy už v šest ráno musel stát u pásu ve fabrice. Víc ho však trápil nedostatek pozornosti od děvčat, která se zajímala spíše o vysokoškoláky než o brusiče kovů, a spolu s tím pocit nízkého společenského statusu. Přihlásil se tedy na ČVUT a v roce 1975 nastoupil ke studiu jaderného inženýrství.

Poslední dva roky studia si přivydělával jako trhač lístků v Divadle v Nerudovce, jež bylo tou dobou první nezávislou galerií, kde se vystavovalo umění tehdy zakázaných autorů. Svá vystoupení zde měli i protirežimní písničkáři jako Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák či Pepa Nos, mezi jinými. O politice se veřejně nediskutovalo – protirežimní postoj umělců byl dostatečně vyjádřen skrze písně, slovní hříčky, dvojsmysly.

Podobně, jako tomu bylo u skautů, měl i pobyt v prostředí kriticky smýšlejících lidí, umělců a chartistů na Vladimíra vliv. A to i přesto, že jeho účast v undergroundu byla vymezena trháním lístků u vstupu. „Já jsem nebyl člověk na debatu, jen jsem poslouchal a díval se kolem. Ale zásadně mě to ovlivnilo. Pokrytectví režimu mne začalo urážet. Nedokázal jsem akceptovat vstup do KSČ nebo spolupráci s StB, přitom jsem mohl mít velice dobrý život u svého strýce,“ vzpomíná. Tou dobou vedl dlouhé debaty o povaze režimu se svým otčímem Bohumilem Solarem, vojákem z povolání a přesvědčeným komunistou, kterého si jeho matka vzala několik let po smrti otce.

 

Ponížen režimem

Někdy v letech 1979 až 1980 dokončil Vladimír Schulz VŠ a nastoupil do Piešťan na povinnou vojenskou službu. Dle vlastních slov se nedostal k žádné pořádné jednotce, neboť nebyl ve Svazu socialistické mládeže. Skončil u čety složené napůl z bývalých trestanců, která měla za úkol čistit letiště v Přerově. Vzpomíná na častá politická školení, přednášená politrukem před vojíny nastoupenými v řadě.

Když jednou nesouhlasil s prohlášením nadpraporčíka o tom, že nás chce Západ napadnout, skončil u soudu. Před dvousetčlennou komisí musel odvolat vše, co řekl, pod hrozbou devítiletého odnětí svobody. „Neviděl jsem možnost proti tomu nějak efektivně bojovat. Řekl jsem si, než si kazit život… Palach se upálil - myslím, že to byl čestný člověk, který těžce nesl situaci a obětoval život. Já bych to nedokázal. Já jsem si sebe příliš vážil, jsem příliš velký sobec možná, na to abych obětoval život takhle nesmyslně. Byl jsem spíš racionálnější a řekl jsem si, když nemůžu tohle, jdu. Tam jsem byl ponížen. Řekl jsem si ´Já to odvolám, ale končím s vámi.´ Hned za rok jsem emigroval,“ popisuje Vladimír Schulz jednu ze svých základních motivací k emigraci.  

 

Svoboda za flašku whiskey

Rozhodnutí emigrovat padlo dle Vladimíra Schulze už dávno, de facto po invazi vojsk Varšavské smlouvy v 68´. Přestal věřit ve stát, přestal si vážit jeho představitelů, přestal si vážit Československa. Vadilo mu, jakým způsobem se režim chová k životnímu prostředí, nevěřil v plánované hospodářství. A především nevěřil v unifikovaně plánovaný život jeho občanů – toužil po více možnostech, po svobodě.

Po vojně nastoupil do Energoprojektu, kde působil přibližně rok. Po matce měl údajně nárok na německé občanství, začal se tedy účelově učit německy. Známá skautského vedoucího Václava Kopeckého, která pracovala v Komerční bance, mu za flašku whiskey vyřídila devizový příslib. Aniž by padlo slovo o jeho plánech, dostal od matky 300 marek na cestu, s otčímem si podali ruku. Vzal si kolo a krosnu a nasedl do vlaku směr Německo. Psal se rok 1983. Nikdo v rodině se emigrací moc netrápil – věděli, že za dva roky bude moci jak matka, tak sestra přijet na návštěvu. Jedině jeho otčím Bohumil Solar byl v důsledku Vladimírovy emigrace vyhozen z armády a musel nastoupit do civilního zaměstnání. Prý byl i rád.

 

Občasné chyby režimu

Téměř rok žil Vladimír Schulz u svého bratrance ve Stuttgartu, kde nejdříve pracoval jako truhlář, posléze získal místo u  Mercedesu, kde kreslil návrhy aut. Nějakou dobu bydlel i u Václava Kopeckého v Hamburgu, který emigroval krátce po invazi v 68´. Ostatně časem se v emigraci sešlo asi osm skautů z bývalého oddílu. Byť se mu stýskalo po rodině i známých a zvlášť ze začátku měl problémy dorozumívat se německy, svobodný režim mu vyhovoval víc než onen za železnou oponou. Své jméno změnil z českého Šulc na německé Schulz.

Po nějaké době přijal nabídku od Mercedesu na pozici ve Španělsku. Nejdříve žil ve Vitorii, posléze v Barceloně. Z Mercedesu časem odešel a začal podnikat. Západ a svoboda, kterou nabízí, mu dle jeho slov umožnila zbohatnout, stát se úspěšným mužem. Dvakrát se oženil, měl dvě děti. Rodina z Prahy jej jezdila poměrně pravidelně navštěvovat.

Když jednou v Barceloně ve své oblíbené kavárně popíjel v neděli dopoledne kávu, dočetl se v novinách o statisícových protestech v Praze. Ze Sametové revoluce měl radost a hned na Vánoce se rozjel autem do Prahy na „starý zelený pas“, který si nechal v Madridu prodloužit. Návrat domů ho dojal. I matka Ruth vnímala revoluci jako pozitivní změnu, především byla ráda, že syn může jezdit domů častěji. Hůře však na pád železné opony pohlížel strýc František. „Nelíbilo se mu to, myslel si, že se tady nadělají velké škody. Ne že věřil bývalému režimu, režim může občas dělat chyby nebo dělat věci špatně, ale on věřil v tu myšlenku, že tady existuje nějaká finanční elita, která má zájmy na tom ty normální lidi držet na uzdě. Celý život bojoval proti kapitalismu. A v to věřil i můj otčím,“ konstatuje Vladimír Schulz.

 

Tomu dala, tomu nic, tomu kousek, tomu víc

Koncem devadesátých let se mu začalo dařit hůře v podnikání, takže když dostal nabídku z Prahy, přijal ji a v roce 2000 se do České republiky vrátil. Se svojí druhou ženou se stýkali především s komunitou expatů, se španělskou komunitou v Praze, či s lidmi z diplomatických kruhů, později se však také rozvedli. Byl zastáncem evropské integrace, vstup České republiky do EU i do NATO vítal (stejně jako rozpad Československa). Začal se politicky angažovat, vstoupil do ODS. Ze strany odešel poté, co se neshodl s Václavem Klausem ohledně nutnosti „rozložit EU zevnitř“. Vstoupil tedy do TOP 09. Časem se rozkmotřil i s touto politickou stranou, opustil ji a přidal se k Pirátům.

Další změna nastala v roce 2015 v důsledku tehdejší migrační vlny. Objevily se první konflikty s Piráty, které začal kvůli jejich víře v možnost integrace migrantů z jiných kultur než evropských považovat za naivní. Začal pochybovat o tom, zda to, co se v Evropě děje, je pro Evropany dobré. Ze strany Pirátů odešel a vstoupil do SPD. Ruská invaze do Ukrajiny v roce 2022 byla dle jeho názoru z geopolitického hlediska nevyhnutelná, stejně jako anexe Krymu v roce 2014. Válku v Ukrajině považuje za důsledek pro Rusko nepřijatelného rozšiřování NATO, neboli za důsledek geopolitických hrátek mezi Spojenými státy a Ruskem - za cizí problém, kterému nerozumíme a do kterého se necháváme zbytečně zatahovat. Nechtěl by však, aby se Česká republika opět ocitla pod vlivem Ruska a naše členství v NATO vnímá jako záruku toho, že se tak nestane. 

V roce 2023 žil Vladimír Schulz v Praze se svojí přítelkyní a opět přemýšlel o emigraci – tentokrát na španělský ostrov Tenerife.