Anna Šebková

* 1935

  • „Byli tady dva dny a hned po nich přišli Rusáci. To si ještě pamatuju. Oni tenkrát tady vzadu, tam je takový dolíček, tak tam ty nákladní auta ti Němci pustili dolů a zapálili. Tam byly takový torza a to železo, co tam zůstalo. A oni potom odjeli. Vím, že tady byla maminčina sestřenice, ona bydlela v Olomouci a měli velké krejčovství, asi byli dosti majetní. Oni z toho Olomouce utekli, když tam pořád bombardovali. Tak bydleli u nás a ona potom s těma Němcema odjela. I s děckama. Měla čtyři děti. Někde u Šumperka už byli Rusi. Už se museli setkat s těma Rusama, ale už jsme o nich nikdy neslyšeli.A to vím, že maminka vždycky vypravovala, že ona měla takovou velkou koženou tašku, kterou si hrozně hlídala. A jednou se do ní maminka podívala a tam byla hromada zlata. Tady u Šumperka, když potkala ty Rusy, tak...“

  • „Děckám neublížili. To jsme mezi něma lítali. Vím, že tam nahoře byla taková velká stodola a první tam přijeli nějací na koních. Tam byli ubytováni. Tak každej den šli někam jíst. Většinou smažený vajíčka. Maso nebylo. Tak ti nikomu neublížili. Ale potom některý ty ženský znásilnili.“

  • „Tatínek byl ve válce, ale byl brzo postřelenej. Už v jednačtyřicátým roce, takže byl potom doma. Napřed byl v lazaretu v Polsku, ale nevím kde všude, a potom byl doma. On nemohl na nohu. Měl prostřelenou nohu a měl ji kratší. A tak už ho do války nepovolali.“

  • „My jsme měli učitelku, protože učitel byl zřejmě ve válce. Potom ve čtyřiačtyřicátým tam byli v té třídě angličtí zajatci. Byli to většinou důstojníci. To si dobře pamatuju, že jsme si s něma hráli. Oni už uměli německy. Učitelka vždycky: ,To jsou naši Todtfeinde. Naši smrtelní nepřátelé.' Ale my jsme si s nimi hráli. A oni chodívali sedlákům pomáhat a to si pamatuju, k nám vždycky chodili dva. Jeden se jmenoval Alex a druhej Len. Tam je vždycky hlídali nějací němečtí vojáci a o pěti vždycky zatroubili a oni museli nastoupit. Tak šel jenom jeden. Vždycky se dohadovali, kterej půjde. Když se vrátil, tak říkal: ,Kolik vás tam bylo?' ,Ale, dneska nás bylo dvanáct.' Protože oni, jak je četli, ty jména: ,Zde!' Každej se hlásil a vůbec tam nebyli. Oni jim už tak důvěřovali. Ten jeden tady měl dokonce potomka s tou jednou Němkou.“

  • Full recordings
  • 1

    Malá Morava - Sklené, 21.06.2012

    (audio)
    duration: 02:12:25
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Byli tu lidi ze Starýho Hrozenkova, Němci, Slováci z Rumunska, Češi, tak si dovedete představit, jak to vypadalo

Anna Šebková (Stöhrová) v mládí
Anna Šebková (Stöhrová) v mládí
photo: archiv pamětníka

  Anna Šebková, rodným příjmením Stöhrová, se narodila v roce 1935 v obci Sklené (německy Glassdörfel), která je dnes částí obce Malá Morava v okrese Šumperk. Oba její rodiče byli německé národnosti a většina jejích předků pocházela z této malé obce pod kopci masivu Králického Sněžníku. Anna Šebková ve Skleném prožila značnou část života a byla tam svědkem nejen válečného období, ale také odsunu většiny původních německých obyvatel a příchodu nových osadníků a postupného vylidnění obce. Ta měla v době jejího dětství kolem tří set obyvatel a dnes má jen kolem dvaceti trvale žijících lidí. Za války její otec narukoval do wehrmachtu, v Rumunsku byl těžce raněn a po vyléčení propuštěn do civilu. Její strýc Adolf Stöhr byl zase zajat u Stalingradu a několik let strávil v zajateckých táborech na Sibiři, než byl jako jeden z mála v padesátých letech propuštěn. Po válce nebyla rodina zařazena do odsunu, protože otec byl znalý místního prostředí a byl potřebný pro zaučení nových lesních dělníků. Anna Šebková po vyučení pracovala jako tkadlena a v roce 1956 se provdala za Bohumila Šebka, který měl poloviční německý původ. Několik let pak spolu žili v obci Velká Morava. Dnes žije pamětnice opět ve Skleném.